Leden 2006

Události od 15. listopadu do 15. prosince 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Úterý 15. listopadu

Právo někde vyšťáralo, že obstarožní Jana z Arku ODS, příslušnice Klausovy „Staré gardy“ a místopředsedkyně PS Němcová údajně postoupila auto, které dostala ve Sněmovně přidělené do osobního používání, svému synovi. (Ona sama jednak auto neřídí a jednak má ze své funkce navíc ještě služební BMW s řidičem). Němcová se brání tím, že její syn a snacha to auto používají jen tenkrát, když ona potřebuje někam odvézt. Je mi líto, ale nejsem jistě sám, komu to zdůvodnění připadá jako velmi nejapná výmluva. Jak chce ODS vyhrát volby, když její čelní představitelé dávají před veřejností takhle neomaleně najevo svou nenajedenost?

Dr. Rath oznámil, že kontrolorům z ministerstva zdravotnictví, které nasadil do VZP, někdo vyhrožoval. Jedna dáma se z toho zhroutila a nechce už kontrolu dál provádět. Má to pan Rath nějakou změkčilou squadru. Vyhrožovali prý také Rathem dosazenému „nucenému správci“, ale on si z toho chlapsky nic nedělá. Dr. Rath proto ve věci zainteresoval ministerstvo vnitra a policii. Nějak mi to vzdáleně připomíná požár Říšského sněmu. Vyhrožování by se mělo napřed prokázat, jinak je to jen nejapná záminka jak provádět postátnění VZP za přítomnosti opendrekovaných těžkooděnců.

Pan ministr Rath taky vytáhl do boje proti projektu IZIP (jde o lékařskou dokumentaci pacientů na internetu). Na první poslech je to věc docela šikovná, v minulosti, hlavně za totality, se při přestěhování pacienta nebo při nelegálním útěku od neschopného a sprostého lékaře ke slušnějšímu papírová dokumentace obvykle ztrácela. Rath nyní projekt tvrdě kritizuje (něco podobného prý neexistuje nikde na světě; kromě toho na něj VZP neúčelně vynakládá peníze), má totiž smůlu, že podíleli se na něm lékaři, kteří se angažují v ODS. Ještě před třemi roky ovšem pan doktor Rath zpíval jinak: "Velice rád jsem vyhověl návrhu autorů projektu IZIP, abych napsal pár úvodních řádek k tomuto informačnímu materiálu." Internetová knížka IZIP je prý "technologií 21. století", pokračuje nynější ministr. "Je mi velmi sympatické, že tvůrci projektu získali řadu významných partnerů, kteří nabízí celý balík výhod pro ty lékaře, kteří se budou chtít do projektu zapojit… Stojí za to projekt IZIP podpořit a vyzkoušet." Skoro bych řekl, že dnešní jednání pana ministra je něco, co tu po listopadu 1989 nebylo, a co by mělo silně odporovat i té relativně nízké úrovni politické kultury, jakou tu dnes máme. Pan dr. Rath je jakýsi výsadek banánové diktatury do našeho zatím ještě demokratického politického systému.

Dr. Rath hodlá zítra po dohodě s kolegy vyměnit osm z deseti členů správní rady VZP, které jmenuje vláda. Pak doufá, že rekonstruovaná rada navrhne odvolání Musílkové z funkce a rudá koalice v PS to odmává. Mezi členy rady je i lidovecká senátorka Müllerová. Bratr Kalousek má teď jedinečnou příležitost vyzkoušet si, nakolik jen jeho účast ve vládě opravdu brzdou průniku komunistů k moci. Pokud si nechá líbit odvolání Müllerové a vůbec uplatnění znárodňovacích projektů dr. Ratha, dá veřejně najevo, že jeho řeči o hradbě vůči komunismu jsou jen prázdné fráze.

Ke kandidátce ČSSD pro volby do Poslanecké sněmovny se vyjadřuje řada lidí, mj. i expředseda Zeman. Pro kraj Vysočina doporučuje sociálně demokratickým voličům kroužkovat jména prof. Jičínského a exministra Schlinga, kteří jsou na místech v podstatě nevolitelných. Jak vidno, výsledky voleb budou pro ČSSD produktem jakési živelné, nikým neřízené tektonické činnosti. Václav Havel by mohl mít radost, politické manipulace nejrůznějších šíbrů a šíbříčků bude tolik, že se to nakonec projeví jako chaos, protiklad „ztrnulého stranictví“.

Jan Pelikán píše v dnešním Právu o Kosovu: „Kosovo sice i nadále formálně zůstává součástí Srbska, fakticky je však již od roku 1999 pod protektorátem západních mocností. Bez ohledu na pochopitelné sentimentální vazby a zhruba stotisícovou srbskou menšinu, která zde nadále živoří, je vliv Bělehradu na rozhodování o dalším osudu tohoto regionu zanedbatelný… Kosovo již není otázkou srbské politiky, ale jedním z klíčových evropských problémů. Nic na tom nemění skutečnost, že žádný ze srbských politiků, pokud nechce zcela ztratit popularitu, nemůže tento reálný stav veřejně uznat.“ Oč jsou na tom kosovští Srbové lépe než Maďaři na Slovensku, Ukrajině, v Rumunsku – a taky ovšem v Srbsku! Od Trianonské dohody nejsou ani formálně součástí Maďarska, vliv Budapešti je na rozhodování o dalším osudu zmíněných regionů víc než zanedbatelný a maďarským politikům už dávno nezbylo než tento reálný stav veřejně uznat. Ovšem, Maďarům to patří, nejsou to naši slovanští bratři a naše slovanské bratry v minulosti naopak utiskovali. Jenže co prováděli v minulosti Srbové s kosovskými Albánci?

ODS přibývá členstvo: od roku 1998 jde asi o 7 tisíc lidí a nynější stav je zhruba 23 000, polovina toho, co má KDU-ČSL a čtvrtina současného početního stavu KSČM. Členstvo je pro politickou stranu důležité, jinak se stává zájmovou lobby nezakotvenou ve veřejnosti. Kdysi jsem si spočítal, že česká strana, která by chtěla v relacích odpovídat síle velkých německých stran, by musela mít cca 70 000 členů. Podle politologa Bureše prý do ODS vstupují lidé často s představou, že jim stranická legitimace pomůže v kariéře, protože ODS má šanci vyhrát volby. Podotýkám, že ODS od roku 1998 ještě žádné volby nevyhrála, a pokud všechno dopadne podle toho, jak teď vypadají preference, čeká ji v těch následujících nanejvýš vítězství Pyrrhovo. Kromě toho do všech stran vstupuje část lidí proto, aby jim stranická legitimace pomohla ke kariéře, do ČSSD tím spíš, vždyť je to právě od roku 1998 nepřetržitě vládní strana. Tvrzení pana Bureše se nebezpečně blíží pomluvě.

Středa 16. listopadu

Opět je před námi výročí listopadového převratu. Podílel jsem se na událostech před ním a po něm jako člen Demokratické iniciativy, která byla posléze Havlem a jeho kumpány úspěšně a potichu přeřazena do kategorie „neexistující od samého počátku“. Ne že by mne to nemrzelo, ale publicita není to hlavní a nedělal jsem to proto, aby to dnes propírali ve všech novinách. Daleko naléhavější problém je, že to, co se otevřelo 17. listopadem 1989 (a událostmi před ním a po něm) se teď, jak to vypadá, začíná pomalu uzavírat. K moci se dere sestava někdejších normalizátorů a těch, co si zvykli s nimi spolupracovat, protože vlastně jakoby nic jiného nezbývá. Demokratické strany jí dělají stafáž. Na případu VZP je vidět, jak může nastupující mocenská skupina pomalu dostat pod palec to, co jí v roce 1989 vyklouzlo. To, zda se nynější faktická koalice KSČM a ČSSD udrží i po červnových volbách, je zásadní věc. Fundamentalistické iniciativy, jako je ta za zákaz KSČM, jsou jednak nesmyslné a neproveditelné a jednak odvádějí pozornost od tohoto zásadního problému. Nejde o to KSČM zakázat, ale porazit ji ve volbách. Jenže s kým – s ODS, šovinistickou stranou, jejíž demokratičnost je víc než problematická? S KDU-ČSL, která zároveň hlásá antikomunismus a dělá ze zištných důvodů stafáž socialisticko-komunistické spolupráci? S US-DEU, která je na tom stejně a navíc už dávno umřela? Nebo se sociálními demokraty, kteří se jakoby znovu octli v letech 1945 - 48, nebo ještě o kousek dál, a jsou už teď nedílnou součástí komunisticko-sociálnědemokratického mocenského uskupení?

Ministr Rath potřeboval nějak věrohodně vysvětlit veřejnosti, proč dnes vede tažení proti projektu IZIP, o němž jsme psali včera, ačkoli ho ještě před třemi roky zuřivě propagoval. Zvolil tu nejjednodušší fintu: byl oklamán, napálen. Je člověk, který se nechá tak snadno napálit, opravdu na svém místě v ministerském křesle?

Před podobně náročným, (i když ne tak exponovaným) problémem stojí náčelníci ODS v souvislosti s paní Němcovou, která údajně dala své poslanecké auto do vínku rodině. Místopředseda Nečas je přesvědčen, že syn paní Němcové jede v autě sám jen tenkrát, když jede pro ni. Škoda, že nemohu udělat anketu na téma, kdo z mých čtenářů tomu věří. Je to zdůvodnění, které měrou věrohodnosti může směle soupeřit s tím, co říká Rath o IZIP (na základě dlouhodobého pozorování si troufnu tvrdit, že drzost je hlavní vlastnost, která oba pány politicky profiluje, a že si v ní navzájem nezadají). Nečas tvrdí, že kdyby si Právo (které o případu psalo) dalo stejnou práci s některými ministry, došlo by ke stejnému závěru. To by ale paní Němcovou ani trochu neomlouvalo.

Ministr Rath pokračuje v akci „sesazení Musílkové“. Teď předložil vládě seznam lidí, jež mají v zasednout jako představitelé státu v správní radě pojišťovny, která navrhne PS (rozuměj rudé hlasovací mašinérii) sesazení ředitelky. Je mezi nimi mj. místopředseda poslaneckého klubu ČSSD a předseda středočeské krajské organizace strany. KDU-ČSL a US-DEU vůbec neprotestují, ačkoli si podporou tohoto nestydatého tažení za státní monopol podřezávají samy pod sebou už tak dost křehkou větev. Paralely s únorem 1948 nejsou úplně od věci. Podle předsedy Kalouska si KDU-ČSL udělá názor, až si vyslechne vystoupení Ratha a Musílkové ve Sněmovně. „Je legitimním právem, aby si ministři nominovali lidi, kterým důvěřují.“ Jak dopadne hlasování ve Sněmovně, kde mají rudí většinu, je naprosto jasné. Kalousek s Němcem na tom v podstatě nemohou nic změnit (i ve vládě by je sociální demokraté přehlasovali). Ale nemusí u toho proboha trpně asistovat!

Několik předních disidentů zaslalo čelným představitelům státu petici, v níž vyslovují nesouhlas s tím, aby byly zpřístupňovány kompletní materiály StB o sledovaných osobách. Umožňuje to zákon o archivnictví z minulého roku. Signatáři namítají, že jde o citlivé věci a že StB si mnoho údajů vymýšlela. Musím prohlásit, že mně osobně přístupnost materiálů vůbec nevadí (koneckonců podepsal jsem taky Chartu77 a hlavně v letech 1987 - 89 se o mne StB dosti zajímala). Kromě toho jsem přesvědčen, že si StB vůbec nevymýšlela: jen mohla být v některých případech (dosti častých) mylně nebo neúplně informována.

Podle Práva představil Paroubek v Záhřebu přetisk jakéhosi slovníku ze sedmnáctého století, jehož spoluautorem je „pražský benedikt Petr Loderecker“. Co je to „benedikt“?

Zpráva OSN vítězně vyčísluje, jak a kdy koaliční jednotky a irácká armáda porušily během vojenských operací v Iráku mezinárodní právo – mj. tím, když zde obsadily zdravotnická zařízení a zadržovaly lékaře. Velmi by mne zajímalo, co udělalo vznešené OSN v případě bulharských ošetřovatelek, které byly v Kadáfího Libyi obviněny z toho, že úmyslně šířily mezi dětskými pacienty AIDS, při výsleších podle svých vlastních slov mučeny a znásilňovány, a teď je nejspíš čeká trest smrti. OSN velmi často připomíná organizaci, vzniklou na základě historického kompromisu mezi zvířátky a Petrovskými, která je schopná jen účinně napomáhat (a nebo nanejvýš zavírat oči) tam, kde je třeba někoho šoupnout na pekáč.

Alexandr Mitrofanov v Právu píše: „Průzkumy totiž nevylučují situaci, za níž bude moci sestavovat novou vládu soc. demokrat Jiří Paroubek. Ten již řekl, že by preferoval menšinový kabinet své strany s podporou napříč politickým spektrem. Alespoň v jednom, a to zásadním okamžiku, by se však mohl jeho tým opírat pouze o KSČM. Mám na mysli hlasování o důvěře vládě ve Sněmovně.“ To je jistě pravda. A pokračuje: „Prezident v době krize Grossova kabinetu odmítal přijmout demise ministrů KDU-ČSL a vyzýval premiéra, aby s rekonstruovanou vládou požádal Sněmovnu o důvěru. V duchu obdobných aktivit by příští rok mohl třeba oznámit, že vládu závislou na komunistech prostě nejmenuje. Kdyby to udělal, přešla by jeho studená válka s levicí do horkého stadia.“ Co myslí pan Mitrofanov tím horkým stadiem? Občanskou válku?

A do třetice Právo. Vyšel tam komentář Erazima Koháka „Píseň noci 17. listopadu“. Před tímto textem zůstávám stát v němém údivu. Musím říci, že od zmíněného 17. listopadu jsem větší blbinu nečetl. Polemiku považuji za ztrátu času (posuďte ostatně sami) a tak jen jednu poznámku. Exprezident Havel si u pana profesora vysloužil kritiku za tom, že podepsal dopis, solidarizující se s prezidentem Bushem ve věci útoku na Irák. „Hlas lidu mu to nepromine o nic víc, než prominul jeho předchůdcům.“ S tlumočníky „hlasu lidu“ u nás máme bohaté zkušenosti z let 1945 – 1989. Zažil jsem jich kvanta. Teď tu máme navíc ještě jednoho, co k nám přibyl z Ameriky.

Zcela neuvěřitelný článek uveřejnil v Lidových novinách Vladimír Bystrov. Týká se posledního člověka, který prý byl u nás z politických důvodů odsouzen k smrti a popraven. Stalo se to v roce 1960. V článku není ani slovo o tom, co ten člověk dělal a z čeho byl konkrétně obviněn. Vzhledem k politické situaci té doby (bolševický režim už nebyl takový pašák jako v padesátých letech) mi připadá nesmírně nepravděpodobné, že by dotyčný nebyl obžalován ze skutku, který měl za následek smrt aspoň jednoho člověka. Pokud ne, proč tedy pan Bystrov zamlčel, o co vlastně šlo?

Pátek 18. listopadu

Podle průzkumu STEM se snížil rozdíl v preferencích mezi ČSSD a ODS (ČSSD má teď 25,6% , získala proti říjnu přes 1%, ODS ztratila skoro 2% a má 30,55). Protože však lidovci klesli na 6,3% (jeden z jejich vůbec nejhorších výsledků) a komunisté sice taky tratili skoro 2%, ale mají i tak 13,6%, měla by v pomyslné listopadové Poslanecké sněmovně „levice“ (komunisté a kryptokomunisté) většinu 103 hlasů. Všechny tři největší agentury (STEM, CVVM i Factum invenio) ukazují stejný trend. Do voleb zbývá ještě víc než půl roku, ale naděje, že by se to nějak výrazně změnilo k lepšímu, je nulová. Ostatně, co by mělo být to „lepší“? Co si člověk může slibovat od ODS s její nesmyslnou emancipační politikou vůči Evropě (rozuměj vůči civilizaci), okázalým cynismem, zálibou v silové politice (přitom právě síla jim právě teď dochází) a útočným šovinismem?

Při ceremonielu kladení květin na Národní třídě volali na Havla „Pane prezidente, vraťte se“, Klaus se setkal s ovacemi, na Paroubka pískali. Ve všech případech tam bylo pár desítek lidí. Připadá mi trochu nedůstojné organizovat takové minidemonstrace.

Ve středu proběhl v Poslanecké sněmovně seminář o listopadovém převratu a jeho důsledcích. Zúčastnili se ho mj. exprezident Havel, místopředseda Senátu Pithart a premiér Paroubek. probíhal pod nevysloveným heslem „všichni na Klause“. Podle Havla je komunistická nomenklatura, která se prý pod Klausovými ochrannými křídly zmocnila našeho hospodářství, ještě horší než komunisté. Podle Pitharta se KSČM domohla svého nynějšího postavení v procesu „divoké privatizace“. Obojí tvrzení je jednak absurdní a jednak směšné, protože je za ním až příliš cítit zhrzený vztek disidentských koryfejů, kteří utrpěli v roce 1992 ve střetnutí s Klausem po zásluze potupnou porážku. Dnes je jim dobrý proti Klausovi i Paroubek, který už docela otevřeně prohlašuje, že mu jde o integraci KSČM do společnosti a o „sjednocení“ společnosti (ČSSD se už jednou s komunisty integrovala, pravda, to byla jiná ČSSD než tahle její operetní nápodoba z roku 1989, zkušenost je zjevně nepřenosná). Havel, Pithart i Paroubek se shodnou v tom, že na zákaz komunistické strany je už pozdě. Jak to myslí Paroubek, není jasné, protože svůj požadavek z počátku devadesátých let zakázat komunisty dnes označuje za stupiditu. Kdy tedy byl podle Paroubka čas na zákaz komunistů? V roce 1921?

Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek prý prohlásil na pietním shromáždění, které vzpomnělo studentů persekvovaných v roce 1939: „Sedmnáctého listopadu 1989 se stalo to, oč studenti v roce 1939 usilovali. Mezi tím bylo padesát let nesvobody.“ S malou časovou licencí (jakési náběhy k nesvobodě začaly zanedlouho po Mnichově) bych s ním souhlasil, v letech 1945 - 48 tady žádná svoboda nebyla. Ale myslel to tak doopravdy?

Na včerejší protikomunistické manifestaci se sešlo podle Práva několik desítek lidí, podle ostatních sdělovacích prostředků asi tři tisíce. Když se to tak vezme, tři tisíce je vlastně taky několik desítek. Zpráva je podepsaná ČTK a šifrou mma, která asi upravovala cifru uvedenou ve zprávě ČTK. Pokud je tomu tak, chtěl bych šifru mma upozornit, že tzv. vedoucí nuly jsou ty před číslovkou, nikoli za ní.

Ministr Rath prosadil úpravu správní rady VZP. Jsou v ní (tj. v té části, kterou jmenuje vláda) samí členové ČSSD a jeden nestraník (náměstek ministra obrany, zjevně jako odměnu za loajalitu a poslušnost si ho tam prosadil ministr Kühnl). KDU-ČSL bez mrknutí snesla, že z rady byla eliminována její členka, senátorka Müllerová. Kde jsou ty časy, když bratr Kalousek svrhával premiéra Grosse!

Sobota 19. listopadu

Pražská organizace ODS prý počítá s tím, že pokud se po volbách nepodaří sestavit většinovou vládní koalici s KDU-ČSL, bude nominovat na premiérské místo nikoli předsedu Topolánka, ale nynějšího pražského primátora Béma. Bém bude mít za úkol utvořit velkou koalici s ČSSD. Je sice pravda, že mezi Bémem a Paroubkem není zřejmě takové napětí, jako mezi Paroubkem a Topolánkem, a že Bém má na rozdíl od nynějšího předsedy ODS jednoznačnou podporu hradního pána: jenže pokud ODS a KDU-ČSL nebudou mít většinu, budou ji mít ČSSD s KSČM. A pro Paroubka bude daleko výhodnější vytvořit menšinovou vládu za podpory KSČM (a pak z této pozice případně ODS vydírat), než hrát druhé housle v koalici s ODS (není příliš pravděpodobné, že by ČSSD byla po volbách silnější než ODS a že by ČSSD byla slabší než KSČM). ODS pochoduje, stejně jako v roce 2002, neohroženě do slepé uličky. Důsledky budou tentokrát katastrofální bohužel nejen pro ni.

