Leden 2006

Předvánoční vzpomínka

Petr Anderle

Tak jsem vám před několika dny stál na Vinohradské třídě u vchodu do Českého rozhlasu. Vedle něj je reprezentační prodejna nejrůznějších hudebních nosičů. Z výlohy se na mne usmívala Magdalena Kožená, která se souborem Musica Florea pořídila originální a velice krásnou nahrávku vánoční pastýřské hry, která je zároveň nejkrásnější Českou vánoční mší. Tak se jmenuje nejslavnější skladba rožmitálského kantora Jakuba Jana Ryby.

Ten den byla v Praze již taková vánoční nálada. Ve vzduchu poletovaly drobné sněhové vločky, lidé kolem spěchali za nákupy a náplní okolních výloh bylo jednoznačně téma vánoční. A tak jsem si vzpomněl na Jakuba Rybu. Měl letos dvě kulatá výročí. Narodil se před 240 lety jako Jakub Šimon v rodině učitele Jakuba Jana Ryby a sudičky mu v kolébce přisoudily pouze padesát let života.

Jednou z jeho příjemných životních situací bylo nesporně studium na prestižním piaristickém gymnáziu v dnešní Panské ulici v Praze. Byl tam jeho profesorem zanícený hudebník a matematik profesor František Hanel. Ten ho zval do svého bytu , kde po večerech s dalšími studenty „ muzicírovali“. Profesor Hanel vbrzku rozpoznal Rybův hudební talent a přiměl ho ke studiu hry na varhany, aby mohl rozvinout své schopnosti skladatelské. Ryba se mu odvděčil tím, že později, již jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem složil více než 1 500 chrámových skladeb, z nichž je i v Evropě velice známa ona Česká mše vánoční s charakteristickým basem „Hej mistře…“

Lidé chodili kolem a já jsem se díval na usmívající se Magdalenu Koženou a vzpomněl jsem si i na profesora Hanela. Úžasný, vzdělaný a nesmírně citlivý člověk. V roce 2001 jsme si připomněli 250 výročí jeho narození. Na náměstí v Moravském Berouně stojí dodnes jeho rodný dům č. p. 11, na který nám tehdy vedení města nedovolilo umístit pamětní desku. Museli jsme ji uložit na zeď vstupní části místního farního kostela. Na náměstí nebylo místo pro rodáka, který měl tu smůlu, že ho maminka od malička učila hovořit německy a němčina se tedy stala jeho jazykem mateřským. Nemohl tušit tento vzácný a vysoce vzdělaný muž, který získal základy vzdělání v církevní škole moravskoberounské, že stejným jazykem o dvě století později budou hovořit lidé, provinivší se velice proti základům lidství šířením teorií nacistických. Nemohl z toho být viněn muž, který se narodil v roce 1751, avšak vrchnost v roce 2001 usoudila, že jeho mateřský jazyk je dostatečnou překážkou k tomu, aby rodný dům jeho nemohl být označen.

Na výrobu pamětní desky nám tehdy přispěli i lidé z Rožmitálu pod Třemšínem - proč asi oni z typicky českého vnitrozemí podpořili vznik pamětní desky někde daleko v pohraničí? Vyznávají zřejmě jinou kulturu ducha a pochopili dobře (oni ano) naše snahy vedoucí k občanské obnově vztahů v této složité oblasti.

Jakub Jan Ryba má letos ještě jedno výročí – uplynulo 190 let od doby, kdy odešel do lesa nad Rožmitálem a břitvou si zde otevřel krční tepnu. Byl nejprve pochován na morovém hřbitově sebevrahů za městem a teprve po čtyřiceti letech spočinuly jeho ostatky v místě posvěceném na hřbitově u kostela ve Starém Rožmitále. Odešel dobrovolně ve svých padesáti letech ze života a s sebou na místo své dobrovolné smrti si vzal drobný spisek Senecův „ O klidu duševním“. Ach, Lucius Annaeus Seneca. V jednom ze svých LISTŮ LUCILIOVI napsal:

„Bezcenné kovy bývají uloženy při povrchu; nejcennější naopak mívají žílu skrytu v hloubce, schopnou bohatěji odměnit vytrvalého kopáče. Věci, z kterých má potěšení obecný lid, jsou spojeny s hubenou a povrchní rozkoší a každá náhodná radost postrádá základu; zato ta, o které mluvím a ke které se tě snažím dovést, je pevná a schopná rozkvést v nitru.“

Profesor Hanel odešel pět let po Rybově smrti za svým žákem. V roce 1820 zemřel obklopen svými studenty, jako rektor piaristické koleje ve Staré Vodě mezi Budišovem nad Budišovkou a Městem Libavá. Jeho student Ryba svědomitě rozmnožoval vědomosti, které mu vštípil. Díky Rybovi se nám zachovalo značné množství českých hudebních výrazů, které jsou dodnes základem české hudební terminologie. A Rybova rukopisu o českých příslovích a průpovídkách čerpal sám obnovitel jazyka českého Josef Jungmann.

A tak jsem tam stál u té výlohy a tohle vše mi prolétlo hlavou. Nemohl jsem se obrátil ke kolemjdoucím a vyprávět jim o Rybovi, Hanelovi i o strastech spojených s tím, abychom přesvědčili naše ideologicky a barbarsky nesmiřitelné spoluobčany, kteří dostávají kopřivku vždy, když hovoříme o někom, jehož mateřským jazykem je řeč, která byla také jazykem mateřským Lutherovým, Goethovým nebo Mannovým. A musel jsem si znovu připomenout Senecu, jenž byl jakýmsi nepřímým svědkem skonu Jakuba Jana Ryby, který kdysi napsal: „Dokud žijeme, učme se, jak žít“. Neboť k umění života patří také pochopení, tolerance, úcta k názorům druhých, poctivé diskuse a snaha přiblížit se k pravdě. Připomeňte si to prosím, až budete rozjímat ve chvílích svátečních třeba zrovna za zvuků oné nádherné vánoční pastýřské hry zvané Česká mše vánoční.