Leden 2006

Kam jste se poděly? A proč?

Václav Chyský

Všichni chybují o to nebezpečněji, že každý sleduje jen jednu pravdu, chyba není v tom, že by se řídili nepravdou, ale že nesledují žádnou jinou pravdu (Blaise Pascal 1623 - 1662)

Není totiž dobrý styl, sám se držet nacionalistických zásad a u druhých je zatracovat (Friedrich Naumann 1860 – 1919)

Nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti (Ex 23,2)

Kam jste se poděly duše a jejich tělesné schránky, obývající před válkou činžovní dům v Bednářské ulici číslo 38 v brněnských Černých Polích? Ztělesňovaly jste národnostní vzorek Brna v malém. Představovaly jste mikrokosmos etnické směsi, tak typické pro tento kout střední Evropy. Z 250 000 Brňanů se hlásilo 50 000 v roce 1930 k Němcům a židovská obec v Legionářské ulici vykazovala 12 000 členů. Habsburská monarchie takřka bezbolestně předala tento kulturní a etnický mišmaš Československé republice, ten v ní ještě dlouho přežíval a je dodnes konzervován v brněnském hantecu, městském slangu, jemuž rozumějí jen zasvěcení.

Já ještě žiji a proto mohu svými vzpomínkami vyvolat vaše stíny z podsvětí Hádu, kam většina z vás již dávno odešla přes řeku Léthé, z níž pily duše zemřelých, aby zapomněly na pozemský život. Jsem svědkem oné doby, i když léta ostrost vzpomínek zastřela. Ale i tak mohu připomenout atmosféru doby a vaše osudy dnešní generaci, jež má o vás již jen matné tušení. Vnímal jsem vaše česko-německo-židovské sousedské soužití zraky desetiletého a tato navenek poklidná symbióza se mi zdála neproblematická do doby, než zasáhl Adolf Hitler.

Náš rodinný lékař byl Němec, pan doktor Hexmann. Byl u nás častým hostem, protože jsem opětovně trpíval horečnatým zánětem mandlí. Pan doktor s námi mluvil dobrou češtinou, za což se mu můj otec ze slušnosti revanšoval neméně dobrou němčinou.

V suterénu měl koloniální obchod Němec pan Erwin Ducháček, (později se psal Duchatschek), který obsluhoval zákazníky v obou městských jazycích. V prvním poschodí naproti nám bydlela Evička Jelínková, tmavooká židovská holčička, o něco mladší, než jsem byl já. Naučila mne první německé slovíčko – der Frosch - když mi pod svým vánočním stromečkem ukazovala dárky, z nichž jí nejvíce imponoval mechanický žabák, jemuž Evička vdechovala skákavý život ušatým klíčkem. Když slovo Frosch vyslovovala, zachrčelo to rrr hluboko v jejím hrtanu a samohláska o se znásobila v řetězec složený ze samých dlouhých óóóó. Od té doby vyslovuji slovo Frrrooosch také dlouze a chrčivě.

Velice rád jsem navštěvoval lesního radu pana Součka, jehož habitus s tváří zakrytou plnovousem, padajícím jako bílá vata na zelený myslivecký kabátec připomínal svatého Mikuláše. Pan rada Souček byl vdovec, hovořil se svojí hospodyní Máry německy, čemuž jsem při svých návštěvách nevěnoval pozornost, byv vždycky zcela zaujat mísou plnou banánů a pomerančů, které mi pan rada dobromyslně nabízel. Návštěvy byly krátké a já si nemohu vzpomenout, o čem si se mnou pan rada mohl vyprávět. Snad bylo pro mne důležitější, že mi hospodyně Máry dávala ještě nějaké banány na cestu a já jsem sníval o tom, že až budu veliký, pořídím si mísu podobnou.

V nevelkém bytě v přízemí, vlastně v jedné velké místnosti, která byla kuchyní, obývacím pokojem i ložnicí, bydlel s manželkou a třemi dětmi listonoš a domovník pan Budík, s jehož nejmladším synem Vlastíkem jsme byli velicí kamarádi. Ve Schreberových zahrádkách, založených na zrušeném zábrdovickém hřbitově a tehdy ještě obehnaných hřbitovní zdí, jsme na jaře hráli kuličky a na polích za domem kutali s ostatními kluky do stráně hluboké podzemničky, jakési pevnostní chodby vystavěné proti imaginárním nepřátelům, na které jsme chtivě čekali, ale kteří se nikdy nedostavili.

