Leden 2006

Jak jsme si pomohli ... a nedej pámbu ještě pomůžeme

Luděk Frýbort, Hannover

Nejsem informován detailně o všem, co se děje v mé staré vlasti, takže nevím: jak dopadl ten hon na šlechtice, co jej před řadou měsíců zahájil Nejvyšší vachmajstr království českého? Dopadl vůbec nějak? Byl potichu odtrouben, jak se obyčejně děje, šlápnou-li politická místa do něčeho mazlavého, nebo ta ostudná kašička pobublává na nízkém plameni, aby se pod ni ve vhodnou chvíli znovu přiložilo? Ne že by od té vědomosti záviselo mé bytí; modré krve mi nekoluje v žilách ani za zlámaný pětník a k restituování toho nemám rovněž ani za tuto měnovou jednotku. Jenom že tak ze svého zahraničního odstupu pozoruji, jak se šíří pověst zemí českých jakožto krajiny podivného práva, dle jejíchž regulí se jednomu měří tak, druhému onak, někomu je dopřáno domoci se majetku odcizeného v dobách temna, jinému nikoliv.

Jelikož nejsem takový hlupák, abych si nad tím jevem liboval, ani takový cynik, aby mi to bylo jedno, cosi mě nepříjemně šimrá v duši. Jak to může jít dál s takovou výstředností, okolnímu světu nepochopitelnou? Lze se s ní opevnit v hranicích této nevelké země a nevšímat si cizácké kritiky, jak se zdá být pevným úmyslem politické i občanské většiny? Lze ten náklad, hromadící se snad už od dob pobělohorských, hrdě nést dějinami, vlez nám na záda, civilizovaný světe, polib nám šos, evropská veřejnosti, ani haléře nenavrátíme?

Tíživého nákladu by mělo aspoň ubývat a politika hodná toho označení by se o to měla snažit. Zatím je znát snaha spíš opačná. Zchladit si žáhu na nemilovaných šlechticích. Nastavit nožku církvím, opepřit návrat emigrantům. A samozřejmě s opovržením zamítnout, čehokoliv by se chtěl domáhat Němec, skopčák. Jak dlouho to ještě tak může jít? Jak dlouho ještě mohou Čechové pokračovat v destrukci své pověsti ve vnějším světě, aniž se dostaví následky?

Představuji si mapu zemí českých, na níž by byly barevně vyznačeny objekty v průběhu posledních osmdesáti let zabavené, zkonfiskované, znárodněné, zespolečenštěné či pod jiným titulem komusi proti jeho vůli odejmuté, pochopitelně vždy na základě extra k tomu účelu sestrojeného zákona. Zjistili bychom možná, že mapa nevykazuje ani cípek nebarevný, neboť není kouska půdy, aby nebyl někomu zabaven, ať již nedím, ukraden, mnohdy i opakovaně. Poslední režim, který ještě nechával občanův majetek na pokoji, bylo tolik vysmívané císařské Rakousko. Jakmile se nad ním zavřely vody dějin, konfiskační mašinka se rozjela.

Nová republika se okamžitě jala provádět pozemkovou reformu ... nu dobře, postihla velké pozemkové vlastníky, nadto z valné části německého jazyka, takže jaképak copak, že. Pokud se ještě dnes někdo tím starožitným tématem zabývá, obvykle pozemkovou reformu schvaluje: byl to počin nezbytný v rámci národní a sociální spravedlnosti. Ledaže jím utržila první ránu zásada nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, dodal bych, jejíž porušení se do té doby nenazývalo spravedlností, nýbrž zlodějstvím. Neslýchané se tak stalo za určitých okolností přijatelným a právně odůvodnitelným. Netrvalo ani dvacet let a týž princip se prosadil znovu, tentokrát, pravda, za dosti odlišných okolností.

