Leden 2006

Náš člověk v Římě

Jan Jandourek

Pro mnohé Čechy je Tomáš Špidlík podezřelý - jezuita, kardinál, navíc člověk z exilu! Pro některé katolíky je příliš konzervativní, protože se nepřiklání k žádnému liberálnímu proudu v církvi. Pro jiné je podezřelý, protože udržuje styky s pravoslavnými křesťany a mluví o nich jako o přátelích. Tomáš Špidlík přitom svým založením připomíná obyčejného moravského kněze, který se „naším mužem v Římě“ stal přičiněním dramatických událostí osudu.

Tomáš Špidlík v jedné ze svých promluv vzpomíná na dětství a rodinu: „Pocházím z rodiny velmi chudé. Ale jako chlapec jsem ten dojem neměl. Je pravda, že můj otec si pořád naříkal, byl velmi nemocen, ale byli jsme zvyklí na jeho nářky. Měl také své plány, jak si zařídit život, bohužel neměl možnost je uskutečnit.“

Když Tomáš studoval v rodných Boskovicích na gymnáziu, musel si ke studiu ještě vydělávat - dával hodiny méně nadaným žákům. Tato práce mu přinesla jednu důležitou zkušenost - naučil se složité věci stručně shrnout.

Dodnes je však na Špidlíkovi znát, že v něm zůstalo něco z povahových rysů matky, která nikdy na nic nenaříkala, byť přes den pracovala na poli a v noci se starala o nemocného manžela. Tomáš Špidlík si také nikdy na nic nestěžuje. „Neměl jsem pocity nějaké sociální nespravedlnosti, když jsem se srovnával s kamarády, kterým se vedlo dobře. Právě naopak, byl jsem hrdý na svou nezávislost. S bezmyšlenkovitostí proletáře jsem se zapsal na univerzitu, abych studoval literaturu.“

Po maturitě začal v roce 1938 studovat v Brně češtinu a latinu. Když se vracel domů na prázdniny, měnil se zase ze studenta v pomocníka v hospodářství.

Na třech židlích

V roce 1940 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. Když nacisté jezuitskou rezidenci v roce 1942 obsadili, Špidlík odešel dokončit svá filozofická studia do Velehradu. Po válce odchází do ciziny, o které ještě netuší, že se už navždy stane jeho druhým domovem. V roce 1948 začíná studovat teologii v Maastrichtu. O rok později je vysvěcen na kněze a pokračuje v přípravě na působení v jezuitském řádu ve Florencii.

Komunistický převrat osudově zasahuje do Špidlíkova života. Mladík zůstává v cizině a nakonec v roce 1951 odchází do Říma, kde na Papežském východním ústavu studuje východní spiritualitu a získává doktorský titul.

„Mezi představenými se diskutovalo, kam mě jako kněze poslat pracovat: do Vatikánského rozhlasu v Římě, do koleje Nepomucena za spirituála, nebo mě poslat na studia do Pontifikálního orientálního ústavu? Došlo ke smíru tím, že mi byly svěřeny všechny ty tři funkce, a já každý den putoval od jedné práce ke druhé. Ale na to jsem si už zvykl, a tak jsem mohl v radosti i bolesti prožít 54 let ve Věčném městě.“

V roce 1955 obhájil na Pontifikálním orientálním ústavu v Římě doktorát a tím začala jeho akademická dráha, během níž se věnoval východnímu křesťanství. Nezůstalo jen u odborných publikací, věnoval se hodně také popularizaci výsledků svého bádání.

Živou pamětí církve

Za tak dlouhou dobu je už jakousi živou pamětí církve. S Janem Pavlem II. se například setkal ještě předtím, než se krakovský kardinál stal v roce 1978 papežem. Karol Wojtyła tehdy přijel do Říma a Tomáš Špidlík s ním obědval. Už tehdy ho prý napadlo, že by tenhle člověk mohl být papežem, ale nepovažoval to za pravděpodobné, protože Wojtyła byl Polák a byl na církevní zvyklosti pro nejvyšší úřad docela mladý.

