Leden 2006

Příběhy české justice (21) - Hučín potřetí aneb Kdo to všechno zaplatí?

Milan Hulík

Spravedlnost jej potkala opět a my se musíme ptát, zda se tak stalo díky pozornosti, kterou jeho případ vyvolal doma a v zahraničí nebo zda zasáhla politická „vis maior?“ A také, jak by to s touto spravedlností dopadlo, kdyby se nestal tak známým?

Naposledy jsme Vladimíra Hučína opustili, když byl Okresním soudem v Přerově zproštěn obžaloby z trestného činu podvodu podle § 250 tr. z., kterého se měl dopustit vylákáním nemocenských dávek. Tento trestný čin oddělil soud od ostatních proto, že jej měl spáchat spolu s MUDr. Janem Chmelařem a přítomnost tohoto obžalovaného u projednávání dalších šesti trestných činů, jejichž skutkovou podstatu měl již naplnit V. Hučín sám, byla zbytečná.

Uhl contra Hučín

Připomeňme si, že V. Hučín byl za dramatických okolností zatčen v březnu 2001 a jeho zadržení spolu s domovní prohlídkou připomínaly akční film, kteréžto podobenství jiným připomínalo jistá zatýkací komanda ze dvou totalitních režimů, které v minulém století prošly nejen Přerovem, ale celou vlastí. Při domovní prohlídce byly odkrývány i dlaždice v chodbě a byl přivezen pancéřový zvon, pod kterým měly být odvezeny výbušniny. Domovní prohlídky se účastnila řada policistů, kteří rodinný dům V. Hučína a jeho maminky obrátili vzhůru nohama. On sám byl vzat do vazby, maminka, manželka a dcera zůstaly v šoku.

Jak napsal Petr Uhl v Právu dne 25. 11. 2005, „Hučín byl obviněn ze závažných trestných činů a od té doby působí v české společnosti hlasitá skupina občanů na jeho obranu. Neuvedli však, pokud vím, nikdy, že se Hučín těchto trestných činů nedopustil. Opakovali jen, že jeho jednání není trestné a že by neměl být souzen, protože je velkým bojovníkem proti komunismu.“

Řekněme hned a rovnou, že se Petr Uhl mýlí. Obvinění byly totiž natolik absurdní a nesmyslná, že nebylo třeba Hučína omlouvat antikomunismem a jeho svatým bojem. Obhajoba od počátku upozorňovala orgány trestního řízení, že se blamují, pokud budou v trestním stíhání pokračovat. Je pravda, že V. Hučín vyhlásil rudým tvářím nesmiřitelnou válku a je možno připustit, že jeho antikomunismus byl pro nové a sociální demokracií instalované vedení BIS, asi nepřijatelný. Proto také musel z této nové zpravodajské služby, která nahradila StB, odejít. Byl vyhozen. To se i v demokraciích stává, po vítězství opozice se mnohdy mění i jiné a větší posty, na které si brousí zuby ti politici, kteří do té doby netahali za pilku.

V. Hučín jako zpravodajský důstojník působil v regionu severní Moravy, zejména proti militantně naladěným a na socialismus vzpomínajícím soudruhům, které vyšší nezaměstnanost v tomto kraji jen utvrzovala v jejich extrémním levicovém přesvědčení. Co však těmto lidem neschopným se již adaptovat na nové demokratické pořádky, vadilo nejvíce, byla Hučínova minulost. Tu dosvědčovala i řada rehabilitačních rozsudků a rušení tzv. vedlejších trestů, protože mladý dělník Hučín nebojoval podpisy peticí a prohlášení, třeba Charty 77, o kterých v Přerově málo věděl a jejichž signatáře ani neznal, ale snažil se komunistům nahnat strach. Třeba tak, že vyhodil do vzduchu jednu z jejich nástěnek a vymýšlel aktivní opatření, aniž byl ve spojení s organizovaným disentem. Byl osamělým bojovníkem v zadrátované kleci reálného socialismu a bojoval tak, jak mu velel jeho rozum a kázalo svědomí. Byl souzen, odsouzen a tehdy ještě netušil, že před soudem stane i v demokratické a po letech zase svobodné vlasti. Natož, aby tušil, že v těchto nových poměrech ho budou stíhat a soudit i ti, kteří tak činili již dříve z pověření strany, které opověděl svoji soukromou válku.

O jak absurdní divadlo se bude jednat, to netušil ani V. Hučín. Nechť čtenáři odpustí, to co budou dále číst, měla být podle obžaloby závažná trestná činnost. Co ten kriminálník Hučín vlastně prováděl a co bylo tak tajné, že se bývalí političtí vězni nechali odvlékat po zemi, když se u soudu dožadovali veřejného procesu ?