Michael Kocáb s výtvarníkem Šípkem se rozhodli vyvěsit na Hradě vlajku EU. Musím se přiznat: mně osobně trochu vadí, že tam nevlaje – je to sice maličkost, ale příznačná. Šlo o poměrně nevinou zviditelňující aktivitu havlovské lobby. Teď mají být obviněni z pokusu poškodit majetek státu (Kocáb vytáhl štípačky, aby odstranil zámek na mechanismu, jímž se vlajka na stožár vytahuje, ale byv upozorněn příslušníkem Hradní stráže, zase je uschoval do tašky). Navíc Klausův mluvčí Hájek prohlásil, že se jednalo o „sládkovskou provokaci“ a že akce byla „projevem neúcty k státnímu svátku“. To je hysterické přehánění, které bude mít jediný výsledek: Kocábovu a Šípkovu happeningu poskytne větší míru publicity. Havlův i Klausův tábor si bezděčně hrají navzájem do kapsy.

Úřadující předseda ČSSD Sobotka prohlásil, že jeho strana prosadí do voleb ještě 51 zákonů, v případě nutnosti i s KSČM. Oba koaliční trpaslíci se tváří, jako by se nechumelilo. Remcá jen poslanec Karásek a v tomto případě má recht: pokud se sebou KDU-ČSL nechá zacházet jako s hadrem, projeví se to na jejích preferencích ještě výrazněji než teď, kdy se hrozivě přibližuje pěti procentům (Na Karáskově US-DEU nezáleží, o té už je rozhodnuto).

Právo melancholicky vzpomíná na to, jak v roce 1945 přišla ČSR o Podkarpatskou Rus. Mluví v té souvislosti o „okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem“, zřejmě v letech 1938 - 39. Aniž bych chtěl obhajovat postup Maďarska v té záležitosti, dovoluji si upozornit, že „Zakarpatsko“, obývané z jedné čtvrtiny Maďary, ze zbývajících třech čtvrtin východoslovanským obyvatelstvem, hovořícím jazykem příbuzným ukrajinštině, patřilo od počátků své historie v desátém století k Maďarskému království. Právo lítostivě zdůrazňuje, že „odstoupením“ Zakarpatska (bylo provedeno neústavním způsobem, rozhodla o něm vláda a teprve dodatečně je požehnal parlament, tehdejší českou reprezentaci v tomto případě poněkud omlouvá, že komunistické Rusko si oblast via facti už předtím přivlastnilo) přišla ČSR o téměř desetinu svého území. Již zmínění Maďaři přišli Trianonskou smlouvou v roce 1920 o dvě třetiny svého území a o víc než polovinu obyvatelstva, z toho o tři miliony etnických Maďarů, kteří obývali většinou souvislé pásmo podle hranic zmenšeného Maďarska a byli v tomto pásmu ve výrazné většině. Maďaři jsou na rozdíl od nás smolaři, je to nejspíš tím, že na rozdíl od nás nejsou pod přírody demokrati. Ale ironie stranou: jediným, kdo si může úplně právem naříkat, jsou zakarpatští Rusíni a Maďaři, kteří až do té doby žili celé tisíciletí v západním křesťanském okruhu a přes noc, škrtnutím pera se ocitli v nefalšovaném orientě.

Budoucí německá kancléřka Merkelová podpořila Centrum proti vyháněním, které je kamenem úrazu pro českou a polskou politickou reprezentaci odleva doprava. Její koaliční partner, SPD, prý prosazuje „badatelské centrum“, které by se zabývalo nucenými migracemi jako celoevropským fenoménem 20. století. Projekt SPD je projev vyčuraného pokrytectví. Každý ví, že „nucené migrace“ postihly v minulém století v první řadě Němce, týkaly se v jejich případě určitě víc než deseti milionů lidí a byly prováděny s ohavnou brutalitou. Pokud bude Německo i napříště v této záležitosti provádět politiku appeasementu vůči sousedům (to jest ne v otázce majetkových restitucí nebo návratu vyhnaných, vždyť drtivá většina těch lidí už ani nežije, ale prostě jen v uznání tohoto faktu), bude to mít devastující vliv na vnitropolitickou situaci v SRN. Důsledky pak pocítí i její sousedé.

V rozhovoru s Alexandrem Kramerem prohlásila hlava českých klerikálů, bratr Kalousek, s bezelstnou přímostí: „Gerhard Schröder mohl zůstat kancléřem, kdyby byl ochoten opřít se o extrémní levici. Protože je to demokratický politik, tak ho nic takového ani nenapadlo a raději z té politiky odešel. Já bych si velmi přál, aby stejně demokraticky smýšleli i všichni vedoucí představitelé ČSSD.“ Bratr Kalousek by si to nejen byl přál, bratr Kalousek s tím drze kalkuloval a myslel si, že v ČSSD jsou samí vrození demokraté, s KSČM by se nikdy nespojili, a proto je může bez zbytečných cirátů vydírat. Pan Patroubek ho přesvědčil o opaku: zábrany nemá žádné a vydírat se nenechá.

Pondělí 21. listopadu

Ve sněmovně se prý zítra strhne bitva o nájemné. Koaliční partneři ČSSD a ODS chtějí nájemné zvyšovat rychleji než ČSSD, komunisté pomaleji. Výsledek „bitvy“ bude zajímavý signál ohledně toho, jak v tuto chvíli vypadají mocenské poměry v České republice.

V nedělním Duelu v ČT se Miroslav Kalousek a Vojtěch Filip navzájem vyzývali k omlouvání. Kalousek argumentoval tím, že se lidovci už omluvili za Plojhara a komunisté by měli udělat totéž za Gottwalda. Filip se ovšem za Gottwalda omlouvat nemůže, jednak se mu nechce a jednak by rázem přišel přinejmenším o polovinu voličů. Nehodlá proto „někoho jakoby okamžitě hodit přes palubu“, ostatně lidovecká omluva byla nedostatečná, Plojhar nebyl přece sám. Pan Filip by si zasloužil palmu drzosti. Jednak nemá co být v této věci arbitrem, a jednak, také Klement Gottwald měl daleko do osamělého běžce, navíc Plojhar byl vzhledem kle Klémovi jen ubohý poskok. Spor, v němž na sebe účastníci navzájem halekají „koukejte se omluvit“, je ovšem idiotský, slušný člověk se omlouvá sám od sebe a vynucená omluva nemá žádný smysl.

Václav Klaus nevidí (na rozdíl např. od nás) situaci v ČR nijak dramaticky: pokud ve volbách vyhraje ta či ona strana, nenastane konec světa, on bude výsledky voleb respektovat. „Jsme vyspělou parlamentní demokracií, jsme zemí s pluralismy politických názorů. V tomto obecném smyslu, vyhraje-li ta či ona strana, já to samozřejmě respektuji a nebude tady konec světa. Jsme natolik vyspělá parlamentní demokracie, že sneseme v dobrém slova smyslu ten či onen výsledek…“ Když v roce 1998 ještě opravdu nešlo o nic, troubil Klaus k mobilizaci proti „socialismu“, dnes, když opravdu hrozí rudá koalice, od níž si nelze slibovat nic dobrého, zachovává chladnou hlavu. Vůbec nejsme vyspělá parlamentní demokracie a volební výsledek, zajišťující ČSSD vládu s komunisty v zádech, bude katastrofa.

Prezident se vyjádřil i k událostem ve Francii. Je přesvědčen, že nejde o střet islámu a křesťanství (jak by se někdo mohl střetávat kvůli něčemu tak zpozdilému, jako je křesťanství, že). Svůj podíl na nepokojích má podle něho i ideologie multikulturalismu a sociálního státu, který nemotivuje lidi pracovat, na tom ovšem něco je. Podle Klause bylo lidem „vsugerováno, že mají nárok na dnešní míru bohatství, blahobytu, a dokonce na stále rostoucí bohatství a blahobyt, bez ohledu na to, jaké jsou ekonomické výsledky, a bez ohledu na to, kolik oni sami k tomu přidávají.“

Petr Uhl neuspěl se žalobou proti komunistickému europoslanci Ransdorfovi. Obvinil ho ze zpochybňování holocaustu, protože odmítl označovat romský tábor v Letech za koncentrák. Historický ústav ČAV ovšem Ransdorfovo tvrzení v podstatě potvrdil. Pokud chce být Petr Uhl důsledný, měl by teď ještě zažalovat Historický ústav. Žaloba je nesmyslná, jednak nešlo o zpochybňování holocaustu, ale o jeden konkrétní případ, o takových jednotlivostech se musí mluvit věcně a svobodně a ne mlátit oponenty po hlavě paragrafy. A za druhé, i když tábor v Letech nebyl přímo koncentrák, je to hanebná věc, za níž je třeba se stydět.

Ve svém nabitém nedělním programu si pan prezident udělal čas i na VyVolené. Pan prezident je snob, přitahují ho věci spojené s velikou publicitou. Ve skutečnosti by podobné pořady měly být „hluboce pod prahem jeho vnímání“, nebo jak to kdysi říkával.

Poměry v Polsku mohou v lecčems naznačovat, jak se bude vyvíjet politická situace u nás, až se dostane k moci ČSSD, podporovaná z pozadí komunisty. V Poznani policie rozehnala demonstraci homosexuálů a lesbiček. Magistrát ji předtím nepovolil, prý z bezpečnostních důvodů. Podle vládnoucí strany PiS mají politici stát na stráži veřejné morálky (bolševici byli taky vždycky velmi mravní, pohled na obnažené ženské poprsí jim způsoboval žaludeční křeče, kromě toho měli pocit, že to odvádí pracující od plnění denních povinností). Mladí přívrženci extrémně katolické Ligy polských rodin, kteří podporují PiS, jak by řekl pan Paroubek, „napříč spektrem“, se vyjadřovali jasněji, volali mj. „uděláme s vámi to, co Hitler s Židy“ a „teplí do plynu“. Paroubkovi a komunistům ovšem homosexuálové vadit nebudou, ti by zase sáhli k pendrekům, kdyby nějakou demonstraci (např. za navrácení Svatovítské katedrály) uspořádali katolíci. Obsah rozličný, metody a cíle totožné.

Jiří Franěk píše v Právu: „Celá pravda je taková, že existují dva druhy předvolebních slibů. Levice slibuje chudině sociální jistoty. Pravice slibuje zámožnější části obyvatelstva totéž v podobě prosperity. Pravice straší bohaté, že nebude-li vládnout ona, budou muset platit kruté daně za sociální rozmařilost lenochů, kteří se sami nedovedou uživit, a nebudou moci budovat prosperitu.“ Tomu nějak nerozumím, kdyby pravice oslovovala bohaté, dostala by ve volbách 0,01% hlasů. Cílem volebních slibů jsou na obou stranách ti, kterých je nejvíc, a ti zrovna moc bohatí nejsou. Pravice i levice slibují chudině prosperitu.

Ministerstvo životního prostředí připravuje pod vedením EU ekologickou daňovou reformu. Odstupňovanou ekologickou daní budou zatížena všechna dostupná topiva a auta s nadměrnou spotřebou paliva. Snad by měla být EU upozorněna, že přechod z uhlí na plyn a z auta s větší spotřebou (Škoda 105) na nejnovější model Peugeota nebo Mazdy je pro českého důchodce jakýsi problém. Existuje ovšem levné a technicky nenáročné řešení: euthanasie. Jen o bude nutné o nutnosti jeho aplikace přesvědčit. Jaký úkol pro bratra Ambrozka a jeho ministerstvo!

Jiří Černý se pozastavuje v Lidových novinách nad článkem Petra Zídka a čtenářským dopisem Tomislava Volka ohledně stížnosti několika disidentů proti zpřístupnění svazků StB o sledovaných osobách. Panu Černému připadá absurdní, že někdo označí např. Jiřího Dienstbiera za komunistu, ačkoli už v šedesátých letech s na fakultě hlásil k Titovi a nesměl kvůli tomu jet do NDR. Pan Dienstbier byl ovšem komunista až do roku 1969 (uvádí to mj. ve svém životopise v publikaci Kdo je kdo), Tito byl bolševický diktátor pouze s jinak vybarvenými brky na ocase než ti ruští (bolševismus osmanského typu, který aplikoval v Jugoslávii, se liší od ruského samoděržavého vlivem místních tradic: ne nadarmo praví bulharské přísloví, že turecké jho je dřevěné, kdežto ruské železné). Nicméně myslím, že jeho nápad, doložit někdejší komunistické angažmá lidí jako Jiří Dienstbier nebo Jan Křen obsáhlejšími citacemi, by stál za to. Disent smíchal do jednoho pytle reformní komunisty a exkomunisty s demokraty: všichni to přece mysleli dobře. Jenže každý to vždycky myslí dobře, chtělo by to trochu přebrat. Jinak se pan Černý mýlí, inkriminované období, kdy dotyční ještě věřili v nejspravedlivější ze všech zřízení a podporovali ho, není předmětem svazků StB, tenkrát po nich ještě StB nešla, tenkrát stáli ještě pospolu na jedné straně barikády.

A nakonec dobrá zpráva: Brazílie, Čína a Indie neuspěly s požadavkem, aby správa internetových adres byla svěřena některé mezinárodní organizaci (kdesi jsem četl, že se v té souvislosti hovořilo i o OSN). Z toho plyne jednak, že o internet nebude zatím pečovat Kaddáfí s Castrem a Kim Čong-ilem, jednak, že internet bude zatím fungovat.

Úterý 22. listopadu: Ministr Rath pokračuje v tažení proti ODS. Vyzval europoslance Ouzkého a Cabrnocha, aby se vzdali všech veřejných funkcí, protože se chovali nemorálně a zneužili svého postavení (jde o projekt IZIP, který Rath napřed chválil a teď napadá). Důkaz by měl spočívat v tom, že postup při výběrovém řízení ve VZP byl „krajně podezřelý“. Dokud je něco krajně podezřelé, a to pro pana ministra, který má chuť zatopit opozici, neznamená to vůbec nic. Vůbec nic taky nebude znamenat, pokud „právníci“ posoudí, že VZP a oba poslanci spáchali trestný čin. K posouzení nejsou kompetentní blíže nespecifikovaní „právníci“, ale nezávislý soud – nezávislý (zatím) i na Rathovi a jeho protektoru Paroubkovi. Zároveň si dr. Rath stěžuje, že mu poslanec Ouzký hrozil uvalením vazby (ve skutečnosti nehrozil, jen zmínil, že by snad jen uvalení vazby mohlo dr. Rathovi zabránit v devastaci českého zdravotnictví, a upřímně řečeno mohl si to odpustit). Nato pan Rath, který vyhrožuje policií a trestním stíháním každému na potkání, nasadil lítostivý tón. Prohlásil, že pokud by volby vyhrála ODS, měla by už prezidenta, Senát, kraje, města a i Poslaneckou sněmovnu. "Pak skutečně nevylučuji, že skončím ve vazbě jen za to, že jsem odkryl velmi pochybné obchody těchto politiků, které doslova tunelují veřejnou VZP přes svoji soukromou firmu. Je to v podstatě pohled modré totality - své odpůrce zavřít do vězení." To, že politici ODS tunelují VZP, musí dr. Rath napřed prokázat před soudem, a pokud to neprokáže, měl by platit jako mourovatý. A přízrak rathovské totality, který se před námi díky vyvádění pana ministra otvírá, není o nic vábnější než ten modrý.

Zatím co dr. Rath rozkrývá kriminální pozadí politiky ODS, dobývají jeho rangers přes zuřivý odpor nepřítele Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Operaci velí ředitel ministerského odboru kontroly zdravotního pojištění Dryml, a líčí ji takto: se vzrůstajícím odhalováním nedostatků… stoupá i vyhrožování jak nucenému správci ve VZP, tak jemu jako vedoucímu kontrolního odboru. „Hledají vše, aby nás zastavili. Je to vyhrožování.“ Každému, kdo byl nucen nedobrovolně sledovat víc než třicet let bolševické zprávy, je tento druh objektivity důvěrně znám.

Zdá se, že premiéru Paroubkovi se daří dávat postupně dohromady vládní panoptikum, jaké tu od pádu minulého režimu ještě nebylo. A veřejnost mu zřejmě přeje. Jako nejúspěšnějšího muže české politiky vyhodnotila (podle agentury STEM) ministra kultury Jandáka. Pan ministr zatím ještě neměl příležitost, aby něco pokazil (je otázka, může-li u nás ministr kultury vůbec něco pokazit) a jako úspěšný komik sedí veřejnému vkusu, řečeno jeho vlastními slovy, jako prdel na hrnec.

Ve zmíněném průzkumu oblíbenosti politiků se nový předseda KSČM Filip vyhoupl na stejnou příčku jako předseda KDU-ČSL Kalousek, který jeho partaj označil za zločineckou organizaci. Lid, zdá se, má na KSČM jiný názor než lidovecký předseda.

Václav Klaus navštívil patnáctý pražský obvod. Předvedli mu i rekonstruované dětské hřiště a řekli mu, že ho opravili tak, aby odpovídalo předpisům Evropské unie. A to neměli dělat, prezident se rozběsnil, prohlásil, že místo toho měli držet protestní hladovku, a že ho tam snad ani vůbec neměli vodit. Jeho starosti mu závidím. Lešení, po němž se vyšplhal na Hrad, je už skoro rozebráno, dostává se do bezmocné izolace, totéž platí pro ODS, která mu měla poskytovat mocenské krytí. Na jeho místě by se mi dělaly vrásky na zádech z toho, jak dopadnou červnové volby a co si počne, až na něm bude, aby jmenoval premiérem člověka, který bude vládnout s tichou podporou KSČM. Místo toho má roupy vůči Evropské unii, která v budoucnu jako jediná může (snad) mít nějaký vliv na to, aby se politické poměry u nás nedostaly úplně a ve všem všudy na úroveň Běloruska.

Hysterická emancipace od EU je emancipace od Evropy a od civilizace. EU má chyby, ovšem, jako každé lidské dílo. To, co nám hrozí po volbách, by případně už taky (jako za totáče) nemuselo mít chyby žádné, protože by se o nich jednoduše nesmělo mluvit.

Polská PiS hodlá dostat pod kontrolu veřejnoprávní média tím, že počet členů Mediální rady sníží z devíti na tři, a ty si najmenuje a prosadí sama. To jednak ukazuje cestu budoucí české tiché koalici ČSSD – KSČM, a jednak je inspirativní pro další kroky stejným směrem ve všech postkomunistických zemích: nestačilo by např., kdyby parlament měl jen tři poslance? Zmáknout volbu správných lidí by pak přece bylo snadnější než v případě nějakých tří – čtyř stovek.

Středa 23. listopadu

Ministr Rath držel ve Sněmovně osmdesátiminutovou filipiku proti VZP, ředitelce Musílkové a ODS. Když skončil, označil člověk nejpovolanější, totiž premiér Paroubek, jeho výkon za brilantní a položil přítomným řečnickou otázku: „Jsem zvědav, jestli někdo najde tu odvahu a drzost“ obhajovat VZP. Nato si premiérovi kamarádi z KSČM vyžádali čas na schůzi klubu (aby snad přece jen někdo tu drzost neměl) a nezbylo než schůzi přerušit. Lidovci zřejmě Rathův návrh na zřízení poslanecké komise, která by měla vyšetřit vazby politiků na VZP, nepodpoří. To je jedno, schválí ho rudá hlasovací mašinérie, která už zatím stihla přehlasovat senátní veto církevního zákona. Paroubek ohlásil přípravu tiskového zákona (prý podle rakouského zoru, obávám se, že půjde o rakouský vzor z roku 1849 z dílny ministra Bacha) a zrušení lustračního zákona. Všechno s komunisty bez problémů schválí. Pokud jde o tiskový zákon, je ještě jakási naděje, že by mohl zasáhnout Ústavní soud, ale Paroubkovi komunističtí spojenci už dávno prosazují omezení jeho kompetencí. Jsem přesvědčen, že za těchto okolností nemají už lidovci ani US ve vládě nic pohledávat. Paroubek najel otevřeně na Zemanův model: vydírání nekomunistických stran spojenectvím s komunisty. Těm teď nezbývá než dokázat, že model je chybný a že se vydírat nenechají. Samozřejmě za tu cenu, že Paroubek s komunisty prosadí ještě leccos.

