Leden 2006

Příběhy české justice – příběh dvacátý Na divokém východě – western nebo crazy komedie?

Milan Hulík

V našem posledním příběhu, jsme psali o nespravedlnosti nejsmutnější. Teď bychom chtěli napsat o nespravedlnosti veselejší. Může být vůbec nespravedlnost veselá? Asi ne, rozhodně ne pro odsouzeného. Spíše tedy – spravedlnost groteskní nebo tragikomická.

Boj o venkov

V jednací síni bývá někdy i legrace. Správně česky sranda neboli prča. Jenže taková jakou vyjadřuje drama typu tragikomedie. Prostě, než se zasmějete, tak si popláčete. Někdy je tomu naopak. Ale smát se při hlavním líčení moc nemůžete, i na to jsou paragrafy. Tak jako na zemědělské restituce. Ty jsou vedle tunelování a nepotrestání zločinů komunismu jednou z nejtemnějších kapitol po r. 1989. Snad v žádné oblasti společnosti nedošlo k takové změně v mentalitě a způsobu myšlení lidí a jejich po tisíciletí vypěstované psychologii, jako tomu bylo na venkově, což způsobila násilná kolektivizace jdoucí proti přirozenosti člověka. Dodejme venkovského člověka, který se nemusel vracet k přírodě a přirozeným hodnotám, protože s tím vším žil po desítky generací. A komunisté po dvě generace tyto hodnoty ničili, jejich nositele i fyzicky likvidovali a díky svému heslu, že na vesnici se bude žít jako ve městě, se snažili vykořenit vztah rolníků k půdě, k soukromému vlastnictví a tvrdé práci, které byly základem jejich existence a životního názoru.

Přesto se někteří dožili změny politických poměrů, spolu se svými potomky, kterým stačili předat základní hodnoty svého bytí, a tím je i připravit na nové zemědělské podnikání. Zatímco krutá doba socializace vesnice a jejího “rozkulačování” byla doprovázena “slavnými” budovatelskými romány, vzpomeňme ve škole omílaného románu Václava Řezáče “Nástup”, tak popřevratové změny na vesnici byly provázeny tisíci restitučních sporů. Řečeno komunistickou terminologií: “Na venkově se vytvořily dva nesmiřitelné tábory, které svádějí zápas o její nový demokratický charakter. O zachování zpátečnického, reakčního stavu socialistického nehospodaření pod vládou postkomunistické mafie nebo o vítězství nových soukromovlastnických a demokratických poměrů jako základu úspěšného farmářského podnikání.” Tento boj probíhá dosud.

Daly by se o něm vyprávět hrůzostrašné historky. Např. o vracení restituovaného zemědělského majetku formou rezavých nefunkčních zemědělských strojů a velkovepřínů připomínajících zchátralé domy po Němcích v Sudetech v 50. letech na jedné straně a na straně druhé o vytváření společností s. r. o. vybavených vším potřebným s novými podnikateli komunistické provenience. A o okresních zemědělských správách ovládaných byvšími soudruhy, v nových demokratických poměrech vykazujících nebývalou třídní solidaritu – zase jen s jinými exsoudruhy.

Kapři vypouštějí rybník

Tak tomu bylo a je i v jednom okresu nedaleko Prahy, kde žije pan Ing. J. S. I on začal s podnikáním na základě restitučních nároků své rodiny, když se po vynucené kariéře v socialismu rozhodl vrátit k rodinným kořenům. V situaci, kdy stát od r. 1992 téměř zastavil dotace do zemědělství, které do té doby činily kolem 20 miliard korun ročně. Bylo to typicky unáhlené rozhodnutí tvůrců gründerského kapitalismu – zemědělství je podnikání jako každé jiné a dotace nepotřebuje. Bude přece rychle privatizováno a noví farmáři začnou produkovat lépe a rychleji než bývalé státní statky a JZD.

Po přechodnou dobu však tyto, teď již jen postsocialistické organizace zůstávaly a s nimi i jejich vedení. To však nemělo na rychlé privatizaci zájem. Jejich zájmem bylo žít a nechat žít, jak to jen dlouho půjde ze socialistické podstaty. Zdržovat restituce a tím privatizaci; podobné to bylo i u Pozemkového fondu ČR, který byl vytvořen k dočasnému spravování státního nemovitého majetku a jeho převádění do rukou restituentů a soukromých podnikatelů. Dodnes však není polovina restitucí vyřízena, převody a prodej majetku jiným subjektům jsou doprovázeny všudypřítomnou korupcí a v zájmu této korupce jsou také řízeny a zdržovány. Zastavení dotací využilo např. vedení státních statků a tak když přestaly přicházet peníze z Prahy, tak vedení přestalo vyrovnávat dobytčím farmám jejich odůvodněné ztráty a naopak s novými zájemci uzavíralo zcela nerovné smlouvy a požadovalo na nich vysoké odvody, aby mohlo financovat vlastní, již nedotované výdaje. Noví podnikatelé tak byli postiženi hned dvakráte; úplným odnětím dotací (ve srovnání se státy EU předtím již tak o několik řádů nižšími) a stanovením zcela neodůvodněného nájemného, které byli povinni odvádět. Tak tomu bylo i v našem okrese. Pronajimatelé převzali farmy s nájemným stanoveným z výše uvedených důvodů, pro které však nebylo možné farmy ekonomicky provozovat. Nájemci chtěli v této situaci převzatý dobytek vrátit. Nebylo však komu, státní statky jej odmítaly převzít.

