Leden 2006

Novela trestního zákona z hlediska ústavnosti

Milan Hulík

(Předneseno v Senátu Parlamentu ČR)

Pane předsedající, pane senátore Mejstříku, děkuji za vaše pozvání, dámy a pánové,

současný trestní zákon má § 260, který zní: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na 1 – 5 let“. Připravovaná novela trestního zákona má za úkol zařadit do této hypotézy slova „komunismus“ a „nacismus“, takže by tento paragraf měl znít: „Kdo podporuje komunismus, nacismus nebo jiné podobné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán…“

Není pochyb o tom, a důvodová zpráva k novelizaci § 260 trestního zákona to také pomocí historického a společenského výkladu činí, že dvě největší totalitní ideologie minulého století potlačovaly práva a svobody člověka a hlásaly národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť, stejně tak zášť proti jiným skupinám osob.

Že důsledkem potlačení práv a svobod člověka a hlásání takové zášti byly nakonec i nejhrůznější zločiny a genocidy zde již bylo mluveno mými předřečníky. Je tedy stanovení trestnosti podpory a propagace komunismu a nacismu či jiných podobných hnutí v souladu s ústavou, nebo je v hypotéze uvedeného paragrafu možno shledávat rysy protiústavnosti, zejména rozpor s politickými právy a svobodami, zaručenými ústavou či Listinou základních práv a svobod jakožto její součástí? To samozřejmě souvisí s různě chápanou svobodou projevu, např. absolutní jako je v USA nebo omezenou jako je tomu v evropských podmínkách po 2. světové válce.

Novelizovaná, ale i ta jeho dosavadní nenovelizovaná podoba § 260 je právě projevem této evropské úpravy, která dovoluje omezení práv a svobod a to právě s ohledem na děsivé vzpomínky na zločiny, spáchané oběma ideologiemi, transformovanými v různé represivní a bezpečnostní organizace pretoriánského charakteru, které měly především chránit vládnoucí komunistické a nacistické diktátory.

Nelze tedy, jak to již dávno činí členové KSČM, se s těmito režimy ztotožňovat, vychvalovat je nebo jim veřejně projevovat sympatie. Místo slova „nelze“ by mělo spíše stát „nesmí se“, protože se tak stejně děje a to bez jakéhokoliv uplatnění § 260 a souvisejících §§ 261 a 262 trestního zákona. Ale o tom můj přednes není, to se ví, běžně se to odehrává a tato antinomie mezi platným zákonem a jeho neaplikováním, je dána základním schizofrenickým rozporem, totiž rozporem mezi výše uvedenou právní úpravou a existencí komunistické strany jako parlamentní strany, dnes dokonce s 20% podporou voličů.

To je otázka nejen polistopadového historického vývoje, ale i řady dalších fenoménů, o kterých se zde mluvilo. Je to i otázka vědecká a její rozbor by obsáhl jistě objemný foliant, který čím objemnější, tím více by mohl nést název „Stručný nástin základů zločinné ideologie komunismu“, jako výraz známých zákonů profesora Parkinsona.

Není mým úkolem se zabývat i dalším problémem, tj. rozdílem mezi komunismem a nacismem a s tím souvisejícím rozdílem v postihu těchto dvou ideologií, resp. v postihu jejich propagace, hlásání, vyznávání a podpory. Mám se zabývat pouze tím, nakolik je připravována novela § 260 trestního zákona, spočívající vložením slov „komunismus“, „nacismus“ nebo „jiné podobné hnutí“ do hypotézy uvedeného ustanovení, které by pak znělo, jak jsem již uvedl, „kdo podporuje komunismus, nacismus nebo jiné podobné hnutí, které prokazatelně směřuje atd…“.

Je zajímavé, že zákon považuje za trestné „prokazatelné“ směřování k potlačení práv a svobod člověka. Zde se podle mého názoru zákonodárce příliš nevyznamenal. Pravděpodobně se pouhého směřování zalekl. Směřování k trestnému činu je v zákoně vcelku běžným pojmem. Jedině k potlačení práv a svobod člověka je nutné směřovat „prokazatelně“. Jinde v trestním zákoníku o mnoha stránkách se slovo „prokazatelný“ nevyskytuje. „Prokazatelná“ vražda totiž není více než - vražda!

Kdybych se chtěl se svým úkolem vyrovnat ironicky, asi bych napsal, že tato úprava zde již byla, mám tím na mysli ona slova „komunismus“ a „nacismus“, když vešla v platnost novelou trestního zákona č. 557, kdy bylo do hypotézy uvedeného paragrafu vedle slova „fašismus“ zařazeno slovo „komunismus“. Nic nevadí, že označení těchto dvou režimů, hnutí či ideologií bylo tehdy uvedeno v závorce a již tehdy tato úprava nebyla shledána protiústavní. Stejně tak by mohlo být shledáno ironickým konstatování „jakápak protiústavnost“, když KSČM zasedá v parlamentě a je placena z daní i demokratických voličů a zanedlouho bude možná sedět i ve vládě“. V každém případě se významnou měrou podílí na spoluvytváření politického a společenského života, na volbě předních reprezentantů státu apod.