ODS vydala Černou knihu hříchů ČSSD a od této chvíle chce vystupovat už jen pozitivně. ODS měla vystupovat pozitivně už dávno, hulvátství a aroganci se Paroubek učil nejen u Zemana, ale také u ní. Hulvátství a aroganci se dá čelit jen korektností. Obávám se, že korektnost je nad síly současného vedení ODS.

V Lidových novinách podává mimořádný výkon v oboru tzv. análního horolezectví exprezident ČAV Zahradník. Nová německá kancléřka Merkelová měla tu smůlu, že za totality pár měsíců pobývala v Praze v ústavu ČAV, kde jí, jak jsem vyrozuměl, dělal něco jako vedoucího práce. Teď by své zásluhy z minula rád zhodnotil. Doufám, že publicita jeho záměrů nepřesáhne okruh čtenářů LN, měli bychom zase jednou zbytečnou ostudu.

Tamtéž se dělí se čtenáři o čtenářský zážitek z LN premiér Paroubek. LN se mu zjevně nelíbí. Bylo by velmi smutné, kdyby se nějaké noviny úřadujícímu ministerskému předsedovi líbily. Myslím, že by si politici měli založit vlastní noviny, kde by ti z nich, co umějí psát, průběžně hodnotili stav českého tisku. Bylo by to zábavné.

Čtvrtek 24. listopadu

Jiří Paroubek se vyslovil pro podporu komunistického návrhu na zrušení lustračního zákona. Návrh podala při projednávání antidiskriminačního zákona poslankyně KSČM Rujbrová. Podle Paroubka za prvé zákon už splnil svou roli, ochránil v prvních letech po převratu demokratické instituce před vlivem agentů StB a dnes je nadbytečný, za druhé je založen na principu kolektivní viny a nepostihl ani všechny špičky komunistického režimu, například bývalé ministry komunistických vlád. Obě tvrzení jsou v podivném rozporu, je cynické tvrdit, že něco, co je postavené na principu kolektivní viny, už splnilo svou roli (tj. bylo to kdysi užitečné, ale teď to už užitečné není): není to první případ, kdy je zjevné, že panu premiérovi je jedno, co plácne. Za druhé, tvrzení o kolektivní vině by bylo v pořádku jenom tenkrát, kdyby se dotyční byli jako agenti rovnou narodili. Ačkoli mnozí z nich vzbuzují tento dojem, je to dojem nesprávný: všichni se dali naverbovat v době, kdy už byli plnoletí. Málokdo z nich to dělal upřímně, rád a bez donucení (o jednom bych věděl, ale soud prohlásil, že je v tom nevinně, a tak si jeho jméno nechám pro sebe), většina z nich totiž dobře věděla, že se to dělat nemá. Drtivá většina obyvatel téhle země to ovšem nedělala a velmi mnoho lidí to odmítlo dělat, přestože je do toho nutili. Že je zákon nadbytečný, o tom pochybuji, zejména nevyšší vládní a sociálnědemokratická patra působí na bývalé agenty jako mucholapka. Předseda KSČM Filip (člověk jistě povolaný, aby se k věci vyjádřil) považuje zákon za vadný proto, že neříká, co ti lidé dělali, ale kde byli evidováni. Postupovalo se takhle ohleduplně po roce 1945 vůči agentům gestapa? Navíc komunistickým agentům nehrozí špagát, nýbrž jen to, že přijdou o základní lidské právo zastávat místo šéfa úřadu vlády ČR. Předseda

KDU-ČSL se k věci vyjádřil v tom smyslu, že si ČSSD bude muset vybrat, zda chce „v dlouhodobé perspektivě“ spolupracovat s křesťanskými demokraty nebo s estébáky, Paroubek mu připomněl, že ČSL byla 40 let součástí komunistického systému a první polistopadový předseda ČSL byl agentem StB. To je, jako kdyby někdo Paroubkovi řekl, že sociální demokraté na jaře 1948 horlivě nalezli do KSČ. Ve skutečnosti obě strany byly komunisty brutálně zničeny a to co zbylo, byla jen prázdná štafáž jedou v rámci KSČ, po druhé formálně mimo ni, ozdobená několika zrůdami (Fierlinger, Plojhar ad.) Paroubkův argument je nestydatá demagogie.

Jiná věc je, co vlastně bratr Kalousek zamýšlí: pokud sociální demokraté společně s komunisty odmávají zrušení lustračního zákona, měl by to být dostatečný důvod pro odchod z koalice nikoli „v dlouhodobé perspektivě“, ale ihned. Paroubkovi by to bylo před hlasováním o státním rozpočtu přece jen trochu nepříjemné a navíc ČSSD není úplně jednotná (proti zrušení zákona je např. úřadující předseda strany Sobotka). Pokud se KDU-ČSL jasně a bez jakéhokoli ale zašprajcuje, povzbudí tím i těch pár lidí v ČSSD, kteří se zrušením zákona nesouhlasí (stačí 11 absencí a zrušení neprojde). Podle místopředsedy ODS Langra prý Paroubkova snaha pochází z toho, že se v okruhu premiéra pohybují lidé s vazbami na bývalou StB. Takový argument spíš celou záležitost zatemňuje a mění ji v prestižní spor mezi dvěma partajemi. Paroubek ve skutečnosti potřebuje rudému čertovi upsat aspoň kus duše za podporu, kterou mu čert dosud poskytl a zřejmě i napříště bude poskytovat. Pokud do KDU-ČSL a zvěčnělá US-DEU snesou, potvrdí tak zemanovsko-paroubkovskou tezi, že sociální demokraté mohou používat spolupráce s komunisty jako nástroj vydírání vůči nekomunistickým stranám.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila třináctimilionové pokuty Primě a Nově za reality show. Znovu opakuji, nemohu se zbavit podezření, že Rada funguje jako politický nástroj: obě televize si nemohou dovolit programy tohoto typu nevysílat (stojí a padají se sledovaností). Ty pořady se nedají uhlídat tak, aby neposkytovaly falešným mravokárcům záminku k postihům (důvod, že soutěžící dostala úkol krást soupeřům svršky a jako odměnu za úspěšnost dostávala alkohol a cigarety, což může mít devastační účinky na morálku mládeže, mi připadá velmi ubohý). Není to náhodou tak, že zpolitizovaná rada přimhouří očka, když jí zpravodajské a publicistické pořady obou stanic půjdou na ruku? To by bylo opravdu šikovně vymyšleno.

A ještě jedou poslanec Langer: v rámci pravidelné předvánoční nadílky poslanců voličům (změny v druhém čtení zákona o státním rozpočtu) navrhl uvolnit dva miliony korun pro klub „Canibal baseball Šumperk“. Kanibalismus v rámci úprav státního rozpočtu.

Expředseda US Jan Ruml se připojil k poslanci Karáskovi a žádá odchod Pavla Němce z čela strany. Řekl bych, že v tuto chvíli už ani trochu nezáleží na tom, kdo v čele US-DEU stojí. Je v US-DEU ještě někdo další kromě pana Němce? Pokud by nebyl a pan Němec podal demisi z funkce předsedy, vznikla by zajímavá situace, pamatují na ni stanovy strany?

V americkém tisku se opět hovoří o „pražské stopě“ teroristy Muhammada Atty. Některé listy věří, že Atta v Praze opravdu pobýval, The New York Times se domnívají, že stopa pocházela od „nedůvěryhodného opilce“. Koho má na mysli? Proboha, ne snad Zemana nebo Kavana?

Mladá fronta Dnes přináší zprávu o tom, že až do konce sedmdesátých let se čeští lékaři učili pitvat na konzervovaných tělech popravených nacistických válečných zločinců a českých kolaborantů. Je to jakási odezva na zprávu, že na Humboltově univerzitě (mimochodem bývalá prominentní dederonská vysoká škola) používají dodnes ostatky lidí popravených z politických důvodů nacisty. Aniž chci obojí (tj. válečné zločince a ty, kteří proti nacismu bojovali) srovnávat, myslím si, že v případě zločinců světská spravedlnost končí vykonáním rozsudku (bez ohledu na to, jedná-li se o pět let nebo trest smrti), a pak už na dotyčného světská moc nemá mít žádný nárok. Fyzické pozůstatky člověka lze používat jako anatomický preparát jen s jeho výslovným souhlasem.

Lidové noviny dostaly (na vlastních stránkách) vynadáno od premiéra, a hned den nato píše pan Jaroslav Plesl, hlavní objekt Parobkovy pozornosti, ve svém sloupku o tom, za co si pan Paroubek zaslouží pochvalu. To se nedělá, i kdyby to byla pravda.

Komunisté navrhovali v PS (populisticky, jak je jejich zvykem) zákaz či aspoň omezení reklamy na alkohol (pokud jsem dobře rozuměl zprávě v LN, tedy i na pivo). Prý reklama podporuje alkoholismus u dětí. Považuji za hovadinu svádět demoralizaci české společnosti na reklamu. Reklama na alkohol tu byla i za totality. A navíc: chcete snad zavést prohibici? A na co se konstruktéři lepších zítřků vrhnou, až zmůžou hydru alkoholu? Na sex? To už tu taky bylo (a taky za totality): morálce národa to nijak neprospělo.

Pan prezident Klaus získal významného spojence v boji proti NGOismu. Je to taky prezident, totiž ruský, a ruská vláda a ruský parlament. Půjdou po krku „nevládním organizacím“ od ochránců přírody po sportovní kluby. Hlavní úkol je odříznout je od zahraničních vlivů (personálních i hmotných). Je totiž obava, aby nakonec v Rusku nepřipravili něco jako oranžovou revoluci ukrajinského typu. Typicky ruská obava. A má tradice! Někdy v druhé polovině 16. století navštívila Moskvu deputace jedné NGO se sídlem v Čechách jménem Jednota bratrská. Zdálo se, že doma českým bratřím pšenice nepokvete a přemýšleli, kam se uchýlit. Bratru Rokytovi, vedoucímu poselstva, se dostalo dokonce slyšení u samotného cara Ivana IV., kterému se nikoli bezdůvodně říkalo Hrozný. Výsledek byl pozoruhodný. Rokyta při slyšení zdůrazňoval, nepochybně z taktických důvodů, (vnějškové) shody mezi protestantismem a pravoslavím, ale nic to nepomohlo. Carova hlavní námitka byla legitimistická: jak jste se mohli opovážit vzbouřit se proti svému papeži! (přitom Ivan jako všichni pravoslavní považoval papeže za kacíře). Výsledné zhodnocení bratra Rokyty z carových úst pak znělo: ty nejsi jen kacíř, ale antikrist a zplozenec pekla! A bratr Rokyta si mohl gratulovat, že vyvázl se zdravou kůží. Rusko se, jak vidno, v průběhu staletí příliš nemění.

V těchto dnech se zřejmě bude vzpomínat na Norimberský tribunál. V Lidových novinách tak činí německý masochista Armin Sandmann. Vidí přímou cestu od Norimberku k Haagskému tribunálu a snaží se čtenáři vsugerovat, že tribunál kritizovali jen Němci a jen po válce. Pan Sandmann lže. Tribunál se setkal s kritikou i v USA, vystoupil s ní mj. vlivný senátor Robert Taft (J. F. Kennedy mu za to věnoval uznalou kapitolu v Profilech odvahy): namítal mimo jiné, že byly porušeny základní principy západní právní kultury, že byli (také) civilisté souzeni vojenským soudem, a podle zákonů se zpětnou platností. Západní spojenci se octli po vítězství ve válce ve složité situaci: hlavní válečné zločince nebylo možné jen tak nechat běžet. A zároveň byli ve ( válkou vynuceném) spojenectví se zaostalou orientální tyranií, která byla s myšlenkou práva na štíru možná ještě více než hitlerovské Německo (zinscenované procesy byly ruskou specialitou). Západní mocnosti přistoupily v tísni na historický kompromis s orientálním pojetím, podle něhož je právo nástrojem pomsty vítězů nad poraženými. Toto pojetí mezinárodního práva pak ovlivnilo celý další vývoj. Poučení: kde to jen jde, měly by si potrefené společnosti potrestat své vyvrhele samy. Nepochybuji např. o tom, že Milošević je podezřelý z podněcování mimořádně odporných masových zločinů, ale způsob jeho vydání a souzení vyvolává v Srbsku národní mindráky, jejichž účinek bude možná horší, než kdyby byl Milošević unikl spravedlnosti (jsem přesvědčen, že za pár let by si s ním Srbové dokázali poradit sami). „Mezinárodní trestní právo“ stojí na problematických základech a leví intelektuálové všech zemí – a zejména ti němečtí - se to snaží zamluvit. Sandmann, lieber Sandmann!

Pátek 25. listopadu

Podle agentury STEM je s politickou situací spokojeno 35% lidí, nejvíc od června 2001. Sociální demokracie by si to ráda připsala jako zásluhu, výsledek je jednak dosti nevalný, jednak se ne něm nepodílí jen ČSSD, a konečně, obáváme se, že pokud průzkum odráží skutečné smýšlení lidí, tak česká veřejnost velmi podceňuje nebezpečnost současné politické situace.

Všechno ale zatím ještě není možné: premiér Paroubek zjevně zacouval ve věci zrušení lustračního zákona poté, co narazil na dosti energický odpor ve vlastní straně i u koaličních partnerů (proti se vyslovil mj. i úřadující předseda ČSSD Sobotka; to, že se v tak vážné věci najdou v ČSSD lidé, kteří s faktickým vůdcem strany nesouhlasí, je jakýsi příznak normálnosti). Paroubek si zopakoval své „přece se točí“ (názor na nemorálnost lustračního zákona nemění, jen ho dá na jeden dva roky k ledu), komunistům tak jako tak ukázal vlídnou tvář (věc nepadla jeho vinou), o což mu zřejmě šlo, bude je v mnoha důležitých věcech ještě potřebovat. Nikde taky není řečeno, že by ve Sněmovně přes Paroubkovo couvnutí nemohlo zrušení zákona aspoň napoprvé projít (PS by pak nepochybně musela ještě čelit senátnímu a prezidentskému vetu). Není to však příliš pravděpodobné. Dojem z celé akce je mírně optimistický: přes velkou převahu ČSS a KSČM v Poslanecké sněmovně není ještě pořád možné úplně všechno.

Zprávu o návštěvě skupiny tří senátorů a jednoho poslance Parlamentu ČR v Sudetoněmeckém domě, o níž jsme informovali, přinesla Mladá fronta Dnes a Právo (informace Práva vypadá spíš jako soupis viníků, které je třeba skřípnout). Europoslankyně Bobošíková nepochybně mocně zapracuje na tom, aby se znovu zviditelnila jako (ke všemu) odhodlaná vlastenka (co jí taky chudince zbývá, jinak by si jí nikdo ani nevšiml). Informaci, kterou jsme dostali, pro úplnost upřesňuji v tom smyslu, že senátor Bárta při pietním aktu citoval celou větu Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“

Vychází najevo, že slavnostnímu vstupu nuceného správce Pečenky do VZP asistovali dva policisté. Tentokrát nikoli těžkooděnci, nýbrž pouze v civilu (zřejmě jakýsi projev ohleduplnosti dr. Ratha k ředitelce Musílkové, kdyby na jejím místě seděl chlap, přišli by na řadu bouchači). Ministr Bublan věc v parlamentu před poslanci obhajoval tím, že „trestní řád policejním orgánům ukládá provádět na základě vlastního šetření či podnětu úkony před zahájením trestního řízení“, k čemuž není potřebí soudního povolení. Každému z nás se tedy v každou denní i noční hodinu může stát, že nám vtrhne do kvartýru několik policistů : protože když se to tak vezme, před zahájením trestního řízení je každý občan ČR, proti němuž dosud trestní řízení nebylo zahájeno: tedy každý.

V Poslanecké sněmovně proběhla několikahodinová rozprava ke zprávě ministra Ratha o situaci ve VZP. V rozpravě vystoupila i ředitelka Musílková, což Právo komentuje podtitulkem „Musílková i Rath se nepadali“. To je dosti pochybná symetrie, Musílková byla napadena a musela se bránit (znovu opakuji, nejsem „přívržencem“ paní Musílkové, nechci tvrdit, že ve VZP nedošlo k omylům nebo přehmatům, ale celá situace byla tak nesnesitelně zpolitizována, a věcné záležitosti překryty tak silnou vrstvou předvolební hysterie, že se k nim už asi nikdo nikdy nedostane).

ČSSD (přesněji řečeno premiér Paroubek) hodlá postavit do čela pražské kandidátky ministra Ratha. Ministr Rath je vzhledem ke své obrovité ctižádostivosti neřízená střela, ale Topolánek z něho a z jeho útočné a drzé agresivity bude mít určitě vrásky až na zádech. Z hlediska bezprostředních cílů (volby do PS) je to volba vyčuraně šikovná. Do budoucna by se ale Paroubkovi taky nemusela vyplatit.

K „Černé knize“ ODS, soupisu hříchů ČSSR, se vyjádřil mj. Miroslav Macek: „Domnívám se však, že mnohem účinnější a pro voliče lákavější by byl kvalitní vlastní program, jeho přesvědčiví a důvěryhodní nositelé a jeho pozitivní vysvětlování." Miroslav Macek má úplně pravdu, v ODS vládne jakási podivná hádavá zarytost, a s tou nad Paroubkem určitě nevyhrají.

Petr Uhl se v Právu vyjadřuje k osvobozujícímu rozsudku Okresního soudu (v Přerově) nad Vladimírem Hučínem: „Bude záležet na tom, jak soud zproštění zdůvodní, zda to bude hodnověrné. Bylo by nešťastné, kdybychom osvobozující rozsudek hodnotili jako uznání jeho činnosti, přitakání násilí a protiprávním provokacím. Toto riziko tu je.“ Tomu nějak nerozumím. Buď je Hučín nevinný, nebo ne (buď se dopustil „protiprávních provokací“, nebo ne). O to jde, a ne o to, jak se tahle základní věc vysvětlí.

Německá spolková kancléřka Merkelová je na státní návštěvě v Londýně. V té souvislosti prý britští pozorovatelé hodnotí skepticky možnost, že by po střídání stráži v Berlíně mohla vzniknout osa Washington – Londýn – Berlín. Asi ne, a je to škoda, byla by podstatně lepší (a pro naše národní zájmy a naši národní bezpečnost daleko výhodnější) než rýsující se osa Paříž – Berlín – Moskva, která se tak líbí českým šovinistům.

Předseda ODS Topolánek prý najel na novou předvolební strategii. Nesmí se mluvit o „reformě“ (aby se voliči nepolekali, „že to bude bolet“), ale jen o „změně“. V této souvislosti upozorňuji, že existuje osvědčené slovo „perestrojka“. Dostala se opravdu ODS za necelých patnáct let své existence tak daleko, jako nebožka KSSS za něco přes sedmdesát?

Europarlament ovládl boj o duchovní vlastnictví karlovarských oplatek a olomouckých syrečků. České národní zájmy hájí europoslankyně Bobošíková. Čeští zástupci se ohánějí evropanstvím. K evropanství ovšem nepatří okrádání a vyhánění bezbranných civilistů. Nedala by se ta věc řešit nějakým kompromisem?

Srbský prezident Boris Tadić navrhl srbské vládě etnické rozdělení Kosova a poskytnutí „virtuální nezávislosti“ v rámci Srbska albánském části rozděleného území. Je to nepochybně krok správným směrem, i když si upřímně řečeno nedovedu jako koncové řešení představit žádné jiné než rozdělení Kosova a připojení albánské části k Albánii (úplná nezávislost Kosova je nesmysl, stejně by to byl jen mezikrok, jako kdysi v 19. století nezávislost Texasu). Pak samozřejmě vyvstane otázka, co s albánskou částí Makedonie. Ale udržování tak nesmyslné situace, jaká nyní v Kosovu je, je úplně nejhorší ze všech možných řešení.

