Leden 2006

Svět bez růžových brýlí aneb Putování mezi poledníky a rovnoběžkami proti proudu ustálených představ

Luděk Frýbort

Část 6)

(ANNONCE, k. s. Praha 2002, (c) ANNONCE, k. s., (c) Luděk Frýbort, ISBN 80-900125-5-8)

Ke vzdáleným bratrancům

1. O keltském duchu neboli Proč zrovna do Irska

Na jaře roku 1995 se mi přihodila dvojí památná věc: odebral jsem se do důchodu, čímž se vyřešila otázka času, jímž jsem byl až dosud ve svém cestování omezen. Za druhé pak jsem se jal spisovat román (vyšel r. 2001 v Annonci a nese název Praotcové), k němuž jsem už dlouho sbíral nápady i látku. Obojí se posléze spolu skloubilo tím způsobem, že jsem se zjara toho roku vydal na cestu do Irska. V řečeném románu totiž Irsko hraje svou roli, i když nepřímou.Vlastně ani ne tak Irsko, jako...

Ale abych snad začal odjinud: odjakživa mi bylo nápadné, jak málo Slované jsme my Češi, i když se starovlastenci minulých časů mohli samým slovanstvím přetrhnout. Jenže jazyk není jedinou známkou příbuznosti; a nelze přehlédnout, oč blíže jsme svým myšlením i vším jiným způsobem Evropě střední i západní než veškerý zbytek Slovanstva. Jak cizí je nám ruská širokorozchodnost i rozmáchlé junáctví srbského typu, ba jak málo je nám někdy srozumitelná i jazykově tak blízká duše slovenská. Chybu činili staříci, že nedokázali pohlédnout jinam než směrem východním. Chybu činili i ti, kteří sice hleděli k západu, ale nedohlédli dál než do Německa. Jinak by je možná trklo, že je jistá obdoba českého ducha v Evropě, třebaže ne tak úplně za humny. Pokud se někomu podobáme, tak pravím, tedy Irům. Až k tomu věčnému opozičnictví a neumění sám sobě vládnout; až k povaze hašteřivě ironické, a přitom lyricky citlivé; až po ty dudy a vášeň pro hospodské vysedávání. Ale dost, napsal jsem o tom kdysi také jeden článek a nemíním jej teď opisovat.Odněkud se ta příbuznost vzala. Máme aspoň díl svých kořenů společný se syny země Erin; a ty kořeny patrně spočívají v čase, kdy zemi jménem Boiohemum obýval keltský lid. Ten lid se odtud nevypařil. Spíš oslábl, ztratil schopnost vzdorovat cizím zbraním i cizím vlivům, a když do země přišly - jistě nepříliš kulturní - slovanské tlupy ze severovýchodu, smísil se s nimi a přejal jejich jazyk. Z Boiohema, země keltských Bójů, se staly Čechy. Je ostatně pozoruhodné, jak snadno Keltové pozbývají svého jazyka. Od časů Caesarových až po dnešek. Duch však přetrvává keltský, v dobrém smyslu i v méně dobrém.

Zachtělo se mi poznat toho ducha, dozvědět se něco víc o nejhlubších, nejtajemnějších kořenech českého způsobu, a tudíž i o sobě samém. I pustil jsem se do studia věcí keltských a nevycházel jsem z údivu. Čím to, že ještě nikoho nic podobného nenapadlo? Tak úporné bylo to zmítání mezi póly slovanským a německým, že třetí možnost zůstala nepovšimnuta, i když leží na dlani? Vezměme jen do ruky Staré pověsti české a srovnejme je s pověstmi irskými. Čtěme si o bitvě na Mag Tured (slovo mag znamená pole, pláň); nenapadá vás něco už teď? A čtěme dále o válečnících lidu Tuatha Dé Danann, kteří se zde utkali s lidem Fomoire o vládu nad zemí; o tom, jak sám bůh světla Lug je vedl, provázen mračny dravých ptáků. Vizme, jak si česká pověst právě s těmi ptáky jaksi neumí poradit; k čemu vlastně měli být v té bitvě dobří? Ale bůh Lug to ví; dravci k němu patří, jsou jeho atributem, jako třeba trojzubec patří k bohu Neptunovi. Jako v české pověsti, i u Irů hrdinný rek zastupuje skutečného vládce na poli bitvy, i když náš Neklan se bitvy neúčastní, jelikož je bačkora, kdežto irský král má vážnější důvod - je bezruký.

Podobných shod by se našlo ještě víc, třebaže všelijak popletených. Keltská řeč v Čechách zanikla, ale bájeslovné vyprávění se udrželo; slovanské přišelce však zaujala jen jeho epická složka a neporozuměli hlubšímu obsahu filozoficko-mytologickému. Možná že z boha Luga udělali nějakou oklikou Lučany; kdo už to může potvrdit nebo vyvrátit? A pole Tured se Turskému poli, rek Cuchulain Čestmírovi může také podobat jen náhodou. Byla by to ale sakramentská náhoda. I jiné zkazky si můžeme porovnat, tak třeba tu o smělém Bivojovi, který přemohl velikánské prase, čímž si dobyl slávy a získal ruku kněžny Kazi. Čtenář cítí, že tu jaksi něco chybí; co je na tom tak zvláštního, zabít prase, třebaže veliké? Ale v keltském světě byl divoký kanec tvor magický, vládl kouzelnými silami, a když ho to popadlo, uměl nadělat pěknou paseku. V nejedné pověsti se utkávali nejpřednější hrdinové s takovýmto nadpřirozeným kancem a nevycházeli z toho vždy tak celí jako Bivoj; tak třeba hrdina Diarmaid O'Dyna, který zahynul v boji se zkázonosným kancem hory Benbulben. Zabít a přinést na knížecí dvůr zlého netvora se podařilo zase jinému rekovi; není bez zajímavosti, že to byl dvůr kněžny Teltiu, která sídlila na hradě jménem Teltin. Tři české kněžny se ostatně až příliš podobají trojici keltských bohyň, rovněž jméno jejich tatínka v nás vzbuzuje jisté rozpaky - taky by se mohl jmenovat Skok, že - až do chvíle, kdy se dozvíme, že keltsky crog značí hrdina. A tak dále.

Je to, jako by děti naslouchaly dědečkovu vyprávění, ale zapamatovaly si je jen povrchně a všechno spletly dohromady. Dobrá. To je všechno zajímavé, ale pro vážného badatele neprůkazné. Nikdo už nevybádá a nedokáže, jak tomu bylo se slovanskou invazí někdy ve století šestém (či kterém), s kým se v českém prostoru slovanský živel střetl a snad i smísil. Ledaže by některý zvlášť zdatný duchař vyvolal praotce Čecha a vyptal se ho na to. Ostatně nemám ctižádost něco dokazovat. Chci se jen zaposlouchat do tichého šumu dějin, do toho, co naznačují, ale nevypovědí, zkoumat možnosti, poukázat na možné shody. Snad něco z toho povede směrem, který hledám: k vystopování keltského prvku české povahy. Je to příliš řídký inkoust k sepsání odborného pojednání. Historickému románu k navození nálady postačí.

Začetl jsem se tedy do toho mála, co je známo z keltských dějin, sehnal jsem si knížky o keltských jazycích, též o dnešním Irsku jsem si ledacos přečetl, ale ještě mi něco chybí. Jest v každé zemi cosi nezachytitelného, co nicméně citlivý pozorovatel pozná, zaposlouchá-li se a zasní. Tajemný duch země, její atmosféra. Pročež mi promiňte, budu-li v následujících řádcích příliš často psát o duchu toho či onoho. Není to autorská neobratnost; opakuji ta slova vědomě, protože o řečeného ducha především jde. Poznal jsem tu silněji, tu sotva znatelně ducha či atmosféru rozličných končin, ale irskou dosud ne. Z těch ostatních keltských zemí jsem byl na skok ve Walesu, o něco déle ve Skotsku - to je ostatně nabité osobitou atmosférou jako bouřkový mrak deštěm, ale cítím, že to stále ještě není ono. Potřeboval bych pocítit a prožít atmosféru Irska, země, v níž se keltský duch zachoval nejdéle a nejvýrazněji. Letos se mi to může podařit, jako důchodce mám času habaděj. Peněz už tak habaděj nemám, ale dokážu s nimi šetřit. Zbývá vyřešit některé drobnosti: S kým? Kdy? Na jak dlouho? Jak?

Kdy: co nejdříve. Nejlépe v květnu, který má být v pršlavém a větrném Irsku přece jen měsíc s počasím jakž takž stálým. Kromě toho - proč bych to odkládal? Čím dříve se vrátím, tím dříve si budu moci sednout nad skleničkou vína, pustit si k tomu irskou muziku, vyvolat v sobě útržky vzpomínek a zjistit, dají-li se spojit v cosi, z čeho ucítím atmosféru země, van keltského ducha.

S kým: nejspíš sám. Ne že bych byl takový pabouk a samotář, ale že mi nic jiného nezbude. Moje milá choť je mladší, musí ještě spoustu let budovat kapitalismus, letošní dovolená už je za námi a já nechci čekat až na tu příští. Mimo ni se neodvážím přemlouvat nikoho, aby jel se mnou a měl trpělivost s mým hledáním keltské atmosféry. Moji staří, osvědčení čundráčtí přátelé žijí v Čechách a mají na podobné zábavy buď málo peněz, nebo jim neslouží zdraví, nebo už dali přednost bačkorám a televizi; a s někým nevyzkoušeným se do světa vydávat nechci.

Na jak dlouho: týden dva by asi nestačil; do atmosféry se musíš pohroužit, nechat ji na sebe působit. Kromě toho, čím delší cesta, tím víc všelijakých náhod, letmých setkání, adres v notýsku a třebas i různých trápení a patálií, které se nicméně zázračným působením času změní v neocenitelnou zkušenost. Na druhé straně si nejsem jist, jak budu samotu snášet. Nejsem žádný poustevník. Víc než měsíc bych si jistě mohl dovolit, ale nerad bych, aby se mi z toho hnulo v hlavě. Jeden celý měsíc bude asi tak to pravé; a když, dá se k němu pár dní přidat nebo z něj ubrat.

Jak: nejradši bych pěšky. Pomalu, od vesnice k vesnici, od obzoru k obzoru, dívat se, poslouchat, pozorovat proměny kraje, zastavit se na kus řeči, vnímat. Jenže abych jako za mlada nosil celé dny na hřbetě dvacetikilový ranec, na to už se ve svých dvaašedesáti letech necítím; a jít si jen tak, s parapletem a peněženkou ... ba, pěkné by to bylo. Někde v skromném penzionu přespat, někde se najíst a zase dál. Jenže by to stálo hrůzu peněz. Takhle putovat si mohl dovolit Karel Hynek Mácha, v jehož časech stála postel v hospodě šesták a večeře byla za tři krejcary. Dnes by to byl nezaplatitelný luxus, zvlášť když se nehodlám finančně zcela vyčerpat touto jedinou cestou. Dá se ovšem jet autem; ale to musím nechat doma ženě a druhé auto kvůli svým legracím kupovat nebudu. Krom toho vím, že auto člověka uzavírá, izoluje; pro toho, kdo se chce otevřít atmosféře země, to není nejvhodnější cestovní prostředek. Takže vlastně už zbývá jen jedno: jet na kole.

Je to na pováženou. Jezdil jsem sice na kole celá léta do práce i jinam, v létě v zimě, ale celoměsíční vandr s horou ranců na nosiči jsem nepodnikl nikdy. Starého vola pozdě učit tahati, praví přísloví; inu, už to asi vypadá, že se budu muset učit tahati, přísloví nepřísloví. Z hloubi podvědomí se mi dobývají otázky, nebude-li z toho všeho jedno obrovské fiasko a nevrátím-li se s bžundou za půl týdne. Ale buďsi: aspoň bych poznal, kde jsou hranice mého vyskakování.A tak jsem jednoho krásného dne na konci dubna - těch krásných dnů pak už mělo být poskrovnu - vtlačil své kolo na palubu převozní lodi, plavící se mezi Hamburkem a severoanglickým Newcastlem. Čtyři hodiny ještě kolem míjejí nízké břehy dolního Labe, ještě se ukáže čistě úhledné město Cuxhaven, dalších pár hodin ještě blikají světla majáčků a bójí na písčitých mělčinách, až hamburský lodivod odfrčí na motorové loďce zpátky a koráb konečně vypluje na volné vody Severního moře. Cesta za vzdálenými příbuznými započala.

2. O různicích severoirských jakož i o hospodách

»Máš rád Angličany?« zeptala se mě dívka Maire s nedůvěrou v hlase. »Máš rád ty psy pohanský?« chtělo se mi opáčit, ale odpustil jsem si to. Uvědomil jsem si, že dívka Maire pravděpodobně jakživa nečetla Švejka a o hostinském Palivcovi nemá ponětí. Dívka Maire je severní Irka vyznání katolického a podobá se tudíž pravdě, že ode mne chtěla slyšet soud takový, jaký Švejk čekal od Palivce. Musel jsem ji zklamat. Odpověděl jsem jí podle pravdy, že ano; mám Angličany rád. Dokonce se jim v mnohém obdivuji. Kdyby mě vítr náhody nebyl zavál do Německa, docela rád bych zakotvil v Anglii. Anglický způsob je o dost vyhraněnější a svéráznější než německý, a přizpůsobení by to asi bylo těžší, ale podstoupil bych je ochotně. Nic bych proti tomu neměl, poangličtit se. Jedinou temnou stránkou toho skutku by bylo, že by na mne dívka Maire zanevřela. Už teď vzdorně pohodila zrzavou hlavičkou: nesluší se mít rád Angličany.

