Leden 2006

Jazykovědce trápí „volování“

Marek Kerles

Zatímco řada moralistů dnes kritizuje vulgární výrazy používané účastníky televizních „reality show“ Velký bratr a VyVolení, je televizní zábava zároveň tím nejlepším důkazem o zřejmě nesmrtelné úloze slůvka „vole“ v českém jazyce. Naprostá většina účastníků soutěže, včetně žen, totiž těmito slůvky prokládá prakticky každou holou větu, aniž zároveň chce někoho urazit či někomu nadávat.

„Vyvolení“ přitom nepředstavují v národě žádnou výjimku, ale spíše pravidlo. Stejným způsobem totiž už několik desítek let takzvaně „volují“ i tisíce dalších Čechů. Proč? Jak se slůvko „vole“ vlastně dostalo do jazyka a proč v něm tak zdomácnělo?

Nad těmito otázkami si jazykovědci v Česku marně lámou hlavu. „Rozhodně neznám jiný žádný jazyk, v němž by název vykastrovaného býka či vůbec nějakého zvířete fungoval jako konverzační vsuvka,“ říká známý český lingvista Václav Huňáček. Čeština podle něj představuje v tomto směru naprostý unikát.

Vůl přežil i nástup módní vlny anglismů

Podobný názor mají i další odborníci. Slůvko „vole“ se podle nich začalo objevovat v masovějším měřítku v češtině až po druhé světové válce, pravděpodobně v padesátých či šedesátých letech. „Tahle vsuvka vystřídala z nějakých neznámých příčin pojem člověče, zkráceně čéče, které se do vět vkládalo v době mého mládí,“ říká čtyřiasedmdesátiletý profesor Václav Konzal ze Slovanského ústavu Akademie věd. Osobně si ale také nedovede vysvětlit, proč zrovna slůvko „vole“ zdomácnělo v češtině natolik, že přežilo nejen celou dobu komunismu, ale i současnou módní vlnu vulgarismů anglického původu.

„Všímám si, že tohle slůvko začaly v mnohem širší míře používat i ženy a dívky,“ tvrdí Konzal. „I můj vnuk, když chtěl před časem projevit radost z dárku, prohlásil: babi, ty vole, to je krásný. Přitom si vůbec neuvědomil, že řekl nějaké sprosté slovo,“ dodává lingvista.

Někteří divadelní vědci připomínají, že oslovení „vole“ či „milý vole“ začali už za první republiky používat Voskovec s Werichem. „Titulovali se tak mezi sebou, když chtěli jeden druhého na jevišti pochválit. Slůvko si ale šeptali, aby je diváci neslyšeli,“ říká teatrolog Vladimír Just. O tom, zda právě Werich s Voskovcem nechtěně rozšířili „volování“ do běžného jazyka, lze však jen spekulovat.

Stejně tak se podle Justa pohybuje v rovině spekulací i možný vliv známého studentského sloganu „Servít je vůl“, který se v reakci na metody neoblíbeného profesora začal od padesátých let objevovat na zdech domů. Heslo pak rozšiřovali i studenti, kteří s dotčeným profesorem neměli vůbec nic společného. „Já tenhle nápis našel dokonce na pařížské Eiffelovce,“ tvrdí Just.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)