Sobota 26. listopadu

Ředitelka VZP Musílková se rozhodla vzdát nerovný zápas s ministrem Rathem a premiérem Paroubkem. Oznámila, že k 1. lednu ze své funkce odstoupí. Jakkoli její rozhodnutí lidsky chápu, nepřipadá mi šťastné. Jednak tím dává nepřímo za pravdu „kriminalizující“ kritice jejího působení v pojišťovně (vrchní kontrolor Dryml poté, co ho ministr zdravotnictví „zbavil mlčenlivosti“, zveřejnil před novináři „mezivýsledky“ své kontroly ve VZP) a jednak dr. Rathovi by se v jeho úsilí o monopolizaci zdravotnictví ustupovat nemělo. Vůbec by se lidem jako dr. Rath nemělo ustupovat, i když je to jistě těžké. Rozhodnutí paní Musílkové předcházelo sezení (částečně inovované) Správní rady, které ve všech zásadních rozhodnutích (odvolání Musílkové, volba předsedy rady z lidí dr. Ratha a místopředsedy z ODS) skončilo patem. Rath pak ohlásil, že bude nutné změnit ještě tu část Rady, kterou nominuje Poslanecká sněmovna (zástupci „pacientů“). Rudá mašinérie by jistě prosadila takové personální obsazení, které by panu Rathovi vyhovovalo.

V rozhovoru s Renatou Kalenskou tvrdí dr. Rath, že je mu ředitelka Musílková lidsky jedno, a má nepochybně pravdu. Jemu nejde o paní Musílkovou, jen o to, aby si do čela VZP šoupnul svého poskoka. Zároveň názorně předvedl, co je a co není kádrování (specielně pro pana Fraňka z Práva): kádrování není, když pan Kalousek prohlásí o dr. Rathovi, že jeho rodinné poměry jsou nechutné, protože rodinné poměry dr. Ratha jsou jeho dílem a dělá je na svou odpovědnost (samozřejmě ten odsudek je přitom věc názoru). Kádrování naopak je, když dr. Rath prohlásí o Kalouskovi, že má nevhodné příbuzenstvo (totiž švagra). Se švagrem je potíž, s tím se člověk dost dobře nemůže ani rozvést (jako s manželkou), ani rozejít (jako s milenkou), prostě proto, že švagra si za švagra nevybral pan Kalousek, nýbrž mu ho za švagra jaksi vnutila jeho sestra. Proto je výpad dr. Ratha proti Kalouskovi nechutný. Pokud jde o lustrační zákon, dr. Rath souhlasí s Paroubkem, zároveň by ale dnes pro zrušení zákona ruku nezvedl, přitom však cítí, jak v něm „ostré napětí vůči těmto lidem“ (tj. agentům) „postupem času klesá“. To je stanovisko pragmatika! Budeme pozorně sledovat rychlost poklesu jeho „ostrého napětí“.

Jen se podařilo dr. Rathovi dostat pod kontrolu VZP, a už vyráží na nemocnice v regionech. Podle MfD on a skupina poslanců (v čele s předsedou KSČM Filipem) usilují uvázat vlastníky nemocnic k pojišťovnám (které teď má prakticky pod palcem) tím, že ministerstvo určí, co se v těch nemocnicích bude léčit a kolik na to od pojišťoven dostanou. Jak bude s těmi prostředky naloženo, bude na zodpovědnosti nemocnic a krajů. Budou existovat jen „neziskové“ nemocnice, respektive jen ty budou smět čerpat peníze ze zdravotního pojištění. Oponenti tvrdí, že jde o zestátnění zdravotnictví. Myslím, že se mýlí. Jde o to, transformovat české zdravotnictví v jeden obrovský koncern, jehož majitelem bude dr. Rath.

Dnes se na Palachově náměstí odehraje potěmkinská demonstrace českého odborového kolosu na podporu navrhovaného zákoníku práce. Autobusy svezou ze všech končin ČR asi 25 tisíc zjednaných demonstrantů, kteří zájezd nepochybně spojí s předvánočními nákupy. Šéf ČMKOS Štěch, takto senátor za ČSSD, prohlásil, že demonstrace je na podporu vládního návrhu, ale nikoli na podporu vlády (protože ve vládě je taky nenáviděná KDU-ČSL, která má k zákoníku výhrady). Aby to nevypadalo tak hloupě.

Právo dnes nejprve doplnilo informaci o návštěvě tří českých senátorů a jednoho poslance v Sudetoněmeckém domě a pak dalo prostor posuzovateli z nejpovolanějších, totiž expředsedovi KSČM Grebeníčkovi (a jen jemu). Grebeníček prohlásil, že návštěva je skandální. Vidí v ní snahu hledat půl roku před volbami příznivce a podporu v kruzích, které „jdou proti duchu dobrých sousedských vztahů našich národů“. Bylo by třeba pana Grebeníčka upozornit, že vyhnaní sudetští Němci u nás nemají volební právo.

Je velmi těžké představit si servilnější přístup k interviewovanému, než jaký předvádí dnes v Právu Václav Pergl v rozhovoru s „nuceným správcem“ VZP Pečenkou. Pan Pečenka se znovu chlubí, že si jako podmínky přijetí této funkce dal to, že nebude spojena s politickou zakázkou a že přizvaní odborníci budou z VZP. Pan Pečenka byl z VZP propuštěn po konfliktu s Musílkovou a jak všichni víme, žádné politické zakázky neměli podle svých vlastních slov ani papaláši z doby před rokem 1989 včetně prokurátorů a soudců v politických procesech. Pan Pečenka mohl vyrukovat s trochu méně lacinou demagogií a nedělat z nás, jeho čtenářů, tak okázalým způsobem blby.

ODS se prý hodlá počínaje svým sjezdem celá prosvětlit. Chce před lidmi vystupovat jako vstřícná strana, která bude všechno trpělivě a jednoduše vysvětlovat (trpezlivo vysvetlovať, říkával kdysi Gustáv Husák). Má skončit kritika EU, protože ODS nechce být vnímána jako strana euroskeptiků. Vlk si tedy hodlá pomoučnit pracky a zjemnit hlásek, aby ho měl jako panímámy vlásek a kůzlátka ho pustila do světnice. Důležité není, aby ODS vystupovala před lidmi jako vstřícná strana, ale aby vstřícnou stranou opravdu byla, aby trpělivě a jednoduše nevysvětlovala očividné blbiny, jako např. nehorázný návrh nového systému penzijního pojištění, ale rozumné věci, a aby nejen přestala být vnímána jako strana euroskeptiků, ale aby se o to přičinila tím, že důkladně reviduje zamindrákovanou klausovsko-zahradilovskou doktrínu izolace od Evropy a civilizace.

Pondělí 28. listopadu

Ke kongresu ODS ještě jedna poznámka: předseda Topolánek se obul do zastánců velké koalice emocionálním výlevem, z něhož vlastně není ani pořádně jasné, koho měl osobně na mysli. Přitom pracovat pro velkou koalici je pro ODS v tuto chvíli nebezpečné a nesmyslné a dá se to zdůvodnit docela klidně a racionálně. Jednak velká koalice bývá východiskem z nouze a čas o ní uvažovat je až tehdy, když k tomu její potenciální účastníky nutí volební výsledek. Za druhé a hlavně, v naší nynější situaci je krajně nepravděpodobné, že by si ČSSD pak nemohla při každém důležitém hlasování vybírat mezi ODS a komunisty, s nimiž by rovněž byla schopná vytvořit většinu. Pokud by ovšem ČSSD nebyla schopná vytvořit většinu s komunisty, znamená to, že většinu má ODS s KDU-ČSL. Nic z toho Topolánek na kongresu neřekl, ačkoli aspoň to druhé dobře ví, protože to poměrně jasně zformuloval v rozhovoru pro dnešní Lidové noviny.

Přitom se nad předsedou Topolánkem stahují černá mračna: předsednictvo ČSSD požehnalo Paroubkovi nápad nasadit proti němu na čele pražské kandidátky dr. Ratha. S jeho agresivní drzostí bude mít pomalý předseda ODS plné ruce práce.

Na Slovensku proběhly volby do krajských samospráv. Překvapivě v nich obstála pravice, KDH a Dzurindova SDKÚ. Výsledek je ovlivněn extrémně nízkou volební účastí. V nitranském kraji, kde významná část obyvatel je maďarské národnosti, se spojily všechny slovenské strany od SDKÚ až po extrémní nacionalisty proti dosud vládnoucí Straně maďarské koalice a této fantastické superkoalici se pak podařilo Maďary porazit. Je to stejně nedůstojné jako česká „sudetoněmecká“ hysterie: Slováci dali svým maďarským spoluobčanům opět „rukolapne“ pocítit, že jsou na Slovensku občany druhé kategorie. Co si od toho proboha slibují? Podobně jako v Česku, i na Slovensku hraničí konzervatismus bezprostředně s indiánstvím.

V Praze proběhla očekávaná odborářská demonstrace. Velmi silné zastoupení mají odboráři ve vládě: zúčastnili se Škromach, který tam dokonce dělal kravál, Sobotka, Křeček a Zaorálek. Podle předsedy ČMKOS Štěcha „všude ve světě musí politici brát ohled na mínění občanů“. Ve skutečnosti šlo o naorganizovanou akci postkomunistického odborového kolosu, která nevypovídá o názorech občanů, ale o názorech odborových bossů, jejichž organizace má dost peněz na to, aby si čas od času svezla do Prahy zjednanou početnou klaku. Transformace bolševických odborů byla v popřevratové době zmeškána, místo toho proběhlo jen jakési překabátění. Europoslanec Falbr na demonstraci prohlásil: „My nemůžeme konkurovat Asii tím, že půjdeme na její standardy.“ Zajímalo by mne, jak podle Falbra můžeme Asii konkurovat. Totiž jak jinak, než že se pořádně uskrovníme. Odbory u nás (a ostatně všude v Evropě) ovšem nejsou na uskrovňování, nýbrž na rozhazování. Na rozdíl od paní Bendové (viz dnešní MfD) nejsem schopen brát akce českých odborů jako spontánní výron vůle lidu – jen jako projev nestydaté politické manipulace.

Po Poslanecké sněmovně bude mít nyní i Soudcovská unie etický kodex. Tam, kde jsou shromážděni lidé s citem pro etiku, by kodexy měly být zbytečné, tam, kde takoví nejsou, jsou zbytečné taky.

Ministr zahraničí Cyril Svoboda se v Berlíně sešel se svým novým německým kolegou Steinmeierem. Mluvili mj. o Centru proti vyháněním. Podle rudoprávního experta Kovaříka „Česko odmítá projekt, který by neobsahoval všechna vyhánění v Evropě rovnoměrně“. Tento mimořádně vyčuraný plán na koňsko-skřivánčí paštiku, v níž se němečtí vyhnaní (a vyhánění v Evropě znamená všeobecně a specielně pro nás vyhnání Němců - od nás tři miliony, z ostatních oblastí asi sedm - a pak dlouho nic) mají ztratit, si ovšem projektanti Centra tak trochu zavařili sami: proč se báli zřídit si centrum jen pro své vyhnané? Pak by jim do toho neměl žádný Svoboda ani Kovařík co mluvit. V Berlíně probíhala zároveň výroční konference Česko-německého fóra. Ministři zahraničí obou zemí zvažují prodloužit činnost Česko-německého fondu budoucnosti za rok 2007, kdy měl skončit. Bude to zapotřebí, protože nový spoluředitel Fondu Tomáš Jelínek navrhuje, aby se místo odsunu, nacismu a historických otázek stala hlavním tématem dalších setkání fóra Evropská unie. Tím se konečně kostlivec zabetonuje ve sklepě a v přízemním salonu se pak může v plné síle rozvinout potěmkinská šaškárna, k níž ostatně – co si budeme povídat – bylo celé fórum stvořeno.

Úterý 29. listopadu

Ombudsman Motejl došel k závěru, že Policie ČR byla oprávněná zasáhnout proti pořádání technoparty v Mlýnci. To nepochybně byla, i když z ideologických důvodů by se hodilo spíš tvrdit, že je to jeden z palety hříchů premiéra Paroubka proti svobodě a demokracii. Ombudsman rovněž tvrdí, že zákrok byl přiměřený, s tím bych si zase ve všem všudy jistý nebyl, i když jej jeho odpůrci démonizují.

Zemědělské družstvo, které vlastní v lokalitě budoucí průmyslové zóny v Nošovicích, kde má vzniknout automobilka Hyundai, tři čtvrtě hektarový pozemek, žádá za jeho postoupení kompenzaci 147 milionů Kč. Jistě, soukromý majetek je posvátný, ale drzost snad ne.

Ústavní soud rozhodl, že asi 600 hektarů lesů na Blanensku zůstanou rodině Salmů. Stejně předtím rozhodl Krajský soud v Hradci Králové. Stěžovaly si lesy ČR s odkazem na to, že v jiných případech obecné soudy rozhodly jinak. Ústavní soud tento argument odmítl. Hugo Salm dostal v roce 1946 prozatímní osvědčení o občanství ČSR, několik dní před jeho vydáním však zemřel. Ústavní soud letos rozhodl, že v době úmrtí byl čs. státním občanem. V tom případě by ale měli jeho dědicové dostat zpátky všechno. Jinak to celé vypadá jako politická chytristika.

Návrhy na sociální reformu, s nimiž přišel poslanec Tlustý na kongresu ODS, si v jejím celku netroufám posoudit, je to věc pro ekonomy. Nepřipadá mi ale úplně důvěryhodná, zdá se mi, že trpí klausovskou touhou po originalitě. Rovnou daň z příjmu považuji za spravedlivou, představu o důchodech za divokou a směšnou. Kromě toho bohužel nemohu nedat za pravdu Michalu Krausovi, který prohlásil: „Není reálné mít současně nižší daně, vyšší příjmy od státu a přitom chtít vyrovnaný rozpočet.“ Věřím tedy ODS na slovo, že by byla schopná udělat tímto způsobem za rok do státního rozpočtu osmnáctimiliardovou skobu, ale vůbec už nevěřím tomu, že by ji pak do tří let dokázala vymazat. Na druhé straně to, co k reformě řekl Škormach („Jasně říkají, že chtějí poloviční důchody proti současným… Jediná možnost je pak slovenská cesta. To znamená, že vyženou lidi s nízkými příjmy do zahraničí, což jim určitě poradil premiér Mikuláš Dzurinda. Protože jen v Česku dnes pracuje sedmdesát tisíc Slováků…“) je primitivní demagogie. ODS předpokládá, že si lidé na důchod „uspoří“ z toho, co ušetří na důchodovém pojištění (dovoluji si silně pochybovat, že by to udělali všichni), a to, že u nás pracuje sedmdesát tisíc Slováků, nijak nesouvisí s Dzurindovými reformami.

Proti vzývání jednoty na kongresu ODS se ohradil Miroslav Macek („…proč ta zřejmá deklarativnost? Vím totiž, jak by na mne působilo, kdyby mne někdo ujišťoval, že má zdravý žlučník nebo že ho netlačí boty nebo že jeho sexuální život je zcela v pořádku.“). K Tlustého slovům „každý občan bude od svého narození do své smrti zajištěn“ pak poznamenal, že mu to připomíná „každému podle jeho potřeb“ a že odmítá platit ze svých daní zajištění pro flákače a nemakačenky. V obojím má ovšem pravdu.

Unie svobody, kterou za půl roku očekává symbolická kremace ve volební peci, představila veřejnosti volební program. V jeho úvodu se praví: „Za několik let existence si (Unie svobody) vydobyla důstojné postavení na politické mapě České republiky.“ Hlavně nepadat na kolena před fakty, jak říkával nebožtík Antonín Novotný!

ČT odvysílala záznam, pořízený skrytou kamerou, na němž si (v tuto chvíli už bývalá) spolupracovnice dr. Ratha dr. Klimovičová, odpovědná za časopis vydávaný ČLK, říká představiteli farmaceutické firmy o mastnou platbu za inzerci v časopise. Za to mu slibuje zařídit audienci u dr. Ratha. Dr. Rath měl tehdy velké slovo v „kategorizační komisi“, která rozhoduje mj. o tom, které léky bude plně hradit VZP (což je pro výrobce výhodné). Klimovičová zpochybňuje autenticitu záznamu. Věc není zatím prokázána, pokud by prokázána byla, měl by dr. Rath Problém s velkým P. A bylo by to skličující. Od poloviny devadesátých let má u nás kdekdo plnou hubu „tunelování“, miliardových škod způsobených „divokou“ klausovskou privatizací atd. Dnešní sociálně demokratická garnitura a její spojenci by ve srovnání s tím byli troškaři (pět milionů Grossův byt, pět českých na stůl pana Doležela, a tady by šlo o sumu řádově velmi podobou). Nemyslím si, že by umatlaní kapesní zlodějíčkové byli méně opovrženíhodní než ulízaní podvodníci velkého formátu. A za druhé: tahle kauza vykazuje ne první pohled velkou podobnost s případem Spyra – Doležel. Je tomu opravdu tak, že zahraničním firmám nezbývá než se bránit před náporem různých českých vyděračů tím, že se na pomoc povolává skrytá kamera a média? To je jako v nějakém filmu s kriminální zápletkou. Dr. Rath se od své nehodné spolupracovnice okamžitě distancoval (není nad loajalitu), zároveň se shodou okolností z archivu ČLK ztratily jakési zápisy ze schůzí. Ztrátu zjistila místopředsedkyně Fousková, která komoru prozatímně vede a má na hlídání archiválií dost času, protože jinak nemá skoro žádné pravomoci. Dr. Rath zůstává klidný, ztratit se nemohly, jsou přece uloženy v počítači (doporučuji panu ministrovi, aby si pozorně prohlédl klávesnici svého notebooku, vlevo nahoře má klávesu s nápisem „delete“ a v anglicko-českém slovníku si snadno dohledá, co to znamená). Aféra se tedy může rozjet tak, že se svou zábavnosti vyrovná případu Grossova bytu.

V Barceloně proběhl summit EU a středomořských států o terorismu. Většina arabských zemí regionu se ho prý nezúčastnila, zato tam byli Palestinci (coby – aspoň pokud jde o terorismus - experti na slovo vzatí). EU řešila opět svůj věčný problém, jak to udělat, aby se Arabové najedli a Izrael zůstal celý, takže přijali nakonec jen jakýsi „kodex chování“ v boji proti terorismu, ale žádné usnesení. V kodexu nesmí být, že terorismus nelze ospravedlnit právem na sebeurčení (to nepřipustili Palestinci). Palestinci pak za odměnu nežádali, aby byl odlišován terorismus od práva na vlastní obranu před cizí okupací. Jako pozorovatel byl na konferenci přítomen i zástupce Al Kajdá. (Milí čtenáři, promiňte, tohle poslední jsem si vymyslel, ale mělo by to svou logiku, a jak praví Hegel, „Co je rozumné, je skutečné“ – rozuměj „co je logické, je skutečné“).

Právo přináší informaci o jakémsi průzkumu německého historického muzea ohledně vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy. Článek má titulek „Ve vztazích Němců, Čechů a Poláků dominují emoce“, v textu je řeč o tom, jaké emoce dominují ve vztazích Čechů a Poláků vůči Němcům. Vykutálené vyvažování!

Středa 30. listopadu

Sociální demokracie se nakonec domluvila s KDU-ČSL a US-DEU na kompromisní podobě zvyšování nájemného, která vychází vstříc požadavkům malých koaličních stran na rychlejší uvolňování nájmů. Na první pohled to vypadá jako volba rozumnější varianty, než je zabránit deregulaci ve spojení s komunisty. Sociální demokracie si však vyhradila, že deregulace nezačne už od října 2006, ale od 1. ledna následujícího roku. Součástí kompromisu je tedy odklad. A po volbách se uvidí.