Od této politické a společenské skutečnosti je třeba abstrahovat a zabývat se pouze tím, zdali zařazení slov „komunismus“ či „nacismus“ do hypotézy § 260 trestního zákona je v souladu s ústavou, či je s ní v rozporu . Jestliže jsme odlišili evropskou a americkou úpravu svobody projevu, resp. jejich rozdílné zázemí, dané odlišným historickým vývojem Evropy a Ameriky, pak můžeme srovnávat jednotlivá práva a svobody jednotlivce, uvedená a garantovaná v 2. hlavě, 1. oddílu v článcích 5 – 16 Listiny práv a svobod se svobodným hlásáním komunistické ideologie.

Myslím, a vyznívá to i obecně, že tato práva a svobody demokratických občanů jsou působením KSČM ohrožena. My se však máme zabývat jinou otázkou, zda je sankční úprava vložením slov „komunismus“ a „nacismus“ do hypotézy § 260 trestního zákona v souladu se zněním naší ústavy a Listiny základních práv a svobod? Nenaráží to někde? Není ohroženo některé ze základních práv a svobod, garantovaných listinou práv a svobod či naopak? Může některé z těchto práv ohrozit použití uvedených slov v této hypotéze?

Je nasnadě, že v případě mého zadání jde právě o tento případ. Vždyť komunismus je ideologie, v níž věřily milióny lidí, statisíce pro ni zemřely, v mnohých zemích světa za tuto ideologii tisíce stále pokládají život a bojují za ní a u nás jí věří desetitisíce členů našich komunistických stran. Může tato ideologie být takto ponížena? Může být trestně-právně dehonestována? A může se jí takto jednoduše dostat soudního odsouzení formou trestní pejoratizace? To už samozřejmě není jen otázka právní, ale i otázka dalších věd.

Ale, a o tom jsem naprosto přesvědčen, i při zdůraznění pozitivního přístupu k právu, ba možná hlavně při tomto přístupu, je nutno vycházet ze souladu a ducha celého právního řádu, a ten i při svém postsocialistickém duchu je již natolik demokratizován, že neuvedení dvou největších totalitarismů minulého století přímo do sankční hypotézy, by nutně tuto normu znejistilo a to již proto, že v právním řádu ČR jsou již právní normy, které komunismus postavily mimo zákon, které ho označily jako zločinný. Jsou to zákony č. 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a zákon č. 480 z roku 1991 Sb. o době nesvobody.

Tyto antikomunistické zákony, nebo abych nenarazil, tyto zákony o komunismu, tedy zákony nějakým způsobem komunismus hodnotící, jsou doplněny i zákony č. 496/90 Sb. o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR a zákon 497/90 Sb. o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu ČSFR.

Jednou z překážek vytváření právního státu u nás byl právě nesoulad zákonů či přímo jejich kontradiktornost, což samozřejmě spoluvytvářelo či spoluumocňovalo pocit právní nejistoty a nevíry v právo. Čím více zákonů bude protknuto duchem antitotalitarismu, tím správnější bude i stát a tím větší bude právní jistota nejen proto, že budou vytvářet hráz proti novým eventuálním pokusům o odstranění demokratického zřízení, ale hlavně z důvodu odstranění nejednotnosti a oné kontradiktornosti právního řádu či legislativy.

Z hlediska přirozeného práva je samozřejmě věc jednodušší, protože všechna základní lidská práva tak, jak jsou definována v našem ústavním právu vycházejí z přirozeného práva. Jejich ochrana a právo na jejich užití občany se vylučují s komunistickou ideologií a samozřejmě i praxí, kterou jsme zažili, a ve které je komunismus ve světě praktikován a dosud všude byl. A protože výjimka potvrzuje pravidlo, vynechávám ten druh komunismu, který je např. praktikován v některých izraelských kibucech nebo jeho utopické formy v dílech některých filozofů či v dopisech Boženy Němcové příteli Matouši Klácelovi.

Proti chystané novelizaci se jistě ozve KSČM a její politici a ideologové. Pak budeme mít z první ruky i právní námitky proti zařazení slova „komunismus“ vedle slova „nacismus“ do § 260 trestního zákona. Budou to námitky historické a ideologické, uslyšíme protesty o neúctě k miliónům padlých v boji proti nacismu a fašismu. Tyto námitky nemohou nic změnit na tom, že stejně tak padli demokraté v boji proti stejnému zlu komunistickému. To je ona mravní legitimace, která odůvodňuje zařazení slova „komunismus“ vedle slova „nacismus“ do § 260. Neznám proto ustanovení české legislativy, pro které by mohla být chystaná novela protiústavní. Jenže touto novelou se neodstraní onen základní schizofrenický rys naší legislativy. Na jedné straně jsou zde normy, které kriminalizují komunismus a na druhé straně je zde legálně působící a parlamentní KSČM.

Nikdy se proto nemůže stát ČR plně fungujícím právním státem, pokud tato antinomie nebude odstraněna.

Buď musíme zrušit protikomunistické zákony, nebo musíme zrušit KSČM. Tertium non datur. Děkuji vám.