Leden 2006

Odpor vůči komunistickému režimu z právního pohledu

Milan Hulík

Právní otázka týkající se možnosti násilného odporu vůči komunistickému režimu v 50. letech je otázka nejen historická, ale i velice aktuální, neboť se jí zabýváme v době, kdy se znovu (a po kolikáté již od r. 1989) otevřel spor o zákaz komunistické stany v ČR. Přispívá k tomu i dosud od převratu v r. 1989 nejžhavěji diskutovaná otázka o možnosti KSČM dostat se do vlády, nebo aspoň učinit vládu závislou na jí podpoře. Můžeme dokonce tvrdit, že historie se odehrává v přítomnosti, protože vedoucí představitelé KSČM, např. její nový předseda, nejsou ochotni uznat žádný zločin své předchůdkyně, naopak je zlehčují a relativizují natolik, že se dostávají až do rozporu se zákonem a provokují některé politiky a občany k tomu, aby dosavadní protikomunistická legislativa byla zpřísněna.

To samozřejmě ztěžuje i objektivní posuzování našeho tématu, jelikož formální časový odstup nutný pro zkoumání historie v určité časové periodě, je natolik zaktualizován, že současnost se blíží historii.

Než se pokusíme odpovědět, zda-li se bylo možno pomocí násilí legitimně bránit násilí totalitní moci, zamysleme se nad tím, s jakým programem se tehdy komunismus dostal k moci, o co usiloval – co pro občany ČSR tehdy znamenal, jak je rozdělil a jak toto hodnocení rozděluje občany ČR dodnes. Výstižně to nedávno charakterizoval publicista Vladimír Bystrov v LN, když napsal: „je to spor o to, zda-li úsilí komunistického režimu pod záminkou budování nového společenského řádu, údajně spravedlivějšího než byly všechny předcházející, zbavit občany individuálního rozhodování, majetku, volby víry a dalších svobod, bylo ospravedlnitelné, nebo zda šlo o zásadní destrukci integrity dosavadní československé demokracie.“

Z toho vyplývá i to, zda bylo správné politicky, společensky, pracovně a trestně postihovat ty spoluobčany, kteří s novým režimem jen nesouhlasili, aniž proti němu zdvihli ruku a jako překážku zamýšlených sociálních změn je perzekvovat a fyzicky likvidovat? Zda to vše bylo oprávněnou obranou nové moci ve smyslu hesla, když se kácí les, lítají třísky, nebo zda šlo o programové úsilí zastrašit a zotročit československou společnost a dosud svobodné spoluobčany učinit závislými na komunistické straně a její nomenklatuře? A s tím pochopitelně souvisí otázka, nakolik bylo legální a legitimní se této praxi bránit.

A protože v bývalé ČSR, a stejně tak dnes ve státě českém, byli uctíváni spíše lidé s mučednickou aureolou, než bojovníci – zabývejme se otázkou kardinální, zda bylo přípustné proti takovému režimu zvednout zbraň a pro obranu těch základních demokratických svobod zabít některé své spoluobčany - reprezentanty totalitního režimu, či jeho pretoriány. Zda obránci starého řádu demokratických a mravních hodnot a individuálních svobod, kteří odporovali nově se vytvářejícím mechanismům totalitní moci, mohli čelit masově hlásanému programu o likvidaci třídních nepřátel a všech, kteří byli novým režimem prohlášeni za škůdce, kteří musí být odstraněni. Je nutno připomenout, že teprve zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu konstatoval, že „odpor občanů proti němu, který ať již jednotlivě, či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního, projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.“

Tehdy tento zákon, ani jiný podobný, neexistoval. Nešlo samozřejmě jen o program, o militantně hlásanou ideologii, která již ve své mateřské zemi měla za sebou miliony mrtvých, ale i o faktický teror vykonávaný prostřednictvím justičních vražd, mučením politických odpůrců a příslušníků elity národa a střelbou na hranicích na ty spoluobčany, kteří se nechtěli účastnit experimentu s tzv. budováním komunismu a chtěli nést vlastní odpovědnost za svůj život. Při posuzování právní oprávněnosti odporu vůči komunistickému režimu musíme mít na paměti, že tento režim vyloučil jakýkoli legální politický odpor, tj. mechanismy parlamentní demokracie a svobodné volby, když svoji totalitní moc vykonával brutálním a násilným způsobem a jakoukoli demokratickou resistenci kriminalizoval v kategorii nejtěžších trestných činů.