Podle průzkumu americké agentury PSB (průzkum si objednala ČSSD a nepochybně jí byl nějakým způsobem šit na míru, to je třeba vzít v úvahu – nemyslím samozřejmě na falšování výsledků, ale např. na výběr otázek) si 60% respondentů přeje vznik většinové koaliční vlády, 38% menšinovou vládu s většinovou podporou ve sněmovně. Zemanův projekt tedy nemá většinovou podporu, ale konec konců 38% není zase až tak málo, aby si to Paroubek nemohl dovolit. Průzkum se týkal také toho, jak veřejnost vnímá komunisty. 55% lidí se domnívá, že je ke KSČM třeba přistupovat jako k normální straně. Problém je, že KSČM normální strana není. Proto těch 53% lidí, kteří se podle průzkumu domnívají, že kdyby se komunisté dostali k moci, nesnažili by se o nedemokratické poměry, jsou nebezpeční optimisté. Bohužel komunisté v tom už v tuto chvíli nejsou sami, o nedemokratické poměry se velmi intenzívně snaží i Paroubek a ČSSD.

Premiér Paroubek jde po vládním zmocněnci Svatoplukovi Karáskovi, a to kvůli vepřínu v Letech. Nařkl ho, že přecenil své síly (a ti, co ho schválili ve funkci, prý taky přecenili jeho síly). Karásek se provinil podle premiéra tím, že špatně odhadl náklady na přemístění vepřína: řádově na stovky milionů, Paroubek mluví o řádově desítkách. Těžko se ubránit podezření, že pan premiér chce majitele vepřína pořádně oholit.

Příchod dr. Ratha do vlády podstatně oživil úroveň schůzí Poslanecké sněmovny, kterou po odchodu republikánů přes veškerou snahu ODS i ČSSD zahalila fádní šeď. Poslanec ODS Doktor nazval ministra „provinčním hochštaplerem“ , Ivan Langer zase lhářem. Poslanec Kopecký (z Podsedic, kde kdysi padla legendární facka), prohlásil, že dr. Rath přece nemůže lhát, krást a chovat se neslušně, když vzešel z ODS. To je poněkud nelogické, vzbuzuje to dojem, jako kdyby vysvětloval a omlouval nepřístojnosti dr. Ratha tím, že byl špatně vychován u občanských demokratů. Dr. Rath se pak obrátil k poslancům s výzvou: „Pokud máte problém s ovládáním svých emocí, vyhledejte psychiatrickou pomoc. Protože i chovanci psychiatrických léčeben se chovají důstojněji.“ Pokud jde o drzost, přetrumfl tím ty, co ho napadali, nejméně o tisíc procent, takže předsedajícímu schůze nezbylo, než ho upozornit, že je v parlamentu a jedná se zvolenými zákonodárci. Není ale způsob, jak dr. Rath pojednává Sněmovnu (totiž jako panský vrchní nevolníky) jen předzvěstí toho, jak bude vypadat zacházení tandemu Paroubek - Rath s parlamentem po červnovém vítězství ČSSD ve volbách?

K problému Klimovičová ministr na jednání Sněmovny řekl, že zaměstnanec firmy Pfizer, který podle Ratha Klimovičové „vnucoval úplatek“, je člen ODS. To je poněkud směšný argument (kdo všechno byl a je členem ČSSD!), navíc z toho, co bylo v televizi, vyplývá jednoznačně, že dotyčný jen poměrně šikovně nahodil dr. Klimovičové návnadu a ona ji spolkla i s navijákem. Dr. Rath by ji měl vyhodit pro nedostatek inteligence.

Pilný komentátor Práva Paroubek (premiér je, jak vidno, mužem mnoha tváří) si na stránkách listu vyřizuje účty s Mladou frontou Dnes, jmenovitě s Martinem Komárkem a Emanuelem Mandlerem. Text neuvěřitelných parametrů stojí za samostatný komentář, příznačné je, že se v něm opakovaně mluví o „štvaní“, respektive „agresivním štvaním proti soc. dem.“ Soudě podle terminologie, která tu po převratu ještě nebyla, lze soudit, že to pan Paroubek to se svou snahou pořádně zkrouhnout média myslí vážně.

Rovněž v Právu si vyřizuje účty s Lidovci Petr Uhl. V článku jsou některé „nepřesnosti“, např. tvrzení, že agrárníky zakázali po válce pro kolaboraci s nacisty. Agrárníky ve skutečnosti zakázali kvůli tomu, že je Beneš nesnášel jako své politické oponenty a že mu nepasovali do jeho nesmyslných představ o zjednodušení české politické scény. Někteří agrárníci (snad) kolaborovali, jiní, například Ladislav Feierabend, seděli v Benešově exilové vládě. Mluvit o tom, že lidovci za totality jinými prostředky usilovali o vybudování a rozvíjení socialismu, je sice možné, ale musí se tomu předeslat, že komunisté v roce 1948 stranu prakticky zničili, její vedoucí představitelé skončili v kriminále a na jejich místa byli dosaženi komunističtí agenti. Taky si nemyslím, že by lidovce (mám panu Uhlovi za zlé, že se jich kvůli němu musím pořád zastávat, nemám je rád, ne proto, co dělal Plojhar v padesátých letech, ale pro to, co dělá Kalousek teď) „trochu zarazila“ mnohatisícová demonstrace odborářů. Sotva může někoho zarazit potěmkiniáda, naaranžovaná postkomunistickými odbory. Ostatně, kam se hrabou na bolševické první máje! Ale co není, může být, zvlášť když jejich vztah k ČSSD začíná poněkud připomínat vztah ROH ke KSČ.

V Německu mají absurdní skandál: řada mediálních koncernů rozjela akci „Ty jsi Německo“, která má posílit pocit osobní zodpovědnosti občanů za lepší budoucnost. Obracejí se přitom na „osobnosti“ i lidi z ulice. Kdosi ovšem vyšťoural, že v roce 1934 použili nacisté sloganu „Neboť ty jsi Německo“ k oslavě Adolfa Hitlera. Jen člověk totálně padlý na hlavu nemůže vidět propastný rozdíl obou kampaní: podle první jsou Německo občané, podle druhé diktátor. Přesto se teď autoři kampaně jeden přes druhého omlouvají. Za co? Že dělají něco opačného než nacisté? Němečtí intelektuálové jsou posedlí masochismem, který jim občas vnucují i takoví, co svého času byli sice lepší než Hitler, ale upřímně řečeno taky nestáli za moc.

Katolická církev se rozhodla, že nedovolí homosexuálům, aby vstupovali do seminářů a byli svěceni na kněze. Příliš tomu nerozumím (předpokládám, že by se homosexuál musel zříci sexuálního života stejně jako heterosexuál, a jaký je pak mezi nimi rozdíl), navíc můj problém je, že celibát jako takový považuji za absurdní. Kromě toho a hlavně připouštím, že mi do toho nic není, protože nejsem katolík. Česká snaha strkat nos do cizích věcí je ovšem někdy obludná, a tak Pavel Máša v Lidových novinách píše: „Církev na jedné straně získala právo díky listině práv a svobod obsazovat si sama své úřady, současně ale jsou kněží de facto zaměstnanci státu. Je proto otázka, zda by nyní neměli poslanci přemýšlet o tom, jestli rozšiřující se diskriminační praktiky římskokatolické církve nejsou v rozporu s jinými ustanoveními téže listiny i nedávno přijatého pracovního zákonodárství. A jestli není na čase zasáhnout k „ochraně práv a svobod druhých“, jak umožňuje ústava.“ To jsou rudoprávní manýry, neměla by se snad katolická církev podle pana Máši přímo zakázat?

Čtvrtek 1. prosince

Podle agentury STEM si polovina lidí v ČR myslí, že lustrační zákon by měl být zrušen za pět let a 51% souhlasí s názorem, že lustrační zákon splnil svou roli a měl by být nahrazen jiným zákonem řešícím otázku ochrany státní správy vhodnějším způsobem. Zrušení lustračního zákona bude ovšem chtě nechtě znamenat amnestii pro všechny práskače, estébáky, komunistické funkcionáře, milicionáře atp., a co to znamená „vhodnější způsob“? Že se u každého agenta bude zjišťovat, jaká byla kvalita jeho služeb, přičemž zdrojem informací budou jeho řídící důstojníci? Jiný zákon, proč ne, když bude obsahovat tatáž omezení pro bývalé kolaboranty jako lustrační zákon.

Sněmovna schválila nový trestní zákoník (teď bude muset ještě nejspíš projít Senátem a musí ho podepsat prezident). Zvýšení sazeb za závažné násilné trestné činy se jistě setká s podporou veřejnosti, což v tomto případě neznamená, že by snad nebylo na místě. Problematické je to, že trestné má být popírání komunistické a nacistické genocidy (verbální trestné činy) – postih nezpůsobí, že si to někteří přestanou myslet, jen že to nebudou smět říci. Taky si nejsem jistý, zda zákaz zveřejňování záznamů poskytnutých skrytou kamerou není omezování svobody projevu. Pokud jde o omezování svobody projevu, jsou chutě ČSSD veliké a ODS by nepochybně taky nebyla proti, zvlášť pokud by se v budoucnu tím nebo oním způsobem podílela na vládě.

Ministr Rath hodlá vyloučit z jednání tzv. kategorizační komise, která rozhoduje o úhradách léků ze zdravotního pojištění, zástupce farmaceutických firem. Je to trochu, jako kdyby Paroubek vyloučil z tripartity zaměstnavatele (jistě by se mu to líbilo). Napříště budou firmy dostávat rozkazem, co budou u nás prodávat a za jaké ceny. Nejlepší by bylo je postátnit, jenže to u zahraničních subjektů asi nepůjde. Postátní se tedy domácí a zahraniční léky se stejně jako za totality nebudou dovážet.

KDU-ČSL hodlá prosazovat, aby v boji proti korupci v řadách policie mohla být využita i řízená provokace. Hrozí nebezpečí, že policajti nebudou mít čas na pojednávání zločinu, protože se místo toho budou navzájem provokovat, a že řetězec řízených provokací skončí faktickou likvidací policie ČR. Běda tomu, skrze koho přichází pokušení. (Jinak návrh, aby Inspekce ministra vnitra byla podřízena ministerstvu spravedlnosti, má jakési racionální jádro, co si lze slibovat od toho, když nějaká mocenská instituce prověřuje sama sebe).

Krajský soud v Praze dnes rozhoduje o tom, zda bude obnoven proces s Rostislavem Roztočilem, odsouzeným za starého režimu za vraždu. Z toho, co bylo v různých novinách o případu napsáno, vyplývá, že jde o krajně podezřelou věc s možným politickým pozadím, a že by měla být znovu a pečlivě posouzena (a pak bude třeba pana Roztočila zavřít za to, že utekl z vězení).

Martin Hekrdla píše v Právu, že „nejsilnější pozici na politické scéně má vždy ta strana, která nakonec může se všemi ostatními subjekty vládnout nebo se o ně opírat“. To je jistě pravda, stejně jako to, že k takovému chování na dnešní české politické scéně je zapotřebí opravdu kachní žaludek.

Pátek 2. prosince

Ministr Rath se večera na tiskové konferenci svěřoval novinářům se svými psychickými problémy. „Nemůže se totiž zbavit podezření“, že se předseda ODS Topolánek „mohl dopustit korupčního jednání“. Korupce by měla spočívat v tom, že předseda Topolánek má nadaci, nadaci finančně podporují Třinecké železárny, jejich spoluvlastníkem je jakýsi pan Chrenek, ten je předsedou dozorčí rady společnosti Agel, té patří několik nemocnic na severní Moravě, jednou z těchto nemocnic je nemocnice Podlesí, ta založila obecně prospěšnou společnost, v ní figurují pánové dr. Hroboň a dr. Macháček, ti jsou spoluautoři plánu ODS na reformu zdravotnictví. Story nápadně připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce (jakousi její likvidační variantu) a vhodným adresátem ministrova podezření by byl jeho předchůdce v úřadě dr. David (kdyby byl pan ministr v KDU-ČSL, mohl by se obrátit na duchovního), který by mu taky mohl zajistit přednostní odborné pojednání jeho mučivých stavů na špičkovém pracovišti v Bohnicích. Člověk jen žasne, co je najednou všechno v české politice možné. Zejména od nástupu ČSSD k moci povoluje jedna bariéra za druhou a tempo jejich hroucení roste v posledních měsících geometrickou řadou.

Lidu to, zdá se, nijak nevadí. Agentura CVVM přinesla stav volebních preferencí na počátku listopadu (průzkum proběhl v situaci po nástupu dr. Ratha a zavedení nucené správy ve VZP). ČSSD se prakticky dotáhla na ODS (rozdíl byl mezi nimi byl přitom ještě před rokem 20%), ta má teď 26,5%, ztratila za poslední měsíc 3%, ČSSD disponuje 24,5% a posílila za poslední měsíc o 2%. Vzhledem k tomu, že komunisté mají 12,5% (ztratili 2%, zjevně ta, která získala ČSSD) a lidovci setrvávají na 7,5%, znamená to, že v případě voleb by měl nyní rudý blok pohodlnou většinu 105 hlasů.

Ministr Rath rovněž odmítl vystoupit na schůzi Senátu, který od něho požaduje, aby vysvětlil, proč zavedl nucenou zprávu ve VZP. Prý projednání věci přísluší Poslanecké sněmovně (proč?) a navíc senátní zdravotnický výbor je neobjektivní. Vzhledem k tomu, že pan ministr již předtím vzkázal poslancům z ODS, že na jejich dotazy nebude odpovídat, dokud se nebudou chovat slušně, máme tu docela novou formu vztahu exekutivy k legislativě. Miloš Zeman sice označoval za hnůj novináře, ale poslance si za hnůj ještě označit netroufl. Zdá se, že tu vzniká nový model demokracie, pracovně by se dal nazvat „demokracie lidová“.

„Balbínova poetická strana“ si zaplatila billboard, na němž je vyobrazen Miroslav Kalousek s textem „nejčestnější muž ve státě“. Je to zřejmě jen součást kampaně, která má předvést všechny české politiky jednoho po druhém jako darebáky. Politické strany by měly dokazovat, a to činy, že jejich politici darebáci nejsou, a ne že ti druzí jsou, to je kontraproduktivní. Balbínova strana ovšem žádnou opravdovou stranou není. Nebo snad ano?

Tak jako se podle pověsti kdysi procházel král Václav IV. nepoznán ulicemi Prahy, doprovázen svým katem, aby odhaloval a na místě trestal nešvary (ve skutečnosti byl panovník ožrala a psychopat a jeho dílem byl rozvrat státu), kráčel včera premiér Paroubek v doprovodu ministra Bublana noční Prahou a kontroloval, zda policie náležité prohání drogové dealery a prostitutky. Člověk jen trochu přemýšlející si řekne: to ten chlap nemá nic užitečnějšího na práci? Je to, jako kdyby ředitel koncernu osobně kontroloval práci svého vrátného. Je česká veřejnost opravdu už tak hluboko, že na ni taková nejapně populistická akce udělá dojem?

A ještě jednou ministr Rath. Ministr Rath založil jakýsi exkluzivní „Da Vinci klub“, jehož cílem je prý podpořit vzdělanost, vědu, a hlavně kultivovat politiku (hahahahahaha, odpusťte, ale už jsem to nemohl vydržet). Na poslední akci klubu se např. debatovalo o „mediokracii“ (zjevně o tom, že mediím je třeba přistřihnout křidýlka, to bývá zpravidla první krok všech kultivátorů politiky). Hlavním sponzorem klubu je podle MfD firma Boehringer Ingelheim, kde ještě před nedávnem pracovala jedna z manželek našeho mormona. Firma prý horlivě inzeruje v časopise ČLK a ČLK zase doporučila lékařům, aby v léčbě mozkového infarktu používali lék, vyráběný společností. Doporučení je údajně závazné, pan ministr trpí ve věci vztahů s firmou náhlými výpadky paměti. Jak vidno, osoba víc než povolaná ke kultivaci politiky!

S tím je v souladu skutečnost, že kontrola ve VZP se, jak píší zase Lidové noviny, soustřeďuje na instituce, v nichž působí lidé pro Ratha a ČSSD „politicky zajímaví“ (dr. Hroboň, údajný spoluautor zdravotního programu ODS, exministr Rubáš, rovněž ODS, viceprezidentka ČLK Fousková). Není nad nestrannost.

Na otázku, proč policie preferuje zásahy proti prvému extremismu a nevěnuje se levicovému (hlavně různým odnožím komunistickým stranám a pastranám) odpověděl ministr Bublan: „Podívejte se třeba na události kolem CzechTeku. To se sice nedá nazvat levicovým extremismem, ale společnost to rozpůlilo. Naopak akce skinheadů společnost nepůlí. Tam je to jasnější, celá veřejnost je pro to, aby se zamezilo jejich akcím.“ Policie, totiž ta slušně fungující, má ovšem smůlu: její činnost vlastně vždycky společnost ne snad půlí, ale aspoň dělí: totiž na slušné lidi a darebáky. Jejím úkolem není společnost sjednocovat, od toho jsou tu různá politická hnutí, hlavně ta bolševická, která nakonec celou společnost sjednotí za policií a pod jejím dohledem.

Václav Klaus podpořil chorvatského prezidenta, který má problém s vlastní vládou. Vláda se rozhodla odškodnit některé příslušníky německé menšiny, kteří měli po válce to štěstí, že nebyli zavražděni, ale jenom vyhnáni. Odškodnění (prý velmi skrovných rozměrů) je obsahem chystané smlouvy mezi Chorvatskem a Rakouskem, a je pravda, že by byla průlomová věc, protože by jeden ze států, které etnické čistky prováděly (přesněji řečeno nástupnický stát jednoho ze států…), takhle přiznal, že šlo o něco zavrženíhodného. Jsem pesimista a myslím, že to chorvatské vládě neprojde, v parlamentu je prý proti návrhu odpor a navíc se do ní obují všichni potenciální potrefení (Polsko, ČR, Slovensko).

Sobota 3. prosince

Ministr Jandák odvolal ředitele památkových ústavů. Prý je to první krok v připravované reorganizaci památkové péče. Odvolán byl i generální ředitel Národního památkového ústavu, a to den poté, co byl jmenován. Po obsahové stránce si to netroufám hodnotit (zdá se, že se ministr zbavuje lidí, které do funkcí dosadil jeho předchůdce), technika je ovšem buď revoluční, nebo chaotická (jedno přitom nevylučuje druhé) a nevzbuzuje velkou důvěru. Zemanova vláda měla být podle svého vůdce vládou sebevrahů. Bude tato (a asi i příští) Paroubkova vláda vládou sekyrářů?

Z nedostatku bitev současných se simulují ty minulé. Teď přišla řada na tu u Slavkova, což je o něco příjemnější než druhá světová válka, byla už dávno, nebojovalo se s Němci a není tedy tolik příčin k šovinistickým orgiím. Francouzští účastníci simulace byli prý poněkud dotčeni tím, že se u příležitosti výročí dává v Brně opera Vojna a mír a na bojišti bude vztyčen pomník ruského velitele Kutuzova. K tomuto nápadu jsme před časem v Událostech napsali: „U Slavkova bude vztyčena socha maršála Kutuzova. Je to velmi originální myšlenka, postavit na bojišti pomník tomu, kdo tam dostal na prdel. V této logice by bylo třeba sesadit na Vítkově z koně Žižku a posadit na něj císaře Zikmunda. Nápad se, jak jinak, zrodil před třiceti lety, klíčil v normalizačním humusu, přežil severák sametové revoluce a teď, jak se zdá, vykvetl rudým květem. Chápu, že stavět pomník slavkovskému vítězi nelze, byla to osoba, jak se dnes říká, ,rozporuplná´. Nestačí tedy pomník těm, co tam na obou stranách položili životy? A ten tam, pokud se nemýlím, už stojí.“ Nemám co dodat.

Jiří Dienstbier je, zdá se nenapravitelný. V dnešním Právu píše, že poté, maďarská revoluce ukázala nemožnost násilné změny poměrů, dospěly české duchovní elity k tomu, že systém lze změnit jen zevnitř a nástrojem k tomu je komunistická strana. A toho se podjali Vaculík, Kundera, Liehm, Kosík a spousta dalších (samozřejmě také Dienstbier), kteří „postupně pronikli do státních institucí a do samotného aparátu KSČ“. K tomu je třeba podotknout: za prvé, je o typické zkrášlování minulosti. Ti lidé nevstupovali do KSČ jako uvědomělá pátá kolona proto, že to byl podle jejich nejhlubšího přesvědčení jediný možný nástroj ke změně poměrů, ale jedni z přesvědčení, druzí z kariérismu, a nejčastěji bylo obojí smícháno k nerozpletení dohromady. Když se pak podstata „systému“ čím dál tím více obnažovala, potřebovali si udělat sami před sebou i před veřejností jakési alibi, a usmyslili si tedy, že systém „změní zevnitř“. A za druhé, v roce 1968 se jim podařilo naprosto přesvědčivě dokázat, že systém zevnitř, s pomocí komunistické strany jako „nástroje“, taky změnit nejde.

