Leden 2006

O zradě a vnitřní kapitulaci

Luděk Frýbort

Jsem vděčen panu Jaroslavu Hájkovi, že v listopadovém čísle Zpravodaje (2004 – pozn. red. CS-magazínu) připojil k svému článku stručný životopis někdejšího arcizrádce a puncovaného kolaboranta Emanuela Moravce z pera historika J. Pernese, čímž mi dal podnět k hlubšímu zamyšlení nad osobou a skutky tohoto zatracovaného muže.

Mám jeho jméno zapsáno ve své klukovské paměti a vím, že nebylo v protektorátních letech postavy opovrhovanější a vysmívanější; zároveň mi ze zasuté paměti vyvstávají všelijaké poznámky, jak jsem je tu a tam slýchal od svého otce, kdysi důstojníka hlavního štábu československé armády. Emanuel Moravec, zrádce a kolaborant. Ano. Kdo však má právo ho s tak jednoznačnou tvrdostí odsoudit? Zejména dnes, v této hadovité době, kdy výhoda, zisk, šikovné přitočení je pravidlem české politiky? Kolik je v ní mužů cti, kteří by se nezaprodali za jidášský groš? Kolik takových, kteří by právem nepochybné bezúhonnosti směli ukázat prstem hanby na Emanuela Moravce? Kolik vůbec mezi veškerým lidem českým, jenž s otráveným žbrbláním, ale vcelku bez odporu přijal nemravná pravidla postkomunismu? První poválečné měsíce se staly časem nelítostného účtování a E. Moravec měl dobrý odhad, když předešel veřejnému věšení na Pankráckém náměstí, vpáliv si kulku do hlavy. Kolik by ale dnes běhalo po Čechách nepověšených, kdyby měla být důvodem k tvrdému odsudku ztráta víry, selhání, vnitřní kapitulace?

Pernesovo pojednání snímá z Moravcovy postavy odér bezcharakterního vypočítavce: byl to čestný a velmi statečný voják, volající do boje na vrcholu mnichovské krize, když se političtí představitelé myšlenky na odpor už vzdali. Jak to, že pár dnů poté přešel na stranu nepřítele? Vzhledem k bezúhonnosti jeho předešlého života nelze tu proměnu vysvětlit prospěchářstvím: vyplatila se mu nevalně, byv v protektorátní vládě stanoven ministrem školství, což ani dnes není zrovna záruka moci a slávy. Ani náhlé vzplanutí pro ideje nacionálního socialismu se nezdá pravděpodobné, to by nějaký příznak takového duševního hnutí, nijak vzácného v předválečné republice, projevil už dříve. Slovo „demokracie“ tehdy ještě neznělo bezpodmínečným imperativem jako dnes, a nemálo myslitelů se zaklínalo pojmy jako „vůle, čin, tvrdá ruka“ víc, než bylo zdrávo. Moravec mezi nimi nebyl.

Zato byl, ovšem, voják. Tehdejší Československo nestálo tak jednotně za svými prezidenty, jak předstírá pozdější legenda; napříč národem se táhla hluboká trhlina, dělící jej na křídlo hradní a protihradní. Důstojnictvo, ač spolehlivé a své přísahy vědomé, z nemalé části nechovalo valné důvěry v to, čemu se říkalo Hrad; a mnichovská kapitulace, v pojetí mnohých zbrklá a nečestná, jistě tu nedůvěru jen přitvrdila, v tom asi Moravec nebyl sám. Mnoho papíru už bylo popsáno úvahami o tom, mělo či nemělo se Československo v těch osudových dnech bránit, a většinový výrok vyznívá spíš v prospěch nebránění, protože obrana by bývala znamenala krveprolití, v němž jsme vzhledem k poměru sil neměli šanci obstát. Třeba neměli, ale pozdní rozhodčí té pře opomíjejí hodnoty, jichž si býval vědom předválečný důstojník: čest, sebeúctu.

Dosavadní vývoj potvrdil správnost toho stanoviska. Ti, kteří se tváří v tvář přesile odhodlali ukázat zuby, vesměs podlehli, ale zachovali si sebeúctu, zůstali morálními vítězi. To se v konečném součtu vyplatilo, jak ukazuje příklad Finska (přiznávám se ke své slabosti pro tu statečnou zemi).

My, chytřejší a opatrnější, jsme se týmž okamžikem začali pozvolna nořit do morálního rozkladu, jemuž dodnes není konec. Může být, že plukovník Moravec ten vývoj tušil a ztrativ důvěru v politické vedení, rozšířil svou skepsi i na mravní sílu svého národa? Na jeho schopnost přetrvat jinak než v objetí nějakého mocného protektora?

