Leden 2006

Ženy prezidenta Masaryka

Marie Homolová

Vdaná poštovní úřednice s literárními ambicemi. Žena okouzlená mocí. Poslední láska Tomáše Garrigua Masaryka. Oldra Sedlmayerová nebyla krásná, neměla mimořádný talent, ale podle otvíraných archivů vzbudila v prezidentovi velkou milostnou vášeň.

Naprosto ho očarovala. Když se spolu sblížili, bylo jí čtyřiačtyřicet a jemu osmasedmdesát. „Olo, chci být s Tebou, chci Tě mít, na Tvé hrudi odpočívat. Bože, jak po Tobě toužím, nemohu Ti to říci slovy, život můj visí na Tobě...“ O milostném vzplanutí Tomáše Garrigua Masaryka k Oldře Sedlmayerové svědčí prezidentovy vášnivé dopisy. Leží v archivech Památníku národního písemnictví a Masarykova ústavu Akademie věd a jen postupně se dostávají na veřejnost. Nejen kvůli tomu, že autor na jejich okraj připisoval „ihned spálit“. Historikové totiž váhají, jestli by tak soukromá až erotická vyznání měly vidět i jiné oči než kdysi Oldřiny.

Před týdnem přinesla MF DNES dosud nezveřejněné úryvky z další části korespondence, kterou badatelé svolili odtajnit. Slova vřelá, milostná, vášnivá. „... a teprve teď na sklonku života dal mně Pánbůh Tebe - cítíš, co to je, Olino? A jak jsem šťastný, jak jsem Ti vděčný!“ Nelze pochybovat, že vztah našel sexuální naplnění. Prezident a Oldra se scházeli nejen v Lánech, ale i tajně v malostranském bytě jejich přítelkyně Kláry Červenkové či v pražském hotelu Esplanade, kde prezidentův tajemník Schenk objednával pro Oldru apartmá.

Prezidentovi chyběla něha

Jaká tedy byla žena, do které se noblesní vdovec Masaryk tolik zamiloval? Přehnaná očekávání nemějte. Rodačka od Brna, poštovní úřednice a manželka výpravčího Oldřiška Sedlmayerová viděla Masaryka poprvé v roce 1906. Seděla v početném publiku při jednom z jeho veřejných vystoupení. Letmo se poznali až později, před první světovou válkou jako členové realistické strany. Skutečné, osudové setkání proběhlo v roce 1928 -podle jedné verze náhodou v Karlových Varech, podle druhé uvedl Oldru k prezidentovi jeho literární tajemník Škrach. V té době už žila odděleně od manžela.

Oldra byla členkou národně socialistické strany, angažovala se v ženském hnutí, v Sokole a také psala články do Lidových novin, skládala básně, veršované hry pro děti, mimo jiné zdramatizovala Karafiátovy Broučky. O tom, co k ní Masaryka přitahovalo, můžeme jen spekulovat. Soudě podle fotografií nebyla mimořádně atraktivní a ani její literární tvorba nesvědčila o výjimečném talentu. Lánská archivářka Anna Gasparíková si v roce 1931 zapsala, jak sám prezident komentoval text, který Oldřiška Sedlmayerová připravovala o Milanu Rastislavu Štefánikovi. „V autorce dobrá vůle a nadšení převažují nad schopnostmi,“ pravil prezident. A jindy o dost tvrději poznamenal: „Paní Sedlmayerová je naivní sentimentální žena... Míval jsem primitivní lidi i dřív často kolem sebe a pak to na člověku visí.“ Zvláštní věty o ženě, se kterou měl intimní vztah. Možná tak ale rozpačitě zakrýval už několik let trvající slabost k autorce, jejímiž literárními kvalitami si přestával být jistý.

Jejich několikaletá korespondence vypovídá o velkém vzplanutí. Historička Dagmar Hájková před týdnem v MF DNES vyslovila přesvědčení, že Masaryk se v soukromí cítil velmi osamělý. „Uctíval ho celý národ, jemu ale chyběla obyčejná něha či pohlazení. V dopisech přiznával, jak zoufale lační po každém drobtu, který odpadne z bohatého stolu lásky mezi ním a Oldrou...“ V době, kdy se s ní sblížil, byl už pět let vdovcem. Svoji ženu Charlottu miloval, bezmezně si jí vážil a manželskou věrnost zřejmě neporušoval. Jenže Charlotta vyrůstala v americké, přísně věřící rodině. Byla inteligentní, vzdělaná, pevná v názorech, ale možná jí chyběla jakási živočišnost, kterou vitálnímu Masarykovi později nabídla právě Oldra.

Navíc Charlotta poslední roky života trpěla velkými depresemi. Když se Masaryk po převratu v roce 1918 vrátil do Prahy, zastihl ji už těžce nemocnou. Charlotta zemřela v roce 1923. Masarykovi zůstal syn Jan, ale v něm se střídalo veselé bonvivánství s depresemi zděděnými po matce. Měl i dcery Olgu a Alici, jenže první se vdala do Anglie a druhá, celý život stíhaná pocity nedostatečnosti, mu byla víc strážkyní než veselou družkou.