Václav Havel by se divil

V. Hučín, bývalý politický vězeň komunistického režimu a nyní důstojník nové tajné služby režimu demokratického si našel agenta Dvořáka, bývalého horlivého stoupence totalitního režimu a nasadil jej do prostředí extrémní komunistické levice. Ten ale začne jako správný double agent spolupracovat s druhou stranou a stane se informátorem vysokého důstojníka nové demokratické policie, dříve ovšem stejně vysokého příslušníka policie komunistické, zvané SNB. Netřeba dodávat, že BIS a Policie ČR v tomto případě nespolupracují – naopak, jeden tajný agent podezírá druhého netajného policistu a naopak. A v kraji dochází k výbuchům. Jaká příležitost pro dnes demokratického, a dříve esenbáckého důstojníka Pščolku, který obviní svého kolegu, antikomunistu tehdy a dnes, že je autorem výbuchů – vždyť bouchal již za komančů. Dvojitý agent Dvořák poctivě informující obě strany potřebuje zvýšit svoji prestiž a žádá o pomoc Hučína. Ten mu podle jeho výpovědi dá výbušninu (výbušku V-30b); jak ale uvádí Hučín neškodnou – ve skutečnosti kousek trubičky naplněné pískem. Ale jednoduchému Dvořákovi to stačí. Má konečně výbušninu, jejímž výbuchem před svými dveřmi chce svoji otřesenou prestiž vylepšit. Dodejme ještě, že se tato „výbuška“ nenašla a je známa pouze ze svědectví těchto dvou protagonistů. Nikdy také nevybuchla, protože ani nemohla.

No, a pak zde máme ještě zasloužilého profíka, bývalého příslušníka StB Zifčáka, nyní funkcionáře „demokratické“ Komunistické strany Československa (KSČ), konkurující parlamentní Komunistické straně Čech a Moravy (KSČM). Ten ve své životní roli mrtvého studenta Růžičky ležícího na Národní třídě, přivedl v listopadu 1989 lidi do ulic a vyvolal tak „sametovou revoluci“. Řízen byl ovšem vedením StB a KGB. V našem přerovském dramatu hrál zpravodajské hry proti Hučínovi, který odpovídal stejným způsobem.

No, napsal by takovéto absurdní drama Eugene Ionesco, Samuel Beckett nebo snad sám Václav Havel ? A to je obsah nejen této zpravodajsko-politické hry, ale i základ trestního stíhání V. Hučína a bylo úkolem soudu, aby posoudil, nakolik toto absurdní drama má co dělat s trestním právem, kdo bude hrát roli vinného, kdo nevinného a to vše na prknech, které znamenají soudní síň.

6 : 0

Pro co všechno byl V. Hučín obviněn, pro co se konaly stovky výslechů, pro co se spotřebovaly balíky papírů a pro co strávily desítky lidí svoji placenou pracovní dobu? Na straně orgánů trestního řízení a soudů dobu placenou státem a z peněz daňových poplatníků.

Skutkovou podstatu prvního trestného činu nedovoleného ozbrojování měl V. Hučín naplnit tím, že měl ve svém bydlišti různé náboje, a to i jiné ráže, než byla jeho služební zbraň. Dále byly podle obžaloby nalezeny třaskaviny, pyrotechnika, elektrická milisekundová rozbuška apod. Jak ukázal znalecký posudek, třaskavina netřaskala, ale jen neškodně blafla, rozbuška byla rezavá a nefunkční, pyrotechnika zábavná a náboje? Má-li držitel zbrojního průkazu náboje jiné ráže, než na kterou má povolenou zbraň, tak se dopouští přestupku, nikoli trestného činu. To od začátku tvrdila obhajoba s odvoláním na příslušný judikát. To konstatoval i soud, takže obžalovaný Hučín vedl hned jedna nula. Ještě předtím však tento „zbrojní arsenál“ posloužil policii (v které takto vynikl plk. Pščolka) k obviněním v médiích, že V. Hučín je autorem výbuchů ohrožujících veřejnost v Přerově a Olomouci. Toto obvinění plk. Pščolky publikované v celostátním deníku, je nyní předmětem Hučínovy civilní žaloby na ochranu osobnosti.

Druhým bodem obžaloby byl Hučín viněn, že jako příslušník BIS po seznámení s rozkazem svého nadřízeného ukládající mu bezodkladně identifikovat své zpravodajské zdroje a uvedené informace předat cestou svého nadřízeného, tento rozkaz nesplnil a příkaz odmítl splnit. Splnit ho ani nemohl, protože v té době neměl již přístup k utajeným materiálům, které pro splnění takového rozkazu potřeboval. Tak to také konstatoval soud, když jej zprostil obžaloby z trestného činu neuposlechnutí rozkazu dle § 273 odst.1 tr. z. Dvě nula pro Hučína.