Vedle těch, kteří ideologii totalitního režimu uvěřili a stali se jeho nadšenými stoupenci a těmi, kteří ho jen pasivně přijali a rozhodli se mu neodporovat, byli tisíce jiných, kteří se mu rozhodli různým způsobem čelit. Mezi nimi i ti, kteří použili stejných nebo podobných prostředků, kterými tento režim v první polovině 50. let uplatňoval svoji moc. Je ovšem otázkou nakolik lze klást rovnítko mezi státním terorem projevovaným ožebračováním majetných a zbavování existence schopných, vyhazováním ze zaměstnání a vyháněním z vlasti, mučením, vězněním, týráním všemožnými formami a popravami a antiterorem individuálním těch nejdůslednějších odpůrců komunistické režimu. Zda-li tento obranný protiteror, kteréžto označení s sebou nese samozřejmě svoji pejorativní příchuť, je analogický s terorem vykonávaným totalitním režimem.

To vše jsou otázky, na které neexistuje jednoduchá odpověď.

Odpůrci komunistického režimu a stejně tak odpůrci mašínovského typu obrany vůči němu poukazují na režim nacistický a odboj vůči němu. Obě skupiny odpůrců však s opačným znaménkem. Bylo možno se proti komunistickému režimu, aspoň v první polovině 50. let, bránit stejným způsobem, jako proti nacistickému? Je možno válku a okupaci země nacisty srovnávat se studenou válkou, komunisty vyhlášeným třídním bojem a nepřímým obsazením země Sovětským svazem?

Odpověď – máme-li mluvit o právním posouzení možnosti násilného odporu vůči této druhé diktatuře, hledejme v pojmech legální a legitimní, jak to ostatně činí i již citovaný zákon o odporu vůči komunistickému režimu. Pojmy legální a legitimní, jakkoliv jsou často směšovány a spojovány do stejného významu „zákonný“, mají různý význam. Pojem „legitimní“ znamená zákonem, obyčejem nebo tradicí uznaný a oprávněný, zatímco pojem „legální“ se může s adjektivem „legitimní“ krýt, ale také nemusí, a dokonce s ním může být v protikladu. Tak disent 70. a 80. let byl v ČSSR legitimní, protože vycházel z nadřazeného, mezinárodně uznávaného pojetí lidských práv a přitom byl z hlediska státní moci nelegální. Naopak nelegitimní byla totalitní moc, protože se k moci dostala a udržovala při ní protiústavními prostředky a byla v rozporu s oněmi zmíněnými lidskými právy, ale přitom byla podle svých měřítek legální, stejně tak ovšem proto, že byla, přinejmenším formálně, uznávána i západními demokratickými státy.

O nelegálnosti a nelegitimnosti nacistického režimu nikdo nepochybuje, tento režim po násilném uchvácení země s porušením všeho mezinárodního práva vytvořil loutkový státní útvar - protektorát s loutkovou vládou a vykonával svoji moc krvavým způsobem založeným na vytváření strachu a hrůzy z této své moci. A to nemluvíme o tom nejděsivějším jevu - holocaustu, který pohltil statisíce židovských spoluobčanů. Proto nikdo nepochybuje ani o oprávněnosti odboje, ať již ve formě „legitimní“, či „legální“. Nazývá-li se protinacistický odboj také odbojem ilegálním, je to jen proto, že i nacistická moc se dobově „legalizovala“ tím, že své vnucené zákony včetně zákonů norimberských vyhlásila za legální a jako nová státní moc se také institucionalizovala. Ke skutečné legalitě ji však chybělo jakékoli mezinárodní uznání, pomineme-li kvazilegální Mnichovskou dohodu.

Komunistický režim byl od okamžiku svého uchopení k moci nelegitimní a jeho nelegitimita trvala až do jeho konce v r. 1989. Argumenty jeho zastánců, že Únor 1948 byl ústavní, je nutno odmítnout již s poukazem na akční výbory a Lidové milice. Postupem doby se však legalizoval, udržoval diplomatické styky s téměř všemi západními státy a jeho existence se v hluboké totalitě i jeho odpůrci odhadovala do vzdáleného historického a zcela neurčitého horizontu. I zde to ovšem byla legalita vynucená a nepřirozená, ostrůvky té skutečné legality zůstávaly československá sekce rozhlasu Svobodná evropa a Týden porobených národů konaný každoročně v USA.

Dostáváme se tedy k hlavnímu tématu této úvahy. Jak to bylo s odbojem vůči tomuto poúnorovému totalitnímu režimu, zejména v jeho nejhrůznější podobě v 50. letech? A s jakým odbojem? O legitimnosti pasivního odporu bude také málokdo, s výjimkou stoupenců tohoto režimu, pochybovat. A pokud jde o aktivní odpor? Nebo dokonce o odpor se zbraní? A v té nejvyšší míře – když na straně totalitní moci dojde k usmrcení jejích represivních orgánů nebo jenom horlivých stoupenců?