Dopisy plné erotických tónů

A pak potkal o čtyřiatřicet let mladší Oldru. Učarovala mu elánem, bezmezným obdivem a možná i onou sexualitou, kterou u Charlotty asi nenacházel. Lidé, kteří mohli nahlédnout do některých dopisů, dodnes nepřístupně uzavřených v Památníku národního písemnictví, se shodují, že jejich tón je velmi erotický. Literární historik Miloš Pohorský kdysi v televizi Nova připustil, že „v této části dopisů prezident Masaryk s velkou otevřeností rozebírá s Oldrou otázku techniky nejstarší formy antikoncepce. A člověku nezbývá než obdivovat vitalitu a energii tohoto bezpředsudečného starce...“ Na přelomu 20. a 30. let Masaryk zřejmě Oldře věřil víc než komu jinému. „Olo, Ty jsi teď jediný na světě člověk, jemuž mohu všecko říci,“ psal jí.

Mimo jiné ho uchvátila nápadem, že spolu napíší literární dílo, které zachytí vývoj společnosti od počátku století a Masarykův podíl na pokroku. Prezident byl nadšen. „Několikrát - dávno a dávno jsem chtěl psát český román a vtěsnat do něj román svého života,“ svěřil se předtím Karlu Čapkovi. A najednou tu byla žena s podobným plánem.

S prezidentovou podporou začala Oldra psát rozsáhlou románovou fresku Marie, zachycující přerod mladé ženy (rozumějme Oldry) od nešťastného manželství k velkým ideálům Masarykova realismu. TGM tu vystupoval nejen jako reálná postava, ale i jako Mariin fiktivní partner Jan Volynský. V chystaném textu prezident sám rozepisoval milostné pasáže, v nichž se odráželo to, co s Oldrou prožívali: „S ústy mu v šíleném toužení poddala sebe... A byli svoji, muž a žena...“

Konec vztahu a výmluvy

Prezidentova láska nenašla v jeho okolí pochopení. Zejména dcera Alice se ji snažila překazit. Historik Jiří Kovtun připomíná dopis, v němž si Masaryk Oldře stěžuje, že se šíří pověsti, jaký jeho dcera Alice spustila na Hradě kravál kvůli „nějaké dámě“.

Alice měla zřejmě dost důvodů, aby vztahu bránila. Nejen proto, že v jejích očích poškozoval reputaci prezidenta a vzdaloval ho matčině památce. Oldřiny ambice totiž nebezpečně rostly. Podle historičky Hájkové začala hodně utrácet. Investovala třeba do nemovitostí v naději, že prezident jí vždycky půjčí. A nakonec se pak dostala do finančních nesnází. Ale především si vztahem s Masarykem přičichla k moci a hodlala z toho těžit.

Do historie mínila vstoupit jako Masarykova múza a inspirátorka, stávala se šedou eminencí. Redigovala mu články pro noviny, pomlouvala jeho blízké, snažila se ovlivnit, koho přijme a koho ne, dožadovala se protekcí. V jednom z dopisů jí Masaryk rezervovaně píše: „Nemyslete, že si Vašich doporučení nevšímám - všude však rozhodují úřady podle svého...“ V letech 1932 až 1933 začal Masarykův zájem opadat. Oldra byla přesvědčena, že ho k tomu dotlačilo okolí. Později psala vydavateli Lidových novin Jaroslavu Stránskému: „Byl mně přístup k P. P. (panu prezidentovi) dávno a soustavně znemožňován... Vím, k jakým prostředkům proti mně sahali: připomínali P. P.-ovi veřejné mínění, fámu - a vím, že sami k tomu působili, aby veřejnost nemlčela.“ Ale prezidentova poslední korespondence s Oldrou svědčí spíše o něčem jiném. Leccos se dá vytušit z dopisů, v nichž tlumil její autorský elán. „Vaši práci, rozumí se, přečtu; jen trochu strpení. Mám v práci Ludwiga a Čapka, bere mně to času mnoho...“ Zní to spíš jako výmluva.

V létě 1934 Masaryka, do té doby statného a vitálního muže, ochromila mozková mrtvice a Oldřiny dopisy mu předčítal tajemník Antonín Schenk. Koncem téhož roku dostala od Schenka vzkaz: „Pan prezident mě pověřil, abych Vám jeho jménem poděkoval za Vaše přání a sdělil, že mu nebude v dohledné době možno vrátit se k literární práci.“ I když do konce života Masaryk Oldru ctil, Alice ji k slábnoucímu otci už nepustila. A on o to zřejmě neusiloval.

Nic z toho, co spolu načali, tedy nedotáhli do konce. Ani román Marie, ani plánované prezidentovy paměti. Oldra Sedlmayerová, poslední velká láska prvního československého prezidenta, přežila svého druha o sedmnáct let. Zemřela v roce 1954 v osamění a zapomnění. Některé z milostných dopisů, které si posílali, se před několika lety objevily v jednom brněnském antikvariátu. Teprve odtud je získal Masarykův ústav, který je dnes ochraňuje jako cennou památku.

(MFDNES)