Výsledkem bylo velmi rychlé vyčerpání zdrojů na běžný provoz na farmách a postupné těžké strádání zvířat. Začalo docházet k podvýživě, rostl počet úhynů, stáda se stávala nereprodukovatelnými a desetitisíce kusů hovězího dobytka byly odsouzeny k pomalé a kruté smrti. Nešťastní a nevinní nájemci byli obviňováni z těchto hrůz a stávali se z nich mnohdy obvinění a obžalovaní. Navzdory tomu, že hodnota restitučního majetku byla vypočtena ze skutečného stavu v r. 1992. V průběhu dalších let se však hodnota stád a dalšího majetku určeného k vydání restituentům prudce snížila v důsledku nulového investování, ale i masového tunelování tohoto majetku jeho vlastníky – státními statky - prostřednictvím oněch nerovnoprávných smluv o hospodaření se zemědělským majetkem. Postupem doby byli restituenti nuceni přebírat přestárlé, znehodnocené stroje a zubožený dobytek v původních cenách z r. 1992, když státní statky přestaly majetek odepisovat, aby mohly zachovat v evidenci nominální cenu zafixovanou k rozhodujícímu restitučnímu datu 1992, takže mnohé stroje, i dobytek, byly již účetně na nule.

Toto vědomé znehodnocování majetku určeného k restitucím ještě zvyšovala zainteresovanost mnoha úředníků na jeho co nejpomalejším vydávání (vypouštění rybníka samotnými kapry), motivovaná možností vlastního obohacení při tomto komplikovaném a ministerstvem zemědělství chaoticky řízeném procesu. Ministerstvo zemědělství, bašta komunistů již před rokem 1948, touto pevností zůstalo i po r. 1989 a současná vláda ČSSD na tom nic nezměnila, ba naopak.

V kraji pachu od střelného prachu

Zmíněný pan Ing. J. S. převzal jedno zubožené stádo dobytka v dobré víře v nájemní smlouvu uzavřenou se státním statkem, že se stane majitelem tohoto stáda z titulu budoucího uspokojení restitučních nároků. Bylo dohodnuto, že stádo bude převedeno za skutečnou, tedy malou hodnotu a za zbývající restituční nároky převezme další majetek (opět v blíže neurčené budoucnosti), který mu umožní překonat problémy způsobené pronájmem těžce poškozeného stáda dobytka - majetku, jehož stav neodpovídal zákonné podmínce sloužit způsobem, který je pro daný účel obvyklý.

Vzhledem ke stavu zvířat a jejich utrpení byla namísto složitého sepisování škod a určování viníků rychle uzavřena ústní dohoda o spolupráci s pronajimatelem při uvádění stáda dobytka do řádného stavu. Objevil se však nový ředitel statku, kterého předcházela neblahá pověst nesmiřitelného bojovníka s restituenty. Těmi byli vesměs staří, ba hodně staří lidé, kteří se ještě dočkali spravedlnosti.

Spravedlnosti? K té patřilo i vyvedení babičky z kostela od modlení, aby podepsala nové, o 2/3 snížené prohlášení o inventáři – předmětu restituce. I ti z kostela nevyvedení museli podepsat dohody o snížení restitučních nároků. I na Ing. J. S. byl vyvíjen nátlak, aby snížil své restituční nároky. Když odmítl, tak mu byly stejně sníženy. Další jednání, rozhodnutí, opatření a spory z toho všeho vzniklé jdou nad rozsahové možnosti tohoto článku. Hollywoodský scenárista by z toho vytěžil úspěšný thriller. Možná, po přenesení do jiných reálií i dobrý western. Takže z koltů se kouřilo, ze salonů byli vyhazováni hosté, šerif byl prohlášen za psance, whisky byla ředěná a dobytek kraden. V kraji pachu od střelného prachu zavládla vláda zlodějů dobytka.

Náš restituent musel podepisovat předložené “dohody” o “prozatímní” nebo “informativní” ceně, desperadi mu vyhrožovali odehnáním celého stáda a zcizili některé jeho až Nejvyšším místem uznané nároky. Kdyby se to vše neodehrávalo na Divokém východě, mohlo by se v právním státě jednat o trestné činy vydírání, podvodu a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Nakonec na paragrafy došlo. Ale obráceně než tomu mělo být.