Ale aby na mě nepadl stín podezření z nějakých techtlemechtlů: uvádím, že jsem se s dívkou Maire seznámil asi hodinu poté, co jsem v přístavu Larne poprvé stanul na půdě Irska, třebaže zatím toho Severního, britského. Sluníčko přívětivě svítilo, i dal jsem usušit spací pytel, zvlhlý ještě z posledního noclehu v jižním Skotsku, načež jsem vylezl na kolo a s mírem v duši upaloval pobřežní silnicí k severu. Ten kraj nese jméno Antrim a je - možná - ze všech krajů irských nejpěknější. Vlevo se zvedají strmé horské svahy, jejichž skalnaté srázy spadají místy přímo do moře; mezi nimi hluboká, romantická údolí, jimž se zde podobně jako ve Skotsku říká glen, a kde zůstalo kousek místa kolem břehu, řadí se jedno za druhým lázeňská městečka: Ballygalley, Glenarm, Carnlough, Cushendal. Šlapalo se pěkně, až se mi zdálo, že kolo jede málem samo od sebe. Krajina v slunečním svitu hrála všemi odstíny zelené barvy, sytě žlutými plochami kvetoucího janovce na pastvinách, vpravo temně modré moře, v dálce za ním mlhavý obrys poloostrova Mull of Kintyre, to už ve Skotsku. V takových chvílích plesá duše vandrovníkova; a v tom rozpoložení mě dojela mladá dvojice. Byli oba z Belfastu a také na cestách, i když nalehko, jen s malým ruksakem na zádech a z něj vyčnívající pumpičkou.

Vděčím těm dvěma za mnohé. Především mi hned na prvních krocích po irské zemi ukázali, jak otevřená, přátelská je irská duše. Oni už ti Angličané jsou lidičkové nad- míru otevření a přívětiví; nevím, kde se vzala obecná představa upjatého, odměřeného Angličana. »Nice day, isn't it?« zní formule, na niž lze navázat kratší či delší přátelský rozhovor. Mám podezření, že ji Angličané vynalezli právě za účelem navazování hovorů, jelikož dnů, jež by se podle našich jakkoli skromných středoevropských měřítek daly označit termínem nice day, nebývá na britských ostrovech tak zvlášť mnoho. Poznámku o nice day lze použít nezávisle na jakémkoli počasí; jsem po určitých zkušenostech přesvědčen, že kdyby padla tma egyptská, k tomu potopa světa a navrch ještě zemětřesení desátého stupně, první Angličan, který by to všechno přežil, by mě přivítal oznámením: Nice day, isn't it? Ale Ir anglickou otevřenost ještě předčí. Není nic těžkého, najít nit k irské duši. Kratších i delších rozhovorů si poutník užije v Irsku nepočítaně; a když už nikde jinde, tedy určitě v hospodě. Avšak k tomuto jevu ještě dospějeme.

Navíc mě ti dva uvedli do bludiště složitých problémů severoirských. Slýchal a četl jsem o nich mnohé; nahánělo to husí kůži a přiznám se, že jsem měl své pochybnosti, mám-li na horkou půdu severoirskou vůbec nohou vstoupit. Ale jednak že nejvhodnější spojení bylo právě přes Larne, jednak že už jsem udělal zkušenosti s jinými horkými půdami, které se pokaždé projevily jako sotva vlažné, i odvážil jsem se toho. Zjistil jsem hned, že se poutník nemusí obávat žádných pouličních mazců, střílenic, teroristických bomb, únosů či pro co všechno se dodnes turistický zájem vyhýbá Severnímu Irsku. Britsko-irský konflikt tu ovšem je; ale spíš než krvavě násilný střet je to poslední dějství staletého soupeřství obou národů, a ještě přesněji obou kultur, tradic, životního způsobu a názoru, protože o národech se dnes už dá mluvit pouze s výhradami.

Poutník z něj nezaznamená mnoho. Leda že policejní stanice jsou v Severním Irsku dosud mocně odrátované a zabarikádované, jako by v tu ránu měla vypuknout nejmíň třicetiletá válka; ale nevypuká pranic, a dokonce ani nikdo zpoza těch drátů nepřijde, doklady nezkontroluje. Některé zdi a ploty jsou počmárané znamením IRA, ale v jiných zemích se najde takových čmáranic mnohonásobně víc; kromě toho jsem přesvědčen, že nejsou výrazem žádného bojovně politického přesvědčení, nýbrž výkřikem nezrale pubertální dušičky, toužící vykonat něco nápadného a provokujícího. V Čechách se, pokud mi z hlubin mého mládí doléhá vzpomínka, čmárávaly z týchž pohnutek takové ... inu, takové kosočtverce. Před některými severoirskými domečky odbojně plápolá ve větru zeleno-bílo-oranžová vlajka Irské republiky, jíž pan domácí dává na vědomost světu, ke které ze soupeřících kultur se hlásí; před jinými domečky plápolá z týchž důvodů vlajka britská. Plápolat může každý nechat co chce, nikomu za to ani nehrozí postih, ani nekyne výhoda.Vyřešen bude ten konflikt asi sotva kdy. Leda by jednoho dne natolik splynula kultura britská s živlem irským, že by už mezi nimi nebylo rozdílu. Ono, mezi námi, už dnes mnoho rozdílů není, spíš se vědomě a okázale udržují; ale to říkám, račte vědět, potichu, aby mě neslyšela dívka Maire a nedala mi něčím po kebuli.

Pokud je jeden z obou živlů přece jen o něco útočnější a vůbec nepokojněji vzedmutý, je to spíš živel irsko-katolický; pravděpodobně proto, že je na severoirské půdě v menšině, a nemá tudíž vyhlídky, že by mohl prosadit svou hlasováním. Nesahá-li zrovna k bambitkám, nemám mu to za zlé; jeť posláním menšin, aby se zuby nehty bránily většinovému obklopení a nedaly uvadnout květince vlastní svébytnosti. Jednotně svorný svět bývá svět nudný.

Zástupci živlu britsko-protestantského bývají znatelně umírněnější. I když mi už přichází obtížněji je takto nazvat, jelikož i oni se pokládají především za Iry a teprve pak za Brity či protestanty; za Angličany už teprv ne. »Všechno nepřátelství existuje jen v hlavách bláznivých extremistů,« ujišťoval mě plavovlasý obr Trevor, s jehož rodinou jsem se za okolností podobně nekomplikovaných sbratřil o pár dnů později. Zajisté. Rozumní, zralí lidé se obvykle snadno shodnou, a to nejen v Irsku. Teprve postaví-li se mezi ně nedozrálí a lidsky nehotoví vyjevenci, jejichž hlavní snahou je dohánět nesnášenlivým pokřikem to, co jim příroda odepřela na duševní rovnováze, ustoupí-li rozumní lidé jejich povyku či dají-li se jím strhnout ... pak ano; pak vznikají zarputilé konflikty, odvěká nepřátelství a jiné odrůdy sebezničujícího lidského bláznovství. Pro to není nutno chodit až do Irska.

Toho večera, když už jsem zalézal do spacího pytle, vynořily se mi před stanem postavy mých mladých přátel. »Nepůjdeš s námi do hospody?« Moc se mi nechtělo, přiznám se, ale dal jsem se přesvědčit a jsem teď rád. Sám bych asi na první pokus nenašel tu pravou, irským svérázem dýšící hospodu. Ale k tomu abych asi podal určité vysvětlení.

Irsko je mezi určitou odrůdou evropských vandrovníků velmi oblíbené, třebaže se někdy může zdát nejasné proč. Ptával-li jsem se, co je do Irska tolik táhne, dostávalo se mi obvykle odpovědi: »No ... ti úžasní lidé. A hlavně ty hospody.« A opravdu. Pravá irská hospoda je zážitek, jemuž v tom ohledu není ve světě rovno. Aspoň dnes už ne. Dřív bývalo, a já ještě vím kde. Vandrovníci by se ovšem podivili, kdyby zaslechli, že nazývám ono zařízení slovem hospoda. Je zvykem hovořit o irish pub. Ale ať jsem kacíř: už po prvních vteřinách v cushendalském pubu, při prvním nadechnutí jeho atmosféry jsem mocně pocítil její příbuznost s duchem hospody české. Nebo aspoň jak jsem ji za svého mládí často zažil někde na Doudlebsku, což je přímo esence Čech. Dnes už se duch české hospody vytratil; ale co v ní bývalo družnosti, zpěvu, sousedského veselí! S nešťastným kolektivizačním pokusem, a ještě víc s vynálezem televize a různých elektronických rámusidel to všechno odešlo; stupidní zábava na stisk knoflíku, komunisty naočkovaná vzájemná nedůvěra i ztráta schopnosti zpívat degradovaly českou hospodu na pochmurné místo k cucání piva, které se vyprázdní, když v televizi dávají slaboduchý seriál.

Irská hospoda zůstala svému duchu věrná. Severoirská teprve. Ke katolicko-irské tradici se hlásící část obyvatelstva má své hospody, v nichž hlučně dává průchod svému irčanství, kdežto protestanté se shromažďují kolem piva, posilujíce jím své ledví britské. Oproti hospodě českého venkova tu jsou jisté rozdíly: zařízení je jaksi dřevně babičkovské, a to spíš typu staroměšťanského než ladovsky selského. I celý hospodský rituál je poněkud jiný: nepobíhá tudy vrchní za ševelení - ještě pivečko, prosím... Kdo dopil, protlačí se k pultu (nebývá to snadné), dá si nalít a hned zaplatí, spropitné se nedává a čárky na tácku nesčítají. V hospodě je jako v úle, židle tomu návalu nestačí, a tak stojí lidé i na chodbách. Rovněž není irská hospoda institucí tak výrazně maskulinní; muži tu sedí, popíjejí a veselí se svorně s dámami, a aby se děti doma samy nebály, batolí se a pletou pod nohama. A všude to hřmí zpěvem, hrou na harmoniku a na housle, k tomu zní irský buben ... bože lidé, jak by se mi chtělo zpívat s vámi, jak dávno už jsem si od srdce nezazpíval, ale s kým chcete po česku zpívat v německé zemi; a v té české už pomalu taky.

Přičítám k dobru irskému člověku, že nezapomněl a nezatratil svou muziku. Je tím v Evropě už pomalu z posledních. Nechci být staromilec; ale bývalo přece ve světě tolik druhů muzik, co národů a svérázných koutků v něm Pánbůh nadělal. A byly to muziky od sebe odlišné, každá jinak pěkná, každá byla cítit vůní své země, do každé byl hluboko vtištěn výraz svébytnosti národního ducha. Český zpěv se nepodobal moravskému a ten třeba uherskému, jinými tóny se ozývala o krok k jihu líbezná zpěvnost chorvatská, až se na její hranici cosi zlomilo a do evropských dosud písní se vmísila podivná melodika tureckého Orientu... Bože, jakým to bohatstvím rozličného kvítí se pestřívala louka světa! Dnes ... ať jsi kde jsi, všude slyšíš totéž. Bé-bé. Bžuch bžuch. Jen mlčící postavy se k tomu bžuchání svíjejí jako derviši v extázi, ale vlastního tónu ze sebe nevydají. Je otázkou vkusu, jakou muziku má kdo rád, a nikomu nechci brát jeho zálibu; jenom že je to všude tak dokonale, tak únavně stejné, pasivní, spotřební. Jakou nudu jsi to na nás dopustil, ó Hospodine!

V Irsku se ještě zpívá, a jak zpívá. Všichni zpívají; není toho, kdo by nejistě kňoural, vymlouvaje se, že nemá sluch. Písně jsou to spíš rychlé, strhující, měnivé, jako k vířivému dupáku. Musíš chvíli poslouchat, abys zaslechl jejich měkký, lyrický podtón. Cosi to všechno připomíná ... nu ano; tu poslouchavější část současné populární hudby, country. Řečené country je zajisté původu amerického, ale je znát, že je přes oceán převezli a nové domovině naočkovali irští, skotští a velšští přistěhovalci. Podivuhodný přínos prastarého keltského ducha moderní přítomnosti. I když, přiznám se, melodický rámus irské hospody se mi zamlouvá ještě líp.

3. O pivu, dudách a kletbě Ossianově

Pravda, bylo by dosti smělé vyvozovat, že česká a irská hospodská kultura je věcí společných kořenů. Musely by ty pivní kořeny sahat až někam do časů bójských; a lze si jen s námahou představit, co popíjeli a jak se veselili mužové bójští na Závisti a na Stradonicích. Těžko říci, zda už tenkrát zde bylo cosi, z čeho se na jednom konci Evropy vyvinula česká hospoda a na druhém irský pub. Chopiž se té výzvy, vědo archeologická. Podobnost je to ovšem náramná. Táž láska k pivu, které není jen nápojem mezi jinými, nýbrž zrovna předmětem uctívání; takový kult piva jako v Čechách a v Irsku lze nalézt už jen v Bavorsku, krajině rovněž druhdy keltské.

Jedno jsem k svému žalu hledal marně: irské dudy. V žádné hospodě mi nezazněly, ani na zdi nikde nevisely. Jelikož jsem sám amatérský dudák, představoval jsem si, jak by Irové asi koukali, kdybych zmáčkl měch a požádal panského pacholka, aby mi půjčil pistolku, ale nikde nic. Pouze jednou jsem se dozvěděl, že se v kterémsi místě má konat festival irské hudby a tam že se určitě bude dudat. Jenže to bylo daleko, za večer bych tam na kole nedojel, a krom toho se dalo čekat, že by mi tam na rozdíl od strejců v hospodě dudy nepůjčili. Škoda. Irské dudy se nazývají pib uillean (čti: ilen) a vzduch se jim do měchu nenafukuje ústy jako je tomu u dud skotských, nýbrž se nadudává pod paždím, přesně jak to činí dudák český. Proto asi ze sebe irské dudy nevydávají ten vysoký, dramatický kvil jako skotské, při němž se krev vzpění, i chce se člověku vrhnout na nepřítele a rozsekat ho na nudle. Irské dudy znějí měkčeji, civilněji. Já vím; přečetl jsem toho dost a je mi známo, že považovat dudy za atribut keltství je názor nedoložený. Že první zmínku o nich lze nalézt v literatuře teprve někdy v pozdějším středověku; že ani žádná z irských pověstí, ani Kosmas se o nich nezmiňují. Jenže o onucích do škrpálů se tytéž prameny rovněž nezmiňují, a přece je lidé nosili. Je pozoruhodné, jak se dudy vyskytují výhradně v končinách dodnes keltských, ve Skotsku, v Irsku, v Bretani - nebo tam, kde Keltové kdysi sídlili. Dívejte se pozorněji, badatelé, jestli na některém z českých hradišť nenajdete kování z dudáckého měchu. Nebo mosazí obitý volský roh. Nemusel sloužit k pití medoviny; mohl být součástí dud.

