Leden 2006

V Česku se krást vyplácí

Jan Kovalík

Šance, že bude zloděj dopaden za krádež, je velice malá a jenom 19 procent přistižených skončí u soudu. Loni nahlásilo kapesní krádež 15 804 lidí, ale policie dokázala objasnit pouze devět procent těchto případů. Je to nízké číslo. Příčin je celá řada: od nezkušenosti policistů přes korupci až po neschopnost některých důstojníků policie.

Klára Dupalová (29) chtěla na počátku ledna navštívit rodiče. Vyrazila tedy se svým přítelem k autu, které měli zaparkované u domu na pražské Pankráci. Auto vypadalo zvenku jako obvykle, když ovšem přistoupila blíž, zjistila, že je vykradené. "Bylo mi jasné, že škoda asi nepřesáhne minimum pojistky, ale bylo to u našeho domu, tak jsem chtěla dát vědět policii, že se tu krade," říká Dupalová. Zavolala tedy policii a dočkala se jí za čtyřicet minut. Mezitím s přítelem zjistila, že zloději v autě zřejmě vypadl mobilní telefon. Našli totiž baterii a kryt. Se svým "objevem" se svěřili i policejní hlídce a požádali muže zákona, aby z lesklého povrchu baterie sejmuli otisky. "Zdá se mi, že se moc koukáte na detektivky," opáčila policejní hlídka.

Tím byla žádost o otisky vyřízena, stejně jako ohledání místa činu. Po pětiměsíčním čekání přišel od policie dopis. "Provedeným šetřením se nepodařilo zjistit skutečnosti, které by umožňovaly obvinit konkrétní osobu. Odkládá se," stálo v něm.

Podobný dopis dostává od policie téměř čtvrt milionu lidí ročně, tedy přes šest set padesát každý den. Jenom za minulý rok nahlásilo kapesní krádež policii 15 804 lidí. Štěstí, že jejich případ policisté objasnili, mělo ale pouhých 1 450 z nich, tedy devět procent. Najít bytaře se v minulém roce podařilo v necelých sedmadvaceti procentech případů. Sečteme-li dohromady všechny trestné činy, vychází objasněnost na čtyřicet procent. Jinými slovy, pravděpodobnost, že bude někdo v Česku okraden, je vysoká, a naopak šance, že bude pachatel dopaden, velmi nízká, takže - krást se vyplatí. Policisté na ulici mají minimální motivaci stíhat drobnou kriminalitu. Jejich prestiž je nízká a korupční aféry v nejvyšších patrech sboru nejsou nejlepším příkladem. Navíc uniformu oblékají nezkušení a špatně připravení adepti. Masová náchylnost ke korupci pak logicky ústí v ideální situaci pro zloděje.

Policejní skořápka

Podle ředitele Služby kriminální policie Petra Želáska je hodnocení policie pomocí počtů objasněných trestných činů zavádějící. "Každý za námi chodí s objasněností. Ale to je kritérium, které vede jen k používání ,čárkovacího systému'. Abychom měli dobrou statistiku, mohli bychom z každé maličkosti udělat kriminální čin a udělat si čárku za vyřešení. Ve světě se takové poměřování vůbec nepoužívá," brání policii Želásko. Ovšem jaké hodnotící metody by si tedy měli převzít od zahraničních kolegů, popisuje mlhavě. V zahraničí podle něj prostě hodnotí "spokojenost a důvěru občanů k policii".

Ve světle takových kritérií by podle Petra Želáska vypadalo hodnocení českých policistů úplně jinak. Spokojenost a důvěra občanů v policii samozřejmě mnoho vypovídají o kvalitě policejního sboru: v sousedním Německu je například s prací policie spokojeno třiadevadesát procent občanů. Ve skutečnosti jsou ovšem i v Česku taková čísla k dispozici. V porovnání s objasněností ale nevyznívají o nic lépe. Podle studie Centra pro výzkum veřejného mínění z dubna 2004 nedůvěřovalo české policii jedenapadesát procent dotázaných. V současnosti po aktuálních kauzách Krejčíř nebo CzechTek důvěra v uniformované ochránce pořádku ještě klesla.

