Leden 2006

Hamižnost se vyplácí

Hana Čápová

Zdržel se v západním Německu o několik týdnů déle, než mu úřady povolily, a pak už se neměl kam vrátit. Všechny věci včetně památek po rodičích mu stát zabavil a prodal, do bytu se nastěhoval muž z národního výboru. Jaroslav Patřičný nedostal navzdory desítkám soudních stání ani požadovaných sto tisíc korun.

Dům, kde do března 1989 bydlel Jaroslav Patřičný, stojí kousek od přehrady na kraji Jablonce nad Nisou. Krásné místo. Dnes se z něj dívá na vodní hladinu ředitel odboru rozvoje města Miroslav Varga. Ještě v roce 1989 měl tento mladý zaměstnanec jabloneckého ONV výhled jen na trávou porostlý kopec hlíny z přízemního bytu v témže paneláku. Pak se soused z pátého patra dostal do problémů a mladý úředník si naopak polepšil.

Patřičný odjel na jaře 1989 do Německa. "Syn se oženil, chtěl se ženou emigrovat," vzpomíná. "Manželka říkala: Vždyť ho pak neuvidím třeba deset let. Chci s ním být co nejdéle." Jeli tedy všichni. Po krátké době musel být Patřičný v Německu hospitalizován a operován kvůli komplikovanému zánětu žlučníku. V zahraničí tudíž zůstal déle, než mu povolovala výjezdní doložka. "Napsal jsem na velvyslanectví, ať mi doložku prodlouží. Odmítli," říká muž, kterému tehdy bylo jedenašedesát let. Chtěl situaci nějak legalizovat a požádal velvyslanectví, ať mu povolí beztrestný návrat anebo vystěhování. Ambasáda jen stroze informovala: Zdržujete se v cizině bez povolení a takovým lidem stát zabavuje majetek. K žádosti o návrat přiložte potvrzení, že ještě máte byt.

Hurá do cizího

Odpověď bytového družstva Patřičného šokovala. Právník družstva, po listopadu 1989 generální prokurátor Ludvík Brunner, mu odepsal: podle paragrafu 453 občanského zákoníku o opuštěném majetku vám bude vše zabaveno. "Jaký opuštěný majetek! Velvyslanectví mělo moji adresu. Volal jsem předsedovi družstva, psal na národní výbor, že se chci vrátit," vysvětluje Patřičný. Jet domů bez papíru, který by mu povoloval návrat, se ale bál.

Za rychlostí, s jakou mu stát majetek zabavil, stála podle Patřičného touha úředníka národního výboru po lepším bytě. "Proč dostal byt právě Varga? Asi měl zrovna podanou žádost o byt," říká Jaromír Horčička, tehdejší i současný předseda družstva SBD Liaz. Jenomže v té době Varga už jeden byt měl. "Tak tu asi měl žádost o větší," kontruje Horčička. Dnešní ředitel odboru rozvoje města Varga tvrdí, že všechno byla jen náhoda. "Patřičný měl smůlu. Ukřivdil mu stát jako tisícům jiných. S tím nemá družstvo nic společného. A já už vůbec ne."

Patřičný nakonec dostal v Německu azyl, dnes má české i německé občanství. Do Česka se vrátil začátkem roku 1990. "Ruční mlýnek na mák, vědro PVC oranžové, jedna plechová bábovka, skleněné ryby poškozené, velká laň s mládětem," procházel několikastránkový seznam soudního znalce, jedinou připomínku zabavených věcí. Stát vyčíslil celou domácnost na 61 tisíc korun, přičemž rádio, televize či magnetofon na seznamu chyběly. "Podal jsem trestní oznámení na lidi z národního výboru, že to ukradli. Policie věc odložila," říká Patřičný, který přišel rovněž o památky po rodičích; staré hodinky, porcelán, knihy, ale i fotografie, dopisy.

Najděte svou laň

Patřičný se začal soudit, chtěl náhradu sto tisíc korun. První podání znělo: Škodu mi způsobila nesprávným postupem ambasáda v Bonnu, která mě nepustila domů, a národní výbor, který mi zabavil majetek, ačkoli věděl, že se chci vrátit. Peníze žádal Patřičný od ministerstev zahraničí a vnitra. Okresní soud v Jablonci nad Nisou žalobu zamítl, Krajský soud v Liberci dal naopak Patřičnému za pravdu. Ministerstva se dovolala k Nejvyššímu soudu a ten rozhodnutí kraje, že stát má platit, zase zrušil. Věc se vrátila na začátek se zdůvodněním: Žalobce žádal náhradu škody chybně podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Musí žádat podle restitučního zákona.

Jenomže domoci se náhrady škody podle restitučního zákona je v takovém případě téměř nemožné. Patřičný by nejdřív musel o každé ze svých věcí zjistit, kdo ji má nyní. A dokázat, že se dotyčný při jejím získání obohatil, případně porušil předpisy. Pražskému advokátu Milanu Hulíkovi, který se specializuje na restituční kauzy, se vybavuje jediný úspěch při vymáhání movitých věcí: "Baron Hrubý dostal tip, že židle z jeho zámku Červené Pečky mohou být ve skladišti, kam komunisté sváželi nábytek. Našel je tam a získal zpět jen díky tomu, že na zadní straně měly mosaznou cedulku: Z majetku barona Hrubého."

Patřičného nové "restituční" podání zamítl tentokrát také Krajský soud v Liberci, předseda senátu Karel Lukáš ale přičinil dovětek: "Ve svých vlastnických právech se cítíte dotčen oprávněně." Jisté výčitky zřejmě cítí také bytové družstvo SBD Liaz, neboť Patřičnému nedávno nabídlo malý byt. "Nemuseli jsme, ale chtěli jsme se zachovat lidsky," říká předseda Horčička. Patřičný už vyčerpal všechny možnosti, které mu české právo dává. Výsledkem je zklamán. "Nechápu, proč soudy pořád jen hledaly důvody, jak mi nic nedat? Proč jednoduše neřekly: Vždyť ten chlap má pravdu, tak najděme způsob, jak mu těch sto tisíc za jeho věci dát."

(Týden)