Třetím „trestným činem“ V. Hučína bylo zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. z. Tento trestný čin byl obzvláště vypečený. V. Hučín měl totiž svého agenta Dvořáka „instruovat k podněcování akcí se záměrem šířit v BIS, vrcholných a zákonodárných orgánech ČR, sdělovacích prostředcích, Konfederaci politických vězňů, Klubu angažovaných nestraníků, jakož i v široké veřejnosti obavy ze sílícího levicového extrémního hnutí na severní Moravě tak, že jmenovanému předstíral, že jde o akce a plnění úkolů BIS, přestože tím sledoval pouze svůj zájem… těmito nepravdivými informacemi zásoboval i BIS z cílem se zviditelnit, čímž velmi závažným způsobem poškodil věrohodnost BIS a objektivitu jejích informací.“

Je nepochopitelné, jak toto mohla státní zástupkyně JUDr. Lenka Šromová napsat. Byla účastna při výslechu uvedeného zdroje Dvořáka a musela poznat, že neoplývá přílišnou inteligencí, opíšeme-li takto mírně pojem „retardovaný“. Představa, že tento informátor z venkova v Praze navštěvuje „vrcholné a zákonodárné orgány ČR“ nebo pravicové organizace typu KPV a KANu, aby jejich členy přesvědčoval o sílícím levicovém nebezpečí – byla nepředstavitelná i pro soud. A nejen to, co je sílící levicové nebezpečí? Není to kategorie právní, jen politická a soud nemůže soudit politiku. Nemůže ani takové „sílící nebezpečí“ verifikovat nebo změřit.

Protože se Hučínova kausa vlekla, tak se „sílící levicový extrémismus“ z obžaloby dostal do politického soukolí a dnes je tématem komentářů renomovaných novinářů varujících před sbližováním ČSSD a KSČM a dokonce před koncem demokracie v ČR po příštích volbách.

Čepici s rolničkami nasadila tomuto bodu obžaloby skutečnost, že BIS po zatčení Hučína vypracovala každoročně pro vládu Zprávu o bezpečnostní situaci, ve které ji informovala, i na základě Bučinových informací, že nebezpečí levicového extrémismu skutečně vzrostlo. Někteří svědci – důstojníci BIS potvrdili, že Hučínovy informace byly v tomto směru kvalitní. Tento bod obžaloby nestáhla BIS do konce hlavního líčení. Jak s ním soud naložil, je jasné. Tři nula.

Čtvrtým bodem obžaloby Státní zastupitelství zaperlilo. Tento bod obžaloby nebyl opatřen jen čepičkou s rolničkami, ale přímo korunkou s cinkajícími zlatými zvonečky. Závažná trestná činnost Hučína spočívala v tom, že měl šířit články, v nichž vystupoval jako přední antikomunista a obránce regionu severní Moravy před komunismem, když navíc nechal Dvořáka sepisovat články podle jeho návodu a publikovat je v „Novém Bruntálsku“, „týdeníku“ vydávaném Zifčákem, čímž opět vážně znepokojil část obyvatelstva, členy KPV, KANu atd. a o tomto znepokojení byli dokonce informováni i vrcholní představitelé KPV a ministr vnitra ČR. Tím se měl dopustit trestného činu šíření poplašné zprávy dle § 199 tr. z.

Tady ale přes uvedenou ozdobu bodu obžaloby (nebo právě pro ni), končila ale všechna legrace. Tento bod obžaloby byl vypracován vedoucí státní zástupkyní s právnickým vzděláním a soud o něm musel zcela vážně jednat. V soudní síni se nikdo nesměl smát. I obhájci se museli tvářit vážně. Přes naprosto absurdní představu, že informátor Dvořák, absolvent zvláštní školy, by byl schopen napsat novinový článek. Navzdory skutečnosti, že články v „Novém Bruntálsku“, k dostání jen v některých trafikách v okrese, protože ostatní odmítají odbírat takový „novinový“ brak, by mohly někoho znepokojit, když tento plátek čtou jen rodinní příslušníci vydávajícího a někteří nejdogmatičtější a nejextrémističtější komunisté v okrese. I když se v obžalobě vážně tvrdilo, že Nové Bruntálsko s těmito články znepokojilo zase pravicovou část obyvatelstva – členy KPV, KANu a dokonce i ministra vnitra. Ten skutečně vyjádřil své znepokojení, nikoliv ovšem nad Novým Bruntálskem, ale nad procesem s Vladimírem Hučínem.

Aby vydrželi představu, že sílícím levicovým extremismem jsou pobouřeni jediní autentičtí čtenáři tohoto obskurního plátku – právě oni levicoví extrémisté. Ti však tímto jevem byli nejspíše potěšeni. A co soud ? Čtyři nula pro Hučína.