Ale nechme již věcí hospodských; musím nyní povědět, jak se mi protrhl pytel smůly, neboť jsem se zarouhal duchu Irska. Kus cesty dál k severu jsem zahlédl šipku, ukazující kamsi do janovcem prokvetlých strání a slibující, že tam někde se má nacházet hrob Ossianův. Chutě jsem se k řečenému místu rozšlapal, třebaže to bylo dost do kopce. Ossian - irsky Oisín - byl jeden z nejpřednějších válečníků starých irských pověstí, syn krále Finna mac Cumhal a člen jeho válečné družiny Fianna, hlavně však nepředstižitelný bard - básník a pěvec. Zachovalo se několik set jeho zpěvů, které později inspirovaly básníka MacPhersona k sepsání historicko-literárního podvrhu, jímž se opět inspiroval náš falzifikátor Hanka. I řekl jsem si, že hrob hrdiny tak bájného musí stát za vidění.

Představoval jsem si velebný dolmen - kamenný náhrobek stolového tvaru - v romantické krajině a hotovil jsem se nakreslit si jej. Cesta byla stále strmější a nakonec nezbylo než jít pěšky. Když jsem dolezl až na místo, shledal jsem ... inu, několik větších kamenů, bez velkého pořádku zasázených do ploché pastviny. Nic zvlášť ke kreslení, ba ani k fotografování ne. »Tos mi za to nestál, Ossiane,« ohrnul jsem pysk a chystal se k sestupu.

To jsem si dal! Jedva jsem se opět rozjel - břink! Praskl mi drát v zadním kole. Bez možnosti hned závadu opravit, s metrákem živé váhy a s dalšími třiceti kilogramy nákladu je to katastrofa. Kolo se zkřiví do osmičky, kvedlá se, odírá o rám a po nemnoha kilometrech se plášť rozřízne o brzdu. K tomu cesta vedla kopci tak strmými, že i tlačit se kolo dalo jen s vypětím všech sil. K tomu se počasí rázem zkazilo a ještě jednou k tomu vypukl v celém britském království dvoudenní svátek, takže dospěv po velké lopotě do městečka Ballymoney, bylo mi civět ty dva dny v uzívaném kempinku a čekat na otevření dílny. Nezahrávejte si s duchy pohanských pěvců, cyklističtí cestovatelé. Nebo si aspoň s sebou vezměte nářadí na vyměňování drátů v kole. Já tak napříště určitě učiním, jelikož se mi stejný malér později přihodil ještě dvakrát, pokaždé následován velkým soužením. Nedovedu odhadnout, bylo-li to stále ještě pokračování kletby Ossianovy, ale v každém případě se mi osudově naplnil princip trojice, v keltské mytologii ten nejzákladnější.

Přesto jsem ještě objel několik významných bodů Severního Irska, tak například místo zvané Giant's Causeway. Je to výběžek dramaticky rozeklaného pobřeží, tvořený samými šestibokými čedičovými sloupy. Něco jako Varhany u Kamenického Šenova, jenže nejméně dvěstěkrát rozlehlejší. Rovněž okolní bouřlivé moře dodává místu onačejší šmrnc než ta loužička u šenovských Varhan. Zato ale v Kamenickém Šenově nebývá tolik autobusů s hlaholící francouzskou mládeží, nacházející se právě na školním výletě. Vůbec mi bylo s podivem, co Francouzů je všude v Irsku, ačkoliv jinak nenáležejí k národům právě cestovavým; možná že zde hledají totéž co já - ztracený kořínek společného keltského původu.

Giant's Causeway značí v překladu Obří hráz; a pověst praví, že ji počal stavět jistý obr, aby se po ní dostal za svou milou do Skotska. Ale když postavil hráze pár set metrů, řekl si, že mu žádná ženská za takovou dřinu nestojí, a nechal toho.

A pak už jde silnice pořád rovně kolem města Londonderry, ovšem i vyslovením tohoto zeměpisného názvu se můžete dostat do křížku se zastánci irsko-katolické menšiny; oni jej kvůli tomu Londonu nemají rádi a hovoří pouze o Derry. Ještě tady přes strmý zvedací most nad ústím řeky Foyle ... a to už by neměla být daleko irská hranice. Neboť, víme, tohle Severní Irsko, třebaže zajímavé, byť i slavný Ulster staroirských dějin a bájí, je pouze předsíní Irska vlastního; i toužil jsem už v něm být. Skutečně přišla jedna obzvlášť opevněná, ale nikým nehlídaná policejní stanice a pak ... už jaksi nic. Šlapu a koukám, žádná kontrola ani závora, ba ani cedule oznamující, že už jsi vstoupil, poutníče, na půdu jiného státu. Je to už Irsko, nebo ještě není? Ale tady je silniční směrovka k městu Letterkenny. Vzdálenost není udána v mílích, jak jest starobylým obyčejem v britské říši, nýbrž po evropsku v kilometrech. A k anglickému názvu města je přidáno ještě jeho gaelské znění, Leitir Ceainainn. Také před první vesnicí stojí štít s pozdravem Fáilthe - vítejte, i jiné nápisy v gaelštině je možno zřít, takže už v Irsku bezpochyby jsem. Ale že je to nijaká, lajdácká hranice. Člověk si jí ani trochu neužije. Šlendrián! Narušitel tudy může šmajdat sem i tam, prosím, a nikdo ho nezastaví, »stůj« nehoukne, ani pasporta pakazať něnáda. Člověk by už očekával jinačí bdělost a ostražitost v místě konfliktu tak světoznámého.

Bylo to zjara roku 1995, kdy jsem stál na britsko-irské hranici a divil se, že ji nemohu najít. Od té doby se v Evropě mnohé změnilo, mezi jiným to, že celníci, šraňky, kontroly a takové věci zmizely i z hranic ostatních západoevropských zemí. Možná že tím jejich národy pozbyly něčeho ze své nezaměnitelné identity, o niž se tolik bojí čeští národovečtí politici, ale sám bych řekl, že jsou identity, jež lze docela dobře oželet.

Ale já vám tady pořád mluvím o gaelštině a vy třeba ani nevíte, co to přesně je; nuže vězte, že gaelština je původní keltský jazyk, jímž se v Irsku mluvívalo, dokud jej vítězná angličtina nevytlačila na poslední výspy západního irského pobřeží. Tam se dosud statečně drží jako odhodlaná posádka dobývaného hradu. Hrad představuje mozaika několika územíček a řídce obydlených ostrovů, nazývaná souhrnně An Ghaeltacht. Všude jinde v Irsku je gaelština sice povinným úředním jazykem, všude se učí na školách, čtete ji na vyhláškách i na hospodských štítech, na informačních tabulích i na silničních směrovkách, slyšíte ji z televize, jen mluví už všichni anglicky. Nu, do území An Ghaeltacht je to ještě dobré dva dny jízdy horami hrabství Donegal, takže si nechme další úvahy napotom.

Zatím se ještě na chvíli vraťme zpátky přes tu nijakou hranici do britského Severního Irska: tam totiž gaelština hraje zcela zvláštní roli, jíž není možno se nepodivit. Setkal jsem se s ní už v té katolické hospodě v Cushendalu. Stáloť na jejích dveřích fáilthe, na jiných, menších dvířkách fir a mná - nebýt u toho ještě obrázek panáčka a panenky, nevěděl bych ani, kam zajít. I jiné písemnosti byly vyvedeny v gaelštině a dívka Maire (pátým pádem voláme: á Mhaire! Anglicky je to jednodušší: Mary) mi dávala lekce z gaelské výslovnosti. Bohužel jsem jí v tom tartasu příliš nerozuměl. Je to svým způsobem obdivuhodné: mateřská řeč všech těch lidí zde, včetně dívky Maire, je bez výjimky angličtina. Gaelsky se tu naposledy mluvilo někdy před Cromwellem.

Přesto všichni ti, kteří se hrdě hlásí k irsko-katolické kultuře, na sebe dobrovolně berou kříž nelehkého učení složitému gaelskému jazyku. Britské školství to nevyžaduje, je to záležitost dobrovolná. Mládež však se učí ráda a s nadšením, ačkoliv ví, že znalost gaelštiny má význam značně omezený a k ničemu víc než k politickému manifestu se nehodí.

Na druhé straně nehlídané hranice však vášnivě bojovný duch irského rebelantství již drahně povadl. Bylo dosaženo vítězství, irská věc se prosadila, až k těm gaelským vyhláškám a cedulím u silnice. Jenže dosažením vítězství umírá bojovný duch. Jiné, všední starosti se vetřou na jeho místo, vítězství se tratí v minulosti, na niž se i dědečkové nesnadno rozpomínají a vítězný lid už třeba i remcá: je pěkné mít republiku, prezidenta a úřední vyhlášky v jazyce praotců, ale ještě tak moci vydělávat tolik jako tamti v Belfastu. Žít si tak blahobytně. Nelze nevidět značný rozdíl hospodářské úrovně mezi britské koruně poddaným severem a republikánským zbytkem ostrova. I já jsem jej zpozoroval hned, jen co jsem zapadl do první díry mizerné irské silnice; nač se vlastně dívat po cedulích a závorách. Málem po enderácku zflastrovaná vozovka mi oznámila přejezd do jiného státu na metr přesně.

Třeba zdůraznit, že poslední řádky již náleží minulému času. Nevím sice, jakého pokroku doznaly irské silnice, ale jinak se toho za posledních sedm let stalo v Irsku mnoho, a k lepšímu. Z relativně zaostalé, na dotacích z evropských kasiček závislé země se moudrou finanční a investiční politikou stal evropský hospodářský tygr, dokazující, že podobné věci jsou možné nejen v šikmooké Asii. Irské hospodářství se vzmáhá a stává se vzorem pro mnohé země, které jaksi pořád ne a ne vybřednout z nezaměstnanosti, dluhů a jiných potíží. I zemi české by bylo lze doporučit: není nutno vždy znovu vynalézat kolečko k trakaři, milí Čechové, stačí se podívat, jak je dělají jinde. Co se týče trakaře ekonomického, není dnes nad to, odkoukat jej od Irů.

Odkazuji na předešlý odstavec všude, kde čtenář najde rozjímání nad irskou chudobou a zaostalostí. Mohl jsem je změnit, ale ponechal jsem je tak, jako svědectví toho, čeho je v tak krátké době schopna lidská podnikavost, není-li brzděna politickou pošetilostí.

Duben 2002

4. An Ghaeltacht

Ukázalo se zase na pár hodin sluníčko a silnice se vytrvale kroutí vzhůru údolím, pokaždé se zdá, že tamhle za tím hrbem by už mohl být stoupání konec, ale vždy se ještě vynoří další, jako bych šplhal do Himálájí a ne do celkem mírných hor irského hrabství Donegal; až posléze ... sláva. Pěkná v tom slunečním svitu, i když trochu zasmušilá krajina je tu kolem: táhlé hřbety bezlesých hor, hra stínů pod rychle se měnícími mraky, tmavé skalní srázy, červenavě hnědá rašeliniště, tu a tam osamělá bílá chaloupka, starodávně klenutý kamenný můstek přes potok. Pak už to jde znatelně dolů kopcem, až to kolem uší jen tak hvízdá a nestačím brzdit. Pode mnou se zalesklo podlouhlé jezero a nad jeho břehem svítí bílými skvrnami domečků roztroušená osada Báile na-Finne neboli Fintown. Na rozcestníku stojí anglické znění až na druhém místě, což značí, že osada již náleží k území Ghaeltacht a mělo by se zde tudíž hovořit gaelsky, a to nejen natruc Angličanům.

Kromě osady jsou po stráních a údolích ještě zřít roztroušené chaloupky, ty jsou také všechny v tom Ghaeltachtu, jakož i spousta malých jehňátek s černými hubičkami, co se jich narodilo v tomto jarním čase; gaelské patrně budou i dlouhé černé řady vyrýpané rašeliny na svazích bezlesých hor ... a to asi bude tak všechno. Je asi zapotřebí hodně rozmáchlého národního optimismu, aby se na mapě Irska vymezilo gaelské území. Kde se na ní objeví jen trochu větší sídliště, dělá kolem něj hranice Ghaeltachtu elegantní oblouk. Městečko Glenties tady kousek pod kopcem k němu například už nepatří. Městečko Ardara dál u moře rovněž ne, natož pak Donegal, hlavní město hrabství. Jen ty osamělé chaloupky, jehňátka, rašeliniště, holé pláně donegalských hor, neobydlené výspy v moři. Tudy snad ještě bloudí keltský duch, jejž jsem se vydal hledat; přítomnost už hovoří, zdá se, řečí jinou.

Kdosi úředně stanovil a na mapách vyznačil hranici Ghaeltachtu. Je otázka, co tomu říká duch živého jazyka. Zda se uctivě zastaví před úřední hranicí, nebo do ní spíš začne neodbytně pronikat svými útočnými klíny: dětským křikem, hovorem v hokynářství, na poště, všude tam, kde poslouchám, uši natahuji, ale zachytávám jen samou angličtinu. Možná že si ti lidé povídají gaelsky doma v kuchyni, když jsou sami mezi sebou. Těžko vědět. Na ulici už... Cosi mi to připomíná. I u nás v kuchyni se mluví česky. A sejdeme-li se my starší na kousek tlachu. Ale stačí k sobě pustit emigrantské děti a už to jen drnčí samou němčinou. Ony ještě česky umějí, když to musí být. Aby udělaly staříkům radost. Ale němčina je jim už pohodlnější, běžnější. Jazyk, omezený na kuchyně a přátelský tlach těch starších, je ale poslední dějství před konečným zapomenutím. Jestli je tomu v tomhle Ghaeltachtu také tak, není už zatěžko tušit, co přijde: nepotrvá dlouho a z keltského ducha zůstane jen ta hranice na mapě.