Obdivovali jsme červenou sportovní aerovku naproti bydlícího automobilového závodníka, letce a potápěče pana Tunala Karla Divíška, který společně se speleologem, profesorem Karlem Absolonem bádal v hlubinách jeskyní Moravského krasu a potápěl se v těžkém skafandru do studeného proudu podzemní říčky Punkvy.

V témže domě, co bydlel pan Tunal Divíšek měl v přízemí obuvnickou dílnu pan Pešl, v jejíž zadní části, oddělené prkennou stěnou, byl prostor kde vařil a spal. Dílna byla provoněna krémy na boty, ševcovským pechem a pachem propocených bot.

My kluci jsme dílnu pana Pešla navštěvovali, protože nám imponovalo s jakou přesností zatloukal floky do podrážek a branzolí. Tehdy se boty nosily až do úplného rozšmajdání a životnost podrážek se u klukovských bot prodlužovala kovovými cvoky, což navíc přispívalo k mužně zvučnému kroku. Pan Pešl někdy vyprávěl o pohádkové zemi, v níž není ani chudých ani bohatých a tvářil se tajemně, když naznačoval, že ta pohádková země jednou rozšíří své hranice až k nám.

V ulicích si hrály děti převážně česky, někteří kluci chodili do české, jiní do německé školy, obě postavené v tehdy aktuálním funkcionalistickém stylu. Jejich jediný rozdíl spočíval v tom, že česká škola byla o něco větší, neboť českých žáků bylo více. Při hrách ve Schreberových zahrádkách, při kutání podzemniček a při rodlování, což je brněnský výraz pro sáňkování, panoval národnostní smír. Nejraději jsem jezdil na rodlích s Inge, neboť jsem ji tajně obdivoval, již pro formu jejího pulovru, který dával tušit, že z ní vyroste pěkná ženská.

Společné hrátky pokračovaly až do té doby, než někteří kluci začali nosit na šedých košilích malé stříbrné hakenkrajcy a k černým krátkým kalhotám bílé podkolenky. Pak byl konec. Rozchod byl definitivní a bez lítosti, protože národnostní skupiny - ač od nepaměti promísené – znovu objevily pochybné kouzlo pod povrchem věčně doutnajících nacionálních diferencí a dávaly jim přednost před jednotící zemskou občanskou ideou.

Češi i Němci se pomalu počali stahovat do vlastních ulit. Dnes tomu sociologové říkají tvorba paralelních společností. Tak se poznenáhlu měnilo národnostní klima v mikrokosmu domu, tak tomu bylo ve městě, tak tomu bylo i v zemi.

Za pošmourného deštivého dne 15. března 1939 jsem se díval z okna bytu na kolony vojenských aut a oddíly Wehrmachtu, pochodující do černopolních dragounských kasáren. Rechts fahren! nekompromisně nařizovaly od prvního dne okupace černožluté dopravní tabulky, neboť v první republice se jezdilo vlevo. Příslušníci německých tankových oddílů, odění do černých mundůrů a s černými barety na ostříhaných hlavách okupovali protější cukrárnu a přežírali se šlehačkou poraženého státu, prý s fatálními následky pro vítězné vojenské žaludky a střeva, nezvyklé na tento luxus.

V ten pamětihodný den mne přepadla opět má obvyklá hnisavá angína a přispěchavší pan doktor Hexmann utěšoval mého otce, že vše – čímž nemínil moji angínu - se opět v dobré obrátí. Neobrátilo. Už nepojedou na koních kolem našeho domu oddíly československých dragounů do černopolních kasáren. Jejich červené rajtky byly v mé klukovské představě symbolem vojenské mužnosti. Vždy jsem se přihnal k oknu, kdykoliv zazvonily podkovy o dlažební kostky a koňské zadky naplnily ovzduší amoniakovou vůní koňského potu a teplých koblížků. I desátník Petr, bratr mojí chůvy Dády, která byla spíše mojí druhou matkou, svlékl svoji dragounskou uniformu a přišel se rozloučit s námi a s Brnem, aby se v civilu vrátil do jihomoravských Uherčic.

