Leden 2006

Když jsme byli barbary

Josef Landergott

Barbaři jsou lidé, jimiž civilizovaný svět opovrhuje, kteří ho však sami nezatracují, učí se od něho a jednou se ho zmocní.

Islámský terorismus oživil na Západě předsudky vůči islámu. Mnozí považují muslimy prostě za barbary, kteří chtějí vyvrátit naši civilizaci. Pohled do historie ukazuje, že "barbary" jsme byli často my: Římané, Keltové, Germáni, Slované, křesťané... ti všichni byli svými "civilizovanými" sousedy dlouho považováni za barbary.

Pyrrhovi to bylo nad slunce jasné. Jihoitalští Hellénové ho zvou na pomoc proti jakýmsi barbarům. Asi proti takovým, které si jeho vzdálený příbuzný Alexandros Veliký podrobil cestou do Indie. Pyrrhos porazí ty italské, pustí se na západ a bude stejně slavný jako král všech králů. Barbaři, kteří na hvězdu z východu na jaře roku 280 př. n. l. čekali, byli Římané. Épeirský král, potomek Achilleův, viděl svět očima profesionálního válečníka, který musel vítězit - a na to měl vojenskou vědu, kus civilizace. Když poprvé spatřil římské konsulské vojsko, prohodil: "Sešikování barbarů není barbarské. Uvidíme, co bude, až se dají do práce." Civilizace s taktikou, dvacet slonů a bojové nasazení byly králi málo platné. Po pěti letech bojů v Itálii a na Sicílii musel domů. Jeho barbaři totiž stavěli do pole stále nové a nové legie, jako by měli nevyčerpatelný lidský potenciál. To král z civilizace nemohl tušit: Římané po jeho odchodu ovládli celou Itálii na jih od Pádu a vojensky byli silnější než Makedonie a všechny státy mateřské Hellady dohromady.

Slovo barbaros úzce souvisí s převahou. To, čím kulturní svět, zde Hellénové, pohrdal, se samo rychle emancipovalo. Když Římané o osm desetiletí později porazili Filippa V. Makedonského, vděční Hellénové jim povolili účast na svých hrách, čímž je uznali za kmenově příbuzné: Roku 196 př. n. l. přestali být Římané úředně barbary. Helléni zrovnoprávnili Romulovy Quirity, ale nikdy se masově neučili latinsky. Zato barbarští Římané se řecky učili (Římané naopak měli Hellény za změkčilce a povaleče).

Podobně se už jednou Hellénové zachovali. To když roku 496 př. n. l. připustili na olympiádu krále Makedonců Alexandra I., protože v rozjíždějící se válce s Peršany stál na jejich straně. Nicméně pro athénské vlastence zůstávali Makedonci barbary ze severu, jak v polovině čtvrtého století př. n. l. brojil Démosthenés, který se živil žvaněním a skládáním soudních řečí pro jiné, méně užvaněné Athéňany. Dlužno připomenout, že i jeho válku vyhráli barbaři a on, muž civilizace, v bitvě odhodil štít, aby se mu lépe utíkalo.

Všude samí "němci"

Vztah mezi civilizovaným lidem, atraktivním hmatatelně i duchovně (tedy změkčilým), a méně lákavým, chudým, vědami a uměními nedotčeným (tedy silným), byl a zůstane vždy napjatý. Jedni si věčně budou klást otázku, co jsme udělali špatně, že jsou ti "jiní" na nás tak protivní, a druzí budou tak dlouho klovat, až civilizaci uklovou. Číňané měli své barbary ve všech turkických, mongolských a jiných nájezdnících ze všech světových stran ("říše středu"); když Čínu dobyli, splynuli s chanstvím-čínstvím. V očích Číňanů i Japonců jsou barbary i Evropané.

Vymezují se dokonce národové, kde bychom to my, Evropané, málo čekali. Tuaregové nazývají černochy žijící jižně od Sahary gnava, aguinav, "němí" (odtud snad pochází slovo Guinea). Tuaregové patří mezi Berbery, národ, který dominoval severu Afriky před vpádem Arabů. Římané měli se "Svobodnými lidmi", Imazighen, jak si Berbeři říkají, neustálé potíže a dali jim nálepku barbarů, odtud dnešní Berber.

Stejné "němce" mají Slované. Němci naopak mají od slova Slovan slůvko Sklave, otrok. Natolik oblíbené to bylo ve středověku zboží, že zaniklo latinské označení pro otroka servus a přišlo sclavus, z toho anglické slave, italské schiavo a z toho dokonce civilizovaný pozdrav ciao, čau.