Ve vyhledávání opěrných dubisek jsou Čechové mistry světa. Obvykle se při tom dopouštějí osudných chyb, jak ukazuje dějinný vývoj od časů krále Friedricha Falckého až po… ale nic, nechci zase zavdávat příčinu k obviněním z neúcty k prezidentu Obnoviteli. Nicméně se dubisko britsko-francouzské, pod jehož ochranný stín se uchýlila republika Masarykova, projevilo jako neúčinné – nelze si nepřipomenout postoj evropských mocností k hrozbám dneška, v němž zejména Francie jako by se o píď nepohnula od své předválečné pošetilosti.

Ale to je jiné téma. Zklamání české veřejnosti z chování západních velmocí muselo být a bylo nesmírné, ať oprávněně nebo neoprávněně. Důstojník, volající po vyhlášení války Německu – výzva tak beznadějná může vyvolat úsměšek počtáře, neberoucího v potaz slovo „čest“ – byl bezpochyby zklamán a zdrcen dvojnásob. Je zcela nevysvětlitelný obrat, jímž se E. Moravec přiklonil k mocnosti zdánlivě vítězné a plné bezohledné vůle?

Ono to nejméně dva roky skutečně vypadalo, že Německo válku spíš vyhraje; je tak nepochopitelné, že ztrativ víru i naději viděl budoucnost svého národa pod ochranou této bezohledné síly? Jistě, nikdo mi nemusí říkat, jak hloupý, neprozíravý propočet to byl, jak slepý vůči nacistické přezíravosti i nejstrašnějším zločinům. Přesto: roli úlisného, nepřítelem podplaceného zrádce E. Moravec na tom divadle nehrál.

A tu, kterou hrál, dovedl až do tragického konce. Mohl se mu vyhnout, kdyby pár týdnů před koncem války opustil svou beznadějnou pozici, pořídil si nějaké partyzánské zásluhy, nejlépe doplněné legitimací KSČ. Nebylo právě málo těch, kteří se tak zařídili a nejen že vpluli do nových časů očištěni ze své kolaborantsko-udavačské minulosti, ale dosáhli i tučných prebend v osvobozené vlasti, jakých se plnými hrstmi dostávalo obratným překabátěncům. Kdyby býval náš truchlivý hrdina projevil touž ohebnost páteře, mohl se stát… nu, třeba ministrem v pokvětnové vládě. Ale on dal přednost kulce do spánku. Cítím, že pozemský soud nemůže rozhodnout míru jeho viny, leda až po velmi dlouhé době.

Z odstupu šedesáti let a řady katastrof, jež postihly a z nichž se dosud nevymanila země česká, se pokouším si představit postavu Emanuela Moravce. Co mi vychází, mě plní spíš rozpaky a trapností než spravedlivým rozhořčením. Zrádců, plně si zaslouživších té klasifikace, měli Čechové a možná že dosud mají bezpočtu, ale váhám, mohu-li mezi ně zařadit v plném slova smyslu i jej. Účinkem jeho činů snad; charakterem nikoliv. Kéž by se dostalo aspoň desetiny toho nesmlouvavého odsouzení všem těm Urválkům, Svobodům, Husákům, Indrům i jiné proradné pakáži! Kráčel životem jako hřmotivý, železem obložený rytíř, neschopný vidět štěrbinami svého hledí svět v širším záběru; dokud měl před očima svůj prapor, sledoval jej věrně, když se mu v chaosu doby ztratil, dotápal do propasti. Nevynikal diplomatickou představivostí ani schopností odhadnout, v co se může vyvinout příliš přímočarý záměr, ale obratných obratlovců měla a má česká země habaděj a k ničemu kalému jí také nebyli. V hodině nejtěžšího zklamání vnitřně kapituloval, pravda, ale nepotřebovali velmi mnozí k vnitřní kapitulaci daleko méně? Desetitisíce snaživých šplhavečků komunistické éry se dokázalo ochotně zprostituovat a plody jejich úsilí nepřerostly ve vysoký stupeň kolaborace jednak proto, že k tomu neměli příležitost, ač snahy nechybělo, jednak že z neznámých důvodů je kolaborace s bolševismem pokládána za přijatelnější než kolaborace s nacismem.

Nechme poválečnému času jeho kategorické, jednobarevné odsudky. Tisíce postav defiluje před naší pamětí, a jsou mezi nimi věru nevalné charaktery. Bez všeho pardonu zrádcovské, a to ve smyslu bezcharakterní vypočítavosti, ochotné zaprodat cokoliv a komukoliv. Plukovníka a protektorátního ministra Emanuela Moravce, aniž bych snižoval míru jeho zavinění, mezi nimi nevidím. Je to postava spíš tragická než zlovolná, o níž by Shakespeare, kdyby ještě žil, mohl napsat své nejjímavější drama, plné omylu a selhání.