17. března navštívil Brno sám vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler. Nastalo frenetické zvedání paží a také přejmenovávání ulic. Forum inferius (Dolní trh - Unterring) ze třináctého století měnil během věků několikráte svá jména - Großer Platz v 18. století a v roce 1915 k poctě stařičkého císaře se změnil na Kaiser-Franz–Joseph–Platz. Když se v roce 1918 republika těšila ze své nezávislosti, nazvala tento střed města náměstím Svobody, a když tuto svobodu ztratila, nazvali jej horliví brněnští Němci k poctě návštěvníkově Adolf-Hitler–Platz. Ale jen na jeden den, neboť říšský host projevil přání, aby se jeho jménem honosilo náměstí Lažanského, kde tehdy stál Německý dům. Hostovo přání bylo vyplněno, v tichosti bylo po dvaceti čtyřech hodinách náměstí Svobody opět přejmenováno na Freiheitsplatz, aby od roku 1942, od stalingradské bitvy svým jménem Viktoriaplatz zaplašovalo realitu válečné katastrofy Třetí říše. Viktoria! Deutschland siegt an allen Fronten für Europa!, ohlašovala dobová poštovní razítka na dopisech. Dokonce i v češtině.

Do sebe staženým brněnským národním komunitám připravoval průběh a konec války rozličný úděl. K padesátým narozeninám vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera vlálo 20. dubna 1939 v Bednářské ulici z oken nadšených nacistických soukmenovců moře praporů s bílým kruhem a v něm jako pavouk se černající hakenkrajc. O čtyři roky později jako výraz smutku nad prohranou bitvou u Stalingradu zdobil tatáž okna smuteční černý flór.

Moje židovská kamarádka Evička s rodinou zmizela z domu v Bednářské 38 jako první. Asi ji zastihl osud naplánovaný v Hitlerově Mein Kampfu židům a jiným „podlidem“, kteroužto knihu bohužel tak málo Němců četlo, ač toto programatické veledílo dostal věnem do rodinné knihovničky každý německý novomanželský pár. Ti nemnozí, co je četli, jím byli bud nadšeni, nebo je nebrali vážně.

Myslitelských předchůdců, měl vůdce a říšský kancléř dosti. T. G. Masaryk je jmenuje ve své recenzi Mein Kampfu: Joseph Artur Gobineau, Steward Huston Chamberlain - anglický zeť Richarda Wagnera, Georg Ritter von Schönerer, Heinrich von Treitschke a Paul de Lagard. Mohl bych přidat další a další.

Masarykova recenze Mein Kampfu napsaná pod kryptonymem V. S. (verum simplex ) byla akademicky tak bezzubě korektní, že čtenář, který ji ve třicátých letech četl, netušil, jaký smrtící náboj v sobě Hitlerův sociální darwinismus skrývá.

Po osvobození jsem našel tuto zlovolnou knihu, tištěnou pichlavým Sütterlinem na smetišti a vzal ji domů, jako doklad smutné doby. To mi bylo již šestnáct, ale trvalo několik dalších desítek let, než jsem ji přečetl a podtrhal ty nejpozoruhodnější moudrosti jejího tvůrce, na příklad Hitlerovy vychovatelské principy a jeho stanovisko ke vzdělání: „Přílišné zdůrazňování čistě duchovní a zanedbávání tělesné výchovy přispívá v raně mladistvém věku k vzniku sexuálních představ. Mladistvý mozek nemá být zatěžován věcmi, které z pětadevadesáti procent nebude potřebovat a proto je zase zapomene. Tak například není důvod, proč se miliony lidí během let musí učit dvěma nebo třem cizím řečem, které pak jen zřídka použijí. Dějepisná výuka musí být zkrácena. Je ostatně úkolem národního státu“ (völkischer Staat) „postarat se o napsání světových dějin, ve kterých obdrží rasová otázka dominantní postavení.“ Mein Kampf se jen hemží podobnými myšlenkovými poklady i jinými plány, k nimž patřila i odnárodňovací politika (Umvolkungspolitik) mladé české vzdělané a „rasově nezávadné“ vrstvy.

