Leden 2006

Kdo je malý český člověk

Tereza Brdečková

(Navzdory tomu, že autorka zcela opomíjí i druhou vlastnost Čechů – vyvyšovat se nad všechny ve světě, je článek zajímavý – pozn. red. CS-magazínu.)

V životě ho nenajdeme, ale umělci jej milují. Proč? V osmdesátých letech jsme o prázdninách na Jadranu zaparkovali auto na pobřeží vedle stejně ošumělých českých škodovek. Jeden krajan si tehdy zavedl rituál: v horkém odpoledni je denně všechny obcházel, do každé nahlížel a hledal v jejich interiérech zlepšováky. Plastikové podložky a násady na řadicí páku v podobě lebky v něm probouzely nadšení, zatímco moře a cizina ho celkem nezajímaly. Bylo mi trapně, že máme stejný pas. Přesto se nedalo vyloučit, že ten muž by případně zachránil dítě před žralokem nebo položil život i za jiný ideál než za plyšáka pověšeného na zrcátku. Tohle se nedá předem odhadnout, a proto nelze tvrdit, že to byl malý český člověk. Přízemní a pitomé bylo pouze jeho chování, a nakonec možná i moje reakce.

Ing. Karel IV.

Dvacet let poté vyhlašuji boj přemnoženému malému českému člověku. V životě se nevyskytuje. Všichni jsme schopni milovat a zabíjet a nikdo není tak malý, aby nedokázal být větší. O to víc se uchytil virtuálně a ovládl domácí filmy a knihy. Za normalizace jeho charakter rozkvetl a v polistopadovém Česku se kupodivu upevnil. Malému českému člověku ze zdejší umělecké dílny je mezi deseti a devadesáti, má problémy s hygienou, s penězi, s rodinou, s autoritami, s cizími jazyky, sám se sebou, s opačným pohlavím, s přistěhovalci, s politikou, se sexem, s minulostí a budoucností, s ubohým zevnějškem, s autem a s pitím. Trvale si stěžuje a za nic nemůže. Jeho žena vypadá jako knokautovaný boxer a rodina je jí vším. Obzory obou začínají a končí u svíčkové se šesti. Někdy je „malý český člověk“ bohatý a umytý. I tehdy ale zná slova jako svoboda nebo věčnost hlavně z reklamy na mobil a pokládá je za zbytečnost.

Typičtí „malí čeští lidé“ jsou postavy Petra Šabacha a Jana Hřebejka, ale tihle autoři nejsou škůdci ani ďáblové. Nakonec nikdy neskrývali, že se obracejí hlavně ke konzervativním vrstvám, tak jako před nimi Jaroslav Dietl, před válkou Vladimír Slavínský, před sto třiceti lety Ignát Herrmann. Dovedou být vtipní a nehrají si na proroky. Horší je, že v jejich stopách kráčejí ostatní kandidáti na úspěch, včetně novodobých „bojovníků proti establishmentu“. Například hrdinové ceněného snímku Mistři jsou tak hnusní a malí, že na ně i na jejich skutky divák raději zapomene dřív, než vyjde z kina.

Od klasického „malého člověka“ pivního typu se po Listopadu odštěpil „malý člověk“ alternativní a pravidelně se objevuje v nízkorozpočtových snímcích a undergroundových románech. Alternativní „malí lidé“ pohrdají systémem, válejí se mezi prázdnými lahvemi a mají drsný slovník. Zatímco klasický knedlíkový „malý člověk“ bývá autory oslavován a laskavě ironizován, jeho alternativní bratr bývá buď vykreslen soucitně, anebo „nemilosrdně demaskován“. Ale nakonec to všechno vyjde nastejno, protože všichni malí hrdinové hlavně soudí, že je všechno předem ztracené. Podle toho je také poznám. I mně se při střetu s nimi zdá, že už nikdy nic nevymyslím, protože to nemá cenu. Malý člověk umrtvuje inspiraci spolehlivěji než tři litry rumu.

Ale potřebujeme my Češi „velké hrdiny“ nebo „velkou kulturu?“ Nechci vidět seriál o T. G. Masarykovi z pera Jana Míky, autora Života na zámku, a nepřeji si číst román o soukromém životě Václava Havla. Ve věci „malého českého člověka“ nejde o „typ hrdiny“ ani o téma. Třeba Formanovo Hoří, má panenko je sice o hnusných malých lidech, jenže Formanovi hasiči nejsou konkrétními postavami a nemají ani jména. Jejich drtivá ubohost není „typicky česká“ vlastnost. Je to věčný generální nepřítel každé individuální svobody a inteligence. Jejím nositelem může být stejně tak třeba americký prezident. Dnešního „malého českého člověka“ ale koncipují autoři, jejichž problém je hlavně v pohrdavém přístupu ke skutečné velikosti a hrůze lidské existence. Proto v jejich podání nakonec dopadne stejně zoufale Karel IV. jako normalizační inženýr či polistopadový podnikavec.