Pátý bod obžaloby – obvinění z trestného činu vyzrazení utajované skutečnosti podle § 106 odst. 1, odst. 2 písm. b/ tr. z. se zakládalo na tom, že bývalý kapitán BIS měl doma různé písemnosti této organizace obsahující různý stupeň utajení - „Vyhrazené“, „Důvěrné“, „Tajné“ atd. Podle hypotézy tohoto trestného činu, musí pachatel tajnou skutečnost vyzradit. Obhajoba se tedy mohla vyřádit. Obžaloba nepřinesla jediný důkaz, že její klient někomu něco vyzradil, žádná taková osoba nebyla obžalobou označena, natož vyslechnuta. Vyzrazení totiž předpokládá, že se nepovolaná osoba s takovou listinou seznámí, že ji vezme do ruky, že si ji přečte. Mít v bytě tajné písemnosti nebo nechat je doma ležet, ještě není vyzrazení. Tak to také po obhajobě vysvětlil soud v odůvodnění rozsudku.

V celé věci ale ještě zacinkaly rolničky z tohoto bodu obžaloby. Ony tajné písemnosti byly papíry, které mu byly vybrány z jeho psacího stolu a naházeny do bedny, když musel opustit svoji kancelář. Ocitly se tedy u něj doma nejen se svolením BIS, ale ta mu je domů také dovezla. Jak to asi posoudil soud? Jako stav pět nula.

Konečně šestý bod obžaloby se podobal prvnímu. Tentokráte šlo o držení písemností a nejrůznějších materiálů, především z činnosti v prověřovacích komisích na počátku 90. let. Tady se měl Hučín dopustit trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 178 odst. 2,3 písm. c/ tr. z. v souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Tady již zákon nevyžadoval vyzrazení, ale k naplnění skutkové podstaty stačilo jen neoprávněné nakládání s osobními údaji. Zde zvonky neviny obžalovaného a neerudovanosti autora žaloby zacinkaly u zásady, že „není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona.“ Zákon o ochraně osobních údajů byl totiž vydán až poté, co Hučín tyto materiály získal a zákon mu nenařizoval uvedené materiály odevzdat. Soud musel rozhodnout na základě zásady o nepřípustnosti retroaktivity, tedy nepřípustnosti zpětné účinnosti zákona. Hučín vyhrál. šest nula.

Kdo to zaplatí?

Petr Uhl ve svém shora zmíněném článku napsal, že nevíme, proč vlastně soud státní zástupkyni její důkazy neuznal. Snad je z tohoto článku zřejmé, proč to udělal. Musel to udělat, aby dodržel základní zásady trestního řízení.

Je třeba si položit jinou otázku. Proč vyšetřovatel této věci a dozorující státní zástupkyně (která vytížená funkcí vedoucí státní zástupkyně) se účastnila všech výslechů obžalovaného, i svědků, postupovali tak úporně a v rozporu se zásadou objasňovat skutečnosti a důkazy jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného. Proč, a tady musím přejít do „ich“ formy, protože jsem u toho jako obhájce byl, proč jsem se jako obhájce setkával s potížemi, které jsem nikdy neměl, když jsem v minulém režimu obhajoval disidenty. Tehdy mi nikdy nebyl odpírán styk s klientem ve věznici, nikdy tam nebyla moje rozmluva pozorována okénkem ve dveří, nikdy nebyl můj klient voděn v medvědu (spoutané ruce připevněné k širokému koženému opasku), nikdy nebyl činěn pokus o mé vyloučení z obhajoby, jako to stále činila státní zástupkyně JUDr. Lenka Šromová, když na mne podala 5 stížností Advokátní komoře, které byly všechny zamítnuty. Mimo jiné i pro pašování léků (z nichž média udělala drogy) do věznice. Proč, proč, proč?

Proč byl V. Hučín 5 let trestně stíhán, rok držen ve vazbě, proč musela trpět jeho stará matka a celá rodina? Všechno bylo přece jasné od počátku.

Ano, rozsudek je ještě nepravomocný. Státní zástupkyně se jistě odvolá. Dopadne to jinak? Pochybuji. Již teď je třeba se ptát, kdo to všechno zaplatí. Jisté je jedno, morální škodu – čas ve vazbě, nemožnost žít svobodným životem, stres, strach a slzy rodinných příslušníků a vztek nad skutečností, že ještě po 15 letech po pádu totalitního režimu je něco takového možné, nikdo nezaplatí!

Římský básník Petronius se kdysi ptal: „Co zmohou zákony tam, kde vládnou jen peníze?“. My se však ptejme s jiným jeho spoluobčanem: „Čím jsou zákony bez dobrých mravů?“ Jedno víme ale jistě – u Okresního soudu v Přerově soudí mladý, minulostí nezatížený a nezávislý soudce. Díky Bohu.