České vysoké školy byly zavřeny již 17. listopadu 1939. Jako metodu indoktrinace národně socialistickou ideologií a odnárodnění byla ještě za protektorování von Neuratha nabídnuta 20 tisícům českých maturantů z roku 1939 a 1940 možnost studovat medicínu a technické obory na říšských vysokých školách. Výsledek náboru byl hubený, neboť se přihlásilo jen 42 zájemců.

Po Jelínkových zmizel listonoš pan Budík, ruský legionář, tatínek mého kamaráda. Nemohl se před skutečnými vetřelci schovat v podzemničkách, vykopaných mnou a jeho synem proti fiktivním vetřelcům dětské fantazie. Ti vetřelci reálného světa ho dopravili do Buchenwaldu, odkud se nevrátil.

Ordinace doktora Hexmanna osiřela hned na počátku války, když zaměnil své občanské pacienty za raněné německé vojáky někde ve Flandrech, či později na zasněžených ruských pláních. Také klepot ševcovského kladívka v dílně pana Pešla jednoho dne umlkl. Pana Erwina Ducháčka jsem naposledy zahlédl ve sflikované uniformě Volkssturmu těsně před příchodem Rudé armády. Pan rada Souček, tolerantní německý Brňan, se boje o Brno nedožil.

Sovětskému postupu, který jsme denně sledovali na mapě, měly zabránit hluboké protipancéřové příkopy, na jejichž výkopech se podílelo místo výuky i naše gymnázium. To už mi bylo skoro šestnáct. Vzdělávání české mládeže nebylo tak jako tak v programu našich říšských ochránců, neboť vůdce a říšský kancléř měl se světem a českým národem jiné plány: „Německo bude bud světová velmoc anebo nebude vůbec. Zastavíme ten věčný tah Germánů na jih a západ Evropy a upřeme svůj pohled na zemi na východě.“ (Mein Kampf str. 742; 1939 ). Tím mínil Adolf Hitler i naši zemi a v ní žijící méněcenné české helóty, jak se o nás vyjádřil 2. října 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, přidav ještě Tschechengesindel jako epitheton ornans. Českému dělníku zvýšil příděl tuku na 400 g měsíčně, aby vyráběl zbraně pro vítěznou Wehrmacht.

Podle Generalplanu Ost z roku 1940, vypracovaného diplomovaným agronomem, SS–Oberführerem Konradem Meyerem, měl český národ před odsunem na východ zastávat jen nízké služebné funkce a k těm vzdělání nepotřeboval. Pan profesor Konrad Meyer pracoval po válce jako zemědělský odborník na hannoverské univerzitě.

Málo přesvědčivá snaha našeho gymnázia ochránit Brno před bolševismem linií protitankových zákopů nepřinesla Říši kýžené vojenské výsledky. 15. dubna 1945 nás zákopníky pustili domů. Ve sklepě, který se změnil v protiletecký kryt, se po dlouhé dny společně krčili Češi i Němci, reagující na dopad bomb stejnými reflexy strachu, avšak s naprosto rozdílnými představami o tom, co přinesou příští dny. V mozku šestnáctiletého se ke strachu družila obava, že snad nikdy nepozná objetí dívky.

Tady v protileteckém krytu jsem zaslechl 26. dubna 1945 první ruská slova: Davaj sjuda. Oproti představám vůdce a říšského kancléře, který programaticky upíral svůj kořistný zrak na země na východě, upřel zrak na naši zemi z východu ruský voják.

Okupace a válka urychlovala osudy lidí. Již Herakleitos z Efesu v 6. století před Kristem považoval válku za otce všech věcí, protože z jedněch dělá otroky, z druhých panstvo podle prastaré zásady vae victis – běda poraženým.

V českých luzích a hájích i dále na východ a jih se od nepaměti vedle sebe vrstvily různé kmeny s různými dialekty, což vadilo málokomu, protože všechny spojoval jediný křesťanský Bůh a jeho pozemští zástupci papež a císař pán. Tito byli lidu tak vzdálení, že vládli po staletí mimo jakoukoli pochybnost. Někdy se názory na způsob uctívání nebeské a zemské vrchnosti mezi poddanými a všelikými kacíři různily, což byl důvod k inkvizicím, exkomunikacím, šarvátkám, válkám i vypuzování. Vypuzováni a kacéřování byli poddaní, vládnoucí většinou zůstávali.