Na to podplukovník reaguje tím, že na vině jsou média, která jsou zaujatá proti policii a negativně o ní informují. "On se stane někde zločin a je do toho zamotaný jeden policista, a noviny už píší o zkorumpované policii," zlobí se Želásko. Na uvedené příklady selhání policistů v běžných situacích na ulici souhlasně přikyvuje a uznává, že někteří, "zvláště mladí" policisté mají ještě "na zadku policejní skořápku" a nedokáží profesionálně komunikovat. Délka studia běžného policisty, který vstupuje do služby po maturitě, činí devět měsíců teoretické a tři měsíce praktické přípravy.

"Nepoměr mezi výší odměny a nedostatečnou přípravou má za následek nejen amatérismus ve výkonu, kdy policisté nemají dostatečné teoretické znalosti, ale není dobudována ani profesní identita a sebevědomí," míní poradce ombudsmana, psycholog Jeroným Klimeš, který se problematice policejní práce věnuje. "Nezralí absolventi policejních škol nezvládají například různý způsob práce při dopravní kontrole a při práci s davem. Také nejsou na své povolání náležitě hrdí, protože pro ně nikdy nemuseli nic výrazného obětovat. To je hlavní rozdíl mezi absolventy policejních škol a lékaři či psychology, kteří jsou rovněž orientováni na pomoc ostatním lidem. Nedostatek profesní identity vede i k laxnímu přístupu k práci, k braní úplatků a ke korupci."

Největší policejní skandály mají ale na kontě většinou zkušení policisté, kteří uniformu oblékli již v době komunismu. Jak si například vysvětlit šokující konec kariéry jednoho z nejvýše postavených mužů policie Zdeňka Janíčka, který se v době přibývajících obvinění v kauze Berdychův tým ve sklepě svého bytu oběsil, a než naposledy vydechl, stihl se ještě devětadvacetkrát probodnout kuchyňským nožem? "Sebevražda. Co na tom chcete zkoumat," zadívá se plukovník Želásko skrze okno své kanceláře na policejním prezidiu. "Znal jsem ho dlouho. Něco se v něm muselo zlomit. Byla to smutná událost." Kauzy jako Berdychův tým a podobné patří podle Želáska k výjimečným případům a běžné policejní práce se netýkají.

Nulová tolerance

Psycholog Klimeš ve své studii Korupce v policejní práci tvrdí opak. Motivace policistů řešit běžné krádeže se nezvýší, dokud bude vrcholné vedení zkorumpované. "Korupce ve vedení policie tak samozřejmě souvisí s nejnižšími patry sboru, protože po policistech vedle fyzické zdatnosti není požadována zdatnost morální," říká. To, že za vysokou zločinnost a nízkou objasněnost nemohou pouze policisté na ulicích a služebnách, ale hlavně jejich nadřízení, se ukázalo v New Yorku. Tam v posledních deseti letech radikálně klesla zločinnost. Příčinou je program "nulové tolerance", který vyhlásil v roce 1994 bývalý starosta New Yorku Rudolph Giuliani. Jednou částí úspěchu byla "čistka" v policejním sboru. "Během prvního roku jsme vyměnili 60 procent velitelů," řekl listu Chicago Sun Times John Timoney, který se na Giulianiho programu podílel. "Klíčem byla odpovědnost."

Newyorská policie radikálně změnila svůj přístup ke zločinnosti. Město je sledováno kamerami, zlepšila se spolupráce mezi odděleními, stoupla důvěra v policii, takže lidé hlásí i maličkosti. Ale hlavně, policisté se soustřeďují na nejmenší přečiny - zatýkají lidi, kteří přeskočí v metru turnikety, aby nemuseli platit, lidi močící na veřejnosti, opilce, sprejery a podobně. Pobyt ve vězení jim pak "znepříjemní".