Tato diskuse se vede v ČR již od převratu. Je personifikována bratry Mašíny, o které se s pravidelností mořského přílivu a odlivu vede neustálý spor. A protože v právu, aspoň v trestním, platí zásada nepřípustnosti retroaktivity, nic nám při hodnocení právních aspektů aktivního odporu vůči komunistickému režimu v 50. letech nepomůže zákon č. 198/1993 Sb., který tento odpor považuje za úctyhodný.

Je samozřejmé, že při posuzování oprávněnosti protikomunistického odboje a jeho nejradikálnějších forem se můžeme odvolávat na přirozené právo, které po staletí dovolovalo odpor vůči tyranovi a dějiny lidské civilizace jsou plné příkladů tohoto uznávaného odporu. V moderních českých dějinách jsou toho legendárním příkladem čeští a slovenští legionáři, kteří v Rusku, Francii a Itálii bojovali proti německému a rakousko-uherskému císařství a svému nejmilostivějšímu panovníkovi, autokratickému císaři z Boží milosti. A z doby nacistické okupace se stačí zmínit o slavných Třech králích – důstojnících čs. armády Balabánovi, Mašínovi a Morávkovi. Hrdinů bylo však mnohem více. Ti všichni se nezabývali filozofováním o lidských právech a úvahami, co jim právo dovoluje. Stačilo jim vědomí, že bojují za obnovení samostatného státu nebo za jeho svobodu.

V české literatuře a kinematografii se zachoval ojedinělý příklad logické a mravní úvahy o možnosti násilného odporu vůči totalitní moci vycházející právě z přirozeného práva. Je to scéna z Krejčíkova filmu „Vyšší princip“, ve které herec František Smolík v roli středoškolského profesora je pověřen odsoudit jednání několika žáků své třídy popravených za schvalování atentátu na Reinharda Heydricha. Před celou třídou prohlásí. „z hlediska vyššího principu mravního není vražda tyrana zločinem.“

Jestliže byly oba režimy – nacistický a komunistický, režimy tyranskými (o komunistickém mluvíme stále v kontextu 50. let), pak máme jednotící kritérium pro posuzování násilného odporu vůči oběma režimům. Jsme však stále na půdě práva přirozeného, tj. souboru obyčejů, tradice, morálky, etiky a historických zvyklostí, jak se zformovaly za tisíciletého vývoje křesťanské kultury.

Odpůrci srovnávání komunistického režimu s nacistickým se však s přirozenoprávní argumentací nespokojí. Namítají, že v době protektorátu byla válka, že ač se nevedla na našem území, byli jsme na straně Spojenců, měli jsme v zahraničí regulérní vojenské jednotky a legitimní vládu a nacistická moc byla cizí mocí okupující protiprávně naši zem. Navíc se v případě Německa jednalo o tradičního nepřítele, který svoji moc na obsazeném území vykonával brutálním a teroristickým způsobem. Je jistě možné polemizovat s tím, že za komunistického režimu to bylo jinak. Vždyť komunistický totalitní režim se rovněž opíral o zahraniční moc, ve světě probíhala válka studená, a na různých válčištích, kde se demokratické režimy postavily vojenskou silou pronikajícímu komunismu, i horká válka a způsob výkonu moci vůči části národa, byl obdobný jako u moci nacistické. Jednalo se tedy o atributy velmi podobné, ne-li stejné. Snad jen míra „legality“ se zdůrazněním uvozovek v tomto slově, byla u komunistického režimu větší.

A ještě jeden rozdíl zde byl. Střetnutí mezi nacistickou mocí a protinacistickým odbojem bylo bojem s historickým cizáckým nepřítelem, zatímco protikomunistický odboj měl rysy občanské války. To však těžko mohlo měnit charakter totalitní moci, která se i ve své domácí podobě představila jako moc destruující do komunistického převratu existující demokracii, parlamentní pluralistický systém a občanská a politická práva.

Jistě, nacistický režim neměl tolik jásajících stoupenců, kolik jich v bývalém režimu, a to i 50. letech pochodovalo v májových průvodech. Neměl na své straně tolik českých a slovenských spisovatelů, umělců, herců, intelektuálů a jiných osobností, jako měl režim komunistický. Jinou otázkou je, kolik z nich se s komunistickým režimem nakonec rozešlo, ale to není tématem této úvahy. Tato převaha elitních vyznavačů komunistického režimu, včetně částečné lidové podpory, kterou měl, vede řadu odpůrců práva na aktivní odpor vůči komunistickému režimu k odmítání přirozenoprávního zdůvodnění tohoto odporu vůči tomuto režimu. Nezabývejme se otázkou, kolik z nich bylo dříve spolutvůrci tohoto režimu. Ani jejich preferencí nenásilného odporu vůči němu, jak jej praktikoval např. disent v 70. a 80 letech, v této době ovšem již komunismu zbaveného jeho nejbrutálnějších forem.

