Leden 2006

Mezi domovy a stranami

Čestmír Lang

Peter Glotz (1939 - 2005) patřil mezi několik málo německých politiků, kteří dokázali formulovat neortodoxní programové vize. Jeho jedinečnost podtrhují posmrtně vydané paměti, v nichž vzpomíná i na poválečný odsun z Chebu - Peter Glotz: Die Beschleunigte Gesellschaft. Kulturkämpfe im digitalen Kapitalismus (Zrychlená společnost. Kulturní boje v digitálním kapitalismu), vydalo nakladatelství Kindler, Mnichov 1999. 288 stran, cena 18 euro; Die Vertreibung. Böhmen als Lehrstück (Vyhnání. Čechy jako lekce), vydalo nakladatelství Ullstein, Mnichov 2003. 288 stran, cena 22 eura, Von Heimat zu Heimat

(Z vlasti do vlasti), vydalo nakladatelství Econ, Mnichov 2005. 342 strany, cena 25 euro

Koncem srpna zemřel ve věku šedesáti šesti let bývalý politik německé sociální demokracie (SPD) Peter Glotz. Smrt zastihla v Chebu narozeného syna české matky a německého otce v jeho švýcarském domově. V letech 1970 - 1995 hrál Glotz nemalou roli v německé politice, od poloviny 90. let se vypracoval na mezinárodní kapacitu v oblasti mediální komunikace a moderního vzdělávání. Z dlouhé řady jeho odborných publikací je nejvýznamnější Zrychlená společnost. Kulturní boje v digitálním kapitalismu (1999). V roce 2003 vyšlo Vyhnání. Čechy jako lekce, kniha věnovaná historii vztahů sudetských Němců a Čechů. Dva týdny po Glotzově skonu se na německém knižním trhu objevila jeho kniha vzpomínek Z vlasti do vlasti.

Intelektuál a politický vizionář

Peter Glotz se kdysi s mírnou dávkou ironie charakterizoval jako směs z Goetheho a Gottfrieda Benna. Chtěl tím naznačit, že mu byly vlastní jak univerzální zvědavost a široký rozhled autora Fausta, tak i levicové postoje známého lyrika 20. století. Syn německého pojišťováka a české obchodnice studoval publicistiku, germanistiku, filozofii a sociologii. Jako jeden z prvních německých studentů promoval v roce 1961 prací o absurdním divadle Samuela Becketta. Začínal jako novinář a zastával významné politické posty a nakonec se stal profesorem komunikačních věd. V 35 letech byl zvolen do spolkového sněmu, později byl senátorem pro vzdělávání v berlínském senátu. Po intervenci předsedy SPD Willyho Brandta byl v roce 1981 jmenován spolkovým tajemníkem sociální demokracie. O patnáct let později rezignoval na veškeré politické funkce a stal se zakládajícím rektorem univerzity v Erfurtu. V roce 2000 byl povolán na renomovanou univerzitu v St. Gallenu, kde až do své smrti vedl ústav pro management médií a komunikaci.

Glotz patřil do kategorie politiků-vizionářů, která v Německu s odchodem Willyho Brandta a Egona Bahra, architektů ostpolitiky 70. let minulého století, téměř vymřela. Podobně jako oba zmínění nelpěl na politické židli a novými myšlenkami provokoval nejen politické protivníky, ale i stranické kolegy. Přitom si i ve špičkových politických funkcích zachovával naprostou názorovou nezávislost a otevřenost. Svědčí o tom mimo jiné i fakt, že Glotzův nekrolog v renomovaném deníku Süddeutsche Zeitung nenapsal žádný politik SPD, ale jeho politický protivník Heiner Geißler, bývalý spolkový tajemník CDU z éry kancléřství Helmuta Kohla. Ten Glotze charakterizoval jako "mimořádně inteligentní osobnost, která měla téměř prorockou schopnost rozpoznat nejdůležitější trendy budoucího vývoje společnosti" a byla schopna osvojit si i originální myšlenky z jiných politických proudů.

Glotz například v 80. a 90. letech s vědeckou metodičností analyzoval úspěšné volební kampaně křesťanské demokracie, aby později - ve volební kampani SPD v roce 1998 - prosadil programové i strategické změny, které vedly ke zvolení Gerharda Schrödera kancléřem.