Tamtéž v rozhovoru s A. Kramerem mluví předseda ODS Topolánek o „hrozbě návratu komunistů k moci“. To je poněkud zavádějící formulace, každý demagog mu na to odpoví, že minulost nelze opakovat, protože v Moskvě nesedí Stalin… atp. Jde o podíl komunistů k moci a v té souvislosti o snížení míry svobody ve společnosti, centralizaci, omezení svobody slova, nezávislosti soudů atp. O mnohé z toho usiluje ovšem už teď docela nepokrytě i sociální demokracie. Např. hned na druhé stránce premiér Paroubek hovoří o tom, že „soc. dem. a odbory jedno jsou“. Odbory a strana jedno jsou - tak tomu bylo od roku 1945. Ve svobodné společnosti mají být odbory apolitické, nemají se vázat na jednu politickou stranu.

Zjevně v rámci vylepšování vztahů s USA pozvali čeští poslanci do Prahy na přátelskou návštěvu své kolegy z Íránu. Ti tlumočili přání, aby se ČR podílela na investicích v Íránu. Návštěva se uskutečnila zanedlouho poté, co se íránský prezident vyslovil v tom smyslu, že Izrael má být vymazán z mapy světa. Je velmi pravděpodobné, že Írán stojí především pro pomoc při výstavbě jaderných elektráren, kde hodlá získávat suroviny pro výrobu nukleárních zbraní. Předseda zahraničního výboru PS Laštůvka, který s delegací jednal, načrtl strategii českých zákonodárců a zjevně i ČSSD: „Je hloupé jim říkat, že jsou osou zla, a hrozit jim útokem. To je k odzbrojení nepřinutí. Lepší je spolupracovat, být u toho a vidět, co dělají.“ Takových už tu bylo, co chtěli spolupracovat, být u toho a vidět, co dělají („oni“, tj. např. Hitler a spol.). Nikomu se to ještě nevyplatilo, a přesto to tolik hlupáků zkouší znovu a znovu.

Američané odtajnili dokumenty, podle nichž, jak píše tentokrát nikoli Právo, ale Mladá fronta Dnes, „rozpoutali vietnamskou válku“ na základě falešných informací o tom, že severní Vietnam zaútočil v Tonkinském zálivu na americké válečné lodi. Válku ovšem rozpoutal severní Vietnam plíživým způsobem, začal s tím dávno před tonkinským incidentem (ať už se opravdu odehrál, nebo ne), a to proto, aby se zmocnil svého jižního souseda. To se mu také povedlo díky pomoci americké a evropské veřejnosti. Vietnamská válka znamenala rehabilitaci politiky appeasementu, kompromitované a opuštěné po vypuknutí druhé světové války; tato politika ovládá dnes už zase skoro celou Evropu a má slušné pozice i v USA.

Pondělí 5. prosince

Noviny se podrobně zabývají republikovým shromážděním Unie svobody, kde se Svatopluk Karásek neúspěšně pokoušel svrhnout stávajícího předsedu Němce. Neshledávám na tom nic zvlášť zajímavého. Je jedno, kdo bude předsedou Unie svobody. S Unií svobody je už dávno konec. Svou smrt měla zakódovanou už v době svého vzniku: tehdy šlo o pokus dosáhnout žádoucího cíle (kultivace ODS) nekorektními prostředky. To se nikdy nevyplácí. Ohrazuji se dnes pouze proti tomu, aby byl Svatopluk Karásek označován za kněze. Svatopluk Karásek je evangelický duchovní. Teď je Unie svobody ve stavu chcíplého zvířátka, které vzbuzuje dojem, že se ještě hýbe. Hýbe se proto, že ho zevnitř vyžírají hrobaříci.

David Rath opakuje paroubkovskou tezi o tom, že ODS ovládla všechny významné pozice ve státě kromě Poslanecké sněmovny, a pokud by získala většinu i tam, nebyla by síla, která by mohla vyvažovat její program. To skoro vyvolává dojem, jako by se ODS těch pozic domohla nikoli legálně, nýbrž nějakými úskoky. A dále: stačí stávající rudá většina v Poslanecké sněmovně, aby postupně všechny „významné pozice“ ODS odbourala a zajistila si politický monopol sama pro sebe. Což, dostane-li příležitost, nepochybně udělá.

V rozhovoru pro Právo řekl ministr Rath, že považuje ODS za téměř extremistickou stranu (současné vedení ODS je bohužel pro kritiku tohoto druhu snadný cíl). To je něco podobného, jako kdyby někdo řekl, že považuje dr. Ratha za téměř darebáka (což by ovšem nebylo úplně přesné).

Nový trestní zákoník považuje nelegální odposlech nebo nelegální nahrávku skrytou kamerou za trestný čin. Za nelegální se považuje to, co se děje bez vědomí a souhlasu nahrávaných. Soudce nejvyššího soudu Šámal (jeden z autorů zákoníku) se zapřísahá, že se to netýká novinářů, kteří skrytou kamerou např. zaznamenají žádost úředníka o úplatek. Zbývá ještě, aby stejného názoru byli Paroubek s Filipem, až si po volbách nějakou opoziční smlouvou rozdělí moc.

Premiér Paroubek při každé příležitosti zdůrazňuje, že nechystá vládu s komunisty (rozuměj přímou účast komunistů ve vládě). Nevím, proč z nás dělá voly, z toho ho přece vůbec nikdo nepodezírá. Bude vládnout spolu s komunisty nikoli de iure, ale de facto na základě zákulisních dohod a pletich.

Právo věnuje soustavnou pozornost oslavám Charlese Darwina. Všeobecně je považován za toho, který vyvrátil náboženství a dokázal neexistenci Boha, neboť jednoznačně prokázal, že jsme povstali přirozenou cestou z opice. To je jakési nedorozumění. Některé věci jsou, protože se dají vědecky dokázat, jiné věci jsou, protože jim věříme. Ty druhé jsou přinejmenším stejně hmatatelně jako ty první. Věda a víra jsou rozdílné věci. Z čehož také plyne, že pokud někdo oponuje Darwinovi, neměl by to dělat s postranním úmyslem hájit náboženství, náboženství takovou obhajobu nepotřebuje: Darwinovo učení je vědecké a podléhá vědecké kritice bez postranních úmyslů. Myslím, že je jí taky podrobováno.

Chorvatsko, zdá se, pojalo chvályhodný záměr distancovat se činem od pronásledování rakouských občanů na jeho území po druhé světové válce. Ačkoli jde o velmi málo lidí, narazilo na odpor doma i ve světě. Přispěl i prezident Klaus, který to nepochybně považuje za nebezpečný precedens. Ozvali se Italové, kteří se dožadují obdobného odškodnění (Slovinsko jim je už poskytlo před vstupem do EU). Ve skutečnosti hlavní problém nejsou rakouští nebo italští státní občané, ale chorvatští (nebo jugoslávští) občané německé národnosti. Jak je to s nimi?

Tématem víkendu byla (simulovaná) bitva u Slavkova. Nebyla to úplně nevinná záležitost, padlí sice nebyli, ale asi osm zraněných. Kdyby jich bylo dvakrát tolik, rozběhly by se nejspíš protiválečné demonstrace v celé Evropě. I k tomuto tématu se ještě vrátíme.

Premiér Paroubek publikuje tentokrát v Lidových novinách. Mluví tam o hysterickém antikomunismu pravice, o vypjatých emocích a s nenapravitelným šarmem o prázdných ideologických žvástech. Jeho slovník je skoro totožný se slovníkem V. I. Lenina. Možná, že by do budoucna bylo možné zachránit trosky tiskové svobody, kdyby české noviny zavedly pravidelnou denní rubriku „Premiérův koutek“, kde by se premiér podle budoucího tiskového zákona vyjadřoval ke všemu, co mu jde na nervy. Jen se obávám, že by mu to nestačilo. Jeho apetit je větší.

Úterý 6. prosince

Volební boj bude tentokrát zřejmě víc než kdykoli dříve spočívat v kompromitaci politických odpůrců. Materiálu je napravo i nalevo spousta, vítězem nebude ten, kdo bude mít rozumnější program, ale komu se podaří na protivníky víc vyšťourat. Aféra poslance Doležala je jen pokračováním toho, co započalo zuřivými tahanicemi kolem Pozemkového fondu a VZP. Jediný představitelný výsledek tohoto způsobu politického zápasu bude růst počtu otrávených lidí, kteří nepůjdou volit vůbec.

Ředitelka VZP Musílková tvrdí, že jí hrozili předběžným zadržením, pokud bude chtít vystoupit se svou obhajobou ve Sněmovně. Prý se o tom hovořilo v Policejním prezídiu. Dovedu si sice představit, že by pan dr. Rath byl schopen o něčem podobném uvažovat, ale nevěřím, že by mu něco podobného premiér Paroubek strpěl. Premiér Paroubek je na to moc velký realista a tak strašný skandál by neriskoval. Kromě toho, upřímně řečeno, dva tři dny v „cépézetce“ (cela předběžného zadržení – pozn. red. CS-magazínu) se dají přežít, mám s tím jakési zkušenosti a nevěřím, že by se od doby, kdy jsem jich nabyl, něco změnilo k horšímu. Za to pozdvižení, které by podobné rozhodnutí způsobilo, by to stálo. Také mne, upřímně řečeno, příliš nedojímá vyprávění o členech správní rady VZP, kteří se paní Musílkové se slzami v očích svěřovali, že musí hlasovat proti svému svědomí. Houbes museli. Byli by je snad jinak napíchli na kůl? Naši byrokrati jsou poněkud změkčilí.

Václav Klaus vyjádřil v pondělí na konferenci „Perspektivy české ekonomiky“ svou nespokojenost se státním rozpočtem. To by bylo docela v pořádku, kdyby byl jen respektovaným profesorem VŠE. Jako prezident takhle jen rozmělňuje svou autoritu v situaci, kdy hrozí, že ji brzy bude velmi potřebovat: např. pokud premiér Paroubek, opřen o stojedenáctihlasou rudou většinu v PS, vyprovokuje, třeba bezděčně, ústavní krizi.

Do konce roku se má rozhodnout, zda budou pánové Dalík a Večerek obviněni z pokusu o korumpování poslance Kořistky. Pokud jde o výpověď hlavního svědka, spisovatele sci-fi Sommera, vyjádřila se ostravská okresní žalobkyně Kornasová diplomaticky: „Jsou tam určité rozpory, které naznačují složitost jeho osobnosti.“ To je pěkně řečeno. Lidé, kteří mluví pravdu, se psychologům jevívají jako beznadějní primitivové.

Šéf poslanecké komise pro vyšetřování případu Unipetrol, komunista Hojda, prohlásil, že podle jeho názoru šlo v případu Spira – Doležel - pět českých na stůl o promyšlenou provokaci, která měla kompromitovat expremiéra Grosse. Ví už taky, kdo za provokací stojí, ale zatím si to nechá pro sebe. Pokud by to měla opravdu být provokace, je situace jasná a pan Hojda nemusí tajnůstkařit. Autorem provokace může být jedině pan Doležel, který – podle záznamu pořízeného TV Nova - opakovaně žádal o úplatek.

Mezinárodní výbor Červeného kříže navrhuje, aby k symbolům červeného kříže a červeného půlměsíce přibyl i další symbol, červený krystal (přesněji řečeno kosočtverec, viz vyobrazení v Právu), protože „upozornění, že jde o pomoc, jež je nestranná v případném konfliktu a patří jí podle mezinárodního práva plný respekt, musí být podle něj neutrální, aby bylo přijímáno všemi společnostmi a kulturami“. Proč se přijímá beze všeho dalšího, že červenému kříži (a konec konců ani červenému půlměsíci) nepatří podle mezinárodního práva plný respekt a není nestranný? A co se změní tím, že se místo něj nakreslí – nu, dejme tomu, kosočtverec? Evropský masochismus přináší mimořádně směšné plody. Nejde přece o to, do jaké míry je symbol „neutrální“, ale do jaké míry jsou strany konfliktu ochotny pomoc takových institucí postiženým respektovat a například po nich nestřílet. Myslí si pánové z Červeného kříže, že obměkčí Al Kajdá tím, když si červené kříže na sanitkách přemalují kosočtverci?

Americká ministryně zahraničín C. Riceová prohlásila v Berlíně, že Spojené státy nemučí zajatce podezřelé z terorismu, ale že “na dopadené teroristy 21. století nelze bez okolků aplikovat tradiční systémy trestního či vojenského práva, jež byly sepsány pro jiné účely“. To je doslova a do písmene pravda. Teroristé nejsou žádní váleční zajatci, nýbrž zločinci. Navíc je tu problém, který je dobře vidět na soudu se Saddámem Husajnem: ten člověk má ze soudu, který jeho případ pojednává podle nejlepších evropských tradic, legraci. Nerozumí mu a nebere ho vážně. Není pro něj autoritou. Ví, že jemu se nestane to, co způsobil tisícům svých obětí. Chápu, že za žádných okolností není možné přijímat způsoby těchto lidí. Na druhé straně, dokud budou mít pocit, že jejich odpůrci jsou papírovými tygry, bude terorismus např. v Iráku kvést. Pro začátek by stačilo, kdyby Evropa v jakémsi zavilém fundamentalismu neházela Američanům klacky pod nohy. Po Vietnamu a Iráku se ale zdá, že se na nic jiného nezmůže.

Komunistický svaz mládeže má v programu revoluční svržení „kapitalistického řádu“. Ministerstvo vnitra je zcela logicky hodlá zakázat. Vedení KSM chce na to přejít do ilegality a jediný problém vidí v tom, že by pak nemohlo žádat o granty. Aby státní orgány měly u nás opravdu nějakou vážnost, bude muset ministerstvo vnitra onomu svazu, jakmile do té ilegality opravdu přejde, dokázat, že bude mít problémů daleko, daleko víc.

Středa 7. prosince

Angela Merkelová se v rozhovoru s Paroubkem vyjádřila v tom smyslu, že stejně jako předchozí vláda, ani ta její nebude podporovat majetkové nároky vyhnaných. Je to projev vstřícnosti, který třeba ocenit (majetkové restituce nejsou v možnostech České republiky). Zároveň v souvislosti se zřízením „Centra proti vyháněním“ řekla, že koalice chce dát viditelné znamení, co se týče doby po druhé světové válce kdy bylo vyhnáno a „integrováno“ dvanáct milionů lidí. Zároveň prohlásila, že to neznamená relativizaci německých dějin, že Německo zná svou odpovědnost a chce věc zahrnout do evropského kontextu. K tomu je třeba podotknout, že taky ČR jako nástupnický stát ČSR by měla „znát svou odpovědnost“ a že zahrnout do evropského kontextu může znamenat jen zařadit do série brutálních etnických čistek, které v Evropě proběhly, ať už je organizovala Osmanská říše, Hitler, Stalin nebo malé východoevropské a jihoevropské země v době, kdy se propadaly do ruské koloniální říše, a za tolerance západních spojenců. Paroubek prohlásil, že myšlenku budování Centra nepovažuje za produktivní. Pokud se bude týkat jen vyhnaných Němců, co je mu do toho? (Pro spravedlnost třeba podotknout, že premiérovo vyjádření bylo relativně zdrženlivé).

Inspekce ministra vnitra rozhodla, že čtveřice policistů, kteří na videozáznamu nevybíravým způsobem pacifikovali technaře, neporušili zákon. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že videozáznam „není žádný dostatečný důkaz, zvlášť když je pořizován se zjevným úmyslem doložit policejní brutalitu“. Zároveň připomínám lidovecký návrh podřídit inspekci ministerstvu spravedlnosti. Rozptýlily by se tak všechny pochyby.

Prezident Bush přijal nového českého velvyslance a v dopise, který následně českému velvyslanectví napsal, opět ocenil spolupráci „se svým přítelem, prezidentem Václavem Klausem“. Myslím, že si z Klause dělá legraci.

Chtěl bych se ještě vrátit ke zprávě, kterou jsem zanedbal, totiž k britskému návrhu na seškrtání dotací EU novým členským zemím. Reakce české vlády byla relativně umírněná. Ministr Sobotka upozornil, že objemy prostředků pro ČR jsou i tak dostatečné a podstatně vyšší než to, co ČR dostává od Unie dnes, a premiér Paroubek hovořil podobně a navíc vyjádřil pochybnost, zda by Česko vůbec zvládlo původní sumu vyčerpat. Takovéhle stanovisko mi připadá realističtější a zároveň slušnější než hladový řev některých našich sousedů.

Podle Komunistického svazu mládeže, který, jak doufám, bude rozehnán, by „moc měla být v rukou normálních lidí, a ne v rukou politických a ekonomických elit“. Kde se v těch lidech bere drzost tvrdit, že se elity neskládají z normálních lidí? Pro bolševického papaláše, i toho teprve v rozpuku, je „normálním člověkem“ oligofrenik (vzor: Pepek Vyskoč z Haškova Švejka). Protože s tím si manipulátoři mohou dělat, co chtějí, jen tak se nevzepře.

Do ČR přijíždí čínský premiér Wen Ťia-Pao (trasnskripci přejímám z Práva, i když nechápu, proč se nad t musí dělat háček, přestože pak následuje měkké i). Rozhovor je velmi informativní a může být dobrou školou pro optimisty typu Jiřího Pehe, který je přesvědčen, že v Číně probíhá jakýsi obrodný proces. Čínský komunismus je opravdu jiný než ten ruský: když premiér mluví o ekonomické situaci své země, hovoří věcně a skromně – jaký rozdíl od ruských komunistických tlučhubů, kteří dávali Západu při každé příležitosti najevo, jak ho převálcují (ovšemže pouze ústy). Čína nechce válcovat, chce se jen „maximálně otevřít“. Věří ve svůj hospodářský potenciál. Jakmile přijde řeč na ideologické záležitosti, skryje se čínský premiér za kouřovou clonu neproniknutelných orientálních frází, z nichž si člověk vyvodí jen to, že lidská práva v Číně mají národní specifiku, že Číňané jsou suverénní občané, protože chodí k volebním urnám, že Tchaj-wan v žádném případě nenapadnou, pokud se jim ho podaří připojit mírovou cestou, atd., atd. Rozhovor byl pořízen korespondenčním způsobem: česká strana (Právo a MfD, vše je třeba zjednodušit a racionalizovat) poslaly otázky, čínská strana si je upravila a na upravené písemně odpověděla. Být panem Pehe, poněkud by mne tato technika zviklala v přesvědčení, že se Čína až natolik proměňuje. Vrchol dokonalosti je premiérova odpověď na otázku, co si myslí o Paroubkově názoru, že by se ČR mohla stát jakousi základnou pro aktivitu čínských firem v EU: „Návrhy pana premiéra Paroubka na rozvoj čínsko-českých hospodářských vztahů jsou velmi dobré. Mezi nově přistoupivšími zeměmi má ČR výhodnou geografickou polohu, skvělou průmyslovou základnu a velké rozvojové rezervy. Podporujeme snahu čínských firem investovat v zahraničí. Dnes, kdy je světová ekonomika stále provázanější, může posílená spolupráce mezi českými a čínskými podniky nejen vhodně doplňovat výrobní a tržní struktury obou zemí, ale současně může posílit různorodost, mnohovrstevnost a mnohotvárnost bilaterální hospodářské spolupráce.“ Čili: neříkáme rovnou ne, ale zatím se nebudeme vázat, musíte se ještě hodně snažit. Paroubkova politika vstřícnosti vůči Číně je podobně nezodpovědná a dobrodružná, jako politika otevřenosti vůči KSČM. Další Marťani na obzoru!

