Leden 2006

Žena proti všem

Tereza Brdečková

Němečtí filmaři splácejí české dluhy. Natočili film o posledních chvílích Boženy Němcové.

O Boženě Němcové slyšela zkušená německá režisérka Dagmar Knöpfelová poprvé před pěti lety. Tehdy se jí náhodou dostaly do rukou poslední tři dopisy, které smrtelně nemocná spisovatelka odeslala z Litomyšle. Knöpfelová v nich rozpoznala silný filmový námět a začala pátrat po dalších souvislostech. Fascinovala ji odvaha Němcové umřít „vestoje“, nepřipouštět si porážku, vidět jen to lepší. Tématem jejího filmu Této noci nevidím ani jedinou hvězdu (v originále Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern) jsou nakonec právě spíš dopisy než Němcová sama. Knöpfelová ale prokázala české kultuře službu, protože se na Němcovou podívala jako na moderní světovou osobnost, takovou, jako byla Virginia Wolfová nebo Frida Kahlo. Jako na nadanou, nezávislou a sebevražedně citlivou ženu, jejíž životní osud má symbolickou hodnotu.

Jako Viktorka

Komorní film, který měl nedávno premiéru v Německu (uvedení u nás není zatím jisté), sice nezlomí divácké rekordy a české staromilce nejspíš otráví. Zato sklidil sérii pozitivních německých kritik za scénář i režii. Corinna Harfouchová, jedna z nejznámějších německých hereček, pracovala na postavě Němcové několik let a její výkon je hluboký a přesný. Je to asi lepší Němcová než kterákoli Češka, jelikož cítí odstup, který spisovatelku vyděloval z každého společenství. Všichni ostatní herci jsou čeští.

Roku 1861 odjela Němcová na pozvání nakladatele Augusty žít a pracovat do Litomyšle, ale její zdravotní stav se prudce zhoršil. Krvácela, nemohla psát a Augusta hrozil, že jí zastaví podporu. Začátkem roku 1862 ji Josef Němec odvezl do Prahy, kde rychle zemřela. Dopisy z Litomyšle patří k tomu nejdrásavějšímu, co přetrvalo z české literatury. Němcová se v nich raduje z čisté klidné místnosti, z malých nákupů, z přírody, z návštěv u známých, a zároveň podrobně popisuje své obtíže. Ve smrtelné hrůze prosí přátele o účast a podporu. Předstírá, že začíná nový život, ale přitom ví, že na všechno je pozdě. Film hledá pomocí komorních vzpomínek důvody, které šestačtyřicetiletou Němcovou vehnaly do litomyšlské pasti, kde nakonec zůstala sama a nedokázala už psát. Rozbité manželství s Němcem. Katastrofální nouze. Neschopnost soustředit se v malém bytě a policejní teror v Praze. Blížící se konec ale přivolává hlavně klid a zářivé vzpomínky. Němcové její ženská nemoc zároveň připomíná lásku k doktoru Bendlovi a velká rodina přítele Daňka s dětmi a laskavou starou hospodyní ji vrací do ratibořického dětství.

Němcová ve filmu Dagmar Knöpfelové by ráda v klidu pracovala obklopená rodinou a přáteli, ale nebylo jí to dáno. Proč? Česká odpověď na tuhle otázku vždycky zněla, že Němcová žila v těžké době. Pravda však spíš je, že její vášeň a nepoddajnost vylučovaly jakýkoli životní kompromis. Němcová šla vlastní cestou a kladla každému a všemu odpor, ale následky své nezávislosti nedokázala unést. V dopisech často prosila blízké o účast a podporu, tak jako její Viktorka bosá chodila do vsi žebrat.

Na co se ptát

Nevýhodou životopisných filmů je nakonec vždycky potřeba ptát se, proč neobsahovaly to či ono. Znalce života a díla Němcové tu ale rozladí jen málo: předně zjednodušená postava Josefa Němce hraného Boleslavem Polívkou. Němec nebyl povaleč, násilník ani opilec. Svou ženu navzdory všemu miloval a respektoval, třebaže na její politickou činnost a bouřlivý milostný život sám doplácel. Zadruhé z filmu není jasné, o co Boženě Němcové šlo. Rozsah jejího díla je vzhledem ke krátkosti života obrovský. Pomineme teď jeho sběratelskou a pohádkářskou část. Němcová si jako jedna z prvních evropských autorek uvědomila, že takzvaný lidský úděl a obecný pohled jsou ve skutečnosti hlavně údělem a perspektivou mužů. Že tajemství údělu a pohledu žen musí hledat sama, protože nemá oporu v životě ani dílech jiných autorů. Proto se Němcová projektovala mnohoznačně a tajemně do svých postav, podobně jako dlouho po ní Virginia Wolfová. Že přitom umanutě psala česky (což jí přinášelo jen problémy), bylo sice naše štěstí, ale docela určitě její tragédie. Film Dagmar Knöpfelové má skvělou dobovou atmosféru a ve všem je cítit hluboká příprava a znalost. O odkazu Němcové nám ale nic neříká. Možná o to nešlo. Jenže když někdo píše dopisy z Litomyšle, samo o sobě to z něj velkou osobnost neudělá.

Knöpfelová si však spíš než kritiku zaslouží díky za seriózní a citlivý přístup. Jako Češi bychom se jí neměli ptát, proč svůj film neudělala jinak. Spíš by nás mělo zajímat, proč se na něm nepodílela Česká televize ani české ministerstvo kultury. A také proč se nikdy nenašly peníze na velkolepý scénář o Boženě Němcové, který má už pětadvacet let v šuplíku Věra Chytilová.

(Respekt, www.respekt.cz)