Permanentní modernizace jako program

Pro Glotze byla německá sociální demokracie "nepohyblivým zaoceánským parníkem". Především v patnáctileté éře kancléřství Helmuta Kohla svými programovými publikacemi burcoval svou stranu z depresivního fatalismu a politických frustrací. Nejlepší z nich byla kniha Zrychlená společnost. Kulturní boje v digitálním kapitalismu, která tiskem vyšla až v době, kdy se SPD dostala k moci a začala po vzoru Tonyho Blaira integrovat střední vrstvy společnosti. Glotzova studie je pokusem o objektivní posouzení digitální ekonomie, která na počátku dala impuls k výraznému hospodářskému růstu, a především k nevídanému burzovnímu boomu, jenž ovšem o pár let později splaskl jako mýdlová bublina. Počátkem 90. let měl její autor jako hostující profesor na Marquette University ve Wisconsinu na vlastní kůži možnost prožít pionýrskou éru digitálního kapitalismu v zemi jejího vzniku.

Ve Zrychlené společnosti Glotz rekapituluje americký vývoj a detailně dokumentuje obrovský předstih USA před Evropou ve sféře new economy. Vinu na evropském zpoždění připisuje tradičnímu skepticismu starého světa: "V Evropě se citují jen skeptici jako Paul Virilio nebo Neil Postman, obdivně se shlíží k postmodernímu teoretiku virtuality Jeanu Baudrillardovi, ale pro výchovu elit se nic nepodniká." V kapitole nazvané Kulturní boj anticipuje Glotz vývoj evropských společností sociálních jistot, jehož následky - vysoká nezaměstnanost, nedostatečnost metod, kterými ji chce stát snižovat, extrémně rostoucí sociální výdaje státu - dolehly na Německo plnou vahou až v loňském roce.

S vědomím až patologické nepohyblivosti domácí politiky konstatuje Glotz už pět let před Schröderovými reformami sociálního státu: "Na volném trhu vyhrává pouze mobilita a energie individua. Státní politika se sice může pokoušet zčásti trh regulovat, ale není s to řešit problémy vyvolané obrovskými tržními přesuny. A už vůbec není schopna jedincům chystat a rovnat cestu do budoucnosti. To jediné, co společnost nesmí vypovědět, je solidarita se slabými... Jedinec musí hledat a vytvářet nabídky. Šance na přežití má jen experiment na vlastní účet: nízké daně, malý podíl státu, minimální regulace trhu, absence kolektivních dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli."

V poslední kapitole nazvané Pedagogika ve 21. století jako jeden z mála tehdejších optimistů takřka vizionářsky poukazuje na pozitivní vliv internetu a interaktivních digitálních her na vývoj osobnosti dětí a dospívajících, tedy na trend, který dnes už i evropská pedagogika začíná brát na vědomí: "Netkids jsou chytřejší, samostatnější a sebevědomější. Mají kritického ducha, ale přitom akceptují odlišnost názorů a chování. Jejich kladem je, že zpracovávají informace jinak než žáci vychovaní tradiční pedagogikou."

Sudety jako historická lekce

V roce 2000 začal Glotz podporovat projekt předsedkyně Spolku německých vyhnanců Eriky Steinbachové na zřízení Centra proti vyhnání v Berlíně. V německé sociální demokracii to vyvolalo velké překvapení, ne-li dokonce šok. Kniha Vyhnání (2003), kterou LN podrobně recenzovaly 28. 2. 2004, a také některé pasáže z autobiografie Z vlasti do vlasti (2005) pomáhají chápat Glotzovy pohnutky. Chebský rodák byl od mládí zapřisáhlým odpůrcem jakéhokoli nacionalismu. Vyhnání sudetských Němců pojímal nikoli jako Benešovu pomstu (většinový názor sudetských Němců), ale jako výsledek historického vývoje zostřujících se oboustranných nacionalismů. Proto je pro něho lekcí, která se v Evropě modelově v 19. a 20. století mnohokrát opakovala, naposledy v Miloševičově Jugoslávii.

Glotz formuluje v knize dvanáct tezí conflict managementu, které by se mohly stát základem pro to, aby se v budoucnu podobným událostem zabránilo. Nejdůležitější z nich je ta, že idea homogenního národního státu, jak se ji naposled v době agonie Jugoslávie pokoušel aplikovat Milošević, vede k etnickým čistkám končícím genocidou. Glotzovou koncepcí Centra proti vyhnání byla od počátku idea demonstrovat v evropském měřítku hrůzné důsledky, k nimž vede radikální nacionalismus. Zdali tento koncept odpovídá představám Eriky Steinbachové, ukáže teprve budoucnost. Svých dvanáct tezí předesílá Glotz jednoznačným konstatováním: "Každému, kdo naříká nad ruskými, českými, polskými nebo jinými zločiny, musí být předem jasné, že Hitler ve jménu Německa a s pomocí milionů Němců byl tím, kdo začal rozbíjet morálně-právní common sense Evropanů."