V českém tisku probíhá už pár měsíců zuřivá debata o tom, zda má být předjíždění kamionů na dálnici povoleno nebo ne. Nikde jsem se zatím nečetl, kde všude je to v Evropě povoleno, kde zakázáno, a jaké jsou s tím zkušenosti. Názory lobbistů z Česmad jsou nezajímavé. Mohou mít pravdu nebo ne, rozhoduje to, s jakým výsledkem to už bylo vyzkoušeno.

Karel Steigerwald píše v jinak zajímavém článku v dnešní MfD: „Paroubek … má jasnou a čitelnou odpověď, která vyvrací všechny možné spekulace: S komunisty bude spolupracovat za těchto podmínek: distancují se od zločinů komunistického režimu, budou souhlasit s členstvím ČR v Evropské unii a v NATO a budou projevovat úctu k soukromému vlastnictví. Poslední (záhadnou) podmínkou je, že komunisti budou mít elementární fiskální disciplínu.“ Jenže to vůbec není pravda: to jsou podmínky, za nichž by Paroubek vzal komunisty do vlády. „Neformálně“ s nimi bude spolupracovat i bez toho.

V Lidových novinách zase Ondřej Neff chválí prezidenta Klause za to, že podepsal „církevní zákon“ přesto, že ho k opaku vybízela tak politicky relevantní osobnost jako arcibiskup Graubner, a navíc s poukazem na „pravicovost“, která je spojuje. Ondřej Neff se domnívá, že je to od prezidenta v Česku zcela ojedinělý projev politické odvahy a že „politik, který čelí i svým politickým souputníkům, byl vždycky vzácný jev. Právě o takových lidech napsal John F. Kennedy knihu. Jmenuje se Profily odvahy.“ Nemohu strpět, aby na Johna Kennedyho a na jeho knihu, kterou miluji, někdo takovýmhle způsobem kydal hnůj. Od prezidenta Klause je to naopak projev nestydaté vyčuranosti. Prezident není žádný souputník ani katolíků, ani křesťanů, ale jejich cynický antipod a vychází lacině vstříc proticírkevním a protikatolickým náladám v ateistické většině české společnosti, stejně jako to dělal nebožtík Dostál. Není to projev odvahy, ale mimořádně pokleslého populismu. Odvážné by bylo, kdyby byl zákon nepodepsal – šel by proti proudu, a Kennedyho kniha je, ať si ji pan Neff pořádně přečte, o těch, kteří sice neměli vždycky pravdu, ale měli vždycky odvahu jít proti proudu.

A nakonec dobrá zpráva z Polska: PiS, strana fundamentalistická, ale ne dost extremistická, se dostává do sporů se svými extremistickými spojenci: Liga polských rodin protestuje proti privatizacím, Sebeobrana žádá účast ve vládě. Vypadá to, že nezbude, než uspořádat nové volby. Jak dopadnou, bůh suď, pozitivní je jen to, že tato menšinová vláda s podporou napříč politickým spektrem se, jak se zdá, příliš neosvědčila.

Čtvrtek 8. prosince

Agentura Factum Invenio potvrdila v listopadovém průzkumu, že socialisticko-komunistický blok (nehodlám tomu říkat levice, komunisté nejsou žádná levice) má nevelký, ale solidní náskok před pravicí. Výsledky agentury se jaksi srovnaly s ostatními dvěma (STEM, CVVM) za cenu toho, že podle Factum ODS údajně přibrala o víc než 2% (sociální demokraté jen o jedno, zatímco komunisté ztratili přes 2). Unie svobody měla minule 0,9%, teď má 2% a vedení strany jásá: naše preference se zdvojnásobily! Jak je dobré být ministranou, důvodem radosti se stává i to, co by normální strana, i když netrpí velkou skromností, ve svém případě pravděpodobně vzala za statistickou chybu.

Poslanecká sněmovna schválila zvýšení porodného a tisícikorunovou podporu pro prvňáčky, ministr Škormach zvyšuje životní minimum a minimální mzdu (tu mu ale koaliční partneři poněkud zkrouhli). Nastává permanentní mikulášská nadílka, která potrvá až do červnových voleb. Po volbách si to stát zase od občanů vybere zpátky.

Ministr Rath pracuje soustavně na likvidaci českého soudnictví tou nejnenápadnější cestou: jednak zadává sám neustále příčiny k dalším a dalším žalobám, jednak sám žaloby jako na běžícím páse rozdává (naposledy na viceprezidentku ČLK Fouskovou, která prý „zneužívá své funkce k pomlouvání exprezidenta“ (jak známá terminologie)). Pokud by jeho inflačně žalobní iniciativa vedla nakonec k tomu, že každý den přibude 500 –1000 nových žalob, bude nutné soudní moc jako takovou zrušit pro absolutní nevýkonnost. Její pravomoce pak může s klidem převzít exekutiva (ať to svěří rovnou dr. Rathovi, aby to nebylo zbytečně složité).

V Právu vyšel objevný článek historika Mrázka o tom, že německá média nenáležitě zdůrazňují tragické následky „exodu Němců“ (když vás naloží do dobytčáku a vyvezou ze země z třiceti kily majetku, říká se tomu dnes v české historické obci exodus), že je třeba vnímat příčiny a následky a že v Německu zřejmě sílí snahy po „přepisování dějin“ (čeští historici už dějiny jednou provždy sepsali, takovou práci si s tím pp. Křen, Pešek a spol. dali, celou státní komisi na to udělali, a stále jim je chce někdo přepsat). Celkové ladění textu připomíná tezi o neustálém zostřování třídního boje. Nejlepší by bylo, kdyby čeští historici přiměli vládu, aby vyhlásila německým přepisovačům dějin válku.

Právu zdařile sekunduje Zita Senková v Mladé frontě Dnes, cituje vyjádření jakéhosi německého masochisty ohledně toho, že Němci mají „povinnost nejmladší generaci vysvětlovat, že bombardování německých měst, jako například Drážďan, a poválečný odsun byly reakcí na válečné hrůzy Hitlera“. Pokud přitom zapomene dodat, že to byla redakce naprosto nepřiměřená, a to jak vojensky a politicky, tak morálně, vyvolá u mladých Němců dřív nebo později protireakci, která může být stejně nepřiměřená jako jeho hloupé řeči.

Petr Uhl sepisuje (taktéž v Právu) pokrok v oblasti lidských práv, jehož dosáhla Čína: prokuratura už není podřízená komunistické straně (safra!), obžalovaný už nemusí před soudem prokazovat nevinu, naopak, prokurátor prokazuje vinu (safra, safra!), ubylo prý převýchovných táborů a mimosoudního rozhodování komisí. Když se to tak vezme, je ovšem v tomto relativistickém pojetí nejpokročilejší zemí světa v oboru lidských práv Kambodža: jaký obrovitý pokrok od Pol-Pota! Kam se hrabe stará dobrá Anglie, která se ve svých dějinách nikdy nezmohla na to, aby odstranila to, že obžalovaný musí před soudem dokazovat nevinu, protože takovou zásadu nikdy nevyznávala. Hodně radosti člověka přejde, když si přečte včerejší rozhovor s čínským premiérem: obsahuje spoustu neprůstřelného nicneříkání, jehož byly v minulosti plné české noviny – ještě že nám to připomněl.

Pátek 9. prosince

Premiér Paroubek projevil, pokud jde o vztahy s Čínou, vstřícnost podobnou té, jakou naposled překypoval prezident Beneš vůči Stalinovi. Rozdíl je jen v tom, že Benešovi nic jiného nezbývalo (aspoň pokud se chtěl vrátit do ČSR jako hlava státu). O porušování lidských práv prý s čínským premiérem mluvil, co mu řekl, se neví, a vlastně se ani neví, kdy mu to řekl. Všechno se točilo kolem ekonomické spolupráce. ČR bez reptání podepsala novou smlouvu o ochraně a podpoře investic s Čínou, která jednak není v souladu s právem EU, a jednak (cituji dle Práva) „Číňané souhlasili, že už nebudou zavádět vůči českým investorům nová diskriminační opatření, a současně přislíbili, že budou usilovat o postupné zrušení těch existujících“. Čili další diskriminace než ta, co už je, nebude, a možná dokonce té současné trochu ubude. A to přece už stojí za konflikt s Bruselem. Třešničkou na dortu vzájemné vstřícnosti je zřízení přímé letecké linky mezi Prahou a Pekingem (dalším krokem bude nejspíš zřízení společných hranic). V Nymburku se postaví továrna čínského výrobce televizorů. Na otázku, zda se Číňané neobávají české pracovní morálky, dotazovaný čínský manažer bezelstně odpověděl: „Nebojíme se. Nejde o naši první investici v zahraničí. Pět let například funguje s úspěchem továrna v Indonésii, kde jsou pracovní návyky z našeho pohledu opravdu jiné.“ Zdá se, že ve světě nemáme nejlepší pověst. A ještě pokud jde o lidská práva: Česká republika je malá a nepříliš významná země, není třeba si dělat iluze, že náš hlas v otázce vězněných a pronásledovaných disidentů nebo Tibetu, pokud vůbec zazní, bude mít nějakou váhu. Pokud ovšem česká společnost nechce ztratit jakýkoli morální kredit i sama před sebou, musí dát Číňanům jasně najevo, že conditio sine qua non nejen dobrých, ale vůbec nějakých vztahů je pro ČR to, že se Čína nepokusí anektovat Tchaj-wan. Pokud by totiž nástupnický stát ČSR koncedoval mnichovanství, byl by to úplný konec.

Premiér Paroubek má problémy nejen s Číňany, ale i s jihokorejskými investory. Lépe řečeno s českými majiteli pozemků v lokalitě, kde má vyrůst nová automobilka. Největší potíže dělá „zemědělské družstvo“ (zjevně nějaké transformované JZD), které tam vlastní necelý hektar, na němž chce pěstovat jakousi pro Nošovice typickou plodinu, a odškodné žádá mnohamilionové. Premiér uvažuje o vyvlastnění zákonem a v tomto případě se mu nedivím. Liberalismus má přece jen jakési meze.

Sněmovna už nevím po kolikáté probírá zákon o registrovaném partnerství. V rozpravě požadoval poslanec Marek Benda, aby v zákoně bylo stanoveno, že osobám žijícím v registrovaném partnerství by se v případě sporů nemělo svěřovat dítě do péče. Domnívám se, že dítě může být odňato matce jen z výjimečných a velmi závažných důvodů. Homosexualita mezi ně nepatří.

Ministr zdravotnictví Rath se už podruhé vyhnul debatě o nucené správě VZP v Senátu, kde má jak známo silné zastoupení ODS, kdežto ČSSD a KSČM skoro žádné. Chtěl se taky ulít z interpelací v PS, ale to mu zjevně Paroubek zatrhl. Prof. Jičínský si dal v Právu velkou práci s důkazem, že ministr do Senátu nemusí. Doposud všichni ministři do Senátu chodili. Ať už musí nebo nemusí, ministr Rath projevuje znepokojivé náznaky pohrdání ústavním pořádkem ČR.

Bývalý šéf kabinetu premiéra Doležel vysvětloval parlamentní vyšetřovací komisi, jak to myslel s tím „pět v českých na stole“. Jde prý o šifry, jimiž se dorozumíval s Jackem Spyrou. Např. pět prý znamená stupeň důležitosti, jakou má chystaná schůzka mít. Zdůvodňování připomíná způsob, jímž se kdysi hájil Jaroslav Hašek, byv obviněn z výtržnictví, protože se zúčastnil jakéhosi konfliktu demonstrantů s policií a povzbuzoval demonstranty výkřiky „natři ho“ . U soudu tvrdil, že demonstranty nevybízel „natři ho“, nýbrž naopak varoval slovy „spatři ho“. Soudce vysvětlení ocenil způsobem, jaký by byl žádoucí i v případě pana Doležela a poslal humoristu na nějakou dobu do chládku.

Předseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Schlanger řekl včera novinářům, že PS, vláda i ministerstvo zdravotnictví o dluzích VZP mnoho let věděly, ale nijak nereagovaly. Poslanecká vyšetřovací komise by tedy měla vyšetřovat hlavně sebe. Zároveň žádá, aby kontrolu hospodaření VZP provedla nezávislá profesionální auditorská firma, která posoudí podíl všech zúčastněných na vzniklém dluhu. Bylo by příliš krásné, kdyby se něco podobného dalo prosadit.

Španělská policie zatkla chorvatského generála Ante Gotovinu, obviněného z válečných zločinů, mj. vyhánění Srbů z Krajiny. Jaký to pokrok! Dnes, na rozdíl od roku 1945, se to už nejen nesmí, spojenci to teď nepodporují, ale dokonce stíhají! Generál si kvalifikaci ke své osvobozenecké činnosti v operaci „Bouře“ získal mj. i tím, že se v osmdesátých letech ve Francii dopustil ozbrojené loupeže a vyfasoval za to pět let. Osudy bojovníků za svobodu bývají klikaté.

Právo oznamuje nejmenovaný český deník za to, že kdysi líčil Heydricha jako „všestranně nadaného, mimořádně inteligentního muže“ (o jaký deník jde, se tu neříká, článek prý obsahoval i další, velmi problematická tvrzení, jen mám pochyby, zda to bylo stanovisko redakce a šéfredaktora). Heydrich ovšem všestranně nadaný a nepochybně inteligentní muž byl. Zbývá jen dodat, že to byl zároveň vyvrhel a že mu výsadkáři jen zkrátili život – v Norimberku by ho nejspíš čekala šibenice.

Dodatečně registrujeme velmi pěkný článek Luboše Dobrovského ve středečním Právu. Reaguje na text Jiřího Dienstbiera z minulé soboty a píše v podstatě něco podobného, co jsme napsali my. Připomínám to jen proto, že se do Dobrovského teď v Právu soustavně obouvají.

Sociální demokraté vystavili další úpis rudému čertu: za komunistickou podporu návrhu na zvýšení nemocenské v PS ustoupí od plánu mírně snížit daně pro lidi s příjmem nad 90 tisíc. Velké příjmy svědčí o morální slabosti toho, kdo je inkasuje, a je v pořádku, když je za to pořádně zkasírován. Nebo snad ne?

Diskusní pořad Před půlnocí na ČT 24 má moderovat Klausův zbrojnoš Petr Žantovský. Říci, že se v tomto případě stává kozel zahradníkem, je slabé slovo. Dialog mezi kůzlátky bude napříště řídit strejda vlk. Kdosi se vyjádřil, že se pan Žantovský hodí spíš do PR než do žurnalistiky (zkratka PR znamená v tomto případě public relations, hanba tomu, kdo si o tom myslí něco špatného!) To je velmi decentně řečeno.

Jaroslav Plesl informuje v Lidových novinách o debatním pořadu „Mediální bubáci pro všední den“ na téma magazínové přílohy českých novin. Soudě podle účastníků (mj. Karel Hvížďala), jde o další kapitolu v nikdy nekončícím úsilí o debulvarizaci českého tisku neviditelnou rukou Hradu (tentokrát už vlastně jen Hrádečku), která dává tušit šance pro žurnalisty, jež dosud nepropadli mamonu a komerční povrchnosti.

Sobota 10. prosince

Agentura STEM vyhotovila pro Právo exkluzivní průzkum veřejného mínění. Položila v něm dvě otázky: za prvé, kdo z uvedených politiků (Paroubek, Topolánek, Kalousek, Filip) má nejvíce schopností být dobrým premiérem. Za druhé, kdo z nich jich má nejméně. Ukázalo se, že nejvíc jich má Paroubek s velkým náskokem před Topolánkem, nejméně Filip, těsně sledovaný Topolánkem. Otázky se mi zdají být poněkud nesmyslné a sugestivní (oproti např. otázce: koho byste si přáli za premiéra), výsledek je jako na objednávku. Jsem sám, kdo má v poslední době dojem, že STEM přistupuje k ČSSD nadstandardním způsobem?

Předvolební mikulášská nabídka pokračuje. Papírovou čepici s křížem a sněhobílý falešný vous si tentokrát nasadil ministr Škromach. Navrhuje od ledna zvýšení platů státních zaměstnanců o 5% (musí to ještě schválit vláda). Státní zaměstnanci musí být dobře placeni, aby stát byl dostatečně silný a mohl si pořádně došlápnout na své občany vždy, když to bude zapotřebí: například kdyby příliš remcali a málo poslouchali.

Na dnešním zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD bylo rozhodnuto, že v květnu, bezprostředně před volbami, proběhne mimořádný jednodenní sjezd strany. Hlavním bodem programu bude volba předsedy, kandidovat bude – hádejte kdo? Pokud se tak stane, jakože ano, bude potvrzen statut quo – Paroubek je v ČSSD už teď muž číslo 1. Bude to opatření praktické, protože se tak stane partnerem pro prezidenta Klause při povolebních tahanicích o sestavování vlády. A bude to pěkná volební akce, ČSSD se octne v nejvypjatější době ve středu pozornosti médií. Zároveň ÚVV udělil republikovému vůdci (shodou náhod opět Paroubkovi) právo „se souhlasem předsednictva“ škrtat v kandidátkách, sestavených krajskými konferencemi a odsouhlasených ÚVV. Je to praktické hned dvakrát: umožňuje to straně zbavit se člověka s malérem (v ČSSD se nepochybně před volbami někdo takový najde, a nebude v tom sama) ještě než se malér stačí plně rozvinout, a Paroubkovi zbavit se případných remcalů (zatím v ČSSD nejsou, jeho autorita je nelomená, ale kdo ví, co bude za půl roku!). Zdá se, že k civilizované politice, jejímž znakem je dělba práce uvnitř strany (a existence názorových proudů, které stranu přitom neštěpí) máme ještě daleko: lid potřebuje vůdce, který ho za sebou sjednotí.

Václav Pergl podrobil v Právu ředitelku VZP křížovému výslechu, který mi připomněl mé někdejší problémy se StB. Když pan Pergl dělá rozhovor s ministrem Rathem, vypadá to, jako kdyby vzal za základ ministrův monolog a dodatečně do něj přidělal asertivní otázky. Není nad novinářskou nestrannost.

V poslední den návštěvy čínského premiéra v Praze se roztrhl pytel s lidskými právy. Přišel s nimi prezident Klaus, který vyjádřil naději, že „změny budou pokračovat i v oblastech dalších, zejména v oblasti demokracie a v oblasti politické demokracie zvláště“. Prezident Klaus, jak známo, se domnívá, že neviditelná ruka trhu svou mocnou silou přitáhne za sebou nutně politickou demokracii a nakonec i morální obrodu společnosti (přitom u nás politické změny předcházely hospodářským a žádná morální obroda se dodnes nedostavila). Čínský premiér radostně souhlasil a zároveň Klause ujistil, že ČLR má zájem na „dialogu o lidských právech“ a že připravuje ratifikaci Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (tento pakt ratifikovala husákovská ČSSR v roce 1976 a poměry se nezměnily ani o milimetr). Podle podobného scénáře pak probíhalo jednání u předsedy PS Zaorálka. Dá se konstatovat, že se zase jednou kuře shodlo s liškou na prospěšnosti vegetariánství.

Spisovatel sci-fi Ladislav Sommer, který spíše než svými díly proslul svými náležitě zašpičatělými ušisky – zaslechl totiž prý v jedné ostravské kavárně signály nemravných návrhů, které tam činili pánové Dalík s Večerkem poslanci Kořistkovi – žaluje předsedu ODS Topolánka za jakýsi výrok o policistech a novinářích, co se angažovali v kauze Kořistka. Proč ne, dnes žaluje každý každého, se Sommerovým svědectvím to tak úplně nevyšlo, tak na sebe upozorní aspoň takhle.

Jiří Hanák píše v Právu o premiéru Paroubkovi, že je to „člověk Zemanovy robustnosti, ovšem bez jeho sprostot“. Závidím panu Hanákovi buď jeho schopnost jemně, s vlasovou přesností odměřovat, co je ještě sprostota a co už ne, nebo jeho hluboce tolerantní pojetí slušnosti, nebo vlastně obojí.

Tamtéž v rozhovoru s Alexandrem Kramerem prohlásil ministr zemědělství Mládek, že představa menšinové vlády s tichou podporou komunistů (nemluvil o žádném „napříč politickým spektrem“) pro něj není o mnoho příjemnější než velká koalice s ČSSD: „osobně bych si ji dovedl představit jedině za předpokladu, že by komunisté deklarovali nejen to, že respektují naše členství v Evropské unii a v NATO a všechny závazky z toho plynoucí, ale i to, že nebudou prosazovat nic, co by od nás odrazovalo přímé zahraniční investory.“ To jsou podmínky, které si Paroubek klade jen pro přímou účast komunistů ve vládě.