Velké břímě si naložila na bedra Irská republika, když se rozhodla zachránit vymírající jazyk praotců, podpořit jej, učinit jazykem úředním a posléze jej snad i vrátit územím, z nichž byl angličtinou vytlačen. Nevím, zda je to úkol splnitelný. A je-li dobrou zbraní v tomto boji zrovna povinné školní vyučování gaelštiny. Ač jsem ze školy už dávno přes čtyřicet let, umím si je představit jako namalované. »Žáku MacAllistere! Ukažte mi domácí úkol z gaelštiny! Co? Zase zapomněl? To už je počtvrté, píši vám nedostatečnou! O'Neillová, pojďte k tabuli! Časujte mi sloveso imigh v budoucnosti! Ale špatně, špatně, im-eoid sibh, nikoliv siadh! Posaďte se!«

Může být, že irští učitelé dovedou otvírat vrátka dětských srdcí citlivěji než ti, kteří nám například kdysi vnucovali Jiráska s tím výsledkem, že jsem poté dobrých dvacet let Jiráska do ruky nevzal. Ale i pak ... sotva se jim podaří zastavit pozvolný ústup gaelštiny z denního užívání. Spíš lze čekat, že navzdory úředně vytyčené hranici Ghaeltachtu se bude stahovat do stále menších, stále izolovanějších koutů, osadu za osadou, chaloupku za chaloupkou ztrácet, až se z ní časem stane národní ctihodnost, okázalá vývěska irské svébytnosti, prosazovaná, uctívaná, ale neživá.

Lze v dějinách pozorovat, jak rychle všude zanikal keltský jazyk, octl-li se v konkurenci s mluvami jinými. Staří Galové se prý polatinštili v málo letech po Caesarovi; skotská i irská gaelština během tohoto jediného století ustoupily na poslední výspy svých zemí a zdá se, že stojí před zánikem. Ve Walesu se prastará kymerština ještě jakž takž drží na nohou, ale i zde už se stáhla na sever země a dál od průmyslových měst; v Bretani se udržuje jakási povědomost staré řeči, ale z obecného rozšíření k národopisné zvláštnosti stačilo rozpětí několika desítiletí. Keltské jazyky ostrova Man a Cornwallu již vyhynuly beze zbytku. Snad že jsou tak nesmírně složité, jemné, výrazově bohaté ... jenže denní potřeba nestojí o lyrické bohatství; ona se chce jednoduše, pádně vyjadřovat. Keltové patrně vyměnili svůj jazyk za ten, jímž se jim stručněji a prostěji konstatovalo, sdělovalo, nadávalo. Básnivou zasněnost už člověk tolik nepotřebuje, obejde se bez ní, zajisté.

Však i čeština ... ovšem, je to jazyk dosud přebohatý, do výšin fantazie klenutý, nic mi nemusíte říkat, já ji denně srovnávám s řečí jinou. Jenže oč bohatší ještě bývala před staletími! Oč jadrněji hovoří staročeská bible svou kraličtinou než její nemastně-neslaný překlad do jazyka moderního! I u nás jazykové bohatství dodnes ustupuje pádné jednoduchosti, neboť panuje názor, že je nutno psát prostým jazykem lidu, jazykem ulice; že je hřích užívat vazeb a výrazů neběžných v kravíně a na lešení; že je nezbytné zjednodušovat, zjednodušovat ... až bude všechno úplně jednoduché, ba bezduché.

Leč zanechme chmurných proroctví. Ostatně, možná že dělám chybu, hledaje keltského ducha výhradně v obcovacím jazyku. Však i u nás v Čechách jej přetrvalo dost v lidských povahách, i když se veškeré povědomí keltských kořenů vytratilo. A to se v Irsku jen tak nevytratí. Teď už ne. Právě anglické obklopení i pronikání způsobuje, že irský člověk proti němu uvědoměle staví své keltství, třebaže jazyk otců zpět do běžného užívání už nejspíš vrátit nedokáže.

Ještě jeden táhlý horský hřbet musím přejet, než se dostanu k moři, ještě kolem několika shluků bílých chaloupek. Ty chaloupky jsou jaksi až příliš bílé, až příliš rustikálně slámovými došky kryté, koly od vozu a jinými atributy selství ověšené, než aby ta veškerá na odiv stavěná selská původnost mohla být pravá. Také irský venkov se ve svých nejpůvabnějších, leč hospodářsky zaostalých krajinách mění v prázdninovou osadu městských lidí odkudsi z Dublinu nebo z Corku. Okna doškové chaloupky jsou skrytá za dřevěnými okenicemi, k čemuž není třeba už nic dodávat. Nu, nezatracujme městské chalupnictví. Aspoň takhle zůstanou ty chaloupky bílé, čistě omítnuté a o prázdninách dokonce obydlené. Jinak...

Je totiž mnoho chaloupek po celé zemi irské, a zejména v její západní, skalnaté a neplodné části, které ani takto dočasně obydleny nejsou. Také se už z největšího dílu rozpadly, mezi kopřivami a bzím trčí truchlivé zbytky kamenných zdí a černě zejí okenní otvory. Živil kdysi tento kraj nespočetně víc obyvatelstva než dnes, i když, pravda, velmi bídně je živil. Irsko je snad jediná země světa, jejíhož obyvatelstva kvapem ubývá. Či spíš, ubylo jej v průběhu posledního půldruha století z dobrých osmi milionů na dnešní hubené tři a půl. Zemí strdím oplývající nebylo Irsko nikdy. Tím méně když pozbylo všech zbytků svéprávnosti, o samostatnosti ani nemluvě.

Když domácí irská šlechta v důsledku své hašteřivosti zanikla ve prospěch šlechty anglické; ta pak vyvlastnila irského sedláka a udělala z něj nemajetného pachtýře. Pachtýř časem zchudl natolik, že přestal být anglickému panstvu výnosný, protože stěží sehnal peníze i na ten nevalný nájem; tu býval pro neplacení vyhnán a půda zůstala neobdělaná. Majitele panství to ani zvlášť nemrzelo; na úhorech se dal uspořádat hon na lišku, což bylo koneckonců zábavnější, když už půda nevynášela skoro nic.

Kolem poloviny předminulého století k tomu přišla ještě pohroma v podobě bramborové plísně. Brambory byly hlavní a v mnoha případech jedinou potravou irských venkovanů; když shnily dvě úrody po sobě, nastal hladomor. Přesně v době, kdy se u nás po zrušení roboty vzmohl sebevědomý, zámožný selský stav, pomřelo v Irsku hladem přes milion lidí.

Irové vyvodili z hladové katastrofy i z pachtýřské bídy dvojí důsledek. Především přestali pěstovat brambory, čímž moudře a účinně zamezili tomu, aby jim ještě někdy mohly zplesnivět. Aspoň já jsem nikde kus brambořiště neviděl; kdoví, kde je ti lidé mívali. Zadruhé se ti, kteří ještě jakž takž sehnali pár grošů, houfně vystěhovali do Ameriky nebo do Austrálie. V Irsku zůstal oslabený, zchudlý zbytek těch, jimž síly a prostředky nezůstaly ani k tomu vystěhování. Je malý zázrak a důkaz životaschopnosti, že z toho zbytku se nakonec zkonsolidoval dnešní irský národ i stát, třebaže v důsledku oslabení ztratil svůj jazyk. Hladem byly totiž nejvíc postiženy a emigrací se vylidnily právě gaelsky mluvící oblasti Donegalu a Connaughtu, což byla rána keltskému duchu, z níž se již nevzpamatoval.

Když obloha ztmavne rychle táhnoucími mraky a ostrý vítr žene nechráněnou krajinou mrazivé mžení, trosky chatrčí ční strašidelně z mokré opuštěnosti ... jako by tudy obcházely a teskně žalovaly stíny těch, kteří zde v bídě zemřeli nebo byli nuceni odejít. A cosi z toho smutku padne i na osamělého pocestného. Nechci říci, že by se mi Irsko nelíbilo. Ani že by nemělo své osobité, drsné kouzlo. Ale je to kouzlo smutné pohádky, kouzlo duši svírající.

Město Donegal je metropolí stejnojmenné provincie, leží v její jižní části při moři, a dlužno říci, je to městečko pěkné, úhledné, starosvětskou bodrostí dýšící. Irská městečka se v té starosvětské bodrosti k nepoznání podobají městečkům anglickým; v městech se anglický živel prosadil nejdůsledněji. Nu, není to nic zlého; kdo si představuje anglické město jako nudné, začouzené řady cihlových barabizen, mýlí se velice. Spíš si představme uličky a náměstíčka domečků černobíle hrázděných, čistě obílených, s pestrobarevnou veselostí dveří, okenních rámů a vývěsních štítů. Anglické a tím též irské městečko nejméně ze všech změnil čas dvacátého století; i může se zdát, jako by se tudy ještě vznášel duch královny Viktorie a pana Pickwicka. Duch zdvořile přívětivý, rozšafný a neuspěchaný.

Gaelsky zní jméno řečeného města Dún na-nGall. Poutník, hledající v této končině kořen své existence, už možná ví, že ono dún (v jiných keltských jazycích din) znamená hrad, opevněné místo. Také u nás lze nalézt mnoho dinů; asi že právě tento zeměpisný pojem je nejvýznamnější jazykovou památkou po těch, kteří bývali našimi předchůdci v české krajině. Keltský din na sebe vzal podobu všech těch Týnů, Týnců a Týnišť, jichž je v české zemi jak naseto.

Vypadá to, že ani v Irsku za nějaké to století nezbyde z gaelské řeči o mnoho víc než v Čechách z jazyka Bójů. Nějaký ten poangličtěný dún, několik jiných zeměpisných výrazů, o něž se budou vést učené disputace. Ale ... vymizí tím keltský duch skutečně? Nebo je úkazem přece jen o něco rozvinutějším, trvanlivějším, na samotný jazyk se omeziti nedavším? Dodatečně mě napadá ještě jeden pěkný nesmysl: co když za tisíc let, až někdo napíše dějiny Irska, bude v nich stát, že až do století dvacátého žili v Irsku Irové, načež odešli a místo nich přišli Angličané? Stejně jako z jiné krajiny odešli Bójové a přišli Slované? Ó vědátorská nepředstavivosti, nedovedoucí vyvodit z šumu dějin nic jiného, než že jeden odejde a jiný druhými dveřmi přijde, jako na špatném divadle!

5. O řekách a klášteřích

Můj turistický průvodce praví, že irské počasí jest proměnlivé. Musím uznat, že to není řeč do větru; dnes například už od božího rána buď prší, nebo sněží, nebo pro změnu zas padají kroupy. Počasí je to bezpochyby velice proměnlivé. Schovat se před tou proměnlivostí není kde, holá irská krajina skýtá vůbec málo možností někam zalézt a schovat se; a tak nezbývá, než na sebe navléci co kde nepromokavého, vlézt na kolo, s fakírskou odevzdaností a s pohledem upřeným v zamženou dálavu šlapat. Po nějaké té hodině se dostaví určitá otupělost mysli, která zapudí rouhavé myšlenky, ba zčásti i únavu; na druhé straně zase ochromí poutníkovu schopnost vnímat půvaby krajiny. Šlapu, z počítátka na řídítkách jednotvárně odkapávají kilometry, zasněžené hřbety donegalských hor zmizely na západě a přede mnou se v závojích deště vynořil stín temných srázů pohoří Benbulben. Je to zde, kde irský Bivoj jménem Diarmaid proháněl svého divotvorného kance. Ještě by se dalo projet kolem hor k jezeru Lough Gill, kde se zase děly jiné bájeslovné věci a i jinak tam má být krásně - jenže co se všemi krásami, když prší a sněží, sněží a prší. Ani v lednu tu nebývá jinak. Kalendář si té zimní sloty nevšímá a začíná se nachylovat k polovině května.

Občas to jde zčerstva z kopečka, až přijde můstek přes nějakou říčku. Můstky bývají v Irsku malebné, kamenné, do vysokého oblouku klenuté, ale jakožto cyklista jsem k nim zaujal záporný vztah. Můstek znamená, že je konec radostného svištění z kopečka a nastává pětkrát tak dlouho trvající únavné šplhání do protisvahu. Lze tím nabýt dojmu, že veškerý svět se až na malé výjimky skládá z nekonečného do kopce. Asi že je ten svět kulatý a cyklista neustále šlape do vrcholu té koule; jenže svět se pod ním jak známo otáčí, pročež vrcholu nelze nikdy dosáhnout. Je to Syfilisova práce, jak říkával jeden stranický činitel. Před můstky bývá umístěna hnědá tabulka se jménem řeky. Cuinge Abhan, hlásá její gaelské znění. Kung Avan, zkouším to číst. Kuňkava, vychází mi posléze, jak už mám ve zvyku všechno po česku překroutit.

Až jsem skoro přestal šlapat. Kuňkava? Nejpřesnější překlad to patrně nebude, ale jinak ... není tu opravdu jistá jazyková příbuznost s českými řekami? S jejich jmény, končícími na -ava? Zvykli jsme si pokládat onu koncovku za nesporně slovanskou, odpovídající vzoru dálava, doubrava; co se českých řek týče, zdá se nám zosobňovat jejich ženskou, něžně rusalčí duši. Jenže slovní kmen abha, ava je i keltský a znamená prostě řeka. Ta, která teče pod irským můstkem, i ona, plynoucí pod mostem pražským. Není pozoruhodné, že právě jen v Čechách a na Moravě končívají jména řek na -ava, s výjimkou snad jen několika jmen slovenských? Že nenajdeme žádnou -avu v Rusku ani v Polsku? Bylo by jistě svůdné vzít do ruky slovníky keltských jazyků a shledávat, jak by se dala přeložit do jazyka praotců například Sázava, Otava nebo Úhlava; jenže naši bójští praotcové možná mluvili dosti odlišně od dnešní gaelštiny či bretonštiny a veškeré překládání by bylo scestné. Nic víc než pouhý dohad. Jeden takový dohad mi ale dovolte: Mór Abhan - Mor Ava - Velká řeka. Není to shoda přinejmenším nápadná?

