Prosinec 2005

Radovan Krejčíř nám předestřel českou posttotalitní mizérii

Petr Zavoral

Dá to fušku, vzpamatovat se z šoku, k němuž nám dopomohla Mladá fronta Dnes, když 20. a 21. října otiskla dva rozhovory s Radovanem Krejčířem a několik doprovodných textů k jeho kauze. Za zmíněný psychický otřes samozřejmě nemůže redakce nejčtenějšího českého deníku, nýbrž obsah sdělení nejslavnějšího Seychelana tohoto času. Připomeňme si krátce, co nám pan Krejčíř ze své nové vlasti vzkázal; v podstatě lze jeho vzkaz shrnout do tvrzení, že mnohem víc než tunelářem na útěku je politickým uprchlíkem.

Krejčířova verze jeho případu vypadá takto: není sice liliově čistý podnikatel, ale hlavní důvod policejního zájmu o jeho osobu spočívá v tom, že se stal nepříjemným věřitelem sociální demokracie, jíž před volbami v roce 2002 půjčil 60 milionů korun. Tyto peníze si v hotovosti odnesl tehdejší korunní princ Lidového domu a policejní šedá eminence Stanislav Gross, což teď má být zameteno pod koberec tím, že Krejčíř jednoduše zmizí - buď na dlouhá léta v kriminálu, nebo nadobro. Že nakonec zmizel na Seychelách, i to je prý paradoxně v logice věci: zkorumpovaná elitní zásahová jednotka údajně umožnila lapenému »zločinci« důstojně odkráčet z obsazené vily, protože hlavním cílem nočního přepadu Krejčířova honosného černošického sídla bylo zmocnit se listinného důkazu poskytnuté půjčky. Zajatý-nezajatý majitel řečeného dokumentu, jemuž kvůli tomu bylo dovoleno vzdálit se pro něj ze své rezidence do sousedství, neměl důvod čekat na vývoj věcí příštích; jednak ho policejní profesionálové zapomněli z čehokoli obvinit, jednak kdosi jeho ochrance mezitím prásknul, že až směnku odevzdá mužům zákona, má být fyzicky zlikvidován, třeba zastřelen na útěku.

To by odpovídalo některým spekulacím, které se objevily hned v prvních hodinách po záhadném »zmizení pachatele z místa činu«. Už tenkrát existovalo důvodné podezření, že za špatně sehranou černošickou kriminální komedií se skrývá skandál mnohem větší důležitosti, ať už za něj považujeme vždycky nataženou policejní dlaň k úplatku nebo dokonce přímé napojení strážců zákona na organizovaný zločin. Nyní k tomu přibývá podezření ještě o řád strašlivější: se zločinnými mafiány si dobře rozumí nejen zkorumpovaná policie, ale i politická elita, která ji má k dispozici jako mocenský nástroj. Kdyby na Krejčířově sdělení bylo jen zrnko pravdy, byl by to důvod k mohutné občanské vzpouře, která by už nemusela být sametová. Ten důvod ale nezmizí tím, že čím dál méně důvěryhodná státní moc věnuje veškeré úsilí na peskování svobodného tisku a na zpochybňování ve vyspělých demokraciích samozřejmé presumpce neviny, místo aby se zaměřila na příčinu maléru.

Právě to pilně činí naše sociálnědemokratická vrchnost. Snad s ještě větším zděšením než páně Krejčířovy rozhovory jsem sledoval reakce potrefených hus na novinářskou opovážlivost poskytovat prostor v médiích automatickým zloduchům, lidem pravomocně neodsouzeným, proti nimž navíc neexistují ani relevantní důkazy. U premiéra Paroubka dotčené kejhání příliš nepřekvapuje, neb je to komunismem ochořelý tlučhuba, který se netají tím, že první, co učiní, až se s pomocí rudých stane českým carem, bude zavedení takového tiskového zákona, který definitivně zavře hubu kritikům režimu. Mnohem horší je, že se k Paroubkovu pojetí demokracie veřejně přihlásil i další socialistický velikán Lubomír Zaorálek, toho času šéf českého zákonodárného sboru. Tenhle polepšený feťák, který se dnes cítí být majitelem veškeré serióznosti, etiky a vůbec všeho toho harampádí, jímž jinak jemu podřízení páni poslanci povýšeně pohrdají, se na Mladou frontu Dnes obořil s razancí, již by mu mohl závidět i sám běloruský diktátor Lukašenko. Dejte si:

„Brizanci celé věci dodává teprve skutečnost, že Mf Dnes poskytla takovému člověku (Krejčířovi) prostor na první straně, hlavní titulek vrhající nejhorší světlo na sociální demokracii a prostor na dalších stranách. Dále pak Mf Dnes v řadě jiných článků zdůvodňuje a vysvětluje, proč to musela učinit. Říkám rovnou: vysvětluje nevysvělitelné a neobhajitelné. Vypadá to, že jakékoli individuum, které přijde do redakce s nějakým pořádným plivancem na sociální demokracii, dostane v tomto listě exkluzivní místo. Už se ani nepředstírá nějaká nestrannost nebo serióznost“, vzteká se ten osvícený muž. Díky za ta slova, slovutný zákonodárče! Nejspíš ani netušíte, jak cennou informaci jste nám poskytl o vás i o vaší provařené partaji. Plnohodnotným člověkem je pouze ten, kdo vyhovuje normám Lidového domu, všichni ostatní jsou nebezpečná pakáž. Neusvědčený utečenec Krejčíř, který musel být po řadě měsíců propuštěn z vazby pro nedostatek důkazů (které ostatně policii chybějí dodnes), je ve vašich očích hnusné individuum, které nesmí dostat prostor k vyjádření. Novináři, kteří mu ten prostor dají, jsou ocejchováni jako senzacechtivá svoloč, s níž by mělo být naloženo stejně jako se všemi ostatními »nepřáteli státu«, na něž ukáže prst všeho svinstva schopných mocnářů. To jsme už jednou zažili, vzpomínáte, vašnosto?

Panu Zaorálkovi dokonce není zatěžko udělat ze sebe v zájmu růžové věci naprostého kašpara. Ve finále svého elaborátu, jehož otištění v napadeném listě mimochodem vyvrací nařčení redakce Mf Dnes z účelové neobjektivity, zaperlil nevídanou porcí fantasmagorie: „Před veřejností se rozmazává a znejisťuje hranice mezi právem a spravedlností na jedné straně a zločinem na druhé. Potvrzuje se tím trend, kterého jsme bohužel svědky, že odsouzení, souzení či stíhaní se stávají v naší zemi mediálními celebritami... V politice i novinařině existuje jistý etický kodex, ať už psaný nebo nepsaný, který když se nerespektuje, tak naše práce ztrácí smysl.“ O jakých etických kodexech račte hovořit, vznešený tvůrče pravidel slušnosti pro poslanecké vyžírky, kteří každým svým skutkem dávají najevo, že etika je to poslední, co je zajímá? Snad ne o normách chování, na něž se většina zákonodárců zvysoka vykašle, týkají-li se jejich peněženky? Vážně považujete, vzácný člověče, za etičtější dělat dlouhý nos na slušnou veřejnost než respektovat právo na vyjádření kohokoli, kdo se cítí být nespravedlivě nařčen ze zločinu? Nejste nakonec i vy kolečkem v soukolí mafiánského velkostroje, který semele každého, kdo by mohl zadřít mechanismus klíčící neototality?

Humbuk kolem leckomu nemilého Krejčířova svědectví lze zredukovat do děsivého dilematu: buď se přikloníme k výkladu, že mazaný gauner »vaří z vody« a ze seychelského závětří se mstí těm, kteří mu znepříjemnili miliardovou loupež. Pak se ale musíme ptát, proč růžovým mocnářům tolik vadí, že mu dopřávají sluchu svobodná média, jestliže jeho pronásledovatelé mají čisté svědomí. Nebo připustíme, že pan Krejčíř může být svědkem na zabití, což je možnost stejně pravděpodobná jako varianta číslo jedna. Oč snazší úlohu bychom měli, kdyby dominantní vládní strana nesmrděla šloufzemanskou érou, která vyvrcholila plánovanou a naštěstí neuskutečněnou vraždou příliš zvědavé novinářky; zločinem z repretoáru jistého gaunera Srby pod ochranou někdejšího estébáckého dohazovače Jana Kato Kavana, dodnes vlivného poslance sociální demokracie.

Radovan Krejčíř, ať už opovrženíhodné individuum nebo potenciální terč policejních střelců na objednávku ČSSD, si zaslouží náš dík minimálně za to, že se o postkomunistických metodách nepřestává mluvit a že státní moc je nucena se alespoň bránit. Žurnalistům z Mf Dnes jsme dlužni uznání za dobře odváděnou práci. Odměnu pro politiky si schovejme k volbám.

(Annonce)