Odvěkým a vší hanby hodným nepřítelem již nebyl cizácký feudál, nýbrž žid. Nu, netvařme se tak pohoršeně, nejeden vlastenec český si na arizaci židovského majetku náramně pomohl, když věděl jak na to, protože nacisté jej rozprodávali za babku. Je hodno povšimnutí, jak táž schopnost - vědět jak na to - pomohla týmž lidským typům ještě k náramnějším majetkům padesát let poté. Arizace se znamenitě povedla, židovští majitelé z největší části skončili ve vyhlazovacích táborech, a když je i přežili, osvobozený národ už je mezi sebe nepřijal, i nebylo třeba něco vracet. Co také s nimi, s židáky, mluvili přece mezi sebou německy, což byl tím časem uznaný důvod k odsunu. Arizovaný majetek tak bez přerušení kontinuity vplynul do vlastnictví republiky, co si kdo za nehet zadřel, to mu za ním i zůstalo.

Je jen logické, že další trhnutí oponou se už bez nových konfiskací prostě obejít nemohlo. Ledaže nepřátelé, jež nyní bylo třeba ztrestat - kromě jiných újem - záborem majetku, už byli hnedle tři: Němci, Maďaři a kolaboranti. Kterak si opět pomohli vlastencové čeští, není k vypsání. Odhaduje se, že odsunutí Němci po sobě nechali jmění za 800 miliard předválečných korun, předběžné intenzivní rabování v to nepočítaje. Do dvou let se ta úhledná hromádka smrskla na 300 miliard, inu, pomohli jsme si, pomohli. Slavná věta o krádeži jakožto základu rodinného štěstí bývá omylem kladena až do komunistického období, ale původ toho přesvědčení leží již v čase národní odplaty roku pětačtyřicátého.

Šlo to pak rychle dál, první znárodňovací vlnu stihla osvobozená republika ještě téhož podzimu, nu a jaký div, že se ten způsob po únoru 1948 stal všeobecně platným pravidlem pro velké i malé, bohaté i nebohaté. Nicméně neviňme ze všeho komunisty; oni rozsáhlé zcizování v naší vlasti nezavedli, jen se chopili osvědčené metody a rozvinuli ji do důsledků. Sedláci, živnostníci, majitelé penzí a rent, střádalové koukající po měnové reformě r. 1953 do vyrabovaných vkladních knížek ... až nakonec bylo obtížné najít ve vlastech českých někoho, koho by celoplošné zcizování minulo, leda by své groše předem prozíravě prochlastal.

Je to podivné. Snad jen astronomie pracuje s čísly, která by vyjádřila hodnotu všeho zabaveného majetku v zemích českých. Majetku z jisté části prošustrovaného komunistickou i národně frontovní vládou, ale ještě z větší části se zadřevšího za lecčí šikovné nehty. Z čehož by se zdálo plynout, že když se ty nesmírné miliardy a snad biliony rozptýlily mezi vítězný lid, musí být řečený lid velmi bohatý. Kupodivu však není, spíš po zhroucení komunismu - věřme, že ne pouze dočasném - stanul na prahu blahobytného Západu s prosebnickou čepicí v ruce. Nevím. Buď nám nefunguje zákon o zachování hmoty, nebo zákon šikovných nehtů.

Budiž konstatováno ke cti sametového času, že se pokusil hříchy předchozích desítiletí odčinit, vyhlásiv restituci zcizeného majetku. Bohužel tak učinil po česku - váhavě, polovičatě, záměrně ponechav v restituční síti mohutné díry. Komu se v navrácené vilce estébáček usalašil, nejpěknější kvartýrek zabral, toho z něj nelze žádným zákonem vypudit, leda si zbudovat půdní komůrku a v odevzdanosti čekat, až estébáček umře. Oběti starších konfiskací se svých práv domáhají ještě obtížněji; mapa Čech s barevným vyznačením vyvlastněných ploch poněkud vybledla, ale úplně své strakatosti nepozbyla. Inu, nejde všechno naráz, dalo by se namítnout, kdyby nebylo tak výrazné chuti vyhlásit nápravu někdejších nespravedlností za ukončenou, tak, dost a basta, dál už se nic vracet nebude, jelikož to odporuje národnímu zájmu. Je pozoruhodné, co všechno se za ten dlouhý čas stačilo národnímu zájmu vejít pod sukně, až by podezíravějšímu pozorovateli mohl ten termín připadal podezřelý.