K večeru přece jen prokouklo sluníčko, irská proměnlivost ukázala svou přívětivější tvář. Vlídná hostinská mi dovolila postavit stan na trávníku za hospodou a v hospodě je živo, vesničtí strejci jeví hlaholivý zájem o šedovousého pocestného zpoza dvou moří, který se až k nim dotrmácel na kole. Za několik chvil jsem jim dokonce už skoro rozuměl (což v Irsku nebývá se školní angličtinou vždy snadné). Šeredný den přece jen skončil hezky. Možná, popadá mě pejcha, že jsem se přece jen měl jet utábořit k tomu krásnému jezeru Lough Gill. Nebo snad neměl? Přebývá víc keltského ducha v bájemi opředených zákoutích irské krajiny, nebo spíš v strejcovském klábosení irské hospody? Ještě o tom budu muset přemýšlet.

Ráno si zapršelo už jen tak, aby se neřeklo, že to není žádné Irsko. Projíždím městečkem Ballina a mapa ukazuje, že v jeho blízkosti má být ledacos k vidění. Především zříceniny dvou klášterů: Rossert Friary a Moyne Abbey. Je třeba vědět, že irská země chová zříceniny přemnoha klášterů. Všechny jsou kamenné, gotické, malebně položené nad mořskými zálivy nebo na jezerních mysech, všechny opuštěné, polozbořené, všechny čímsi naléhavým hovořící. Na Moyne Abbey jsem se nedostal, jelikož sedlák a majitel okolních pastvin zřejmě nevidí důvod, proč by někdo měl být na tu hromadu šedivého kamení zvědavý, takže k němu nenechal mezi zídkami, ploty a kravinci žádnou cestu. Zato k Rossert Friary lze po kamenité cestičce dojet a povím vám - jestli na mne kde dýchl duch Irska nejnaléhavěji, bylo to zde. Nepočítám-li krávy za plotem, nebylo nikde živáčka. Mírné slunce se zrcadlilo na hladině zálivu pod klášterními zdmi, nízká věž bez střechy se vypínala k oblačnému nebi, kamenná krajka gotických oken, zelený, lehce zvlněný obzor na druhé straně zálivu. Rázem jsem pochopil, čím ty ruiny hovoří.

Hledal jsem ducha irské země v jejím dávnověku, pokoušel jsem se zaslechnout ho v bájích o rekovi Cuchulainovi a o králích z Emain Macha, ve zvuku vymírající gaelské řeči ... ale v osamělosti klášterních zřícenin poznávám, že je to jen jedna z jeho tváří. Ty tváře jsou tři: nejstarší z nich je ona hrdinsko-bájeslovná, střední označme za mnišsko-katolickou a ta nejmladší budiž rebelantsko-proletářská.

Začněme od té poslední: zánikem irské šlechty a postupným omezením irského živlu na nejchudší, nejprostší vrstvy došlo k zmíněné proletarizaci. I v tom se podobá irský duch českému, třebaže nelze tu podobu ani tak uvádět ve spojitost s keltstvím, jako spíš s podobným osudem v průběhu posledních tří staletí. Ledaže zchalupničení a proletarizace v Irsku nevedly k zhrubnutí či dokonce k zhulvátštění; v tom už lze pozorovat jistý rozdíl. Jiným výsledkem staletého útlaku je irské rebelantství; způsobila je polarizace společnosti, v níž irský (i český) člověk s nedůvěrou zahlížel na panský zámek, kde seděl kdosi cizí a poroučel mu. Irské rebelantství je poněkud příbuzné českému nepokornému neposlušnictví, ale bez jeho švejkovské složky. Dějinnými zvraty nabitá doba kolem konce první světové války ukončila českou i irskou nesamostatnost, ale její stopy v duších zůstaly: jako by se onen náhle svobodný a svéprávný chalupník pořád ohlížel po panském zámku a nemohl pochopit, že najednou není proti čemu rebelovat a nač nadávat, leda sám na sebe. Svou samostatnost si Češi vydobyli spíš diplomacií a odbojem na cizích polích válečných, kdežto Irové ozbrojenou rebelií doma. V obou případech však nevedla ke konečnému výsledku ani tak sláva zbraní, jako spíš moderní doba se svým poznáním, že kulturnímu, byť velikému státu nelze nastálo utlačovat menší národy. Že slávu to nepřinese žádnou a hospodářsky to věru nestojí za to.

Tváří střední, mnišsko-katolickou, se irský duch od českého liší nejvýrazněji. V Čechách došlo k násilnému přerušení domácího náboženského cítění; i Čech si před věky vytvořil svou víru, ale byla mu odejmuta a místo ní vnucena jiná, čehož výsledkem je česká povaha světsky pochybovačná až bezbožnická. V Irsku je křesťanské cítění nejhlubším z kořenů národního vědomí. Je pozoruhodné, jak brzy a jak nenásilně se prosadilo křesťanství v Irsku. Stalo se tak hluboko v temnu čtvrtého či pátého století, daleko nejdřív ze všech evropských zemí mimo dosah římské vlády. Dodnes dějepisci stojí s údivem nad záhadou, jak se to mohlo stát: jak snadnou práci měl svatý Patrik (římský občan Patricius) s obracením Irů na víru, jak druidské pohanství zcela bez odporu a bez otřesů přešlo v křesťanství, jak druidové a bardové tomu nejen že nebránili, nýbrž se sami stali kněžími a biskupy, druidské sněmy se změnily v klášterní konventy. Snad lze dokonce říci, že teprve v Irsku se křesťanství z poměrně cizí, orientální filozofie změnilo v součást myšlenkové soustavy Západu. Stalo se tak patrně proto, že druidské pohanství stálo překvapivě blízko křesťanské myšlence, takže přechod byl snadný a bezbolestný. Křesťanství je irskému člověku blízké a vlastní, protože je jeho, z vlastních kořenů vyrostlé, nevnucené vrchnostenským příkazem.

První irské kláštery byly úlovité kamenné stavbičky, jaké se dosud místy zachovaly v přísné odloučenosti skalnatých ostrovů a nehostinného pobřeží. Žáci svatého Patrika v nich hledali - zcela v intencích druidské výlučnosti - meditativní samotu, do hříšných bližních jim mnoho nebylo. O nějaké století později se však začaly stavět kláštery již onačejší, v nichž se odrazil vliv evropské pevniny. Místo asketických postdruidských mnichů v nich sídlily známé evropské řehole, cisterciáci, františkáni. Ti už nepokládali za svůj úkol před Bohem ani tak odříkavou askezi ve skalním ústraní, jako spíš uchopení vlivu na veškeré dění zeleného ostrova. Duchovní vliv býval v Irsku obrovský už za druidů, ale kláštery se s ním nespokojily a sáhly po moci státní a politické, jelikož i to odpovídalo tradici předkřesťanského Irska. Světská vláda v něm navzdory všem hrdinským bájím bývala odjakživa slabá. Vykonávali ji za dávných časů lokální králové a králíci, jejichž moc zřídkakdy dosahovala dál, než kam až se stačili rozpřáhnout mečem; mimoto bývali ve svých rozhodnutích zcela závislí na radách a mystických příkazech druidů. Za své dějinné poslání pokládali vzájemné pranice a lov, o čemž obojím pak měli příležitost pět bardové za doprovodu irské lyry. Jen jedinkrát se začalo z hrdinských zmatků vyklubávat něco jako jednotný irský stát. Tím obdobím bylo dvanáct let vlády krále Briana Boru počátkem jedenáctého století; jeho smrtí v bitvě s vikingy klubání skončilo. Jen druidská kolegia udržovala povědomí společné irské věci; a když druidové vyměnili zlatý srp za opatské hole, převzaly toto povědomí kláštery.

Při pohledu na klášterní zříceniny se naskýtá otázka, zda si řeholní otcové neukousli příliš velké sousto, troufajíce si starat se o věci zemské. Kněžská vláda vůbec málokdy vede k něčemu kloudnému; buď se z ní vyvine nesnášenlivé ajatolláhovství, nebo modlivá neschopnost odolávat bouřím dějin. Irsko postihl ten druhý osud. Duchovně a kulturně byli Irové zajisté nadřazeni všem těm nemytým, ježatým a negramotným nájezdníkům, Normanům, Sasům i Vikingům. Jejich literatura té doby budí obdiv, úroveň jejich vzdělání byla nevídaná. Jenomže jakkoliv je zachování národního vědomí k užitku kulturní převaha, tak užitečných by bylo i pár dobrých mečů a trochu organizované rvavosti; a této složky státního zájmu postrádali řeholní otcové naprosto.

Tak se stávalo, že po dlouhá staletí kulturně nadřazený irský duch ustupoval, nastavoval druhou tvář, drobil se, zachvíval se pod údery méně početného, ale cílevědomě odhodlaného dobyvatele, až sedmdesát let po české katastrofě zažilo Irsko svou vlastní Bílou horu - porážku v bitvě na řece Boyne. Tam zahynul poslední zbytek irské státnosti, irská šlechta se rozprchla do světa a ponechala, stejně jako šlechta česká, starost o přežití národa vrstvám nejnižším. Vítězné protestantství pak vykonalo stejnou drábovskou práci jako v Čechách jezuitské katolictví, ušlechtilí a vzdělaní opaté neuhájili ani své vlastní příbytky. Kamenné zříceniny s prázdnými otvory gotických oken jsou toho všude v Irsku kormutlivým dokladem. Výsledek kulturní vyspělosti i vroucích modliteb věru bědný.

Nicméně zůstalo katolické povědomí tím, co ještě irského ducha zachránilo před dokonalým zánikem. Nebýt jej, lišil by se už od ducha britského máločím. Musím přesto dosvědčit, že katolický irský duch je nevtíravý a nehlučný, na šos se nevěšící; pocestný nemá v Irsku dojem, že by se na každém rohu něčemu posvátnému rouhal, ani není zavlékán do trapných debat. Jen věčné a pomalu už jednotvárné diskuse o rozvodech v titulcích irských novin ukazují, že jsme v zemi opravdu a hluboce katolické.

Ještě bych se ale chtěl vrátit o dvanáct set let zpátky, když už je řeč o irských mniších a klášterech. Tehdy, o drahný kus dějin před Cyrilem a Metodějem, pronikali irští mniši do středoevropského prostoru, roznášejíce víru a spásu. Irská misijní činnost té doby je jev, s nímž si podnes historická věda nedokáže mnoho počít. Nechala po sobě několik klášterů, řadu kostelíků, zasvěcených sv. Kiliánovi a jiným irským světcům, načež zanikla, jak započala. Najednou prostě přestala irské věrozvěsty střední Evropa zajímat.

Mně, člověku emigrantskému, při tom cosi napadá. Víte, moc rád bych byl při tom hlásání víry a spásy. Poslechl si je; ani ne tak pro kazatelský obsah; ale jakou řečí se, medle, konalo? Historičtí badatelé se přes tento aspekt přenášejí s elegantní lehkostí, ale já sakramentsky vím, jakou překážkou vzájemného styku umí být i v dnešní době existence cizích jazyků a jak obtížné může být objednat si v cizím prostředí polívku, natož pak přijít s hubou plnou neužitečného jazyka a hned chtít domorodcům kázat nějakou spásu. Kdepak. Ti irští mniši ... proudili po zcela vymezených cestách. Do Švýcar, do horního Podunají, okrajově na Moravu a snad i dál do našich krajů. Všude tam, kde ... inu, kde se domluvili, to dá rozum. Jakpak jinak by hlásali tu spásu. Kdopak by jim také rozuměl. Chodili všude tam, kde se hovořilo keltsky, či lépe kde po vpádech slovanských, alemanských či bajuvarských kmenů dosud roztroušeně přežíval keltský jazyk. Když zanikl, nechali irští otcové svých misií. Měli po hlásání, jelikož se nedomluvili. Konec irského misionářství nám tak udává čas, v němž chasníci praotce Čecha s konečnou platností přemohli domácí živel keltský. Zároveň nám vymezuje ono asi třísetleté období, v němž slovanský a keltský jazyk existovaly vedle sebe v zemi zvané Boiohemum. Zatřetí pak napovídá, že místní středoevropská keltština nemohla být příliš odlišná od tehdejší irštiny, což může být nápomocné při rekonstrukci keltských kořenů rozličného názvosloví, roztroušeného po zemi české i jejím jihozápadním okolí. Snad je třeba emigrantských zkušeností, aby tohle člověk zplna pochopil. Drobek česko-irského bratranectví je to jistě zajímavý a rád bych se o něm někde dopídil poznání hlubšího.

6. O tajemném světě víl a evropské myšlence

Poblíž městečka Letterfrack se mi naskytla vzácnost: sám proslulý a vší slávou velebený Connemara Natural Park. Jinak řečeno kousek lesa, který tu zbyl, když v desítkách generací irští pastýři všechen ostatní les do keříčku vymýtili, vypálili, kameny v tisícileté dřině do dlouhých šedivých zdí navršili a plochy mezi nimi pečlivě připravili ovcím, aby se tu pásly, rodily jehňata, bečely a ztrácely bobky. Musím se přiznat, že jsem kolem slavného Natural Parku projel bez zastavení. Ohrnul jsem nad ním nos. Nadělá se řečí kvůli kousku lesa ... a málem, málem jsem toho litoval. Nechybělo mnoho a býval bych nespatřil irský les vůbec žádný.Poutník, hledající ducha keltského, by ale měl stanout v stínu irského lesa. Nebo aspoň v jeho kousíčku, který tu kdoví proč zbyl. Protože je to zde, je to ten světlý porost uzlovitých dubů a rozkleslých jilmů, travnatá půda pod nimi, skalnaté skrýše, v nichž žily a snad dosud žijí tajemné bytosti druhého, neviditelného světa. Lid Danann, který se po ztracené bitvě na poli Tured změnil v tajuplný, kouzel znalý nárůdek skřítků, elfů a víl.