Zabývejme se raději tím, zda-li vedle přirozeného práva, které svojí neurčitostí neposkytovalo nenapadnutelný základ pro zdůvodnění aktivního odporu vůči komunistickému režimu, existovalo i právo pozitivní, které by tento odboj zdůvodnilo.

10. prosince 1948 přijalo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv, která se pak stala základem pro vyhlašování dalších deklarací a paktů garantujících práva, která začala být označována za základní lidská a občanská práva, z nichž např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech transformovaný do socialistického právního řádu v r. 1976, se stal příčinou vzniku Charty 77. Není snad jediného z 30 článků této deklarace, který by neprotiřečil praxi komunistického režimu, který odporoval jeho ústavě, která „taková nějaká“ lidská a občanská práva zaručovala. Samozřejmě v socialistické podobě „jako“, neboť tato práva byla nejen nevykonatelná, ale i nedovolatelná.

Vždyť např. článek 3 této deklarace: „každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“, byl soubojovou rukavicí hozenou do tváře komunistického režimu“.

Článek 5 – „nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.“

Článek 6. – „každý má právo, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost“.

Článek 7 – „Všichni jsou před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakékoli diskriminace.“

Článek 8 – „Každý má právo na účinnou ochranu proti činům, které porušují základní práva, jež jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem, před vnitrostátními soudy.“

Článek 9 – „Nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn.“

Článek 10 – „Každý má stejné právo být řádně a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, pokud jde o určení jeho práv a povinností, nebo o jakékoliv trestní obvinění proti němu“

Článek 13 – „Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“

Nemá smysl citovat další články. Zaručovaly práva, která v komunistickém režimu neexistovala, a když, tak jen formálně, protože v tomto smyslu platila zásada „JAKO“. Jako by platila, ale v ČSR neplatila, protože jim chyběl správný třídní obsah. Vztahovala se totiž na všechny občany, které ale komunistická strana rozdělila do několika tříd, od těch „plnoprávných“ k „neplnoprávným“, zcela ve stylu Orwellovy Farmy zvířat, z nichž některá byla rovnější než ostatní.

Pro naši úvahu je důležité, že ČSR tuto dohodu podepsala, i když po uchopení moci KSČ ji již neratifikovala (až v r. 1968) – důležité bylo, že v evropském prostoru se objevily přesně definovaná lidská a občanská práva, konfrontovatelná s praxí totalitních režimů. Odpůrci totalitní moci tak již nebyli odkázáni jen na přirozené právo, a i když většinou ani obsah této deklarace neznali, tak jejich boj proti totalitní moci byl pod ochranou této deklarace. Deklarace samozřejmě výslovně neregulovala možnosti takového boje, ale zákonitě vyvolávala otázku, jak se bránit režimu, který tato práva nedodržuje.

Částečnou odpověď dával poslední článek této deklarace, podle kterého: „nic v této deklaraci nemůže být vykládáno tak, aby dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.“

Soudím, že tato deklarace zcela legitimizovala aktivní odpor proti totalitním režimům, a to i jeho ozbrojené formě. Mimo jiné i proto, že mezi základním lidským právem a jeho potlačováním platí podle mne přímá úměra – čím tvrdší je jeho potlačování, tím větší míru odporu je tomu možno klást. Další vývoj právní úpravy tomu dal za pravdu – u nás po změně režimu tak učinil i zmíněný zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který připustil a ocenil i násilný odpor vůči represivnímu totalitnímu režimu. Ve své provádějící formě tak učinil i zákon o soudních rehabilitacích č. 119/1990 Sb. byť se svými nešťastnými zbytkovými tresty.

Na závěr bych možná trochu paradoxně použil výroku jedné oběti totalitního režimu a zároveň jeho strůjce – Gustáva Husáka. Ten hlasoval v SRN pro zamítnutí žádosti o milost pro prezidenta Slovenské republiky Jozefa Tisa se slovy“ „Nezáleží na tom, kdo tehdy jak daleko viděl a jaké měl úmysly. Pro historickou pravdu je důležitější jen to, jaké byly objektivní následky takového počínání.“

Ti, co totalitní režim vytvořili a obhajovali, skončili na smetišti dějin (ach, jak rádi sami tento termín používali) a těm, kteří proti němu bojovali, dala budoucnost za pravdu. A zákon č. 198/1993 Sb. uznal i pravdu těch, kteří proti němu pozvedli zbraň.