Leden 2006

Z cikánského lunaparku do Hollywoodu

Karel Hvížďala

Blízký přítel a spolupracovník Miloš Forman o Ivanu Passerovi tvrdí, že je „nádherně netečný subtilní rebel, který přehrál svůj úděl tím, že jej učinil svou volbou“. Také bychom mohli říci: Tam, kde si jiní stěžují, se Ivan Passer raduje, že stojí před novým a těžkým zadáním. Navíc má výhodu, neboť jeho krédem je být neviditelný. Nemusí se předvádět a všechnu energii věnuje úkolu, který na sebe vzal.

Pro Ivana Passera je typické, že se nebojí žádné práce. I když - v Hollywoodu platí za režiséra, který odmítl téměř nejvíce projektů: sedmnáct, a to i v době, kdy by je býval hodně potřeboval, jako třeba na samém počátku emigrace. Jeho poslední film Nomádi, který je ságou o historii Kazachstánu, si objednal před několika lety sám kazašský prezident Nursultan Nazarbajev. Producentem je Miloš Forman, první část filmu svěřil jako režisérovi dvaasedmdesátiletému Ivanu Passerovi. Světovou premiéru by měl film mít právě v těchto dnech.

Film se odehrává v 18. století a pojednává o válce tří kmenů. Dva chlapci, jeden potomek legendárního Čingischána a druhý sirotek neznámého pastýře, jsou předurčeni, aby dovedli zemi k jednotě. Zřejmě to byl právě osud outsidera, který Passera jako mnohokrát předtím přitahoval.

Komplikovaný start

Ve Spojených státech se Passer dostal do obecného povědomí v roce 1981 psychologickým thrillerem o vině a trestu s názvem Cutter’s Way (Cutterova cesta). Jeho hlavní postavou je vietnamský veterán Alex Cutter (John Heard), který coby fyzická, ale i psychická oběť války není schopen vrátit se do normální společnosti. Svou frustraci z doživotní invalidity, z pocitu prázdnoty a spiknutí mocných si vybíjí v nenávistné agresivitě vůči okolí, své ženě Mo (Lisa Eichhornová), příteli a společnosti personifikované v postavě mocného magnáta.

Alex jako poraněné zvíře zatouží po pomstě. Ta jediná by dala jeho šílenému zoufalství smysl. Objektem pomsty se stane naftový magnát, kterého Alex podezírá z vraždy studentky. Francouzský deník Le Monde označil Cutterovu cestu za „nejoriginálnější, nejsmělejší a nejantikonformističtější americký film sezony 1981 - 82“. Na filmovém festivalu v Houstonu 1981 pak získal velkou cenu a další ocenění, mimo jiné i za scénář a režii.

Film měl původně komplikovaný start. Kvůli nepříznivé kritice v The New York Times byl čtyři dny po premiéře stažen z kin a prosadila ho až druhá produkce UA Classics pod novým názvem. Film se původně jmenoval Cutter and Bone, podle románu, který sloužil Passerovi jako předloha.

Jako cikán

Doma, ale i ve Spojených státech měl Passer cestu k filmu klikatou. Po válce sice chvíli chodil do elitní školy v Poděbradech, která byla původně určena pro děti válečných sirotků a kde potkal Miloše Formana (skutečného sirotka) a Václava Havla, ale po únorovém komunistickém puči patřil mezi děti „třídních nepřátel“. Postupně byl vyloučen ze tří gymnázií a nesměl ani odmaturovat. Na FAMU se dostal vlivem podvodu (zfalšoval životopis) a svému talentu. Když se na nekorektnosti v jeho datech přišlo, byl v roce 1957 vyloučen a nesměl být nějaký čas zaměstnán u filmu.

Pracoval u soustruhu, v železárnách, na stavbě silnic, ve vodní elektrárně a rok jezdil s cikánským lunaparkem. Později řekl: „Byl to nejkrásnější rok mého života... Byl jsem skutečný cikán, protože stejně jako oni jsem neměl žádná práva.“ A jindy, na přednášce v Los Angeles, kde učí na univerzitě, zase vzpomínal, jak si v padesátých letech říkal: „Ježišmarjá, já bych měl něco dělat. Všichni mí kamarádi jsou umělci a já jsem cikán!“

Každý film je náhoda

K filmu se vrátil Ivan Passer po dvou letech, v roce 1959, jako asistent režie a režisérem se stal náhodou. „Díky tomu, že jsem chytil slepici. Kdyby ne, tak mě vyhodili.“ Bylo to při natáčení filmu Ladislava Helgeho Velká samota. Tuto historku vyprávěl Ivan Passer skoro každému novináři, kterému dal interview. Nutno však podotknout, že jich v životě bylo hodně málo. Spočítal by je na prstech.