Nepochopí keltského ducha, kdo nezná jeho hlubokou víru ve vzájemně se prostupující dvojí svět: ten náš, viditelný, lidský a všední, a zároveň na témže místě a v týž čas svět víl, neviditelný, kouzlem a tajemstvím nabitý, jejž můžeš nejvýš tušit, máš-li k tomu vůli, trpělivost a nadání. V určitou chvíli a za určitých okolností mohou oba světy prolnout v jedno: stává se tak za tajemné noci Beltainu, z níž se postupem času stala čaromocná noc filipo-jakubská, jakož i v podzimním svátku jménem Samain, kdy mají smrtelníci nakrátko přístup do světa stínů a zemřelí navštěvují živé příbuzenstvo; aby je našli, zapalovala se jim za pohanských časů světélka. Z toho se v britském světě vyvinul husokožný rej Halloweenu a u nás o něco krotčí, svíčičkami osvětlené Dušičky.

Je pozoruhodné, jak povýtce přírodní je tenhle keltský druhý svět. Je rovněž pozoruhodné, jak převážně přírodní je pohádkový svět český. Zjistil jsem sám k svému podivu, jak pramálo ví sousední Germánstvo o hastrmanech (navzdory německému původu toho slova), o rusalkách, divoženkách, hejkalech a ohnivých mužíčcích; jeho bubáci jsou veskrze městští a civilizační, zazděné jeptišky, bezhlaví rytíři. Ale pohádky jsou nejstarším ze svědectví národních kořenů, starší než písně i než sám jazyk. Strašidla a zjevení starých hradů, zasutých chodeb a hřbitovů jsou u nás dědictvím a vlivem německým; tajemný život v nočním lese, na lukách a na slatinách však ukazuje na daleko starší a původnější dědictví dvojího světa, dědictví keltské.

Naštěstí na mě čekal ještě jiný kus lesa, tentokrát za nižádný národní park nevyhlášený a nejspíš tím autentičtější. Informační střediska, naučné stezky a tabule s latinskými názvy stromů zahánějí stíny z druhého světa. Sjíždím horskou krajinou do údolí říčky Erriff a najednou je les tady, nevelký, ale obklopuje mě, šeptá, dýchá tajemstvím. Směle by tady mohli druidové v bílých řízách lézt po dubových větvích a zlatými srpy odtínat posvátné jmelí. Beztak si myslím, že druidové zanechali svého pohanství tehdy, když jim ovce a kamenné zídky zabraly les, a tím i dvířka do světa víl. Snad jej jim, pokřtěným a obráceným, nahradilo umělé přítmí klášterů a kaplí. Ale to už dýchá jiným tajemstvím, víly a elfové do něj nesmějí. Sami bohové Lug a Taran ať povědí, zda je to plnohodnotná náhrada.

Mohlo být překrásné Irsko, dokud je pokrýval druidský les. Zesmutnělo, zjednotvárnělo přeměnou v travnatou krajinu pastýřskou, říkejte si co chcete o zeleném ostrově. Na více místech světa jsem měl příležitost pozorovat, jak ničivé, přírodě nepřátelské je to idylické pastýřství, jaké bestie jsou ty něžné ovečky, kolik zemí lesnatých a plných života zjevného i utajeného už stačily změnit v jednotvárnou, duchamornou step. Naštěstí tady v Irsku příliš prší, než aby se ta zelená step mohla změnit v step prašně šedivou a ještě dál v konečný produkt ovečkovské něžnosti, jímž je mrtvá poušť. Je zajisté zelený ten ostrov irský; ale jeho zeleň je pouze jednoho druhu, sytějších skvrn lesa na jeho mapě najdeš nemnoho. Tu a tam uzříš nevelké lesní ostrůvky, ale téměř vždy se jedná o les nový, v rámci zalesňovacího programu do úhledných řádků vysázený. Pro druidy a víly je v něm stejně místa jako ve sklepě na brambory.

Krajina Connemara je i mimo svůj les ... nemohu s dobrým svědomím říci, že krásná. Líbezná či půvabná už vůbec ne. Spíš pochmurně drsná, prasvětská. Nejirštější ze všech krajin irských. Skalnaté hory, příbojem ošlehávané rozeklané břehy, srázné útesy, rašeliniště, peřejnaté říčky a jezera, kamení, kterého bylo tolik, že po snesení do zídek už mezi nimi sotva zbylo místo pro nevelké pastviny. Chudobná krajina. Dovedu si představit prokletí života v ní ještě v čase nepříliš minulém. Zato však krajina víl.

A jelikož se tu daří vílám a jinému zjevení ze světa stínů, dochovala se zde i řeč gaelská, jazyk rusalčí, jímž se bezpochyby rozpráví v onom druhém, neviditelném světě. Tady se tedy opravdu ještě prostírá skutečný, úředně nenaplánovaný Ghaeltacht, i když jako ten druidský les na ploše neveliké. V drobných connemarských vesničkách, na ostrovech Aran daleko v moři (rusalky ovšem hovoří o Oileáin Árainn), v osamělých domcích na úbočí hor a pod srázy pobřežního útesu ještě žije keltský jazyk i duch a bude bohdá žít tak dlouho, dokud lidé sami nezapomenou, kudy vede cestička do světa víl v tajemné noci Samainu. Je to dokonce i duch vzácně bojovný: tadyhle silniční správa postavila směrovky jako všude v Irsku dvojjazyčné, ale jakýsi nekompromisně gaelský duch jejich anglické znění přemazal bílou barvou: tady jsme v Ghaeltachtu a basta. Kdo chce mít anglické cedule, ať si jde dál, tam, kde už se roztáhl jazyk přišelců, sasanach. Kde už lidé zapomněli na své příbuzenství s elfy a rusalkami. Takže žádný Galway, Carraroe a Oughterard, nýbrž Gaillimh, An Chearthru Rua a Uachtar Ard; a komu se to nelíbí, čepel mu v tu zrádnou hruď, jak dí sokolská píseň. Poutník, jenž je v řeči sasanach přece jen o dost zběhlejší než v tajemném jazyku víl, tu může mít jisté potíže. Kudy dál z té křižovatky? Co to, k čertu, mohlo stát pod tou bílou barvou?

Poblíž obce Inverin, vlastně Indreabhan, jsem pro ten den ukončil svou pouť. Bylo jí nějakých sto deset kilometrů z kopce do kopce, a když nic jiného, tedy určitě otlačený zadek se hlásí o své. Měl jsem před cestou starost o své šedesátileté srdce, o krevní oběh a jiné ničemnosti; což to, pánové doctores, cožpak krevní oběh. Ale ta...

U silnice stojí jako na zavolanou ubytovna pro mládež, dobrotivá správkyně mě do této kategorie s přivřením i ok na punčoše zařadila, ubytoval jsem se, v několika minutách se sbratřil s mladým Holanďanem a zamířil s ním do hospody. Není v ní mnoho lidí. Popíjím kilkenesské pivo, naslouchám Holanďanovu snažení o němčinu a pozoruji obecenstvo. Sestává z trojice mužských. Věru že i v české hospodě by sedět mohli; a už je dokáži i odhadnout a zařadit. Ten jeden, pomuchlaný, ustaraný mužíček, trochu plachý ... inu, takový obecný vesnický šimšula. Má napsáno za ušima, že se mu nežije lehce a ne všechno se mu daří, rovněž že v obci ani v hospodě nenáleží k těm, kteří udávají tón. Druhému oči jen hrají; má růžové tváře, šedivé kudrny a huba mu jede jak mědlice. Zkušenost prozradí vesnického žertéře a baviče, a to nikoli ve smyslu otravném či vlezlém; bude z lidí, kteří opravdu dovedou bavit hospodu. Ten třetí ... krásný člověk. Tvář jako ze železa odlitá, oči moudré, pravý obraz ušlechtilého selství, jaké v Čechách již vyhynulo. Každý režisér by ho mohl postavit před kameru ve filmu o Kubatovi, rychtáři zbudovském. Zničehož nic na mne žertéř pohlédl.»Kešviltu?« chce vědět. Nebo tak něco. Bezradně tápu zrakem po místnosti:co se na to říká? Nápodobně? Nebo radši Dejžtopámbu?

»Ptá se vás: jak se ti daří?« překládá šenkýř. Hned se taky chopí tužky a otázku mi napíše: »Cé chaoi a bhfuil tú?« Už chápu. »Děkuji za optání,« odpovídám česky, »dobře. A tobě?«Teď zase kouká trochu sklesle žertéř; ale zasměje se a už se nadechuje k řeči, vypadá to, že teď konečně se dostanu k tomu, proč jsem celou tu cestu podnikal, teď se dám do kupy se vzdálenými, zapomenutými, nesrozumitelnými keltskými bratranci, na ledacos se jich vyptám, samozřejmě že řečí sasanach, ale oni jí také rozumějí...

Jenže, čert vtom nese do hospody čtvrtého. Nastává halasné zdravení, ťukání sklenicemi guinessu, nit je přetržená. Škoda. Také můj Holanďan mi něco hučí do ucha ... všechno je marné, kouzlo je pryč, chvíle víl pominula. Žertéř teď dal ručku hore a načal jakousi píseň, je to gaelsky a nepodobá se to ani písním anglickým, ani těm fidlavě kvapíkovitým irským, divná melodie, nikde jsem takovou neslyšel. I z ní výrazně hovoří keltský duch. Ostatní tři asi mají jiné starosti, takže se k zpěvu nepřidali, a za chvíli už všichni dohromady něco důležitého přetřásají, chvíle zevšedněla dočista.

A druhá příležitost, vím to, už se nenaskytne. Ještě zítra pojedu kus cesty Ghaeltachtem, jenže sedě na kole mnoho hovorů nezapředeš. I když v povídavém Irsku člověk nikdy neví. Ve městě, které je přece jen o mnoho víc Galway než Gaillimh a na poměry západoirského pobřeží přímo velkoměsto, si ještě koupím gaelský slovník, abych měl doma z čeho brát rozumy, ale pak už Ghaeltacht opustím nadobro, na východ od Galway už panuje jazyk sasanach, který se tady už zase proměnil v angličtinu. Další cípek Ghaeltachtu je pěkný kus cesty na jih, v hrabství Kerry na poloostrovech Dingle a Inveragh, jenže tam už se nedostanu, ledaže bych nechal ujet loď. Pomalu abych začal pomýšlet na navrátila.

Ještě ale zbývá hodinka, než bude čas jít spát; neprojdeme se tady mezi těmi chaloupkami k moři? Je s podivem, co zde těch chaloupek stojí; přímořská Connemara je dosti hustě osídlena, třebaže větších sídel i obyčejných vesnic tu nenajdeš mnoho. Chaloupky jsou to čisté, buď nové, nebo aspoň zbrusu přestavěné, aby odpovídaly požadavkům současného člověka na bydlení; nebe a dudy ve srovnání s bídnými, rašelinou smrdícími doupaty, z nichž se utíkávalo před hladem do země, zvané po irsku Amerikay. Před každou chaloupkou stojí slušné auto, asi se tu nežije nejhůř. Je trochu záhadné, z čeho. Průmysl široko daleko žádný, ani na moři nevidím příznaky nějaké rozvinuté rybářské činnosti, je vůbec s podivem, jak málo si odjakživa Irové všímali svého moře. Pole také žádná, jenom na drobounkých, kamennými zídkami ohraničených pastvinkách se tu a tam pase po jedné, po dvou kravičkách. Vejdou se i s ocasem tak zrovna na tu maličkou plošku. Že by stačily nadojit všechnu tu nepřehlédnutelnou zámožnost?

Možná že vysvětlení lze nalézt opodál: před mnohým z těch domečků stojí ne jeden, ale jako u nás za časů nerozborné družby hnedle dvojí vlajkový stožár. Vlaje na nich prapor irských barev white, orange and green ve svornosti s modrým ohvězdičkovaným evropským. Irové jsou totiž velicí zastánci evropské myšlenky. Důvodem té náklonnosti je mimo jiné skutečnost, že do chudobného Irska plynou z evropské pokladny pěkné peníze; a některé z nich se jistě dokutálejí až do connemarských chaloupek. Nu, rád bych byl malou myškou, když jsou evropští páni ministři sami mezi sebou a odloží své pro veřejnost určené úsměvy a optimistické řeči. Zdaližpak nemluví ti chudší z nich o tom, že dvakrát netouží po dalším chudobném členstvu, s nímž by se museli o subvenční koláč dělit; ti bohatší že zas nikterak nebaží zasypávat penězi svých poplatníků ještě víc prázdných dlaní? Mám tudíž své pochybnosti o brzkých vyhlídkách království českého stát se členem tohoto podpůrného spolku. Dojde-li k tomu někdy, pak nejspíš až česká pokladnička bude schopna raději do té evropské přisypávat než se řadit do fronty almužníků za obyvatele connemarských chaloupek. Což může, jak tak karta padá, ještě nějaký čásek trvat.

Tak se mi jevila otázka evropského rozšíření před sedmi lety. Dnes, zdá se, vypadá situace přece jen jinak a chudší příbuzní budou vbrzku připuštěni k evropskému stolu. Ještě jsou sice všelijaké tahanice - o Temelín, o subvence, o jisté plesnivé dekrety, o určitý čas, než noví členové nabudou plných práv, ale to všechno, řekl bych, není podstatné a bude překonáno. Jen ... nevyskytnou se potíže závažnější než pouze hospodářské? Mnozí se po pádu komunismu domnívali, že ekonomie je všechno, ale ona není. Jakpak se budou v evropské rodině vyjímat postkomunistické móresy, chytráctví, neurvalost, nespolehlivost, záludnost, úplatnost, od nichž je zřejmě nesnadné ustoupit? Jak bude rozuměno politice jakožto zaopatřovacímu ústavu pro vyvolené? Jak - v českém případě - zatvrzelosti, s níž velká část veřejnosti i vládní činitelé setrvávají na představách roku pětačtyřicátého? Nerozpadne se pod tou tíhou evropský stůl? Učit se, učit se, učit se, říkal ... teď honem nevím kdo. Ale není už na to moc času.