Na jedné straně jde o to lidi zastrašit, aby nedělali přestupky. Na druhé straně jde o praktické provádění jedné teorie, která říká, že zloději či násilníci kromě větších trestných činů páchají mnoho přestupků. A když jsou zatýkáni a trestáni právě za takové přestupky, nemají už příležitost provádět větší trestnou činnost. New York je dnes skutečně mnohem bezpečnější, ale faktem je i to, že zvýšený počet policistů a jejich tvrdý přístup se setkává s kritikou veřejnosti, podle níž policie omezuje občanská práva a svobody a chová se příliš razantně. Giulianimu bývá vytýkáno, že z New Yorku udělal policejní stát. Newyorský recept se nedá pochopitelně aplikovat se vším všudy, ale mnohá města v USA se už inspirovala některými vybranými přístupy.

Potíže s ukradeným mobilem

Vhodným příkladem drobné kriminality v Česku jsou kapsářské gangy v centru Prahy. Policisté nejsou po léta schopni vytlačit je z tramvají a turisticky oblíbených míst. Podle šéfa kriminálky Prahy 1 Vladimíra Veselého je problém i na straně okradených. "Lidé nám hlásí stovky krádeží, ale způsobem: v tramvaji mi ukradli peněženku. Co s tím pak máme dělat? S kapsáři jsme na tom stejně jako jinde v Evropě," říká Veselý. Má však k dispozici nějaké statistiky? "To ne. Ale když jedeme někam do ciziny, tak se prostě s kolegy o tom bavíme," říká Veselý.

Jeho kolega Želásko vidí situaci podobně a dodává, že nasazené policisty v civilu kapsáři v tramvajích rychle poznají a dávají si na ně pozor. Potom se ale opře do svého křesla, zavzpomíná a vymýšlí řešení: "Víte, po revoluci vypadl z trestního zákoníku důležitý paragraf o příživnictví. Ten platil na prostitutky, kapsáře a různá nemakačenka. Dnes je velmi těžké takové věci stíhat," říká s vážnou tváří.

Podle trestního zákoníku, který si bere k ruce, ale zjišťuje, že zloději za ukradený mobil hrozí teoreticky až dva roky vězení. I za předpokladu podmíněného trestu tak napodruhé kapsář riskuje 24 měsíců za mřížemi. "No ale často je jich víc, a než je chytíte, tak je ten mobil úplně jinde," kroutí hlavou Želásko.

Nulová motivace

Martin je řadový policista. O své zkušenosti se podělil pouze výměnou za neuvedení svého jména. Slouží jako hlídkový policista na Praze 10. "Na rovinu, po šesti letech na ulici mám nulovou motivaci honit se za nějakým zlodějem nebo feťákem. Stejně půjde ze služebny dřív než já a peníze z toho také žádné mít nebudu," říká.

Nad takovým přístupem bude asi daňový poplatník nejprve nevěřícně kroutit hlavou. Martin ale své stanovisko obhajuje příklady ze služby. Jedním z faktorů, které mu znepříjemňují práci na ulici, jsou prý i vlastní kolegové na operačním středisku. Ti podle něj, hlavně novým policistům, odmítají například po vysílačce "prověřit" zadrženou osobu v databázi hledaných. Proč? "Prostě sedí u počítače a něco do něj ťukají a jsou naštvaní, když je někdo otravuje z vysílačky. Stalo se mi, že mi třeba řekli, že osoba není hledaná, aniž se do databáze podívali," říká Martin.

Kocourkov, který líčí na základě vlastních zkušeností z praxe, si laik dokáže lépe představit, když Martina navštíví na služebně. Miniaturní kancelář se dvěma stoly pro policisty, lavice pro hosty z dob normalizace, jeden počítač a video s televizí, na které lze sledovat dění na cele předběžného zadržení. Ta sousedí s kanceláří a toaletou, určenou pro policisty, pachatele, svědky i hosty. Podlaha i zdi temné cely jsou pokryté béžovými dlaždičkami. Na jedné straně je dřevěná lavice a železné zábradlí, ke kterému je nutné některé divočejší delikventy občas připoutat. Skrze mříž je vidět kamera: na první pohled kontrola toho, jestli člověka při výslechu nezmlátí. "

Ale kdepak, ta neběží. Ovládám ji já odsud z kanceláře... takže kdybych vás chtěl zmastit, tak to prostě nezapnu. A stejně má hluchá místa," směje se Martin. Podle vlastních slov nic takového ale nepraktikuje. "Mladí kluci se někdy potřebujou realizovat, ale je to k ničemu." Možnost, že by své "mladé kolegy" udal nadřízenému, Martin odmítá. Prý by byl sám proti sobě, protože by se mu toto porušení nepsaných zákonů okamžitě vrátilo, třeba v podobě již zmíněných truců.