Glotzova poslední kniha, kterou dokončil několik týdnů před smrtí, je ohlédnutím zpět. Dětství a osudům rodiny v Chebu věnuje prvních třicet stran. Lépe než německý otec z nich vychází česká matka Zdeňka. Introvertní otec - ředitel pojišťovací filiálky - byl jen díky jejím intervencím ušetřen pekla východní fronty. Majitelka obchodu Vše pro dítě chodila od instanci k instanci a podplácela úředníky sametovými košilemi, aby tělesně slabého otce neposlali na frontu: "Úplatky a dárky brali všichni, nikdo neodmítl až na jednoho a ten byl k mému překvapení ne Prus, ale Vídeňan," vzpomínala matka s odstupem desetiletí...

V roce 1939 nutili Němci otce, aby se s Češkou rozvedl, v červnu 1945 dělali Češi stejný nátlak na matku. Působivé jsou vzpomínky šestiletého chlapce na útěk do Bavorska v září 1945. Kolem páté hodiny ráno tlačí matka jízdní kolo s velkým kufrem, kde má svůj veškerý majetek. Zastaví ji dva samozvaní čeští pohraničníci a začnou se prohrabovat v jejím kufru, aby nakonec - díky tomu, že se matka s nimi domlouvá česky - zabavili jen perletí zdobený lorňon po babičce.

První léta v Bavorsku jsou poznamenána katastrofální situací fyzicky a psychicky rozvráceného národa, který musí přijmout 12 milionů uprchlíků z bývalých východních území. Glotzovi najdou azyl na statku, kde v sedmi místnostech žije několik let šest uprchlických rodin.

Politické vzpomínky jsou plné překvapivých paradoxů - na univerzitě byl Glotz antikomunistou, ale přitom obdivoval Brechta a Gramsciho. Rebely roku 1968 měl jako jeden z mála generačních vrstevníků za ideologicky pomatené a šel tak daleko, že jako vysokoškolský asistent nechal protestující studenty, kteří obsadili jeho ústav, vyvést policií. ("Jako technokraticky a státotvorně orientovaný jsem ten maoistický dadaismus roku 1968 považoval za iracionální nesmysl.")

Blíže než mnozí politici vlastní strany mu byly kreativní hlavy křesťanskodemokratické strany - spolkový tajemník CDU Kurt Biedenkopf, později odstavený kancléřem Kohlem, který byl v 90. letech dlouhá léta ministerským předsedou zemské vlády v Sasku. Nebo technokrat Lothar Späth, dlouholetý ministerský předseda Badenska-Württemberska, který po sjednocení Německa zanechal politiky a jako šéf koncernu Jena Optik dostal kdysi slavnou značku opět na světovou úroveň.

Obdiv a uznání z vlastních řad si v Glotzových očích zasloužily prakticky jen dvě osobnosti - kancléř Willy Brandt a chronický levičák Oskar Lafontaine, nynější spolušéf nově založené levicové strany Die Linke (spojující postkomunisty a levicové sociální demokraty), která se v nedávných volbách s více než osmi procenty dostala do spolkového sněmu. Glotz má sice Lafontainovi za zlé, že pomohl rozštěpit sociální demokracii, ale přesto se jeho portrét hemží superlativy: "Je odvážný, mimořádně dobrý řečník, neobyčejně vitální, nedogmatický. V roce 1990 prohrál kancléřství proto, že ve volební kampani tvrdil, že sjednocení Německa bude stát sto miliard marek. Všichni se mu tehdy smáli. Až do dneška bylo do východního Německa investováno víc než bilion eur a Spolková republika je v hospodářském růstu na jednom z posledních míst v Evropě."

Poslední pískot

"Levičáci mě považovali za inteligentního pravičáka, ale pravičáci nade mnou kroutili hlavou a neměli ke mně důvěru," shrnuje Glotz reakce na svou politickou nezařaditelnost. Na poslední straně své autobiografie jen jakoby mimochodem zmiňuje komplikace po operaci plicního karcinomu: "Musel jsem si při diktátu držet otvor na krku. Moje spolupracovnice, která diktát z pásku přepisovala, měla problémy rozlišit můj pískot při dýchání dírou v krku od mého hlasu. Dlouhá cesta z vlasti do vlasti je u konce. Ale klapačku nezavřu dřív než se nade mnou zaklapne víko rakve."

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)