Exkancléř Schröder nastoupí u svého přítele Putina. Stane se předsedou dozorčí rady ve firmě NEGPC, kterou ovládá ruský GAZPROM. Generálním ředitelem NEGPC je bývalý důstojník Stasi a Putinův kamarád z doby, kdy ruský prezident sloužil v „NDR“ jako důstojník KGB. Poté, co Schröder v Irácké krizi skoncoval s americkým imperialismem a dohodl se s Putinem na vybudování plynovodu pod Baltickým mořem, který může eliminovat z transportů ruského zemního plynu Ukrajinu a střední Evropu, si takový vejminek nepochybně zaslouží.

Íránský prezident Ahmadínežád vyzval na jakési konferenci o boji proti terorismu západní státy k odsunu Izraelců do Evropy. Tentokrát je povzbudivé, že si Spojené státy ani Velká Británie nevymínily, že odsun musí probíhat spořádaně a lidsky, ale velmi rozhodně proti celému nápadu protestovaly. Protestovaly i Německo, Francie a Rakousko; možná že by evropské kontinentální státy udělaly lépe, kdyby se snažily zabránit tomu, aby Írán mohl v rámci svého atomového programu vyrábět jaderné zbraně.

Pondělí 12. prosince

Občané ČR mají v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj jednu z nejnižších průměrných mezd. Zároveň odpracují měsíčně po Jižní Koreji nejvíc hodin. Jenže správné by asi bylo říkat: stráví v práci nejvíc hodin.

Na zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD načrtl premiér Paroubek volební a povolební strategii ČSSD. Stejně pozoruhodné je Paroubkovo rozhodnutí nabídnout právní pomoc technaři, kterého si podle videozáznamu na Czech Teku vzali do parády čtyři policisté.

Návštěva čínského premiéra v Evropě byla úspěšná. Navštívil tradičního (skoro)velmocenského kverulanta, Francii, Portugalsko, Slovensko a ČR. Francie a Portugalsko daly najevo, že podporují čínskou snahu dosáhnout zrušení zbrojního embarga EU vůči Číně, ČR hodlá postupovat v souladu s linií EU. Česká zdrženlivost není nic moc, ale je v každém případě lepší než portugalská a francouzská horlivost. Číně jde zjevně o to, oslabit vazby mezi USA a Evropou, (hodně) oslabená Evropa a (trochu) oslabené USA by poskytly ČLR lepší podmínky k uplatnění svého vlivu na světovém hřišti.

Poslanec-publicista Jičínský píše v Právu, že „je tu ovšem v určitých českých vrstvách společnosti stále ještě silný antikomunistický resentiment“. To je pozoruhodná formulace, slovo „bohužel“ tam není přímo napsáno, ale přesto tam je. Dále podle poslance-publicisty pravicoví politici straší televizní diváky, že KSČM nectí právo vlastnictví a je to nedemokratická strana, ačkoli pro to nejsou žádné důkazy. Komunisté z KSČ taky ctili právo vlastnictví, aspoň toho středního a menšího, až do 25. února 1948. Ve chvíli, kdy jsou hmatatelné důkazy, bývá v případě komunistů už pozdě.

První kolo krajských voleb na Slovensku vyhrála přesvědčivě vládní pravice. Volila se krajská zastupitelstva. Volební účast byla necelých dvacet procent. V druhém kole se přímo volili „župani“, všechny posty obsadil Směr a HZDS. Účast byla 11%. V maďarských oblastech ještě o hodně nižší, protože v Nitranském kraji, kde minule vyhrála SMK, se proti ní v prvním kole spojily všechny slovenské strany odleva doprava. Není nad národní jednotu. A slovenští Maďaři ztratili o další účast ve volbách zájem. Vzniká otázka, jaký smysl má přímá volba županů, výsledek voleb je těžké označit jinak než jako volební pat.

Úterý 13. prosince

„První přiznání: věznice CIA v Polsku byly“, píše v titulku vítězně Právo. Aby to přiznání bylo možné brát vážně, musel by se pod něj ještě někdo podepsat. Zatím to vypadá tak, že je polské verzi týdeníku Newsweek sdělil „vysoký činitel úřadu polského premiéra“, který si ovšem „nepřál být jmenován“.

Ministerstvo školství zavádí na základních povinnou výuku dvou jazyků: první z nich (preferována je angličtina) se budou děti učit od třetí třídy, druhý nejpozději od osmé. Může se ale stát (pokud si to rodiče vyžádají, nebo zřejmě vzhledem k nedostatku učitelů) že prvním cizím jazykem bude např. slovenština. Nemám absolutně nic proti slovenštině, ale slovensky rozumí každý Čech bez výuky stokrát lépe než angličtině po třech letech klopotného úsilí.

Vypadá to, že automobilka Hyundai v Česku stát nebude. Nošovičtí zelináři nasadili za své pozemky takovou cenu, že ji kraj není ochoten vyplatit. Místo toho nabídne Korejcům jinou lokalitu, jim však z praktických důvodů vyhovovaly právě Nošovice a je pravděpodobné, že se nakonec rozhodnou pro sousední Polsko. Nápad s nuceným výkupem na základě zákona je v tomto případě opravdu problematický, argument, stát nemůže nuceně vykoupit půdu od jednoho soukromého subjektu ve prospěch jiného, platí. Případ bude dobrou zkušeností pro příští spekulace s cenami: kdo chce moc, riskuje, že nakonec nedostane nic. Bohužel to bude zkušenost v tomto případě dosti draze zaplacená. Na jedné misce vah byla obrovská zahraniční investice, na druhé hromada zelí. Zelí, jak se zdá, převážilo.

Podle CVVM je pro české voliče nejpřijatelnější sociálnědemokratický program. Přitom se čeští voliči nejčastěji hlásí k pravici. Zdá se, že to mají poněkud popletené. Třeba se to časem srovná.

Josef Zieleniec, vůdce nového uskupení SNK-ED, řekl Právu několik sympatických myšlenek: Kritizuje ODS za to, že z ní „srší extrémní projekty, které nemají šanci na realizaci“ (velmi šťastná formulace) a za „arogantní rétoriku a hysterický protievropský postoj“ (rovněž přesné). Přesto je nové straně programově blíž ODS než ČSSD. Jenže co platno, do voleb zbývá málo času, program strany bude znám až v lednu, voličská podpora obou sloučených subjektů byla nyní minimální a úspěch ve volbách do Evropského parlamentu, ne něž se odvolávají, byl podmíněn extrémně nízkou volební účastí (do Sněmovny snad něco přes 50% lidí volit bude). Taky není jasné, jak se strana vyrovnává se smrtícím vlivem Pravdy a Lásky. Zatím to vypadá, že dát hlas SNK-ED je velká sázka do problematické loterie.

Deník Šíp se podle rozhodnutí soudu musí omluvit manželům Paroubkovým za články a fotografie, které prý (cituji dle Práva soudce Sedleckého) „měly informovat o vzhledu premiéra i jeho ženy a byly udělány tak, aby vzbuzovaly úsměv, což nemělo být jejich cílem“. Podivný závěr: když někdo vykonává tak exponovanou funkci, musí občas snést, že vyvolá úsměv. Fotografie hulvátů s transparentem „Paroubku, dnes ji můžeš upálit“, pořízená třicátého dubna, je sprosťárna, která by měla být postižena. Ale titulky „Paroubkovi nemají vkus“, nebo „To je oblek po starším bratru, pane premiére“ by člověk, který není bezmezně ješitný, přešel. Proč by premiér musel mít vkus: kdyby dělal rozumnou a odvážnou politiku, každý soudný člověk mu nedostatek vkusu odpustí. Rozhodnutí soudu, které neodlišilo dva výše zmíněné případy, je precedens k tomu, aby se osoba českého premiéra postupně stala mediálně nedotknutelnou. Což je útok na svobodu slova.

Jiří Pehe píše v právu o antikomunismu ODS. V podstatě opakuje to, co už jednou napsal a co shodou okolností taky pořád říká premiér Paroubek: pokud chce ODS opravdu eliminovat politický vliv komunistů, nezbývá jí, než se spojit s ČSSD. To je ovšem ze strany ČSSD vydírání: nevěsta říká nastávajícímu ženichovi, pokud nechceš, aby se ze mne stala prostitutka, musíš si mne vzít. Podmínky si budu diktovat já, protože jinak budeš mít za můj pád do bahna neřesti plnou odpovědnost. A aby si snad nemyslel, že je to z její strany jenom hec, průběžně mu ten pád do bahna neřesti předvádí. Jak jí má ženich věřit, že s tím po svatbě přestane?

Ministr Bublan píše v Mladé frontě Dnes: „Kritika je pochopitelně možná. Musí se však vztahovat ke zcela konkrétnímu pochybení a být předložena podle příslušných pravidel k tomu určeným orgánům. Vágní prohlášení v médiích vedou pouze k neopodstatněnému zamlžování skutečnosti, podrývání důvěry v právní mechanismy a apriorní(mu?) zpochybňování nezávislosti orgánů činných v trestním řízení.“ To jsou tóny důvěrně známé: kritizovat se nesmí „mlhavě“ v médiích, ale konkrétně v oznámeních orgánům. Jen to je kritika „konstruktivní“. Je vidět že současná vláda má velmi přesnou představu o tom, jak mají vypadat média, a že se ji, pokud vyhraje volby (a možná ještě dříve) pokusí uvést v život. Ta představa není bohužel ani německá, ani rakouská, nýbrž výrazně běloruská. Inspirace předlistopadovou minulostí z ní přímo čiší.

Středa 14. prosince

Švýcarský senátor Marty, pověřený Radou Evropy, aby vyšetřil obvinění, že americká výzvědná služba CIA unášela podezřelé z terorismu a ilegálně je přepravovala z jedné země do druhé, vypracoval předběžnou zprávu, ve které se prý mj. praví: „Vyšetřování, která probíhají v některých zemích, naznačují, že osoby byly unášeny a přepravovány do jiných zemí bez ohledu na jakékoli právní normy.“ Je třeba připomenout, že v konfliktu s islámským terorismem spolu nezápasí dvě gentlemanské armády, ale bezpečnostní složky záludně napadené země (USA) a bezohlední masoví zločinci. Evropa a její různé nadnárodní instituce se přitom soustřeďují na to, aby Američany kopali do kotníků. Když strana, která má civilizační zábrany, zápasí se stranou, které zábrany nemá žádné, nesmí samozřejmě přejímat metody protivníka, ale musí je zohlednit. Stanislav Drahný se v Mladé frontě Dnes ptá: „Pokud totiž dovolíme, aby vznikla kategorie - byť jen několika - speciálních vězňů, se kterými lze zacházet bez ohledu na lidská práva a mezinárodní zvyklosti, kdo zaručí, že těchto vězňů nebude přibývat a nezačne docházet k "justičním" omylům?“ K justičním omylům může docházet tak jako tak, tito vězňové jsou opravdu speciální, a pokud se USA chtějí účinně bránit, bude jich přibývat. Válka holt už není, co bývala, a evropští krasoduchové by se s tím měli smířit.

Poslanecká sněmovna strávila včerejší odpoledne a večer v divokých hádkách koalice (sociálně demokraticko komunistické) s opozicí. Zajímavé jsou vlastně jen dvě věci: čím dál tím větší nekulturnost toho, co se v PS převádí, a dominance rudé stojedenáctky, která svou shodu a převahu uplatňuje čím dál tím otevřeněji a bezohledněji. Má smysl tohle všechno absolvovat ještě šest měsíců? Neměli by se malí nyní už jen pseudokoaliční partneři vzepřít? Třeba by se ukázalo, že Paroubek není zase až tak tvrdý a ke všemu odhodlaný chlapík. Dělá tuhle politiku (ve vládě s lidovci a unionisty, v koalici s KSČM) proto, že mu jí partneři beze všeho tolerují.

Navíc v Ústí nad Labem narazil premiér na odpor, když instruoval krajskou organizaci strany, aby její představitelé v zastupitelstvu potopili rozpočet, navržený ODS. Krajský výkonný výbor se vzpouzí, Paroubek už označil viníka. Je to signál toho, premiér ve svém sjednocovacím úsilí narazil na jakousi hranici?

Poslanec Doležal, obviněný z úplatkářství, nepožádal sám mandátový a imunitní výbor PYS o zbavení imunity, ač o tom zpočátku mluvil. Prý má strach a obává se nestandardních kroků policie. To, že má strach, snad lidé pochopí, ale těžko si tím získá jejich sympatie. A pokud mají lidé uvěřit, že kauza je opravdu zpolitizovaná, jak tvrdí ODS, bude Doležal jejich sympatie potřebovat.

Klaus odmítl jmenovat soudkyní devětadvacetiletou soudní čekatelku proto, že na rozdíl od svých stejně starých kolegů, kteří jmenováni byli, připojila před časem, když Klaus odmítl jmenovat řadu soudců navržených ministerstvem spravedlnosti kvůli jejich nízkému věku, podpis ke stížnosti k ústavnímu soudu. Z prezidentova odmítnutí čiší malicherná mstivost. Měl by teď, tváří tvář k nově zformovanému bloku Paroubek – Filip, mít jiné starosti.

Václav Havel vsadil na Zelené, a tím nad nimi (stejně jako nad všemi, které kdy podporoval) nepochybně podepsal ortel smrti. Vystoupil veřejně (v otevřeném dopise Paroubkovi, dopisy státníkům jsou od Husákových dob oblíbeným žánrem našeho exprezidenta) proti „technokratickému přístupu ke krajině, k půdě, k historickému dědictví a k životu vůbec“, proti „kultu spotřeby“, který se stal „společenským kultem a růst tohoto růstu zaklínadlem“. Varuje, že „po potřebované energii (v tomto případě jde o uhlí, jde o to, že Paroubkova vláda chce zvýšit těžbu hnědého uhlí) nezbude nic jiného než krajina, která se těžce a za velké peníze vzpamatovává z devastace, a obce vykořeněné ze svých sociálních a kulturních vazeb“. Formuluje originální myšlenku, že „kulturní dědictví je vyšší hodnotou než momentální zisk“. Tyhle duté fráze mohou snad imponovat pár stovkám kavárenských snobů, ale nestačí ani na nohu od poslaneckého křesla.

Čtvrtek 15. prosince

Poté, co Moravskoslezský kraj prohlásil, že jednání o výkup zbývajících pozemků pro továrnu Hyundai ztroskotala a že se Korejcům pokusí nabídnou pozemky v Mošnově, kde problémy s výkupem nejsou, šli nošovičtí „družstevníci“ velmi rychle na kompromis a dohodli se s krajem – za předpokladu, že zbývajících šest vlastníků rovněž ustoupí. Čtyři z nich vázali svůj postoj na stanovisko družstva, takže jde už jen o dva lidi. Neřekl bych, že vydrží s nervy. Bohužel se potvrdilo, že ze strany „družstva“ to byl jen průhledný a málo důstojný poker, kterého nechali v okamžiku, když se ukázalo, že by taky nemuseli dostat vůbec nic. Chránit práva takovýhle vlastníků je neradostný job.

Existenci věznice CIA v Polsku potvrzuje podle Práva další „nejmenovaný“, tentokrát vysoce postavený člen polské zpravodajské služby. Zdá se, že v Polsku je největším problémem problém sehnat někoho „jmenovaného“.

„Poslanci chtějí vysvětlení o tajných letech CIA“, píše Právo. Přesněji řečeno Vladimír Laštůvka a jeho komunističtí kamarádi. Mělo by se snad tedy hned v titulku říci, buď „někteří poslanci“, anebo ty tři vyjmenovat – ovšem u komunistů je to tak, že když se tázali dva komunisté, je to jako by se tázal sborově celý klub.

Že si Američané zatýkání a transport osob podezřelých z terorismu chtějí usnadnit, je pochopitelné na pozadí případu Švéda libanonského původu, který musel být zatčen během letu ze Švédska do Libanonu při mezipřistání v Praze, protože Švédsko zásadně nevydává své občany (a vypadá to, že jejich teroristické aktivity řešit taky nechce, americké obvinění švédským úřadům prý nepřipadalo věrohodné). Proto si umylo ruce a zjevně nějak participovalo na krkolomné operaci, při níž byl delikvent v Ruzyni dopaden. Neměly by evropské země projevit jakousi dobrou vůli a přizpůsobit své zákonodárství poněkud změněné mezinárodní situaci?

V rozhovoru pro Právo uvedl ministr Jandák, že nesouhlasí s církevní novelou (kterou mezitím podepsal Klaus). To ho šlechtí: jenže proč s ní nesouhlasí, dokázal vysvětlit jen zcela nesrozumitelnými básnickými opisy. Zároveň oznámil svůj úmysl „zahájit skutečný důstojný dialog o smyslu církve, jejím postavení ve společnosti i o pomoci církví společnosti a opačně“. To jsou ovšem věci, do kterých ministerstvu kultury, žádnému ministerstvu a státu obecně nic není. Stát se nemá zabývat smyslem těchto institucí, ale (pokud nebude uskutečněna odluka církve od státu) umožňovat ve vymezených technických záležitostech jejich provoz.

Nemocnice omezují na konci roku svůj provoz. Dělaly to prý i v minulých letech, tentokrát je omezení důkladnější, protože ministr Rath nařídil šetřit. Šetřit se bude např. na drahých lécích pro onkologické pacienty, které je nemohou zachránit, jen o pár týdnů prodloužit jejich život. Myslím, že to není promyšlené, postiženi by měli být v první řadě ti pacienti, kteří nemají kladný vztah k ministru Rathovi a jeho reformě - a ne až ve chvíli, kdy umírají na rakovinu, ale preventivně.

Po včerejší zuřivé hádce v Poslanecké sněmovně se nakonec ODS a ČSSD dohodly, že zákon, podle něhož mají být některé z nemocnic vyřazeny ze státem schválené sítě, vrátí do výborů, takže se bude projednávat ještě v lednu. Že by premiér Paroubek přece jen nebyl takový tvrdý chlapík, jak na první pohled vypadá? Je to jakýsi signál (netřeba ho přeceňovat), vlastně už druhý, první byla minivzpoura v ústecké ČSSD proti instrukcím superlídra, o níž jsme informovali včera.

Navíc se zrodila další sto první poslankyně: Táňa Fischerová odmítá hlasovat pro zákon o deregulaci nájmů. Tím dostala ČSSD do prekérní situace, protože její hlas bude nutně zapotřebí pro překonání případného senátního veta. Pro ODS je zákon nedostatečný, pro KSČM příliš radikální, v žádném případě jej nepodpoří. Tady se premiér na stojedenáctku spolehnout nemůže.

Vídeňská organizace rakouské FPÖ se ohradila proti reklamě agentury Czechtourism, která láká Rakušany na návštěvu ČR plakáty s nápisem „Mozart pobýval v Česku pětkrát. A vy?“ (Jak zní překlad toho Česka? Zjevně Tschechien, kdyby napsali Böhmen, nemohl by nikdo říci ani popel.) Vidí v tom urážení a zesměšňování sudetoněmeckých obětí. Je fakt, že Češi si Mozarta jaksi znárodnili (ti, co byli na premiéře Dona Giovanniho, se jistě v drtivé většině za Čechy v národně politickém smyslu nepovažovali, něco takového tehdy existovalo jen v samém zárodku) a tato konfiskace vykazuje rysy jakési vyčuranosti. Stanovisko FPÖ je hysterickým přeháněním na druhou stranu: ze strany české agentury je formulace nápisu spíš projev jakéhosi ignorantství než snahou urazit sudetoněmecké oběti a vůbec: problém není v agentuře, ale v tom, jak se k problému českoněmeckého soužití v rámci historických Čech (a Moravy) a jeho tragickému konci staví polistopadová česká politika. Radostné rabiátství, s nímž do něj vstupuje FPÖ, vzbuzuje dojem, že kdyby jí nebylo, museli by si ji čeští nacionalisté vymyslet.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky