Leden 2006

Příběh

Karel Jemelka

Narodil jsem se v roce 1956, rok poté, co byli moji rodiče nahnáni do JZD. Jsem tedy kulacky synek. Na komunistický teror padesátých let si nevzpomínám, ještě jsem nebyl, nebo byl příliš mladý. Můj příběh je z konce roku 1962.

V tomto roce jsem začal chodit do první třídy tehdy základní školy, do dvojtřídky u nás na vesnici. Jedním z předmětů bylo psaní. Kdo si vzpomene, začínalo se tužkou. Tužky a sešity se fasovaly, strouhátko se muselo koupit. Ve třídě jsme byli tři ročníky. Vedle mne přes uličku seděl propadlík Tonek Zahradníček. Tonda měl jako jediný z celé třídy tužku s gumou. Pěknou lakovanou tužku s obrázky zvířátek a pod plíškem nahoře kulatá gumička, jedním koncem se psalo, druhým mazalo. Tondova matka dělala uklízečku ve strojírnách, což vysvětlovalo původ tužky.

No a já takovou tužku chtěl. Strašně jsem po ní toužil. Dul jsem do Tonka, ať mi tužku dá. Tonek pořád, co za to, tak jsme se nakonec, nemajíce tuchy o tom, co jsou peníze, dohodli, že ji koupím za pět tehdy Kčs.

O přestávce si mě zavolala učitelka Homolová do kabinetu a spustila na mne, co že to dělám, že taková tužka stojí nejvýš korunu. A že to nemám kupovat, a kde na to vezmu peníze. Pominu fakt, jak se o tom dověděla, třída byla asi plná Pavlíku Morozovů, máme to v genech. Nic zlého netuše jsem učitelce řekl, že mám ve stodole poklad. Máš sice poklad, ale tužku tak draho nekupuj. A vyhodila mě z kabinetu.

Ten poklad existoval. Byla to úhledně složená, tehdy zelená papírová pětikoruna, zasunutá v malé peněžence. Peněženka byla zastrčená pod sedadlem koňských saní, co byly sežraný červotočem a do družstva už se nehodily. Saně byly uloženy s ostatním haraburdím, co už se družstvu nehodilo, v jedné půlce stodoly, ve druhé půlce mělo JZD slámu. Tak to byl můj poklad.

Přišel jsem ze školy a sednul si k obědu. Někdo zvoní, máma šla otevřít a do kuchyně vrazili dva policajti, co si tehdy říkali Veřejná bezpečnost, s nima učitelka Homolová a předseda národního výboru. Policajt mě drapnul za ruku, pojď ukázat ten poklad. Vytáhli mě z kuchyně. Máma vzala tehdy půlroční ségru Líbu do náruče, ségru Maru, tehdy pětiletou, za ruku. Já byl veden policajtem, máma a ségry tápaly s brekem za náma. Já začal brečet, až když jsem vytahoval pětikačku ze saní. Policajti na mne řvali: Co to je, to je všechno?, já neodpovídal, protože jsem brečel, jak když mě na nože bere.

Předseda s učitelkou stáli jak zařezaní a policajti začali prohledávat stodolu. Jeden obracel haraburdí a druhý přehazoval slámu. Po půlhodině se objevil ve vratech stodoly můj otec. V rukou trojky vidle. Ve tváří sinalý, zarputilý výraz a klouby prstů na topoře vidlí bílé. Stál tam beze slova, vidle napřažené na policajta, odhaduji tak 2 - 3 minuty. Policajti tasené pistole, předseda řval: Karle neblbni, dyť tě zastřelí!, učitelka vřeštěla jak když ji věší za koule. Táta vidle nesklonil. Policajti s napřaženými pistolemi pěkně obloukem, zády při zdi, se vyšourali ze stodoly, za nimi předseda s učitelkou. Táta se objal s mámou a my děcka jsme se přidali. Hledači pokladu se potichu vytratili z baráku.

Kolik chybělo a z nehrdiny byl hrdina, nebo naopak z nehrdiny vrah? A vrah by byl vlastně kdo? Chlap s vidlemi, nebo ten policajt, co mířil pistolí? Chvála bohu nebyl vrahem nikdo. Ale otec byl hrdina zcela jistě. Protože vidle nevrazil. Kdo mi nevěří, ať si půjčí americký film Sedm statečných.

Ano, Táta byl hrdina protože nezabil. A Mašínové jsou pro mne hrdinové, i když zabili. Každý, kdo i jen trošku pustil komančům žilou je pro mne hrdina. Ano, v té šíleně době hrdina!