Leden 2006

Právní kontinuita s protiprávním režimem

Přemysl Janýr

Vraždou egyptského studenta v Praze se zabýval rakouský soud počátkem 80. let, když rozhodoval o vydání Rostislava Roztočila československým úřadům. U egyptského zastupitelství v Praze si ověřil, že v dotyčné době žádného svého občana v Praze nepohřešovalo. Čí mrtvolu Bezpečnost v roce 1975 ve Vltavě nalezla, ani kdo byl Mohammed Nabil L. Kallini, jehož identitu jí později přisoudila, se již nedozvíme. O deset let později byl za jeho vraždu v nepřítomnosti odsouzen Rostislav Roztočil.

Dověděl se to za dalších patnáct let, když byl v roce 2000 při jedné ze svých četných cest do ČR nečekaně zadržen a předán do výkonu trestu.

Nejen věcné nesrovnalosti, ale již samotné odsouzení v nepřítomnosti neponechávají pochybnost, že rozsudek někdejší komunistické justice dnes není aplikovatelný. „Věznění a trestání osob, které vstoupí na území ČR na základě trestů vynesených v nepřítomnosti by směřovalo proti základním právům a principům právních záruk, které musí být platné ke dni přistoupení (k EU). Evropský soud pro lidská práva shledal rozsudky vynesené v nepřítomnosti za zásadně porušující lidská práva dle čl. 6 Evropské konvence,“ říká Froweinova zpráva z r. 2002, posuzující slučitelnost českého právního řádu s právem Evropské unie.

To ale český právní řád nezajímá. Rozsudek je rozsudek, jednou je pravomocný a je ho tedy třeba vykonat. Právní kontinuita s protiprávním režimem má prioritu před lidskými právy. Kam bychom přišli, kdybychom měli přezkoumávat všechny komunistické rozsudky?

Zdravý rozum by předpokládal, že alespoň v křiklavých případech existují účinné opravné prostředky. Neexistují. Po patnácti letech prošly všechny lhůty a k obnově řízení by musely být předloženy nové důkazy. Roztočilova žádost o ně leží u soudkyně Oldřišky Rysové v Městském soudu v Praze již přes rok, paní soudkyně na ni nepospíchá, má důležitější věci na práci a Roztočil jí neuteče. Poměr nákladů vynaložených na ochranu majetku v případech jako CzechTek oproti nákladům vynaloženým na ochranu lidských práv je symptomatický.

Výsledná všeobecná nedůvěra v právní systém se projevuje zejména v případech nepotrestaných pachatelů. Má hlubší důvody, než jen Kožené, Železné či Krejčíře. Beztrestné zůstaly genocida Romů za války, oloupení a vraždění sudetských Němců, nezákonné represe a popravy podle retribučních dekretů, komunistický teror, podněcování krvavých konfliktů po celém světě, vlastizrada v r. 1968, nevyšetřené zůstaly lékařské pokusy na amerických zajatcích z Koreje a Vietnamu, sterilizace Romek, rozkradení národního majetku v 90. letech...

Teprve v poslední době se díky spektakulárním případům – a také díky aktivitám občanské společnosti, například sdružení Šalamoun - dostává do popředí také problematika odsouzených nevinných, Hlučínů, Kajínků, Rajdlových, Kulínských, Roztočilů. Ani pod dojmem současných francouzských událostí se naši politici nezdají být alarmováni lehkostí, s jakou na svou stranu získávají veřejné mínění údajní uprchlí vrazi, jinde synonymum ultimativních veřejných nepřátel.

Nepotrestaní pachatelé a odsouzení nevinní jsou ovšem spojité nádoby. Ke každému nevinnému ve vězení zpravidla existuje komplement v podobě skutečného pachatele na svobodě. V principu tak mohou růst jak kriminalita, tak i počty vězněných zároveň a na sobě nezávisle.

Vysoké počty vězněných s výjimkou USA dodnes neomylně mapují postkomunistické státy. Spojujícím znakem je kontinuita trestního řádu sovětského typu, zavedeného u nás v roce 1950. Jeho znaky jsou nerovnost stran, nahrazení nezávislého vyšetřujícího soudce prokurátorem a omezení práv obhajoby i stížnostního práva obviněného. Pozdější úpravy sice pravomoci prokurátora omezily a práva obhajoby posílily, základní nerovnost stran ale neodstranily a vyšetřování do pravomoci či alespoň pod kontrolu soudů nenavrátily. Nepředpokládá to ani návrh nového trestního řádu.

Rozdíl mezi prokurátorem, od r. 1993 stydlivě přejmenovaným na státního zástupce, a vyšetřujícím soudcem je v jejich rozdílném zadání. Úlohou státního zástupce je boj proti kriminalitě. Je hodnocen podle míry objasněnosti a počtu odsouzených pachatelů. Tomu může volně přizpůsobit své metody, vybírat si co a koho bude či nebude stíhat, minimalizovat riziko zproštění obviněného soudem. Ve volbě prostředků ho nikdo neomezuje, nekontroluje ani nevolá ke zodpovědnosti, zatímco vliv obviněného na průběh vyšetřování je prakticky nulový. Zadáním vyšetřujícího soudce je naopak nalézání práva a pravdy, objasněnost či úspěšnost se ho netýkají. Rozhoduje o návrzích rovných stran, státního zástupce, obviněného, případně poškozených. Nejsou-li důkazy průkazné, obvinění zamítne, v opačném případě zajistí, aby soud dostal obžalovací spis v použitelné podobě.

Je pozoruhodné, jakou váhu přisuzujeme prázdným deklamacím a jaký nezájem projevujeme o faktické obsahy. Vážně věříme, že se s dědictvím minulosti vyrovnáme vyhlášením protiprávnosti minulého režimu a lustračním zákonem. Že problém leží jinde, v chybějící úctě k člověku a jeho právům, v absenci zodpovědnosti za vlastní jednání, zjišťujeme zpravidla až oklikou přes mezinárodní skandály. Ještě si je přiostříme, třeba evropským zatykačem na Roztočila, protože nám jeho pět nespravedlivě odsezených let nestačilo. Jakpak se asi budou naši odpovědní soudci, úředníci a politici tvářit až ho budeme odškodňovat, kdo z nich se nabídne, že na to přispěje, když už nám to nadrobili?