Martinovo zcela subjektivní vyprávění o životě v uniformě zcela odpovídá výsledkům studie Petra Koláře z Odboru vzdělávání a správy policejního školství ministerstva vnitra, který zkoumal chování policejních adeptů na místních středních policejních školách. Jasně se v ní ukazuje, jak se tolerance korupčního chování promítá do chování policistů na ulici. Studie se zabývá náchylností adeptů ke korupčnímu chování a tím, jak se tato náchylnost během studia mění. Výsledek ukázal, že studium na policejní škole nemá na míru tolerance korupce žádný pozitivní vliv. Naopak, v některých případech studenti po škole vykazovali větší benevolenci ke korupci svých kolegů.

"Celkem 74 procent studentů vykazuje v různé míře korupční benevolentnost," zní jeden Kolářův závěr. A podle jeho průzkumu po ukončení studia ještě procento přibylo. Osmnáct procent studentů dokonce vykazuje "krajní korupční benevolentnost" (po studiu 16 procent).

Co si za těmito pojmy představit? Například na otázky, jak by reagovali na opilého kolegu policistu za volantem nebo na úniky z databází v něčí prospěch, odpovídali, že se jedná o zcela neškodné jednání a rozhodně by takové věci nehlásili nadřízenému. Při vyhodnocení těchto "nevyhovujících odpovědí" studie dochází k šokujícímu závěru: "Téměř jedna polovina studentů ,se chystá' prakticky (ještě před zkušeností z výkonu služby) aktivně tolerovat korupční jednání."

Zástupce policie ale ani tato čísla evidentně nevyvádějí z konceptu: "Být dobrý policista je nenaučí ve škole. To se naučí ve službě, kde jim musí jít starší kolegové vzorem. Já se to tak snažím dělat," říká Vladimír Veselý. Vzápětí však potvrzuje, že spíše než hrdost pochytí adepti od starších kádrů zlozvyky. "Občan nesmí s policistou diskutovat. Jestli chce po něm policista doklady, musí mu je prostě dát," odpovídá Veselý na otázku, proč policisté často bezdůvodně kontrolují lidem doklady. Podle zákona k tomu ale musí mít policista důvod, který je povinen kontrolovanému sdělit. "Neexistuje. Co když půjdu kolem banky a uvidím, jak se tam motá nějaký drban," ptá se Veselý. A hned si odpovídá: "To bych ho ani nemohl prověřit a musel bych si zas hledat náhradní důvody, což je zbytečná práce."

Právě kontrolování dokladů náhodně vybraným lidem funguje v praxi na základě v úvodu zmíněného čárkovacího systému. "Když je třeba vykazovat nějakou produktivitu, je běžné, že se hlídka prostě zaměří na malichernosti a sebere člověka prostě pro nic," říká policista Martin.

Změny v nedohlednu

Je příčinou náchylnosti policistů ke korupci a malého pracovního úsilí jejich nízké finanční ohodnocení? Zřejmě nikoli, protože policisté berou vyšší platy než většina lidí (v průměru 27 tisíc korun). Podle Jeronýma Klimeše to spolu s nedostatečnou přípravou vede k negativním důsledkům. Ekonomický nedostatek může podle něj v určité míře korupci podporovat - jde-li opravdu o stav hmotné nouze, což není případ Česka - opačně však tento systém nefunguje. Korupci ve společnosti nelze vytlačovat zvyšováním platu. Poukazuje též na to, že změna korupčního prostředí nenastane postupným útlumem, nýbrž skokově. Systémovou změnou, která zvýší riziko spojené s přijmutím úplatku tak, že bude vyšší než potenciální zisk. Braní úplatků se tak zkrátka policistovi nevyplatí.

