Leden 2006

O evropské identitě a evropském občanství

Petr Anderle

29.11.2005 se v Praze v jednacím sále Senátu Parlamentu České republiky konala Mezinárodní konference na téma EVROPSKÉ OBČANSTVÍ – PŘÍNOS NEBO PRÁZDNÝ POJEM?, kterou svolal Institut pro evropskou politiku Praha. Záštitu nad jednáním konference převzali nadace Konrad Adenauer–Stiftung, komise Senátu PČR a organizace British Council. Na uvedené téma bylo předneseno účastníky z Rakouska, Anglie, Německa a Česka celkem deset referátů. Jeden z nich přednesl i předseda bruntálské občanského sdružení Vlastenecký poutník Petr Andrle.

Vážené dámy, vážení pánové,

mnohokrát bylo již řečeno, že popis objektivní historie lidstva nám umožňuje předpokládat jeho budoucnost. Děje se tak různě, nejvíce poučení se nám dostává srovnáváním dějů podobného charakteru, které ovšem nesmí být mechanické, tendenční a formální. Dovolil bych si doporučit vaší pozornosti dvě obdobné situace z dějin Evropy, vzdálené od sebe bezmála sto let.

Ještě předtím bych si dovolil drobnou historickou reminiscenci. V roce 1913 se v přibližně stejnou dobu pohybovali ve Vídni tři muži, kteří se nikdy nesetkali. Jména dvou z nich se stala za několik let synonymem zla. Nedostudovaný seminarista Stalin zde údajně studoval národnostní otázky, ve skutečnosti se skrýval před carskou ochrankou, která ho stíhala za vydírání obchodníků v Tbilisi. Druhým byl nedostudovaný středoškolák, pouliční malíř a návštěvník stravoven pro chudé Adolf Hitler. Třetí muž, který možná jako první v Evropě poukázal za pár let poté na smrtelné nebezpečí, které hrozí Evropě ze zemí národního nacionalismu a bolševismu, začal v onom roce 1913 studovat na vídeňské univerzitě filozofii a moderní dějiny. Potomek několika evropských šlechtických rodů a po matce Japonec – Richard hrabě Coudenhove–Kalergi, zakladatel Panevropské unie, autor vize dnešní Evropské unie, navrhovatel její dnešní hymny a první autor dvou písemných návrhů evropské ústavy z roku 1931 a z roku 1951. Československý občan, který jako první v Evropě navrhl v roce 1926 na kongresu Pan-Evropy v Basileji, aby Evropa měla společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Kdysi prohlásil pan europoslanec Zahradil, že by rád vstupoval do EP s hlavou vztyčenou. Co jiného by ho k tomu mělo přimět, než to, že vše co dnes Evropská unie prezentuje, navrhl a propracoval před téměř sto lety náš občan.

Několik let poté, kdy vznikl moderní samostatný stát Československo, v roce 1924 navštěvuje prezidenta této země. Masaryk se znal dobře s jeho otcem, diplomatem a univerzitním profesorem pražské univerzity dr. Heinrichem hrabětem Coudenhove–Kalergi. Jeho filozofickou disertační práci Antisemitismus vyznamenala v roce 1900 právě pražská univerzita, jejímž členem Masaryk v té době byl. S jeho synem ho poutala nejen společná láska k Platónovi, ale také myšlenka evropského sjednocení. Masaryk byl také dobře seznámen s obsahem knihy Pan–Evropa, jejímž autorem byl československý občan dr. Richard Coudenhove. Výsledkem této návštěvy bylo, že v roce 1926 vyšla tato kniha v češtině s předmluvou Edvarda Beneše a s Masarykovou finanční podporou. Když navštívil Richard Coudenhove Masaryka v dubnu 1930, patřili mezi stoupence evropské integrace Pan–Evropy francouzský premiér Arture Briand, Thomas Mann, Franz Werfel, Albert Einstein, Sigmund Freud, Reiner Maria Rilke, Konrad Adenauer a mnoho jiných významných evropských osobností. V samotné Masarykově prezidentské kanceláři pracoval sociální demokrat Jaromír Nečas, autor knihy Spojené národy evropské, dále například velký příznivec myšlenky Pan-Evropy profesor Otokar Fischer. Není divu, že dr. Coudenhove–Kalergi nabídl v té době Masarykovi, „aby se stal George Washingtonem Spojených států evropských“. Masaryk zdvořile odmítl se slovy, že ještě nenastal čas.

Měl pravdu, protože v Evropě se již schylovalo ke konfliktu, před nímž tvůrce paneuropeismu varoval již ve dvacátých letech. V každém případě nebyl tehdy Pražský hrad symbolem eurospekticismu. Málokdo ví, že v roce 1930 navrhl Edvard Beneš spolu s německým demokratem Erichem Kochem Weserem dr. Coudenhove na Nobelovu cenu míru. Ten o dva roky později na basilejském kongresu Panevropy označuje Stalina a Hitlera za smrtelné nebezpečí pro Evropu.

Když byla 11. září 1926 založena odbočka Panevropské unie v Československu, vyloženě negativně reagovaly národně demokratické Národní listy a komunistické Rudé Právo. Pozitivně reagovaly pouze Lidové listy. Večerník Národních listů označoval Coudenhove za Němce, v jehož myšlenkách je ukryta myšlenka německého imperialismu a Rudé Právo přetiskovalo články z Izvěstijí a označovalo ho za propagátora evropské integrace, za spasitele kapitalistické Evropy. Myšlenku Panevropy naopak podporovala u nás i vlivná agrární strana. Předseda české Panevropy, významný a zapomenutý prvorepublikový politik Václav Schuster, pronesl již ve dvacátých letech moudrou tezi, že pouze dorozumění Německa a Francie představuje jedinou možnou cestu k obnově fungování evropského hospodářství.

Mimochodem hrabě Coudenhove si československého občanství považoval – okolnostmi byl donucen před druhou světovou válkou přijmout občanství francouzské. Jeho rodina byla s našimi dějinami spjata více, než se na první pohled zdá. Jeho bratr Karel byl do roku 1911 českým místodržitelem a v letech 1894 - 96 zemským prezidentem ve Slezsku. Jeho strýc, jako místodržitel vídeňské vlády vyjednával s Rašínem a se Soukupem 28. října 1918 o pokojném předání moci novému státu.

Tou druhou obdobnou situací je nastalá situace téměř o sto let později. Také má vlastně nový, moderní samostatný český stát za sebou pouze pár let existence. Také různé noviny píši proti Evropské unii, jiné pro Evropskou unii. Také se ozývají slova o tom, že EU je kapitalistické koncentrování kapitálu za účelem lepšího zotročení evropských národů. Ostatní paralely opačného charakteru nemohu a nechci z diplomatických důvodů na této půdě vypočítávat.

Možná, že se vám zdá, že jsem se poněkud odchýlil od tématu. Ale nikoli – celou dobu hovořím o občanském občanství, protože právě ono je základní myšlenkou evropské integrace. A Coudenhove–Kalergi byl a je i nadále jeho protagonistou, když jeho myšlenky převzali později Churchill, Adenauer, de Gaulle a další evropští politikové dneška. Předválečná sobecká politická moc tyto jeho myšlenky odmítala, ačkoli mohly zamezit obrovskému utrpení , které přinesla Evropě druhá světová válka. Vize společné Evropy se totiž nedá uskutečnit tak nějak napůl. Trochu se přátelit, trochu spolu obchodovat a jinak zůstat v systému národních tak zvaně suverénních států, když v její historii nikdy žádný suverénní stát neexistoval a existovat nemůže. To historie již prokázala.

Mimo jasných argumentů politických a hospodářských, které jsou z hlediska potřeba evropské integrace poněkud pochopitelnější, věnoval tvůrce vize evropského sjednocení i pozornost tématu, které dnes nazýváme evropským občanstvím, či evropskou identitou.

První, s čím je se třeba vypořádat, je evropský nacionalismus. Národy nejsou krevní příbuzenstva. Všechny národy jsou smíšené. Coudenhove píše: „Francouzi jsou Galové a Frankové, Italové jsou Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské, Němci jsou na západě a jihu promíšeni s prvky keltskými, kdežto na východ od Labe jsou to germanizovaní Slované. Prusové jsou spřízněni více s Čechy než se Šváby. Pokud s osobností národních týče, je to ještě složitější. Největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, filozof Kant původu skotského, Schopenhauer holandského a Nietzsche polského. Bonaparte a Zola nebyli Francouzi, Shaw a Lloyd George nejsou Angličané, Cesare Borgis nebyl Ital a Kolumbus nebyl Španěl.“

Národy podle něj nejsou příbuzenstvím krve, ale příbuzenstvím ducha. „Národní pospolitost se ale vždy nekryje s pospolitostí řeči. Tak se cítí Irové jako národ odlišný od Angličanů, ačkoli je angličtina mateřskou řečí velké většiny Irů. Za středověku, kdy kultura Evropy byly přes různost jazyků jednotně křesťanská, pociťoval Západ mnohem silněji svoji národní jednotu než dnes. Národ je říší ducha – každý kdo cítí úctu před duchem, musí cítit úctu před myšlenkou národní. Avšak nelze vidět jen myšlenky a činy vlastních hrdinů a jinými národy pohrdat. Paradoxně jsou proti šovinismu imunní analfabeti. Základem evropské integrace musí být láska k vlastnímu národu doplněná úctou k národům cizím. Pak dojde ke kulturnímu znovuzrození Evropy.“ Tento problém jsme, myslím, částečně v Evropě již vyřešili.

Druhé s čím se musíme vyrovnat, píše Coudenhove, je národní myšlenka: „Boj proti národní myšlence by byl bojem proti kultuře. Je třeba rozšiřovat kulturu národní v kulturu evropskou. Chápat, že všechny národní kultury jsou nerozlučně spojené části jednotné kultury evropské. K tomu je třeba znát dobře duchovní vůdce sousedů a umět ocenit jejich kulturní přínos. My hovoříme o Číňanech a Indech a přitom jsme kulturně daleko jednotnější, o jazykových rozdílech ani nemluvě. Ústavy evropských států jsou si nepoměrně podobnější, než byly ústavy řeckých městských republik“ – píše autor v roce 1923. „Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, sociálním rozčleněním, stejnými mravy a zvyky, dokonce i móda podléhá týmž změnám. Umělecké směry v Evropě jsou internacionální. Těmito četnými společnými znaky evropského života pozbývá evropský jazykový zmatek na významu. Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jež je jazykově a politicky rozčleněn na různé skupiny.“

Třetí skupinou problémů jsou hranice: „Určení spravedlivých jazykových hranic je nemožné. Výsledkem bylo vždy to, že gordický tento uzel byl vždy rozetnut mečem. Kde vypovědělo službu právo, tam nastoupila moc,“ píše autor. „Výsledkem je to, že v různých státech vznikají silné menšiny, které jsou –li případně majoritami utiskovány, kladou své naděje do příští války. K překonání národnostních bojů musí být nastoupena stejná cesta, která vedla k zastavení bojů náboženských. Je –li národ říší ducha, nelze ho vytyčit hraničními kolíky. Tedy odluka národa a státu – v tom je potřebné řešení. Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný. Kdyby se americké státy neustále hádaly o hranice, byla by tam nepřetržitá válka. Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek – neposunovat hranice, ale zrušit je.“

K tomu vyzývá Coudenhove–Kalergi a píše: „ Budou-li odstraněny hospodářské a národní příčiny politické nenávisti mezi sousedními státy, nenávist zmizí sama. Záležím jen na tom, aby panevropské zákonodárství učinilo přítrž umělému štvaní mezi národy ve škole a v tisku; aby stejně znějící zákon trestal co nejpřísněji každou národní propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě.“

Čtvrtou dimenzí jsou takzvané národní zájmy. Autor charakterizuje ve své době čtyři protivníky evropského sjednocení: nacionální šovinisty, komunisty, militaristy a průmyslové podniky chráněné cly. Ačkoli Coudenhove–Kalergi nemohl znát slovník našich euroskeptiků, napsal o nich ve své době toto: „Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí.“

Nepřátelé integrace, cituji, „budou mluvit o národní cti, třesouce se jen o vlastní prospěch. Budou se dokonce pokoušet používat komunistů jako bořících beranů proti panevropanství... budou prohlašovat, že existence národního průmyslu je národním zájmem, a že jeho zánik by znamenal národní katastrofu.“ Vzpomínáte na diskuse před pár lety u nás?

Na jaře roku 1923 dr. Coudenhove píše: „Agitací slovem písmem musí být evropská otázka roznícena ve veřejném mínění všech národů, jako životní otázka milionů lidí. Každý Evropan by si k ní měl vytvořit vlastní vztah. Musí nastat jasné odlišení Panevropanů od Antievropanů… aby to došlo až sem, musí nejprve vzniknout ve všech státech hnutí a organizace, jejichž cílem bude Panevropská unie“.

Vážené dámy , vážení pánové, dovolím si tedy na tomto fóru položit veřejnou řečnickou otázku – a děláme snad něco jiného?

Děkuji vám za pozornost.