Předkové všech jmenovaných patřili do skupiny barbarů. Splňovali náležitosti kladené řeckořímskou antikou na barbarství: až na elity neuměli řecky ani latinsky, neznali olympský pantheon (ani císařský kult; což se monoteistům také nechtělo), byli negramotní, nežili ve městech, neměli psané zákony a ústavy. Prostě to byli barbaři, severně od Dunaje, jižně od Asuánu a několik kilometrů od severoafrického pobřeží a na východ od Eufratu. Keltové byli nepochybně významnými barbary, dokud nebyli romanizováni (tato kúra mimo jiné obsahovala genocidu). Je pozoruhodné, že jejich přemožitel, Božský Iulius, sice ve svých Poznámkách hovoří o barbarských zvycích, ale kmeny většinou pojmenovává jejich jmény. Caesar byl zřejmě první z korektních politiků (tedy vědom si zásady, že sice všichni víme, že to jsou barbaři, ale nemusíme to pořád říkat; lepší to s nimi stejně nebude).

Jak se to stalo

Barbar je hodně staré slovo. V novověku se stalo epitetem okupantů a válečníků všeho druhu - s výjimkou národně osvobozeneckých. Hérákleovský Schwarzenegger mu vrátil jistou laskavost, protože za sebou vleče i význam povstalce proti podivným poměrům. Literárně se slovo poprvé objevilo v Íliadě, kde v seznamu vojsk jsou mezi trojskými spojenci Kárové hovořící "cize" či "drsně", barbarofónos. Barbaros totiž v řečtině znamená nesrozumitelný, syrový, nevzdělaný, divoký, hrubý až krutý, cizí, prostě nehellénský. Výraz souvisí s latinským balbus, které upomíná na český blábol, breptání, nesrozumitelnou mluvu. Mluvit bla bla znamenalo být cizincem a sloveso barbaridzein mělo dva významy: chovat se jako cizinec, mluvit cize s chybami, nebo se držet cizinců, v klasickém období hellénských dějin kolaborovat s Peršany. Dokud se do Hellénů nepustil král Dáreios, nemělo slovo barbar žádný etický náboj. Označovalo lidi z nehellénského světa. Ačkoli se hašteřiví Hellénové vůči sobě přísně vymezovali a získat občanství jinde bylo téměř nemožné (v egejské oblasti bylo na šest set státních útvarů), vůči cizincům-barbarům se často chovali velmi otevřeně. Mužští příslušníci části iónskoattické šlechty se například ženili s thráckými princeznami (srov. slavný Miltiadés a Hégésipylé a jejich ještě slavnější syn Kimón). Ve velkých přístavech nebo jednou za čtyři roky v Olympii bylo slyšet všechny -někdy i velmi vzdálené - dialekty řečtiny. Kdo mluvil řecky, vyznával olympské bohy a měl vzdělání z gymnázia (pouze pro chlapce), byl Hellén. Žvatlání Levantinců, například Zénóna z kyperského Kitia, zakladatele stoicismu, nepochybně rvalo Athéňanům uši asi jako dnes Angličanům výklady německých nebo francouzských profesorů.

Nešlo však o "našinství" jazykové, ale významové. A Helléni vždy prahli po vědění. Hellénští žoldnéři před perskými válkami volně jezdili za prací, byli v Babylónii, Egyptě (který nikdy nepovažovali za barbarskou zemi, třebaže jim byla co do zvyklostí nejvíce vzdálená). Athény na začátku šestého století př. n. l., za Solóna, navštívil Skyth Anacharsis a svou prostotou udělal takový dojem, že jej Helléni zařadili mezi mudrce. Barbaři to viděli jinak. Když se vrátil domů - kamsi na dnešní Ukrajinu, zavraždili ho, protože prý zaváděl hellénské zvyky.

Platí ostatně dodnes, že nesnášenlivost je jedním z projevů barbarství, odvrácená strana multi-kulti, kdy například monoteističtí extrémisté terorizují své okolí a souvěrce v Evropě za to, že se příliš poddávají hostitelské zemi, nebo že nejsou dostatečně protisionističtí a protiameričtí. Anacharsiův osud později ve starém věku potkal i několik germánských knížat, protože je doma pokládali za moc římské.

Antické multi-kulti

Historik Thúkýdidés na konci pátého století př. n. l. potvrzuje, že náplň slova barbar je proměnlivá. Barbary byli prý všichni, kteří obklopovali Hellény. Homér ještě nemohl rozlišovat mezi barbary-Nehellény a Hellény, protože pod Íliem ještě neexistoval společný název: Hellénové si říkali pouze lidé kolem Achillea z thessalské Fthíótidy. Barbary v barbarských časech byli tehdy všichni. Athénský historik proto logicky exkurs uzavírá: Dávní Helléni žili stejně jako dnešní barbaři. Zlom nastal s perskými válkami: barbaři rovnalo se Peršané a jejich podrobení národové. Nicméně obchod válkami nijak netrpěl. Maloasijská iónská města vzkvétala a za peloponéské války neváhali nejprve Sparťané a pak i Athéňané dolézat za perskými satrapy a brát od nich peníze na válku. Žoldnéři, jako slavný Xenofón, bojovali v perských vojscích, ale nadále rozlišovali mezi oddíly hellénskými a ostatními, barbarskými. Xenofón dokonce použil postavy perského Kýra, aby idealizoval perský společenský řád, barbarství; snad první příklad public relations ve prospěch cizího národa.

Perské peníze zbláznily hellénský svět natolik, že téměř platila zásada "Jdi na východ, mladý muži." Po ideologické přípravě řečníkem Ísokratem to udělal Filippos II. a jeho syn, Velký Alexandros. Nejslavnější z válečníků založil novou epochu. Barbarství zmizelo, slilo se s hellénstvím v hellénismus (novověký výraz), v antický multikulturalismus s omezenou přímou demokracií a silným panovnickým kultem, prvkem orientálním. Seleukovská říše s Antiochií a Seleukií na Tigridu, ptolemaiovská s Alexandrií měly pestré národní složení, ale uspořádány byly v duchu hel lénských tradic a s hellénomakedonskou vládnoucí vrstvou (teprve v římské císařské době se na východě dostali lokálně k moci například Arabové - mluvící a píšící však řecky).

Hellénové kolonizovali východ až do Střední Asie a Pákistánu, ženili se s ženami z barbarského světa, asimilovali se. To, že i barbaři jsou lidé, jim již dávno předtím vysvětlili sofisté, zakladatelé liberálního evropanství. Spojení lidí a zemí pod jednu státoprávní normu se základem v hellénském světě demokratických i aristokratických tradic, doplněno místními zvyklostmi, dalo vzniknout nerasovému universalismu, říšské syntéze východu a západu. Převezmou ho Augustovi Římané a svým způsobem se ho zmocní katolická větev křesťanství: proti antickému duchu však s vyloučením náboženské snášenlivosti.

Návrat barbarů

Až do skonání římského světa zůstali pro literáty Kelti, Germáni a Slované nevzdělanými, divokými barbary. Velmi těžké to měli hlavně Germáni. Jako rukojmí se jejich elita dostávala na římské území do škol, uměla latinsky. Od konce třetího století n. l. rostl počet Germánů v římské armádě a od pátého století jsou germánská jména ve vyšší císařské administrativě (i nějaký ten vzdorocísař by se našel). Tu a tam proti nim povstala hysterie, jako například v červenci roku 400, kdy bylo v Konstantinopoli povražděno v protigotském pogromu na sedm tisíc lidí.

Zánik západořímské říše byl opak vzniku hellénistického universalismu. Neřímané, barbaři a jejich státy vrostli do římanství. Převzali řadu institucí, ale společnost zůstala germánská. Specifickou odnoží barbarství se stalo v pozdním Římě vandalství. Této slávy se germánskému národu, který z území dnešního Polska cestoval do Itálie, Španěl a severní Afriky, dostalo za vyloupení Říma roku 455 n. l. Papež Leo I. násilnosti zveličil, takže Vandaly zvěčnil více než jejich jméno v jihošpanělské Andalusii.

Největšími vandaly v Římě a antice totiž byli hlavně křesťané, kteří liberální polytheismus zcela vyvrátili ("K Ježíšovi není alternativy"). Jakmile se rozšířili po Evropě, dostalo barbarství novou dimenzi: kdo je jinověrec, je barbar. Křesťanství svou barbarskou agresivitu na prosazení své výhradnosti už neprojevuje tak výrazně. Jeho monoteistický příbuzný jako by oživl. Islámští sebevražední bojovníci svaté války, džihádu, dostali od Zápaďanů nálepku barbarů. Těší se do ráje na děvčata s velkýma očima, na plné stoly, na odměnu za smrt ve válce s nevěřícími. Aby zemřeli jako mučedníci, studují v Evropě a Americe, dělají si pilotní průkazy, žijí válkou s křesťanským světem, který však už dávno z velké části ani křesťanský není - proto neudeří novou křížovou výpravou, jak by zřejmě rád viděl ultrakonzervativec bin Ládin.

Civilizovaný, čti západní, svět hledá usmíření, pochopení, chce si o tom povídat. Nechává kazatele smrti kázat lásku k nenávisti. Evropa neumí arabsky, nezná korán a na druhé straně mohamedáni se vyhýbají kultuře hostitelských zemí. Co z toho vzejde? To, co už několikrát v dějinách: Sešikování barbarů není barbarské. Uvidíme, co bude, až se dají do práce.

Vyslovuje-li někdo cizí slova špatně, je to barbarolexis, říkali Helléni. Barbarismos byla naopak chyba ve výslovnosti řeckého nebo latinského slova. Jiný výraz pro barbarismus je soloikismos či lat. soloecismus. Chyba má jméno podle města Soloi k Kilikii, kde měli Athéňané kolonii. Její obyvatelé, kteří zůstávali athénskými občany, avšak mluvili pod vlivem dnes už neidentifikovatelného jazyka okolních Kiliků, proslulých piraterií a ničemností, tak hrozným dialektem, že jim nebylo téměř rozumět, na to bylo sloveso barbarein, zpustnout.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)