Dnes je v Česku toto riziko minimální a netýká se jen korupčního chování policistů. "Pravděpodobnost, že se za krádež někdo dostane před soud, je dnes zhruba 19 procent. Šance, že obviněného tento soud shledá vinným, je šedesát procent. A možnost, že usvědčeného pošle natvrdo do vězení, je pouze třicet procent. Když si tyto pravděpodobnosti vynásobíme, vyjde nám, že takovým trestem, který zločinec vnímá jako ono riziko podnikání, společnost postihne méně než tři procenta krádeží," svěřil se nedávno týdeníku Reflex ekonom Libor Dušek z pražského institutu CERGE-EI, který se zabývá motivy pachatelů majetkové trestné činnosti.

Na jedné z hlavních příčin současného bídného stavu českého policejního sboru se odborníci shodují: je to systém kontroly, který v Česku stále funguje na bázi policista kontroluje policistu. "Inspekce je politicky poplatná. Není nezávislá a není otevřená občanům. Pracují v ní jen policisté, což je velmi důležité, protože civilové přinášejí do štábního způsobu práce zcela jinou kulturu," říká Jiří Kopal z Ligy lidských práv. Podle jeho slov si na současný model kontroly stěžují všechny instituce OSN a Evropské komise, které se kdy zabývaly monitoringem české policie. Inspekce je stejně jako policie podřízena ministru vnitra. Pracují v ní policisté, kteří dříve pracovali v policii. Často tedy kamarádi dostávají úkol vyšetřit pochybení kamarádů. Nemluvě o kauzách, které podléhají silnému policejnímu tlaku.

Příkladem může být případ uprchlého miliardáře Radovana Krejčíře, který nedávno ze Seychelských ostrovů vzkázal, že policii z vily neuprchl, že prostě odešel. Speciální tým, který byl kvůli prošetření této kauzy v rámci inspekce zřízen, nakonec věc uzavřel s tím, že není důvod potrestat nikoho z "účinkujících" policistů. Liga lidských práv se kvůli problému nefunkčního kontrolního mechanismu policistů obrátila otevřeným dopisem přímo k ministru spravedlnosti Pavla Němce.

"Je nutné, aby inspekce byla nezávislým úřadem. Nebude podléhat žádnému ministerstvu a občan se od ní bude moci dozvědět, jakým způsobem je šetřena jeho stížnost," říká Kopal. Seminář, který se na základě zmíněného dopisu ve sněmovně uskutečnil, však navštívilo minimum poslanců a naděje na změnu zůstává v nedohlednu. Šéf inspekce Miroslav Borník v současné době žádá Poslaneckou sněmovnu o rozšíření pravomocí: práci jeho útvaru prý komplikuje omezení na příslušníky policie. "Chceme dosáhnout toho, abychom mohli stíhat i civilní zaměstnance ministerstva vnitra, pokud bude jejich provinění souviset s jejich funkcí," svěřil se Borník.

Těžko uvěřit, že by se zrovna získáním takové pravomoci české policii lépe dařilo čelit zločinnosti a že by si tím zlepšila jméno v očích veřejnosti. Existují ovšem jiné, účinnější recepty na změnu. Jeroným Klimeš například doporučuje zavedení tzv. provokatérů, "kteří by mohli nabízet policistům úplatek, a tak testovat jejich odolnost, protože u nich takovou odolnost požadujeme, ale nemůžeme ji a priori předpokládat".

Dále pak Klimeš doporučuje větší selekci policejních uchazečů, mezi nimiž podle zmíněné studie nejsou méně schopní studenti než na lékařských nebo filozofických fakultách, existují ale pouze "dva na třídu. A horší většina pak brání učitelům vzdělávat ty lepší". Studium na policejní škole by pak mělo být mnohem méně finančně podporované (profesní plat a ubytování) a mělo by být nahrazeno prospěchovým stipendiem. Dnes funguje prakticky dvoustupňové známkování: 1 až 4 - prospěl a 5 - neprospěl. "Je absurdní, že se v České republice najdou peníze na razantní zvýšení platů policistů, ale nenajdou se finance na zkvalitnění jejich přípravy, průběžného vzdělávání a kontroly. Policisté přece nemusejí být nejlépe placení nevzdělanci v naší republice," uzavírá Klimeš.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)