Leden 2006

Co opravdu řekla Milada Horáková

Marie Homolová

Po pětapadesáti letech od popravy Milady Horákové se objevila nová svědectví o tom, jak před soudem vypovídala. Magnetofonové a filmové záznamy z politického procesu dokazují lživost dobového zpravodajství vytvořeného komunistickou propagandou.

"Trvám na svém přesvědčení, a to proto, že jsem se opírala o stanovisko a informace osob, které mi byly autoritou, a to v první řadě o oba prezidenty Československé republiky, Tomáše Garrigua Masaryka a doktora Edvarda Beneše, kteří na mě působili během celého mého života.“ Z magnetofonového pásku natočeného 8. června 1950 zní pevný, zvučný, důrazný hlas, bez stopy zaváhání. Tohle má být ta zlomená, provinilá bestie Horáková, jak ji před víc než půlstoletím líčily reportáže z procesu?

Krátce po vynesení rozsudků proti dvanácti obžalovaným vydalo ministerstvo vnitra o vyšetřování a průběhu soudu publikaci. Říkalo se jí šedá kniha a čtenářům měla po pravdě ukázat, jak korektně vyšetřovatelé i soud odhalovali hloubku provinění zrádců československého lidu. Avšak větu „Trvám na svém přesvědčení…“ byste v ní hledali marně - podle „pravdivé“ knihy ji Milada Horáková nepronesla. O to se cenzoři textu postarali. Po jejich zásazích nepronesla ani mnohé další...

První poúnorový politický monstrproces se už odehrával v režii sovětských poradců. Na jejich pokyn byla připravována obrovská mediální kampaň v tisku, rozhlase i ve filmovém zpravodajství. Nakonec se však takřka jediným použitelným trumfem staly noviny a zejména šedá kniha. Tedy texty psané, v nichž se dalo se slovy a větami snadno manipulovat. I rozhlas vybíral pro zmanipulovaná zpravodajství jen některé části výpovědí obžalovaných a ty méně vhodné věty překrýval komentářem. Jít do přímých přenosů si vůbec netroufl.

Zejména Milada Horáková propagandisticky zcela „selhala“. Mluvila jasně, nepokořeně, z jejích slov se ani po důkladné cenzuře nedalo sestříhat téměř nic, co by se komunistům hodilo. Na magnetofonovém pásku s její výpovědí se okamžitě poté, co domluvila, objevil příkaz redaktora Neulse z tiskové komise sestavené pro potřeby procesu: „Nepublikovat.“ Zvukový a obrazový záznam příliš evidentně zachycovaly nepokořený tón hlasu a odpovědi, které zněly jinak, než jak je čtenářům předkládaly noviny. Natočené pásky, nakonec nepoužité, zmizely v archivech a zůstaly tam celá desetiletí. Nedávno je dokumentarista Martin Vadas ve spolupráci s Národním filmovým archivem dohledal a sestavil z nich mnohahodinový dokument, který v červenci promítal na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Podobný dokument nabídl minulý týden Radiožurnál, když využil nikdy nevysílané rozhlasové pásky, které letos objevily pracovnice Národního archivu v zapomenutých krabicích.

Zůstala jsem stejná

Srovnání skutečné výpovědi Milady Horákové s textem z šedé knihy přináší výmluvný obraz o cenzorské činorodosti autorů publikace. „Jak jsem se dostala sem, jaké byly pohnutky mého jednání, myslím, že i během vyšetřování u Státní bezpečnosti vyšlo najevo.“ Tato slova vyšla v šedé knize coby jeden z důkazů přiznání obžalované. Použít pro rozhlas se však nedala, protože bylo jasně slyšet, že Horáková po slově „najevo“ neklesla hlasem tak, jak se dělá před tečkou. A věta o pohnutkách skutečně z magnetofonu pokračuje: „… že jedno je jisté, že nebyly nízké a nečestné.“ Tuto její část autoři knihy vyškrtli.