Kdo je hloupý Honza

Současný „malý český člověk“ není nic jiného než výsledek zbytečného komplexu kulturní méněcennosti. Česká záliba v malosti ale není o nic hloupější než třeba obvyklá francouzská láska ke vznešenosti. Obě jsou důsledkem stejného procesu, jsou to šablony, pomocí nichž se utvářelo národní vědomí v druhé polovině devatenáctého století, kdy se knihy začaly číst masově. Tehdy evropská literatura zakládala klišé o „typických“ národních rysech, od „ruské duše“ až po „anglický odstup“, a tehdy se zrodil i náš „malý český člověk“. Jedním z méně šťastných rysů domácích obrozenců bylo, že měli tendenci českou mentalitu spíše formovat než pozorovat. Důraz na ryzost českých venkovanů, na přívětivost hloupého Honzy a pýchu rakouské aristokracie měl umělý základ a také přesný důvod: šlo o to vymezit „malou“ českou kulturu vůči německému titánství.

Pozdně obrozenecká česká literatura se proto zahemžila „malými lidmi“ a všichni měli jedno společné bez ohledu na kvalitu díla: čeští intelektuálové okouzleně pozorovali život nižších vrstev z docela pohodlného měšťanského rychlíku. Teprve dvacáté století ukázalo, že „malý člověk“ může být zásadním přínosem světové kultuře. Ve Švejkovi či třeba ve strýci Pepinovi pulsuje vesmír a není asi náhoda, že oba vznikli pod tlakem války a totality. V čem je ale rozdíl mezi Švejkem a Pepinem a mezi „malým“ hrdinou z normalizace a současnosti? Například v tom, že Švejk ani Pepin se nepovažují za oběti. Z jejich perspektivy jsou historické vítězství či oficiální velikost relativní, či spíše k ničemu, protože nad nimi stojí věčnost.

Prostý pohled zdola je někdy pro uchopení reality přínosnější než traktát Jacquese Derridy nebo učebnice dějepisu. Ale má svá nebezpečí: zakládá fatalistickou, byzantskou představu, že jednotlivec nemůže změnit sebe ani svět kolem. Není to jen český problém. „Zvracel jsem do záhonu v parku na náměstí,“ zní první věta knihy Lászla Darvásiho, jednoho z často překládaných maďarských autorů mladší generace. Východní Evropa je v očích současných západních producentů a nakladatelů právě tohle: klaustrofobní společenství malých a věčně přiopilých lidí, kteří vzácně zajiskří životní moudrostí. Malost Východoevropanů je docela dobrý vývozní artikl, jenže v procesu prudkých změn ve východní Evropě zní stále falešněji a patří minulosti. Zmizel prostě důvod vymlouvat se na poměry. I proto je „náš malý český člověk“ v očích náročnějších čtenářů a diváků přežitý, trapný a nedůvěryhodný.

Dobrý autor, i komerční, je schopen reflektovat společenský pohyb a předjímat budoucnost. Jenže polistopadovým autorům obvykle stačí, že „lidem se to líbí“, a tak dál omílají obrozenecká klišé z poloviny devatenáctého století, někdy v kulisách squattů a popelnic, jindy ve vilách. Je to o to smutnější, že česká kultura ve dvacátém století už jednou ze svých komplexů vyrostla.

Naši lenoši

V moderním světě zaměřeném na výkon a úspěch může „malý český člověk“ působit jako hrdina všedního dne, jako ten, kdo se zdravě zbavil touhy někam to dotáhnout. Proto se pojem „malý člověk“ tak často druží se slovem „lidskost“, či ještě hůře „člověčina“. Ve skutečnosti ale působí na tak trapnou signální soustavu, ke které by nevinná zvířata nikdy neklesla. Obraz „malého člověka“ staví diváka a čtenáře do role chytřejšího. Cizí ubohost potěší podobně jako zpráva, že sousedovi chcípla kráva. Lidé se také rádi společně zasmějí při otřepaných vtipech a cítí povrchní pospolitost.

To všechno by mohlo být nakonec jedno, ale není, protože umělý obraz české malosti se volně přenáší mezi zábavním průmyslem a politikou. Jsme jedni z vás, jsme malí lidé, vzkazují čeští politici veřejnosti prostřednictvím reklamních agentur. Vede současná sociální demokracie. „Národ má rád pivo a vepřovou,“ vzkázal premiér Paroubek v jednom z rozhovorů po nástupu do funkce. To ovšem vylučuje z veřejného prostoru každého, komu se tak hloupé klišé protiví. Virtuální „malý člověk“ se proto dnes stává úhlavním veřejným nepřítelem. Je to nebezpečný virus, který v českých hlavách zanechala minulost. Byl zaveden centrálně českými obrozenci. Byl vypiplán komunisty. Otázka ale je, proč se ho český zábavní průmysl, pseudoumění a politika drží uprostřed Evropy třetího tisíciletí. Z lenosti? To je tedy opravdu hodně malé.

(Respekt, www.respekt.cz)