Když počal vliv křesťanského Boha a jeho zástupců z boží milosti na život lidí v důsledku sekularizace slábnout, nahrazovali postupně někteří volnomyšlenkáři starého Boha modlou, která přijala všechny atributy náboženství – totiž idolem zbožněného národa. Tak se dělo po celé Evropě, o čem svědčí pomníky, malby, haly, památníky a jiné devocionálie a sakramenty, ideově obdobně stylizované a rozprostírající se od Uralu až po Atlantický oceán.

A protože bohové (i ti nacionalističtí ) nestrpí vedle sebe bohy jiné, vybavené stejnými atributy, počalo docházet k třenicím, při čemž se z jazyka, který má sloužit ke komunikaci, stávala zbraň, důvod k nenávisti a vytlačování těch, kteří sloužili modle v konkurenčním jazyku. Svým způsobem hrála jistou roli i žárlivost u jazyků etablovaných, když se o místo ve státní administraci, vědě a umění hlásily jazyky do té doby přezírané, neboť i jazyky měly svoji pevnou hierarchii, za níž se skrývala privilegia nacionální.

V tomto ovzduší se od konce 19. století a vlastně již dříve formovala doktrína transferů nepohodlného, jinak mluvícího a myslícího obyvatelstva, která nabývala stále konkrétnějších forem. Národní bohové nemávali jen silnými slovy, ale též ideologickými bumerangy, které se zpravidla vracely na jejich vlastní hlavu. Nastala éra vlasteneckého vyhánění a genocid s cílem vytvoření etnicky homogenních sídelních prostorů v souladu s národně definovaným státem. Nihil novi sub sole. O nevraživosti kmenových bohů najdeme zmínky již ve Starém zákoně.

Pseudověda transferů, vnikala i do sémantiky pojmů. V době, když jsem chodil do první třídy spojoval Herr Ducháček slovo Vertreibung spíše s příjemným rozptýlením dlouhé chvíle, nebo s odbytem a prodejem svého koloniálního zboží a pan Budík myslel při slově odsun na předměty, které mu stály v cestě a které bylo třeba přesunout. Na vyhánění lidí by tehdy před válkou v souvislosti s těmito dvěma pojmy v domě v Bednářské ulici 38 ještě nikdo nepomyslil.

Kam se poděly německé duše a jejich tělesné schránky z domu v Bednářské ulici 38 v brněnských Černých Polích v květnu roku 1945, se už nikdy nedovím. Najednou zmizely z mého obzoru, tak jako Evička Jelínková, pan Budík na začátku okupace a pan Pešl, očekávav rozšíření oné pohádkové země až k našim hranicím. Herakleitos z Efesu měl opět pravdu, válka jako otec všech věcí udělala zase jednou z pánů otroky a z otroků pány. I kmenoví bohové vrhavši své bumerangy do šiků nepřátel museli opětovně zjistit, že bumerangy se vrací na jejich vlastní hlavy.

30. května 1945 jsem byl v roli milosrdného samaritána náhodným svědkem “vyvádění“ Němců z Brna. Rodina Kubelkova tomu osudu zatím nějak ušla, snad proto, že je nikdo z domu neudal. Patřili také ke skrčencům našeho protileteckého krytu, na jehož výstuze dřevěnými stojkami se aktivně podíleli. Přistěhovali se do Brna během protektorátu z Rakouska. Frau Kubelka se v květnu těžce roznemohla a protože veřejné dopravní prostředky nejezdily, nezbylo nic jiného, než ji naložit na nosítka a pokusit se ji umístit v některé z brněnských nemocnic. Plahočili jsme se s ní z Černých Polí do města třídou ještě včera zvanou svobodného pána Neuratha. Willy, Kubelkovic vyčouhlý syn s propadlým hrudníkem, před několika týdny ještě Hitlerjunge s dýkou za pasem, se pachtil na jedné a já na druhé straně nosítek. Supěli jsme pod nákladem, ale museli jsme spolu také nějak mluvit. Česky? Německy? V tomto bodě moje paměť naprosto selhává. Pravděpodobně to byla nějaká hatmatilka, složená z obou jazyků. Chodili jsme s Frau Kubelka od čerta k ďáblu, protože ji nikde nechtěli přijmout s poukazem, že Němce neberou. Můj argument, že Frau Kubelka je Rakušanka, nikdo nebral vážně, až se nakonec nad ní smilovali u Svaté Anny. Totálně vyčerpaní jsme se s Willym vraceli Joštovou ulicí kolem kavárny Bellevue a trosek Německého domu do Černých Polí.

