Leden 2006

Němci v sovětském gulagu

Vladimír Bystrov

Je pochopitelné, že mnohým se jeví tábory německých zajatců v Sovětském svazu po druhé světové válce, a vůbec Němci v gulagu, jako přirozený důsledek zločinů, které napáchalo nacistické Německo na sovětské zemi, jako samozřejmý trest za životy sovětských občanů, ztracené naopak v koncentračních táborech v Německu nebo na frontě. Ale dvě knížky, které se postupně objevily na našich knihkupeckých pultech, tuto jednoduchou rovnici rozmetávají a předestírají mnohem složitější obraz tragických dějů po druhé světové válce.

Ústředními postavami jsou sice Němci, pykající za zločiny způsobené válkou, kterou rozpoutala jejich země, ale hlavní pozornost je soustředěna na jejich sovětské soudce a věznitele, na svět, do něhož byli za trest uvrženi bez ohledu na to, zda přežijí nebo nikoliv.

Hrůzy sovětského světa

Útlá knížka dvanácti povídek Detleva Cramera Toho dne (vydalo Karmelitánské nakladatelství), reflektující autorovy vzpomínky na zajatecký tábor v Sovětském svazu, v němž strávil tři a půl roku, strhuje sevřeností obrazu proměn lidských charakterů v odlidštěném světě sovětských táborů. Předpokládá, že čtenář samozřejmě ví o neúctě Sovětského svazu k mezinárodním úmluvám o válečných zajatcích a o postavení zajatců de facto na roveň všem ostatním sovětským vězňům, o prostupování zajateckých táborů s „normálními“ tábory gulagu. Že svět zajateckých táborů byl především světem sovětským se všemi hrůzami, co k němu patřily.

U českého čtenáře se však taková znalost reality nedá předpokládat, a proto je pro něj v Detlevových příbězích mnoho nového. Zmiňme se alespoň o přeměnách věrných služebníků nacistického Německa na věrné vyznavače antifašismu, slepých loutek hitlerovského režimu na snaživé věrozvěsty pravdy stalinistické, o viditelné přitažlivosti obou barbarských režimů pro ty, komu stačí k naplnění života kus lepšího chleba, než má soused.

Nejlacinější pracovní síla

Rovněž knížka novinářky Ursuly Rominové V ženském gulagu u Ledového oceánu (nakladatelství Brána) rozkrývá svět českým čtenářům dosud neznámý. Vypráví o osudech německých žen, které byly deportovány do sovětských táborů ještě dlouho po válce jako nepříliš výkonná, ale stále nejlacinější pracovní síla a jejichž martyrium je příkladem toho, jak Sovětský svaz sílu vítěze proměnil na mstivou zlobu, která na nehumánnost nacistického Německa odpovídala neméně nehumánním oko za oko, a ještě lépe dvě za jedno.

Ruminová byla do gulagu odvlečena až v roce 1952(!). Strávila v něm sice jen patnáct měsíců, ale zkušenost z povolání novinářky a filmové scenáristky ji pomohla zachovat v paměti mnohdy až vypjatě dramatický obraz života v táboře za severním polárním kruhem, kde byly vězněny nejen deportované Němky, ale také desetitisíce žen, odvlečených často dokonce až počátkem padesátých let z násilně anektovaného Pobaltí nebo západní Ukrajiny. Žen!

Třebaže jde vlastně o literaturu faktu nebo přinejmenším o memoárová díla, jsou obě knížky literárně zdařilé a českému čtenáři nabízejí svědectví o nelidské represivní „kultuře“ komunistické velmoci, vycházející tentokráte z pohledu kritického evropského intelektuála a nikoliv zhrozivšího se nebo kajícího se či bijícího se v prsa občana této dnes zatím bezmocné mocnosti. Obě knížky neodsuzují, ale také se nesnaží shovívavě chápat a nazývají věci kolem sovětských táborů tím, čím byly.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)