„A musím prohlásit, že Státní bezpečnost a její orgánové v té věci projevili více trpělivosti, aby mě přesvědčovali, než já jsem projevila trpělivosti po Únoru, abych se přesvědčila.“ Tak zněla slova v šedé knize a leckdo by z nich pochopil, že se Horáková sklání před argumenty protivníka. Jenže i tato věta pokračovala: „… zda různá ta násilí a nesprávnosti, které jsem i já brala jako pohnutky svého jednání, byly skutečné, anebo jen přechodné a v čem spočívaly. Já bych lhala, státní soude, kdybych řekla, že jsem změnila se úplně a že jsem změnila své přesvědčení a že jsem úplně jiná. To by nebylo pravdivé a poctivé.“ Tam, kde Milada Horáková mluvila o nacistických Němcích, autoři šedé knihy vyškrtli, že dodala: „... proti nimž jsem bojovala na život i na smrt.“ V roli protinacistické odbojářky se totiž komunistickým propagandistům nehodila.

Podobně z publikovaného textu vyřadili větu „... jako žena a matka... jsem si osobně nepřála války“, protože byla v rozporu s oficiálním tvrzením, že velezrádná činnost Horákové právě k případnému rozpoutání nové války směřovala.

Na některých místech byl text v knize zcela překroucený. Při procesu se prokurátor kupříkladu ptal na jednu ze schůzek, které se Horáková zúčastnila. Ta připustila, že jejím účelem bylo „dohodnout se, zda je nutné vytvořit společný orgán, který by koordinoval protistátní činnost směřující ke změně režimu“. Na otázku, jestli tedy vytvořili jakousi základnu kontrarevoluce, Horáková podle šedé knihy řekla: „Ano.“ Magnetofonový záznam uchoval důkaz, že odpověděla opačně: „My jsme dospěli k tomu, že není vhodné ani časově, ani po stránce našeho vlastního názoru na konkrétní otázky, abychom vytvářeli takovou společnou základnu.“

Jedním z největších problémů cenzorů se však stal fakt, že Milada Horáková byla celoživotním přesvědčením národní socialistka s velkým důrazem na druhou půli toho výrazu. Při vyšetřování i před soudem se k tomu neustále vracela: „Mým cílem bylo pracovat k takovým poměrům v našem státě a k tomu způsobu režimu, který by měl za sebou opravdu většinu vůle národa, jež by byla vyjádřena svobodným způsobem všeobecnými, rovnými a tajnými volbami…“ Samozřejmě, že ani tohle se v publikovaných textech neobjevilo.

Nenechala si vymýt mozek

Hlas i slova Milady Horákové na starých záznamech kontrastují se sebekritikou většiny z těch, kteří stáli před soudem s ní. I když značnou statečnost projevily další ženy v procesu, Antonie Kleinerová a Fráňa Zemínová, která korektně hovořící Horákovou leckdy předčila otevřeností až hubatostí. Ale kupříkladu Jan Buchal (dostal jeden ze čtyř trestů smrti) pokorně děkoval vyšetřovatelům, že mu „dali pochopit, co je to marxismus-leninismus“. Neodsuzujme ho, dnes už se ví, že vyšetřovatelé používali strašné metody (mučení, bití, hlad, psychický teror), aby obžalované zlomili a donutili je u soudu vypovídat podle scénáře. Z často až mechanické recitace obviněných to je slyšet.

Jak to, že Milada Horáková se této režii nepodřídila a mozek si vymýt nenechala? „Byla silná povaha a čistá duše,“ tvrdí historik Karel Kaplan. „Přesto si myslím, že nakonec zlomená byla. Ne snad metodami vyšetřovatelů, ale poznáním, kam až československá justice spadla.“ Po celou dobu výslechů i soudního přelíčení se snažila diskutovat, ale jedna z jejích posledních slov závěrečné řeči ji ze zklamání usvědčují: „Myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu zcela naze, pravdivě a bez příkras: Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, ledaže byste byli blázni, nebo že byste se honili za falešným mučednictvím, anebo že byste chtěli za každou cenu zemřít,“ zní z magnetofonového záznamu naléhavý hlas. To se v publikovaných textech taky neobjevilo. A ve stejném tónu ještě pokračovala: „Mám jen jednu prosbu: Aby byli mírně a s největší blahosklonností posuzováni ti, jejichž trestná činnost, pokud bude zjištěna a pokud budou stát před vámi, se jakkoli mohla odvozovat, ať už přímo nebo jen mravním působením, ode mne. Pokud jde o mne, věřím v spravedlnost vašeho uvážení…“ Soud blahosklonný nebyl. Vynesl čtyři tresty smrti, jeden z nich pro Miladu Horákovou. Její trest byl nakonec nejkrutější - v den poprav přišla na řadu až jako poslední.

(MFDNES)