Zatímco jedni v záplavě slunečního jasu a vůni šeříků stále ještě vítali svobodu, druzí klopýtali z města, zapřaženi do žebřiňáků, na nichž bylo naloženo jen několik málo svršků a ti, kteří nebyli schopni pochodu. Rudé pásky na rukávech a biče v rukou byly symbolem síly a toho věčného válečného pravidla – běda poraženým, kolektivního opojení jež otupuje individuální mravní odpovědnost.

V Nové ulici, donedávna ještě Reinharda Heydricha, jsme spatřili neuvěřitelné, takřka starozákonné procesí. Bylo snad podobné tomu, v jakém šli vstříc svému osudu Evička Jelínková, legionář pan Budík, ředitel našeho klasického gymnázia legionář Dr. Josef Kudela, či poslední prezident země moravskoslezské Dr. Jaroslav Mezník, otec mého spolužáka, který vyskočil v Kouničkách z okna, aby ho gestapáci mučením nedonutili k vyzrazení činnosti podzemního hnutí?

Již po léta klopýtaly Evropou křížem krážem tisícihlavé houfy bezprávných osob - displaced persons, zajatců a „rasově méněcenných“. Evropa si na ně zvykla. Snažím se vybavit si v paměti celou tu scenérii, ale před mým duševním zrakem se odvíjejí jen fragmenty potrhaného filmu, na němž podél zástupu zapuzených pochodují s flintami, holemi a biči revoluční gardisté, kteří pochopili nově získanou svobodu po svém. Někde v Královém Poli ten pověstný brněnský pochod smrti začínal a kam se jeho účastníci poděli – pokud přežili - je popsáno v mnohých memoárech, které většina současníků nečte, protože je pokládá za propagandu.

Možná, že kolem nás právě procházela moje pozdější studentská přítelkyně Irma, která díky své mladistvé vitalitě pochod smrti přežila a po odysei Rakouskem a Německem se vrátila do Brna, neboť její otec patřil mezi německé technické odborníky, kteří měli pomoci rozjet poválečný československý průmysl.

Dnes je mi záhadou, jak je možné, že jsme na počátku padesátých let o Irminých zážitcích nikdy nemluvili, nechápu, proč jsem se jí neptal a proč jsem o excesech vyhnání německých občanů z Brna tak málo věděl. Duševní obzor mladistvých zamilovaných má své tematické úžiny. Teprve po padesáti letech mi Irma po telefonu vylíčila strasti transferu a teď již vím, kam se poděla a kde dnes žije.

Pozoroval jsem průvod vyhnanců z místa, na němž dnes stojí pomník rudoarmějce od Vincence Makovského, a v mém zorném úhlu se jako symbolická inscenace rozkládaly ohořelé ruiny, kdysi tak dominantní budovy Německého domu, postavené v roce 1891 ve stylu Gründerjahre z červených cihel. V době nacionálního přetahování měla stavba Německého domu dokumentovat, komu patří Brno. Češi byli totiž rychlejší a postavili si svůj prestižní Besední dům už v roce 1873.

Deutsches Haus a k němu příslušející park byl jedním z neuralgických bodů národnostních nesvárů ve městě a na osudu skulptur, které zde stály, lze přečíst nejednu dramatickou situaci v Brně. I pomníky mají zkušenosti s politickou diskriminací, transferem a azylem. Habent sua fata statuae – i pomníky mají své osudy souběžné s osudy etnických asociálních skupin, které je instalovaly.

Německý dům dominoval středu Brna po 54 let, ale již 1919 byl pod heslem odrakouštění odstraněn z parku před Německým domem pomník císaře Josefa II., na jehož podstavci stálo, že si pomník postavili 1892 brněnští Němci. Reliéf na zadní straně podesty zobrazoval známou scénu z roku 1769, orajícího císaře Josefa II. u obce Slavíkovice na Rousínovsku. Autorem pomníku byl brněnský sochař Antonín Břeněk, jehož české jméno dává najevo, že za habsburského císařství umělecké a obchodní zakázky překračovaly národnostní hranice.

Kam se ta císařská skulptura poděla? Naštěstí neroztříštěna našla azyl ve starých jatkách na Křenové ulici, aby nevzněcovala protihabsburské emoce horoucích nacionalistů. Později pak byla uložena zásluhou sochaře Vincence Makovského v zapomenutém koutě fakulty architektury na Poříčí.

Díky Ing. arch. Karlu Volavému a primáři MUDr. Karlu Nevrlkovi našel Josef II. v roce 1988 přiměřenější azyl v parku Psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích před vchodem do budovy kliniky na nižším podstavci zbaveném německých nápisů. Nové umístění pomníku není tak nelogické, neboť císařský reformátor zakládal jako první v podunajské monarchii léčebny pro duševně choré. Park černovické psychiatrie považuji přesto za azyl a za politickou rozpačitost, je to elegantní vystrkov, protože chybí politická odvaha vrátit Josefa na původní místo.

Josef II. byl složitá osobnost a ne všechny jeho reformy - bylo jich na 6 000 – měly trvalou platnost. Pozdější české dějinné interpretaci vadilo, že zaváděl pro svoji multinacionální říši jednotný administrativní jazyk a tím byla via facti němčina. Při odstraňování byl zapomenut toleranční patent i zrušení roboty. V českých dějinách zůstala Josefovi II. nálepka germanizátora, ač Habsburkům z Boží milosti nebylo nic cizejšího, než nacionalistická ideologie.

Na stejném místě byl po druhé světové válce zasazen základní kámen pro skulpturu T. G. Masaryka z šedé leštěné žuly s červeným rytým nápisem: Presidentu Osvoboditeli T. G. Masarykovi vděčné Brno - 18. 10. 1946. Autoři základního kamene byli J. Frágner a V. Makovský. Po komunistickém puči 1948 kladli občané na základní kámen na 28. října květiny pod ostrým dohledem StB. Pomník TGM zde nebyl nikdy postaven. I tento kámen zmizel a já nevím, kam se poděl.

Přešel jurodivý stalinismus, který, kdyby nebyl býval tak nelidský, byl by býval morbidně tragikomickou realizací románu Proces od Franze Kafky. Občané nosili v přikázaných procesích - mnozí z přesvědčení a bez studu - ikony politických funkcionářů a obchodní dům Jepa na Náměstí svobody byl zastřen bílou plachtou s gigantickou tváří Stalina – koryfeje vědy. Bože, jak jsem se za tento totalitní Gleichschaltung svého národa styděl. Čeští a slovenští umělci skládali ódy a kantáty na generalissima a věru ani já jsem se nemohl ubránit inspiraci, která z této osoby vycházela. Pro glorifikaci tohoto giganta se mi zdála adekvátní forma otčenáše, žel moje óda nebyla nikdy uveřejněna, ačkoli ji nepovažuji za literárně méně hodnotnou, než podobné výtvory socialistického slavíka Pavla Kohouta:

Otče náš Staline, vzýváme Tebe,

Jsi člověk jako my nebo syn nebe ?

Ne, že bych přemýšlel,

rodná má strano,

ve vše hned uvěřím

co v tisku psáno.

I když mne bude hřát

trestance halena

i za mříží věřím jen

na otce Stalina.

Znovu mizeli občané, tentokráte likvidováni vlastními lidmi a nedovoleno klást otázky, kam se poděli. Opět přejmenovávány ulice, náměstí, instituce a kluby, a káceny sochy, aby se zastínily předchozí společenské pořádky. Divému komunismu, se pomalu kazily a vypadávaly zuby, Nastalo Pražské jaro, které násilně zdegenerovalo v normalizaci, před níž opět prchaly davy. To už jsem dávno nebydlel v Bednářské ulici 38, ani ve městě, ani v zemi.