Duben 2002

Connemarským chaloupkám je patrně souzeno stát v evropské frontě napořád. Snad by bylo možné přilákat investice a vystavět moderní průmysl tam, kde se dnes kravičky ohánějí ocasem, ale to by zcela určitě vedlo ke konečnému zániku Ghaeltachtu a celého světa víl. Obyvatelstvo by se pomíchalo, přicházeli by lidé odkudsi z východního pobřeží, z Anglie či Německa a za čas možná i z Pelhřimova - a plachý keltský duch by uprchl, zalezl by mezi kameny druidského lesa mezi elfy a rusalky. Nebo by bylo možno příspěvky zastavit, starej se, irský lide, jak umíš; tu by se asi connemarské chaloupky vyprázdnily, zřícenin s propadlými střechami by přibylo. Vést existenci bědnou, jen tou kravičkou na kamenité pastvince živenou, v chatrči smrdící rašelinným kouřem, by dnes už nechtěl nikdo. Lze spět k pokroku, k blahobytu, ale do určitých koutů Evropy, do finského Laponska, na skotské Highlands, do alpských strání, na skalnaté západoirské pobřeží bude nutno sypat peníze i nadále, nechceme-li, aby zanikl jejich ojedinělý svéráz.

Nu, zatím je tu keltský duch i keltský jazyk, i les druidů dosud tu a tam najdeš. Bohdá už zůstane zachován, už nikdo nepřijde na nápad jej podpálit, aby měly víc místa žravé ovečky. Ještě si můžeme poslechnout jeho tajemný šepot. Můžeš se též přenést přes dvoje moře a půl Evropy, poutníče, a poslechnout si šepot lesa českého: nezdá se ti, že i naši skřítkové, rusalky a hastrmani si spolu doposud šeptají bójsky?

7. Na obrátce cesty

Počítátko kilometrů hlásí, že jsem jich už ujel kolem tisíce po zemi irské, k tomu dobrých tři sta po zemi skotské a zemi anglické; krom toho mám na paměti, že hodných pár stovek kilometrů budu muset ušlapat, nežli se dostanu napříč Irskem k východnímu pobřeží a zpátky Skotskem i Anglií do Newcastlu k lodi. Nelze ani vyloučit nějakou mrzutost; kolo je technika choulostivá a porucha vždy znamená ztrátu nejméně jednoho dne. Rád bych spatřil též jižní část Irska, má prý být zcela jiná než ten drsný severozápad, ale už to nepůjde, datum na kalendáři odměřuje dny k obrátce.

Za městečkem Ballyvaughan začíná krajina pustnout a kamenitět; to už je tedy ono proslulé území The Burren, po gaelsku An Boireann, jehož oslava rovněž nechybí v žádném průvodci. Je pozoruhodné hlavně tím, že tu není vůbec nic. Jen oblé skalnaté hřbety, kam až oko dohlédne, a pod nimi moře, modré či šedivě zpěněné, jak se zrovna bohům počasí uzdálo. Že sem přesto směřují výletnické houfy, je znamením zdatnosti irské turistické reklamy, která dovede s úspěchem prodat i tuhle nevlídnou pustinu. Maně si člověk vzpomene na české krajiny stokrát krásnější, o nichž se metr za hranicemi pranic neví; máte se v Irsku čemu přiučit, stratégové české turistiky.

Co zde shledávám hodným pozoru, jsou dlouhé pásy kamenných zdí, přetínajících až kamsi do nedohledna skalnatou vyprahlinu. Ono i ve škvírách mezi kamením vyraší tu a tam stéblo, jímž se uživí skromná ovečka; ale jaká to musela být nepochopitelná, vytrvalá píle, která přiměla majitele těch skal, aby své pravěce neplodné pozemky ohradili zídkami! Či snad jaká majetnická chtivost, nutící přesně oddělit, co je moje a co tvoje; a ze všeho nejspíš jen třeskutá nuda pastýřů, tisíc let koukajících, jak ovečky shánějí stébla, a z té nudy raději vynášejících neužitečné kamení do neužitečných zídek.

Odpoledne se nachyluje a opět se naskýtá otázka, kam večer hlavu složit. Obvykle si z toho nedělám hlavu, jelikož jsem ještě nikdy noc vestoje nestrávil. V Irsku by to mělo být zvlášť snadné; teorie o něm praví, že je jednou z mála evropských zemí, kde můžeš svobodně a kdekoliv tábořit; jaký to rozdíl oproti většině jiných, v nichž se noční pobyt mimo k tomu vymezený prostor pokládá za zločin a je přísně stíhán. Tady prý, chceš-li postavit stan na soukromém pozemku, máš vyhledat majitele a požádat ho o svolení; ten je bezevšeho dá a je to. Krásné. Ovšem v Irsku stěží najdeš jiné pozemky než soukromé. Ani na dlaň trávníčku, ani roštíčko, ani staré listí, do nějž bych v bázni boží na noc zalezl. Mimo soukromý pozemek se nacházejí pouze silnice, ale to bych zas překážel dopravě. Nebo bych se snad mohl zavěsit na bidlo nad mořem. Takže tedy požádat majitele ... nojo. Je večer, poprchává, kolem nic než umoklé, větrné, ovcemi podělané pastviny. Nic zvlášť lákavého. Človíčka nikde. Jdi teď a sháněj, kterému sedlákovi tenhle kus mokré trávy patří. Hledej, z které postele nebo z které hospody ho máš vytáhnout. Jistě by povolení dal, což o to; ale... Košatá je teorie, chmurně pohublá skutečnost.

Nezbývá než šlapat v dál, než najdu kempink nebo takzvaný hostel, v němž lze za pár liber přespat ve společné noclehárně. Obecenstvo v něm bývá převážně mladé, v rámusu si libující, i nezaplál jsem příchylností k tomuto způsobu ubytování. Britské zařízení, označované literami B&B - Bed and Breakfast, je rovněž všude rozšířeno, ale cena se pohybuje kolem šestnácti sedmnácti liber, což jsem ochoten akceptovat pouze výjimečně, i když se za to ráno nacpu dobrou a vydatnou snídaní.Za skalnatým mysem Black Head se však otevřela pobřežní písčina a na ní do daleka roztahaný kempink, který ani není na mapě. Sláva. Jako všude v Irsku, i zde je obsazen téměř bezezbytku stálými táborníky. To znamená, že někdo z města si sem nechal přitáhnout takový jako domeček na kolečkách, kolečka podložil špalky a cihlami (ostatně kolečka už domeček až do svého rozpadu potřebovat nebude), vztyčil televizní anténu a od té chvíle sem bude jezdit a trávit volné chvíle. Jelikož je volných chvil ve srovnání s nevolnými menšina, jsou kolečkové chalupy v tento jarní čas vesměs prázdné a oddávají se tichému chátrání.

Kempink u osady Fanore je jako po moru, v recepci nikdo, dveře umývárny pochmurně vržou ve větru, ale tuhle ... přece jen život: z jednoho vozu vystoupí poněkud obnošená madame a chce tři libry. Kdyby byla její chaloupka pokrytá perníkem, měl bych se na pozoru; ale madame je vlídná, po irsku povídavá a velkorysá: mohu prý si za ty tři libry dělat v kempinku co chci. Nu, nechci toho tak příliš, jen použít jistých zařízení a natočit si vodu. Zařízení jsou jako ta madame: rovněž poněkud obnošená, v různých stupních rozkladu, všechno je zašlé, narezlé, vrzavé, kejklající se.To už tak máte v Irsku. Za mořem v Anglii jsou veškerá zařízení absolutně jako z cukru, to ani v proslule pořádném Německu nenajdeš pokaždé něco tak čistotně a úzkostlivě udržovaného. Ovšem Irsko ... comme si, comme ça, řekl by Francouz. Ne zrovna lajdáctví, ale určitý halabalismus je příznačný pro zelený ostrov víl. Něco se porouchá, nu což, nějak to sdrátujeme, tak, a je to. Něco nedoléhá, nedovírá, je pokřivené, rezavé ... ech, co na tom, však i takhle se toho dá používat. A když nedá - nějak se obejdeme. Nemusíme hned všechno mít.

Pámbu mi odpusť rouhání, ale zdá se občas, jako by se přes Irsko přehnal socialismus. Nebo ne socialismus? Třeba i to je duch keltský, příbuznost bratranecká? Možná že též irský člověk má zlaté ruce, jenže mu z nich vychází produkt poněkud vachrlatý? Snad i on pohlédne na své dílo a řekne - ale co, to je dobrý, Venco, vykašli se na to, jdem na pivo. Nevím. Nevím ani, jaká bývala dodělanost a udržovanost zařízení českých před nájezdem socialistických komančů. Kdo to pamatuje, ať mě zpraví, protože bych to rád věděl: co je socialismus a co duch keltský.Ke všemu se mi leccos na kole začíná rozkládat - nu, uštípneme tady kousek drátu z tohohle plotu a zflikujeme. Po irsku.

Přeslavné útesy Moherské už jsou také tady a s nimi obrátka mé irské pouti. Cliffs of Moher jsou takto opravdu úchvatné: kolmý sráz nějakých tři sta metrů z travnaté plošiny rovnou do bíle zpěněného, divoce vířícího moře, hnízdiště mořských ptáků v černé skále, nad tím vším hradovitá stavba Brian's Tower. Nevím, kdo byl ten Brian a kdy tu věž postavil, ale je to pěkné, středověce romantické. Vítr a dešťové přeháňky, daleký rozhled pod rychle se měnícími mraky, pravá irská nálada. Jenže ovšem také hejna, roje, regimenty lidstva. Jako Žižkova vozba se řadí autobusy dole na parkovišti, lidstvo proudí vzhůru dolů, brebentíce dvěma tucty jazyků. Ponejvíc francouzsky, jak mohu zaznamenat.

Nenáležím k těm, kteří s nosem vzhůru káží o špatnostech masové turistiky, přičemž ji sami provozují, ale přece jen dávám přednost tichému zamyšlení, postát, zaposlouchat se do větru, do šelestu trávy. Naštěstí je zatím dost pěkných míst, kde je to možné; i opouštím věhlasné útesy a s nimi i veškeré západní pobřeží.

Možná že by byl ještě čas šlapat den nebo dva k jihu, ale tam se mi staví v cestu hluboký záliv a město Limerick. Potřeboval bych víc než ten den, abych obojí objel, jelikož napříč Limerickem se mi nechce; cestuješ-li na kole, vyhýbej se velkým městům, ó poutníče. Takže raději vzhůru na východ, do vnitrozemí. Od této chvíle šlapu domů. Lhal bych, kdybych říkal, že se netěším. Ještě však přijde cestou ledacos zajímavého; tak například půvabné městečko Kilfenora s prastarým klášterem a celou sbírkou vysokých křížů.

Vysoký kříž je jedním ze symbolů Irska. Stavíval se asi před tisíci lety, je tesaný z kamene, kolem čtyř metrů na výšku, krátká ramena obtočená kamenným věncem, nahoře zakončení ve tvaru malého domečku a odshora dolů je zdobený těžko rozluštitelnými, rovněž v kameni tesanými biblickými scénami.

I město Ennis je pěkné, starosvětské, malebné jsou i zákruty velké irské řeky Shannon, ještě malebnější tam, kde se řeka rozšiřuje v mohutné jezero Lough Derg ... jenže co je to platné, čím dál do vnitrozemí, tím méně je té malebnosti, tím víc krajiny ne sice zrovna ošklivé, ale přece jen jednotvárnější, než byla ta strohá vznešenost západního pobřeží. Není to dočista rovina - zběžný pohled na mapu Irska může mýlit - spíš oblá zvlněnina, v níž se toho mnoho nemění. A tak to jde - pastviny, vesnička, pastviny, můstek, pastviny, kousek háječku, pastviny, vřesoviště, pastviny, pastviny ... denní úseky se prodlužují daleko přes stovku, jednak že není příliš u čeho se zastavovat, jednak že příležitostí hlavu složit je tady ve vnitrozemí pořídku.

Ale uprostřed té zelené jednotvárnosti je přece jen místo, jež jenom tak obpelášit by byl zrovna hřích: klášterní zřícenina Clonmacnoise. Já vím, zbouraných klášterů je všude v Irsku jako máku, až už člověk neví, který byl který. Ale tohle je něco onačejšího. Hlavní duchovní středisko starého Irska, místo, z nějž dějiny i samo ovzduší země nejmocněji zaznívají. Zrovna z něj duní.

Klášter založil na křižovatce obchodních cest v ohbí řeky Shannon sám svatý Kirian (ne Kilián, to byl někdo jiný) a dlouhá léta sloužil jako východiště i útočiště irské víry a vzdělání, než mu, podobně jako jiným irským klášterům, udělali konec vítězní protestantští Angličané. Ti jej vyloupili a vypálili tak důkladně, že ani houževnatí irští mniši se už nepokusili jej obnovit.

První ovšem angličtí nájezdníci nebyli. Jest psáno, že klášter Clonmacnoise vyplundrovali, mnichy povraždili a klášterní poklady ukradli asi dvacetkrát Vikingové, zhruba stejněkrát Angličané a dvakrát tak často sami zbůjní a trestu Božího se nebojící irští velmoži, dokud jejich zbůjnosti Angličané rovněž nezaťali tipec. Všechny tolik lákaly proslulé klášterní poklady, že před nimi případný trest Boží ustoupil do pozadí. Když vraždící smečky odtáhly s poklady v pytlích, vždy zbylí clonmacnoisští mniši svůj svatostánek opravili, znovu vystavěli, nové poklady snesli. Patrně aby bylo příště co loupit.