Režisér Passer vypráví: „Ocitl jsem se v příšerné atmosféře, nikdo mě nepředstavil a nikdo mně neřekl, co mám dělat. Bylo mi jasné, že mě za tři dny musí vyhodit. Třetí den jsme točili v poli a neurotický Helge si vzpomněl, že chce mít v záběru slepice. Všichni včetně herců a maskérů se rozběhli hledat slepice... Co čert nechtěl, narazil jsem na statek se slepicemi. Vyběhl na mě pes, slepice se vyplašily a jedna mi uvízla mezi nohama. Dorazil jsem se slepicí jako první. Večer si pan kameraman Pečenka (asistenta mu dělal Miroslav Ondříček) ke mně přisedl a řekl: ,Víte, vy máte talent. Já jsem si všiml, jak jste přinesl slepici.‘ Za měsíc odvolali Helgeho do Prahy a on mi nařídil: ,Než přijedu, budeš točit ty!‘ A od té doby vím, že každý film, který dělám, je náhoda.“

Nemáš co dělat, jeď se mnou

Následovala spolupráce s Alfrédem Radokem na Laterně magice, pomocná režie u Formanova filmu Konkurs 1, který byl natočen v Divadle Semafor, a u dalších Formanových dnes již kultovních filmů, Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky. Navíc se podílel i na scénáři snímku Hoří, má panenko. Samostatně ještě režíroval jednu povídku Bohumila Hrabala, Fádní odpoledne, a spolu se sochařem Jaroslavem Papouškem napsal na námět scenáristy Václava Šaška předlohu ke svému prvnímu celovečernímu filmu Intimní osvětlení.

Tímto zvláštním, jemným filmem o vyprázdněných společenských rituálech na sebe upozornil nejen doma, ale i ve světě, i když tehdejší ředitel Barrandova prohlásil, že jde o „nejnudnější film, jaký kdy byl natočen“. Vlastně na sebe prozradil, že byl o něm.

V roce 1969 odjel Ivan Passer s tímto filmem na festival do Cannes, kde mu lidé z produkce United Artist hned nabídli scénář. Passer ho však odmítl natočit, když se dozvěděl, že by ho nejraději nasnímal sám autor. Miloš Forman mu za to sice vynadal, ale hned dodal: „Teď nemáš co dělat, pojeď se mnou do Ameriky.“ Protože se Ivan Passer do Československa vracet nechtěl -o emigraci uvažoval od čtrnácti let -odjel.

Film o nás

Z deseti filmů, které tam později Passer natočil (nejprve se živil přednáškami na univerzitách a pořádáním hereckých kurzů), patří mezi ty nejznámější jeho mezinárodní projekt Stalin, natočený v roce 1992. Jde o tříhodinový portrét diktátora (hrál ho Robert Duvall a Passera jako režiséra si sám vybral), který v mládí psal zajímavé básně a později každý den podepisoval 800 až 1 200 rozsudků smrti. Režisér i scenárista (vystudovaný historik a rusista) se zaměřili na Stalinův soukromý život, rodinné vztahy a vztahy k přátelům a spolupracovníkům, které postupně nechával vyvražďovat.

„Stalin vstupoval lidem do života, aby je využil pro své vlastní mocenské ambice, a jakmile je přestal potřebovat nebo mu začali být nepohodlní, bez milosti je zlikvidoval...“ řekl o filmu Passer. „Nestyděl se jít na večeři ke svému tajemníkovi, kterému den předtím poslal manželku do koncentráku... Tito lidé ho však přitom dokázali milovat a obdivovat. Takže je to vlastně film o nás, o slepé lidské potřebě či sklonu zbožňovat jiného člověka, bez ohledu na skutečnost. Lidé mají tendenci vzdát se zodpovědnosti za svůj život.“ Stalinovu ženu hrála Julia Ormondová, dnes velká hvězda, kterou Passer pro film objevil v Londýně.

I v tomto filmu si podle odborníků drží režisér od své postavy odstup, nesoudí, je cudný, projevuje úctu k tajemství, a proto se také nikdy neopakuje. Stále se pokouší o něco nového, jak je možné tušit i z jeho posledního filmu, který natočil v Kazachstánu.

Jednou o sobě řekl: „Nejsem žádný filmový fanatik. Dělám rád filmy. Zda budou mít úspěch, nebo ne, se mne už nedotýká. Vždyť jsou to koneckonců jen filmy.“

(MFDNES)