Církev využívala Špidlíkovy odborné znalosti nejen na akademickém poli. Od roku 1984 byl poradcem Kongregace pro svatořečení a později se stal i členem Kongregace pro východní církve. Od roku 1991 žije a působí v Cetro Aletti v Římě, což je instituce zabývající se východní spiritualitou a jejím vztahem k problémům moderní doby.

Kardinálem za zásluhy

Ačkoli žil přes půl století v Římě, byl jistým způsobem přítomný i ve své bývalé vlasti. Sám říká, že existují jakoby dva typy vystěhovalců. Jedni, kteří chtějí v cizině splynout, a druzí, kteří zůstávají cizinci. Sám sebe považuje za jakýsi třetí typ, člověka, který i v cizině nosí něco z rodné země stále v sobě.

To mělo v době, kdy nemohl přijet osobně, i docela praktický dopad. Jeho knihy vycházely česky v nakladatelství Křesťanské akademie v Římě, a kdo se k nim nemohl dostat, mohl jeho hlas slyšet aspoň z Vatikánského rozhlasu. Z jeho důležitých prací připomeňme aspoň klíčové spisy Spiritualita křesťanského východu nebo Ruská idea. Dnes už také u nás působí jeho žáci.

Dne 21. října 2003 jmenoval papež Jan Pavel II. Tomáše Špidlíka kardinálem. Tento titul opravňuje svého nositele - pokud je mladší osmdesáti let - aby po smrti papeže volil jeho nástupce. Kardinály bývají vysocí činitelé pracující ve vatikánských úřadech a také biskupové z významných světových metropolí. Profesor Špidlík však v době svého jmenování nebyl ani metropolitou nějakého velkého sídla, ani vysokým římským prelátem, navíc byl o tři roky starší, než odpovídá „stropu“ pro voličské oprávnění. Jaký má tedy takový titul význam?

Podle tradice jsou kardinály jmenováni také lidé, kteří mají různé celoživotní zásluhy, často to bývají známí teologové. Jde vlastně o jakési stvrzení jejich dosavadní práce.

Pochvala pro Ratzingera

Špidlík nebyl pro papeže žádnou neznámou postavou. Když necháme stranou jeho vědeckou práci na poli křesťanské východní spirituality, která Jana Pavla II. vždy zajímala, vedl v roce 1995 duchovní cvičení pro papeže a jeho spolupracovníky. Když zemřel Jan Pavel II., Tomáš Špidlík se tedy volby nového papeže v konkláve nezúčastnil. Přesto v něm hrál roli, které si světová média povšimla. Ještě předtím, než se volitelé uzavřeli k tajné volbě, byl Špidlík jedním ze dvou kazatelů, kteří ke kardinálům promluvili. Když byl pak papežem zvolen německý kardinál Joseph Ratzinger, dal Špidlík při hodnocení papežova prvního projevu průchod svému známému smyslu pro humor: „Hovořil krátce a k věci. Kdyby na totéž téma mluvil Ital, trvala by jeho řeč mnohem déle. A kdyby to byl někdo z Jižní Ameriky, zřejmě by mu téměř nešlo odtrhnout mikrofon od úst.“

Dožít se devadesátky

„Náš člověk v Římě“ je stále velmi aktivní. Tak jako dříve píše, přednáší, cestuje a jeho promluvy je možné slyšet v českém vysílání Vatikánského rozhlasu.

Když při jedné ze svých návštěv Prahy poděkoval přítomným, že ho jako „marnotratného syna“ přijali zase domů, byl zbytečně skromný. Kardinál, vědec, osobnost respektovaná lidmi mnoha náboženských vyznání a autor více než stovky knih toho během svého dlouhého života zřejmě mnoho nepromarnil. Letos v létě pronesl při návštěvě vlasti jednu velmi praktickou myšlenku: „Musím se dožít devadesátky. Víte proč? Statistiky dokazují, že po devadesáti letech umírá jen velmi málo lidí.“

(MFDNES)