Současnému a středověké mentality vzdálenému člověku se vtírají všelijaké pochybnosti: k čemu musel klášter za každou cenu mít ty náramné poklady? Domnívali se řeholní otcové, že je Bůh marnivý jako stará kurtizána a musí mít zlatých kalichů, perlami vyšívaných rouch, stříbrných monstrancí a jiného vzácného haraburdí, kdyby na sůl nebylo? Při vší úctě ... nevím. Nemohu v sobě najít mnoho pochopení ani pro mnišskou odříkavost a pojídání sušených kobylek, ani pro tu nafouklou nádherymilovnost. Kdoví, nebylo--li by lepší pro zemi irskou, milejší Pánubohu a ku zdraví samotným mnichům, kdyby měli své chrámové nářadí vyřezané z olše a místo perlami zdobených bohoslužebných rouch používali lněné košile. S Pánembohem by se na tom jistě shodli; on není marnivý, to jen lidé si ho zase jednou přizpůsobili k obrazu svému. Nájezdníci by si byli rozmysleli, stojí-li jim olšové poklady za námahu. A klášter dnes nemusel být v rozvalinách.

8. Truchlivé poselství kulatých věží a konec cesty

Nad zříceninami Clonmacnoise ční dvě kulaté věže. Vězme, že irská kulatá věž není jen tak něco kulatého; vedle vysokého kříže je to jeden z hlavních symbolů, v něž se vtělil duch starých irských dějin. Věže jsou velmi vysoké, velmi štíhlé, k vrcholu se ještě zužující a zakončené kuželovitou stříškou, pokud jim ji vichr dějin nechal. Stavívaly se v touž dobu jako vysoké kříže, totiž před tisíci lety, a byly místem, kam se okolní obyvatelstvo uchylovalo před vikingskými a jinými nájezdy. Zejména se do nich uchylovali mniši se svými poklady, což ovšem Vikingové dobře věděli a dali si na obléhání záležet. Někdy se obležení ubránili - vchod do věže bývá nějakých pět metrů nad zemí, a když obhájci strhli můstek, byli v bezpečí. Pokud se ovšem obléhatelům nepodařilo vhodit do věže oheň. To se pak vzňaly dřevěné podlahy i schodiště a obhájci uhořeli. Zřejmě jim to byla vyhlídka milejší než padnout do ruky Vikingům. Zlaté poklady se ale pouze roztavily, takže výsledek akce byl pro Vikingy uspokojivý a vybízel k opakování.

Irská kulatá věž, řekl bych, je dějinný symbol dosti truchlivý. Symbol bezmoci a pasivity. Přitom irské báje znají celé bataliony bojovných králů a nepřemožitelných hrdinů. Pohanští rekové Cuchulain a Ferdiad by do věží určitě nezalézali a hrdinové válečné družiny Fianna by se v otevřeném poli směle bili s vetřelci vědouce, že jim po boku se svými kouzly stojí neviditelný lid Danann. Ale ochablé, do bezmocných královstvíček rozpadlé, pod mnišským vlivem stojící Irsko neznalo jiné záchrany než se stáhnout do věže, čekat, zapálí-li ji útočník nebo ne, a v modlitbách doufat, že to protentokrát dobře dopadne.

A ono nedopadlo. V symbolice kulatých věží je už zakotven budoucí osud irského živlu, jeho neustálý ústup, krátká vzplanutí v předem ztracených bitvách, nová pokoření, šíření vítězné anglické moci, anglického mravu i jazyka. Lze říci, že četba irských dějin je výstražnou ilustrací zásad i konečného výsledku prakticky prováděného pacifismu. Nikoliv. Zbožného usebrání v modlitbě je zapotřebí myslivému člověku, ale někdy je také třeba vzít do ruky zbraň. Kdo to nesvede, tomu i Bůh sešle, jen oč si koleduje: porobu, ponížení, zánik.

Nebesa vědí, zda i v tom je jistá podoba s dějinami českými, zvlášť těmi novějšími. Lze ledacos přestát, do věže zalézt, počkat, až to přejde. Však oni Vikingové jednou odtáhnou, třebaže s našimi poklady v pytlích. Jenže ztráta pokladů je ještě menší ze škod. Po každém přestátí vyleze z věže duch národa ještě malátnější, ještě přikrčenější, ještě ochotnější radši se nechat upálit než vyjít se zbraní a dát se do pranice. Výsledek pranice bývá možná nejistý. Výsledek opatrného zalézání je naprosto jistý.

Praví se, že ani po konečném vyplundrování význam Clonmacnoise nezanikl, nýbrž že nadále zůstal duchovním symbolem irského lidu. Možná. Mohu jen vidět, že nadále slouží jako hřbitov: klášterní památky stojí uprostřed starších i novějších rovů a křížů. Trochu mě to ruší, abych se přiznal; chtěl bych se napojit atmosférou dějinného místa, ale míchá se mi do toho atmosféra krchova. Jen starý kámen s nápisem v ogamském písmu mě vrací zpět do pohanských dob. (Ogam - jediné evropské písmo, nevzniklé z antických abeced. Za písmena sloužily shluky delších či kratších čárek, posazených nad či pod vodorovnou linkou. Psalo se jím, či spíš, tesalo se do kamene v předkřesťanském Irsku.)

Směrovky udávají stále kratší vzdálenosti k městu Drogheda, to už je na východním pobřeží. Znamená to, že jsem za těch pár dní stačil přejet Irsko napříč. Hlavní město Dublin (irsky Baile Átha Cliath) je také nedaleko, nějakých třicet kilometrů k jihu, ale raději si je nechám od cesty, jelikož si lze představit, že projíždět jím na kole by nebyl žádný med. Drogheda je menší a plná historických vzpomínek, hlavně na to, jak ji puritánský arciraubíř Cromwell rozstřílel, vyraboval a vyvraždil. Anglický poměr k vojevůdci a tvůrci dějin Cromwellovi je poněkud rozporný; irský však naprosto jednoznačný.

Též v předpolí Droghedy se to historickými upomínkami jen hemží. Teče tudy řeka Boyne, irská Bílá hora. Mocný a poměrně málo zplundrovaný klášter Mellifont se zde vypíná, jakož i zpustlejší, zato svou atmosférou daleko tajemnější klášter Monasterboice. Patří k němu jedna kulatá věž, několik vysokých křížů, pošmourné mžení, a hádal bych, že i početný zástup strašidel a duchů všeho druhu v hodině noční. V okolí je však zastoupen i čas mnohem starší, předkeltský. V pahorkatině nad řekou Boyne je mnoho památníků na dobu megalitickou, z nichž největší a nejznámější je mohylový hrob Newgrange. Kromě dlouhé zděné chodbičky, v níž si musíš dát pozor, aby sis neurazil hlavu, a těsné komůrky na jejím konci toho zde moc není, leda podivnými spirálovitými ornamenty zdobené kamenné desky. Tajemna a záhadnosti můžeš, jsi-li na takové věci citlivý, nasát víc.

Co to bylo za lidi, jimž stálo za to natahat sem z padesátikilometrové vzdálenosti (nikde blíž se podobná hornina nenachází) ty mnohatunové kameny a navršit je v obrovskou mohylu? Jaká musela být jejich úcta ke knížecím či jakým nebožtíkům, případně strach před nimi, že jim stavěli tak příšerně velikánské hroby? Kolik času, kolik úsilí je to stálo? Co si u toho mysleli? A jak mluvili, jaká byla jejich víra? Četl jsem úvahy o tom, že to, co pokládáme za víru a filozofii druidsko-keltskou, bylo ve skutečnosti převzato od tajemného lidu megalitického. Jsou to oni, ten přízračný lid Danann, který dle pověstí obýval zelený ostrov před Iry a po své porážce na poli Tured se změnil v skřítky a víly? A jsme-li my Češi odrodilými Kelty, nestojím tu před bratranectvím ještě dávnějším, nad kořeny ještě hlubšími? Co by mi pověděl třeba duch menhirů na Slánsku?

Jo: když je řeč o Slánsku, musím v té spojitosti povědět, že šlapaje po silnici směrem k Droghedě, bylo mi projeti obcí jménem Slane. Gaelsky se to poví také tak nějak. Šla ta obec do ukrutného kopce, takže vydrápav se klna a hekaje na jeho vrchol, nezbývalo mi již chuti ani sil drápat se ještě výš, až po tajemnou pevnost téhož jména, která tu zbyla z časů keltských králů. Škoda že jsem se nevydrápal, ducha králů nepoznal. Místo toho jsem s úlevou drandil dál, zpívaje si posměšnou píseň: Šla babička do Slanýho, nesla ... no, nechme toho. Osamělý poutník, víte, si časem začne sám pro sebe zpívat a povídat, takže může kolemjdoucím připadat jako blázen. Co se toho Slanýho týče, já vím, že slovní podobnost nemusí vůbec nic znamenat. Ostatně český výraz slaný je významově zcela jednoznačný. Až na to, že ve Slaném nic slaného není a nikdy nebývalo. Keltsky ale slan znamená jistý, pevný, bezpečný. Předvěká pevnost na tom hrozném kopci je toho dokladem. Co když ... ano, ano, je to jen takový dohad, ale co když ten náš Slaný není vůbec slaný, nýbrž to bývalo místo pevné a bezpečné za časů bójských? Jiný doklad bratranectví? Ano prosím, já vím, že dokázati to nikterak nelze. Netrvám na té domněnce zběsile, nejsem Däniken. Ale přesto: co není dokazatelné, není ještě nemožné.

A je-li nedokazatelných možností více, kdož ví. Některé mohou být i pravé. Víte, až budu mít pokdy a bude mi k tomu bádavě a tajemně, vezmu si k ruce všechny české mapy, co jich doma v almaře mám, všechny své slovníky a jiné kněhy keltských jazyků, naleji si skleničku vína k povzbuzení fantazie a budu srovnávat. Ves po vsi, kopec po kopci, lesy, údolí, skaliska. Většina podobností, jež shledám, bude asi náhodná. Ale všechno ne; je-li náhod moc, nebývá to náhodou.

A teď už rovně za nosem k severu, přes městečka Ardee, Caringmacross, kde mě zastavil pěkňoučký katolický páter a chtěl vědět, nejsem-li z Austrálie (jméno té země může znít obyvateli Čech velmi exoticky, ale v Irsku má kdekdo v Austrálii čtvrtinu příbuzenstva, a to ještě jen proto, že ty zbývající tři čtvrtiny jsou v Americe). Záporná odpověď ho ale nezarmoutila, pročež mě obsypal požehnáními jako božítělové procesí kvítím. Třetí prasknutí drátu v zadním kole o čásek později však zažehnat nedokázal, neboť to se nachází v kompetenci pohanských božstev. Zato se mi po tom požehnání pěkně, rychle jelo, ačkoliv irské počasí se opět rozpomnělo na svou proměnlivost.

Posléze přišlo poslední městečko Castleblayne, za nímž už je Irské republiky konec a někde se tudy táhne hranice Irska Severního, a tudíž britského království. Hranici lze opět poznat leda podle toho, že za ní poutník vjede na silnici pěkně rovnou a pečlivě udělanou, na rozdíl od té irskorepublikánské hrbatiny a zflastrovaniny.Teď by mi už zbývalo jen povědět o starobylém městě Armagh, dějišti přemnoha staroirských pověstí a sídle pohanských králů země Ulster, v němž jsem zabloudil a vybloudit nemohl; je úděsné, pravím, jak nepoužitelné odpovědi dávají tihle Irové, když se člověk optá, kudy se někam jede. To máte úplně jednoduché, jeďte pořád rovně a pak doleva. Že je mezi tím těch cest doleva pět a kromě nich ještě zatáčky, křižovatky, slepé uličky a všeho druhu kličky, jejich domácí paměti jaksi vypadlo.

Též o jezeře Lough Neagh je třeba se zmínit, největší ze sladkovodních ploch celé britské říše. Je to vskutku majestátní kus vody, i když se k ní málokde dostaneš. Jako by o krajinnou perlu tak utěšenou nebyl zájem. Nechci vědět, jaký rumrejch, jaký turisticko-reklamní tanec by se kolem takového skvostu rozpoutal u nás v Německu. Ale Severní Irsko dosud požívá pověsti země nebezpečné, kde by turista mohl přijít k úhoně, takže se sem nejezdí a krás nevyužívá. Ze svého sobeckého hlediska bych mohl vyslovit přání, jen ať se to v tom Belfastu ještě občas popere a ta hloupá pověst se tak zachová pro případ, že bych se sem chtěl ještě někdy vrátit.

Nu, a téhož dne jsem již dosáhl přístavu Larne a převozu do města Stranraer, což je už ve Skotsku. Tím tedy skončila má pouť po Irsku, Severním i všem ostatním. Zbývá ještě nějakých tři sta kilometrů napříč britským ostrovem, ale o nich nechci vyprávět, jelikož to nepatří k mé cestě za bratranci. Dospěl jsem, uondaný, zmoklý, umazaný a o deset kilo zhublý do přístavu newcastleského, s dvěma tisíci dvěma sty kilometrů na počítátku. Okamžikem vjetí na převozní koráb se rozpadlo mé irské drátování na kole, jelikož čekalo zřejmě jen na tento okamžik.

Tak tedy sbohem, Irsko. Sbohem, duchu keltský, sbohem, bratranci nalezení i nenalezení. Nevím, vypravím-li se k vám ještě někdy; ono je to vaše Irsko zemička pozoruhodná, nemohu však říci, že ze všech nejnáramnější. Koukejte si ji drobet zalesnit, ta vyholená zelenost může člověku jít občas na nervy, o počasí ani nemluvě. Ještě také nevím, co mi z té návštěvy vyplyne. Myšlenky a dojmy musí dozrát, aby vydaly ucelený obraz. Tajemství a prchavá poznání se musejí chytit, do dlaně sevřít, do slov odít. To někdy nebývá snadné. Ale snad, až znovu zasednu nad stránky svého románu, uvidím živěji obraz Čech za časů bójských. Čemusi lépe porozumím, cosi lépe pochopím, něco si lépe představím, ze stínů dávné minulosti se mi stanou živí lidé. Provedou mě tajemstvím času, v němž jedno přerůstalo v druhé, z jazyka slovanského a ducha keltského se vytvářel způsob český.

Červen 1995

(pokračování)

Zpátky