Leden 2006

Každý příběh vydá na knihu

Jiří Gruntorád

Jedinou možností, jak se vyrovnat s StB, je analyzovat její mechanismy a zjistit, kdo tahal za nitky, říká Jiří Gruntorád.

Je známo, kolik lidí z umělecké branže se zapletlo s StB?

Myslím, že by se ta jména dala najít v Cibulkových seznamech začátkem 90. let. Kolik procent to bylo, nevím, tím jsem se nezabýval. Tady je naprosto nejdůležitější zabývat se tím, co kdo dělal a v jaké míře.

A dá se rozpoznat, kdo s nimi pracoval naoko a vodil je za nos, a kdo naopak plnil příkazy?

Když se je někdo pokusil vodit za nos, tak na to do půlroku přišli, protože v daném prostředí měli agentů víc.

V českém tisku se stále probírají kauzy umělců, kteří údajně spolupracovali s StB. První větší záležitostí byla Zdenka Salivarová, soudila se i Jiřina Bohdalová. Co si o tom myslíte?

Salivarová byl nešťastný případ, který to celé posunul do soudních rovin. Ona se soudit neměla, protože nejdřív řekla, jak to bylo, a pak se soudila. Ona jim spolupráci podepsala, její svazek existuje, teoreticky se do něj každý může podívat. Lidé, kteří se soudí, se snaží zpochybnit evidenční záznam, což je nesmysl - tam se nikdo nedostal omylem, oni se nějakým způsobem s ďáblem zapletli. Jestli obstáli či ne, je složitější otázka, ale zpochybňovat evidence je nesmysl. Nikdo je do roku 1990 nefalšoval, vždyť tu komunisté byli na věčné časy.

Díky mediálně vděčným kauzám umělců se ovšem roztáhne deštník i nad skutečnými estébáky, i oni se mohou soudit, že nikdy s StB neměli nic společného.

To je důsledek toho, že byli zveřejněni jenom agenti, nejdřív Cibulkou a před dvěma lety i oficiálně. Cibulka estébáky zveřejnil před pěti lety, ale těch si nikdo nevšímá, přestože by někteří byli mediálně hodně zajímaví. Hýbou českou ekonomikou, ale nevystrkují zbytečně hlavu. To by museli být investigativní žurnalisté a o těch já moc nevím, všichni se raději zabývají Kanyzou, protože je známý z televize.

Měla StB zvláštní metody na lidi z uměleckých kruhů?

V zásadě ne, vždy to bylo něco mezi vydíráním a slibováním a lidé si s tím nevěděli rady, strach z StB na nich ležel jako těžký stín. Nedá se paušálně říci, že po odmítnutí následovaly sankce, ale mohly nastat, stát měl zaměstnavatelský monopol a osudy Landovského, Kubišové a jiných o tom vypovídají. Potřebovali informace z Barrandova i z fabrik, pro ně bylo každé prostředí důležité, a jestli šlo o známá jména, bylo jedno, stejně je nemohli nikde vytáhnout. Každý příběh by vydal na knihu a nemělo by se na něj uplatňovat černobílé vidění.

(jmc)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)