Například tihle šlechtici, že. Nějaký Kinský tadyhle, jistě pijavice, tyjící z krve pracujícího lidu ... a není on to vůbec nějaký Němčour? Jakpak se mluvilo u Kinských v kuchyni, když byl ten pán malý, aha? Nebylo to náhodou německy? Protože to bychom měli, chválobohu, vystaráno, národní zájem by zůstal zachován a za nehty zadřený majeteček rovněž. A to se ještě raději ani moc nerozhlížet po barevných plochách v mapě samotné Prahy, že, tuhleten palác, tamhleta veliká a krásná vila ... diplomatičtí zástupci cizích mocností mají možná štěstí, že nevědí, pod čí střechou sídlí, protože jejich rezidence byly zcizeny nějakému židákovi, Němčourovi či kapitalistické pijavici šmahem všechny. Ostatně nejen diplomatické rezidence, jak známo.

A ještě asi není celému maléru konec. Zatím ještě pan kníže Kinský i jiní feudálové hájí před soudnou stolicí své nároky poukazem, že nejsou žádní Němci, že nikdy nepozbyli českého občanství, že jejich dědeček s babičkou spolu rozmlouvali česky, takže se na ně nevztahují žádné šedesátileté dekrety ... no jo, ale co když tyhle zásady přestanou platit? Co pak povíme knížeti Kinskému? Evropa se otvírá, hranice mizí a s nimi i všelijaké starodávné vzteky a řevnivosti ... co když zazní hlas třeba z finského Laponska, jak se toho obával prozíravý pan prezident - cože? U vás je posuzováno právo na majetek podle toho, jakou řeč pouštěl z huby dědeček? Divný zvyk, u nás v Laponsku zcela nepochopitelný a ničím nezdůvodnitelný, neboť se domníváme, že řádně nabytý majetek je chráněn právem, i kdyby vlastníkův dědeček mluvil třeba hotentotsky.

Bude asi obtížné, milí Čechové, natrvalo přesvědčit evropskou veřejnost o svérázech tuzemského zákoníku. Spíš lze počítat s rostoucí netrpělivostí a množícími se doporučeními, abychom jej konečně ráčili přizpůsobit standardu civilizovaného světa, v němž se rozlišování podle jazykového klíče nazývá diskriminací a není trpěno. Nějaký začátek takového vývoje by tu už byl: kdo není v království českém spokojen s postupem práva, šup - a už je žaloba ve Štrasburku! Lze se domnívat, že se takové případy budou časem množit a vztahovat se i na širší okruh problémů.

Na zcizení šlechtického, církevního, německého, selského i jiného majetku si kdekdo pomohl, ale nakonec nám je barevná mapa záborů k nemalé škodě. A škoda poroste, budeme-li trvat na dávno vyčichlých národních zájmech, jakkoli se mohou hodit někomu, kdo by byl nerad, aby se mu z ciziny koukalo na prsty. V čase po listopadovém převratu nám byl západní svět velmi pozitivně nakloněn, včetně té jeho součásti, pokládané dosud mnohou hlavičkou za odvěkého protivníka a nezbytný předmět nenávisti. Tehdy by býval stačil stisk ruky. Dnes už ... no, prý k štrasburskému soudu začínají přicházet jakési žaloby, tu a tam se někdo cítí být poškozen někdejším vyvlastňováním podle jazykového klíče ... ale zatím se to týká jen stovek případů, jež slavný soud kvůli zachování klidu na evropském dvorečku možná ani nezohlední. Možná, uvidíme.

Ale snad by bylo na čase udělat to, co je nám zvenčí navrhováno už dávno: nechat jisté plesnivé dekrety jejich nenávistnému času, do přítomnosti je netahat, součástí dnešního právního řádu nedělat, nechuť k navrácení odcizeného majetku jimi neodůvodňovat. Jinak ... kdož ví, ale jako bych z nebes slyšel hlas ... nebude vám odpuštěn hřích dědů, dokudž i posledního haléře nenavrátíte! Že by evangelista Matouš?