Místo, kde stával pomník Josefa II. opět magicky přitáhlo politicky motivované vztyčování sochy a jejího pozdější kácení. Na oslavu normalizačně slaboduché komunistické strany byl odhalen 1973 pomník, nesoucí tři postavy: dělníka, kosmonauta a ženy s družicí v ruce. Autoři políbení normalizační invencí byli: M. Axman, M. Moráň, R, Bartková.

17 let vydržel pomník na místě sochy Josefa II. a základního kamene pro pomník T. G. Masaryka, než ho změněná politická atmosféra opětně odstranila a já vám nemohu říci, kam se pozdně komunistický výtvor poděl. Dnes na tom místě zůstala jen kašna, coby politické neutrum, která má naději přetrvat všechny budoucí politické systémy.

Tak jako se před mojí generací (ročník 1929) nemluvilo o existenci pomníku Josefa II., tak dnešní padesátníci a mladší nic nevědí o základním kamenu pro pomník T. G. Masaryka, o jeho střežení Státní bezpečností při památných prvorepublikánských dnech a o jeho odstranění. I pomník věnovaný komunistické straně zapadá v zapomnění. Habent sua fata statuae atque populi.

Zasunul jsem sondu do mikrokosmu života předměstského činžáku v Bednářské ulici 38, abych odtud na příkladu osudu mých sousedů a brněnských památníků na náměstí Lažanského připomněl zasuté události předminulého a minulého století věda, že subjektivní sondáž má jen omezené možnosti podchytit historickou skutečnost.

Památníky, kulturní instituce a jména ulic a náměstí doprovázejí dějinné periody a osudy lidí a stávají se jejich zrcadlem. Záměrně jsem se nenamáhal používat nová jména ulic, která mají v této části Evropy jepičí trvanlivost. Vědomě jsem zůstal u nomenklatury první republiky, jejímž jsem dítětem a použil protektorátní názvy jen pro prokreslení příběhu.

Naše malá země a město mého mládí neunesly dvojí pojetí dějin, které pro ni a svoji českou a německou klientelu spřádali v různých tónech od doby romantismu nacionálně smýšlející čeští a němečtí historici a politici. Ať vědomě, či nevědomě nosili tuto historiografickou schizofrenii ve svých hlavách i nájemníci domu v Bednářské ulici 38, občané města i země a podle ní byl determinován i jejich osud, neboť každý z nás je vtažen do tradice určitého jazykového a světonázorového společenství. O to, aby byl zmatek dějinného chápání tohoto národa dovršen, se postarala půlstoletá vláda komunismu s jejímiž následky si dodnes mnozí nevědí rady. „Je nesmírně těžké přejít od lokální, kmenové perspektivy k perspektivě globální, planetární, tedy od té, na kterou jsme byli po staletí zvyklí, na tu, již od nás očekává budoucnost“ (Ryszard Kapuscinski).

Před nedávnem jsem navštívil náš bývalý byt v Bednářské ulici 38. Cizímu muži otevřela desetiletá holčička, která byla doma sama a vpustila neznámého dovnitř. Maminka ji za tuto neopatrnost jistě nepochválila. Prohlédl jsem si byt, tak důvěrně mi z dětství známý a pohleděl z balkonu do dvora, kde u klepadla na koberce zpívávali potulní muzikanti, jimž jsem házel mince zabalené do novinového papíru, aby se někam nezakutálely. Jaký dějinný obraz bude mít toto desetileté děvčátko, které dnes žije v našem bývalém bytě, která fakta budou z její školní výuky jako nepodstatná vykousnuta, co bude zapomenuto a co podlehne interpretacím těch, kteří nebyli součastníky zde líčené doby?

Šťastní to národové, jejichž monumenty, kulturní statky a lidská sídliště přetrvávají staletí a jejichž obyvatelstvo je vychováno v národnostní a občanské toleranci, takže se nemusí zabývat otázkou: kam jste se poděly a proč?

České země a vůbec tento kout střední Evropy takové štěstí neměly.

P. S. Protože člověk nikdy neví, kdy mu převozník Cháron nabídne své služby převozu do podsvětí Hádu přes řeku zapomnění Léthé, napsal jsem své vzpomínání již dnes.

Poznámka:

Děkuji vědeckým pracovnicím Muzea města Brna, paní Dr. Mileně Flodrové a paní Mgr. Daně Olivové za doplnění mezer v mé paměti.