Leden 2006

Naši zabírají Stavovské divadlo

Pavel Kosatík

Že se předmětem nacionálních vášní stane dva roky po skončené „velké“ válce právě budova jednoho z pražských divadel, by bylo kdekoli jinde asi překvapením: jen ne v prostoru, kde společně dlouho žili Češi a Němci. Už celé tři čtvrtě století předtím se oba národy přetlačovaly ze scény na scénu. Český divák vždy hleděl jedním okem na jeviště a druhým vedle, co tomu všemu říká Němec. Symbolem završeného národního obrození nebyly školy a knihovny, ale budova Národního divadla: právě tam, ve světle ramp, se měl naplno rozezpívat národní génius. Vedle lidí, kteří do divadla chodili kvůli kulturním zážitkům, byli vždy takoví, kteří přicházeli manifestovat svou národní prestiž.

Dejte nám divadlo

Pro pražské Němce platilo totéž; snad v ještě vyšší míře, protože se cítili utlačovanou menšinou. V roce 1920 měli v hlavním městě dvě velká divadla. Hlavní bylo Nové německé divadlo, dnešní Státní opera: o tři desítky let dříve si je Němci vybudovali na základě obdobných sbírek, jaké krátce předtím daly vzniknout české zlaté kapličce. Na scéně, prestižní ve středoevropském měřítku, dirigovali Zemlinsky i Mahler, zpíval Caruso a ve světových premiérách se tam uváděla díla Schönbergova, Weisova, později Křenkova, Krásova nebo Martinů. Stavovské divadlo bylo významem menší a Němcům navíc nepatřilo, bylo zemským majetkem; smlouvu o desetiletém pronájmu podepsal německý intendant Leopold Kramer v září 1918, měsíc před státním převratem. Mnohé Čechy, hlavně divadelníky a mezi nimi především členy tehdejšího Klubu sólistů Národního divadla, rozčilovalo, že se musejí tísnit v nevyhovující malé budově na břehu Vltavy, zatímco Němci, kteří teď už nejsou majiteli státu, ale pouze hosty, se jim smějí: mají scény dvě. Za to jsme bojovali?

Pocit křivdy doplnil pokusy o vybudování nové české divadelní budovy, které se objevily před první světovou válkou. Nejdříve se zdálo, že problém by mohla vyřešit novostavba vinohradského divadla, o jehož sloučení s Národním se spekulovalo i po válce. Po roce 1914 však „stavitelské“ křídlo prudce oslabilo ve prospěch vyznavačů záboru. Nejlepším novým divadlem bude to, které ukořistíme svým nepřátelům - tak pravil hlas doby.

Až do roku 1914 by byl podobný zábor pokládán za čin, který je možný jen v nějaké hodně nechutné, jistě neevropské zemi. Válka takové pravidlo zrušila a říjnová revoluce v Rusku naznačila, že s majetkovými přesuny je třeba počítat také do budoucna. Výkon ruských bolševiků při obsazení Zimního paláce pronikl do fantazie revolucionářů na celém kontinentě: kdo něco má, určitě to drží neprávem; spravedlnost vznikne tím, že mu to sebere zase někdo jiný.

První slova o nutnosti zabrat Stavovské divadlo padla už během převratu v říjnu 1918, v čase plném obrazoboreckých výkonů. V březnu 1919 se pro zábor vyslovili také herci zlaté kapličky. Němci ve Stavovském divadle prý hrají jen „pro hrstku povětšině židovsko německého obecenstva“, kdežto v českém divadle se posadí našinec. „Živoříme nesnesitelně stísněni,“ stěžovali si sólisté.

Část českého tisku sice začala přetřásat, zda se obsazením budovy staré německé křivdy na českém národě vyřeší; situaci však asi nejlépe pochopil ředitel Nového německého divadla Leopold Kramer, který okamžitě intervenoval u prezidenta Masaryka. Prezidentova autorita byla několik měsíců po převratu vyšší než u kterékoli jiné instituce, jakkoli se jeho postoj k německé menšině v této době mohl zdát nejasný. Masarykovy zásady byly všem známy, zároveň však jeho nedávná slova o německých „kolonistech“ byla chápána jako vymezení skupiny obyvatel nižšího řádu. Masaryk ani ve věci divadla nakonec nezaujal vyhraněné stanovisko; nesouhlasil třeba s Kramerovou nabídkou, aby ve Stavovském divadle navštívil některé představení. Po vzniku republiky nebylo možné, aby československý prezident zavítal v Praze do německého divadla.

Na české straně se totiž pro zábor vyslovovalo stále více autorit, počátkem dubna 1919 třeba hrdina odboje Jaroslav Kvapil. V dubnu o Stavovském divadle jednal parlament. Když se v létě v Praze uskutečnily české Všeherecké slavnosti, vydal se městem průvod pod heslem „Chceme Stavovské divadlo“. Zdálo se, že k uklidnění situace v zemi stačí vyměnit osazenstvo jediného divadla.

Jak se trestají křivdy

S emocemi ve veřejné debatě však přibývalo také iracionality. Herci původně chtěli budovu, která by odpovídala novým technickým potřebám. Tou Stavovské divadlo jistě nebylo. Zdálo se malé, pro herce i pro diváky. Divák se v něm vracel do časů Josefa II., nenáviděného germanizátora. Prostor tam byl rozdělen desítkami lóží, což bylo v rozporu s moderní představou divadla jako pospolitosti, ve které jsou si všichni lidé rovni. Divadlo ani nemělo zázemí, kde by se pořádaly výstavy, koncerty a jiné kulturní produkce; proto ti, kteří věci rozuměli, se Stavovským nekalkulovali. Kritik Karel Engelmüller rozvíjel svou vizi provizorní, revoluční scény pro tři až pět tisíc diváků, kterou chtěl dát postavit v Karmelitské ulici na Malé Straně. Jiní si novostavbu představovali na náměstí Republiky. Karlu Čapkovi nezáleželo na tom, kde bude dům stát, ale přál si, aby na první pohled vyjadřoval nového a demokratického ducha národa: nové divadlo mělo začít pokud možno bez zátěže dějinných reminiscencí.

Právě ty ale plnily hlavy lidí. Během roku 1920 česko-německé spory přerostly v ozbrojené srážky. V červnu se střílelo v Jihlavě: na smrt dvou vládních vojáků tam zareagovali místní sokolové a legionáři tím, že vyloučili Němce ze všech úřadů. V říjnu v severních Čechách propukly spory o pomníky císaře Josefa II. V Teplicích česká městská rada nechala pomník zabednit, aby předešla incidentům; Němce to urazilo a císaře z prken vysvobodili. To se dotklo zase českých úřadů, takže pomník byl odstraněn; akci provedli vojáci místní posádky bez velitele a proti rozkazům zaslaným z Prahy; vlastně šlo o vojenskou vzpouru. Výsledek však udělal dojem na bořitele v dalších městech, takže brzy padl Josef II. také v Chebu, Aši a Děčíně.

Když se v polovině listopadu nepokoje přenesly do Prahy, nabídlo se Stavovské divadlo ihned za cíl. Původním datem záboru měl být dokonce osmadvacátý říjen 1920, tedy den druhého výročí převratu - a odvrátil ho jen prezident Masaryk, který při návštěvě představení v Národním divadle slíbil českým sólistům pět milionů korun a přidal naději, že stavba bude hotova do konce příštího roku. Pokud však prezident tím považoval věc za vyřešenou, zmýlil se.

Šestnáctý listopad byl v Praze dnem protiněmeckých demonstrací. Lidé dobyli redakce pražských německých novin, Německý dům na Příkopech, spolkové budovy pražských Němců a ostatní „nečeské“ instituce. Okolo druhé hodiny odpoledne dav pronikl i do Stavovského divadla. Malá část vybavení byla zničena, žádosti, aby byl dům podpálen, však nebyly vyslyšeny. Herci povolaní z Národního pak slavnostně převzali dům do své prozatímní správy. Tentýž večer se na jevišti slavně česky hrála Smetanova Prodaná nevěsta; mezi diváky zasedl pražský primátor Baxa (také veliký antisemita – pozn. red. CS-magazínu). Dalšího večera se diváci přišli zaposlouchat do deklamace Evy Vrchlické z otcovy Noci na Karlštejně: „Národe silný, semknutý jedinou myšlenkou, národe křivdy trestající, vědomý svých práv, jenž svrhuješ okovy nové, buď zdráv.“

Danajský dar

Ve skutečnosti zábor vzbudil od prvního okamžiku pochyby, a to i mezi největšími „němcožrouty“. Jeden incident totiž vytvářel precedens: až příště někdo přijde a ukáže například na jejich vlastní domy a odůvodní svůj zájem ctnostnějším než právním zájmem, jak bude možné mu jeho nápad vymluvit? Že je tato otázka na místě, se ukázalo o několik týdnů později, když propukla roztržka v sociálně-demokratické straně: příslušníci její levice, budoucí komunisté, obsadili Lidový dům, sídlo strany, a začali v něm tisknout Rudé právo. Republika prožila několik týdnů plných strachu, zda šířící se chuť k zabírání nepřeroste v občanskou válku. Proti účastníkům generální stávky bylo nakonec masivně nasazeno vojsko, tři tisíce lidí byly pozatýkány, počet policejních zásahů šel do stovek.

V případě německého divadla však původní právní vztah nikdy obnoven nebyl. Ze všech budov, zabraných Němcům během listopadových nepokojů, se jim jediné divadlo nevrátilo zpět. Vláda se řešení zalekla; bylo ostatně vidět, že situaci nezachránila ani prezidentova autorita. Masaryk, který byl i s velkorysou finanční nabídkou nakonec zrazen, se vzdal veřejných komentářů a omezil se na soukromý bojkot nové české scény.

„Zapomenutý příběh o zabrání Stavovského divadla patří do kategorie činů, za které se malinko stydíme, ale jejichž ovoce s chutí konzumujeme,“ napsal divadelní historik Jiří Hilmera. Pravda je, že klid ve státě byl v roce 1920 vykoupen nacionálním bezprávím. A jako každé vítězství dosažené v zápasu stylem „oko za oko“ i toto přineslo místo pocitu satisfakce spíš vystřízlivění. Nejméně spokojení se zdáli ti, kterým měl zábor hlavně prospět: čeští herci. Původní euforii vystřídalo poznání, že stavba takové divadelní budovy, která je skutečně potřeba, se odsouvá na neurčito. Dokonce i Jaroslav Kvapil ve dvacátých letech veřejně uvažoval, zda by nebylo lepší Stavovské Němcům opět vrátit, zaplatit jim za roky, kdy nemohli hrát, a nechat je, ať si se svým „danajským darem“ dělají, co chtějí. Už však nebyl zájem.

Nejpozději od této doby se v českých zemích periodicky vrací do oběhu otázka, kdo má mít v poslední instanci rozhodující slovo. Právo a zákon, nebo lid, tvůrce zákona a nejvyšší suverén? Ale kdo je pro nás vlastně „lid“ - kromě těch, kteří mají stejné názory jako my sami?

(Týden)