Who is who?

Státní zástupce v našem okresním městě podal na pana Ing. J. S. obžalobu pro trestný čin zpronevěry, který spáchal tím, že v r. 2000 prodal panu J. Z. stádo hovězího dobytka v počtu 463 kusů, a to 58 telat, 38 jalovic ve stáří do jednoho roku, 118 jalovic ve stáří do dvou roků, 11 kusů hovězího žíru a 238 krav za částku 3 465 000.-Kč, kterou užil pro svoji potřebu, a to přesto, že se nejednalo o jeho vlastnictví, neboť stádo mu bylo svěřeno na základě nájemní smlouvy z r. 1995, kterou se Státním statkem uzavřel.

Podstatou obžaloby tedy bylo, že stádo, které na základě nájemní smlouvy převzal před deseti lety a po pěti letech prodal, nebylo jeho a on nebyl oprávněn si ponechat kupní cenu, za kterou jej prodal.

Obhajoba však namítala, že o původním stádu se nedá mluvit. Podle výpovědi obžalovaného a svědka - kupujícího, toto stádo bylo v době jeho převzetí od státního statku v tak zuboženém stavu, že jeho část musela jít hned po převzetí na jatka, do kafilérie a jen jeho menší část se podařilo zachránit. Reprodukce i této části stáda byla však vážným problémem. Obžalovaný musel ke zbytku stáda připojit další část ze svého jiného stáda a původní složení popsané ve shora uvedené znělce obžaloby se zcela změnilo. Nejen však do počtu krav, býků, jalovic ve stáří do jednoho a dvou let, telat a hovězího žíru, ale především co do biologické podstaty vyjádřené otázkou “who is who”.

Podle obžaloby tvořilo pronajaté stádo jednotný a totožný celek a bylo tedy věcí, o které hovoří hypotéza trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 tr. z. „…Kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu…“

Tato věc byla podle obžaloby pronajata a protože restituční nároky obžalovaného uspokojeny nebyly, bylo jeho povinností ji ve stejném stavu vrátit. Nájemní smlouva skutečně uváděla, že nájemce je povinen pronajatý majetek vrátit ve stavu, v jakém byl předán na počátku pronájmu (sic). Tedy ve stejném počtu krav, jalovic ve stáří do jednoho a dvou roků, stejného počtu telat, hovězího žíru atd. Podle smlouvy by však měl vrátit ta samá zvířata, která v r. 1995 převzal. Včetně těch, které vinou předchozího chovatele skončily na jatkách a v kafilérii. Krávy a kravičky transformované do právních pojmů o věci a pronajatém majetku, identitě a totožnosti skutku, věci neexistující neboli zaniklé, či nicotné, se staly předmětem sporu mezi státním zástupcem a obhájcem. Ten tvrdil, že klient nemohl trestný čin zpronevěry spáchat již proto, že pronajatá věc zanikla a v době prodeje stáda neexistovala, protože prodané stádo bylo zcela jiným, než bylo stádo pronajaté – již proto, že bylo již tvořeno z největší části jeho vlastním dobytkem. Faktická a účetní evidence stáda za účelem zjištění z jakých dobytčích jednotek se stádo skládalo, nebyla v důkazním řízení soudem provedena, ač ji obhajoba navrhovala. Znalkyně z oboru veterinární medicíny, zvěrolékařka a vysokoškolská pedagožka s vědeckou kvalifikací, která stádo po převzetí obžalovaným prohlédla, potvrdila výpověď obžalovaného a jeho svědka, že pronajaté stádo bylo zničené a že z největší části muselo být likvidováno. Svědkem obžaloby byl onen shora uvedený militantní ředitel státního statku, který vypověděl opačně, že se jednalo o jedno a totéž stádo dobře zachovalé! Po zhodnocení všech důkazů uznal soud obžalovaného Ing. J. S. vinným trestným činem zpronevěry a uložil mu trest odnětí svobody na 2 roky. Naštěstí s podmínkou. Aspoň pan Ing. J.S. nemusí ve vězení přemýšlet, z čeho se jeho stádo vlastně skládalo a koho každá kravička vlastně byla.

A restituční nároky obžalovaného uplatněné v r. 1991, které měly být uspokojeny právě pronajatým stádem? No, ty přece uspokojeny nebyly! Také soud ani nezajímaly, vždyť tento soud byl přece soudem trestním a restituční nároky jsou předmětem práva civilního. Rozsudek dosud nenabyl právní moci. Kravičky a telátka půjdou ještě před odvolací soud a dost možná, že i před soud nejvyšší či dokonce Ústavní soud ČR. O legraci bude postaráno.