Leden 2006

Minulost není mandarinka a lze ji prožít znovu

Kateřina Mahdalová

„Já bych je normálně postřílel,“ zvedá hlas viditelně rozrušený žák deváté třídy na chodbě základní školy Litvínovská v Praze-Proseku. Myslí tím lidi, kteří se za minulého režimu podíleli na věznění a týrání takzvaných vlastizrádců. A děti hemžící se kolem se jeho emocím nediví. Prosecká škola se totiž zapojila do projektu společnosti Člověk v tísni s názvem Příběhy bezpráví – komunistické Československo a žáci už zhlédli dokument o koncentrácích 50. let. „Pořád nechápu, jak tohle vůbec mohlo projít,“ říká deváťák. „Bavil jsem se o tom s tátou a on mi prostě nedokáže říci, jak to, že tady komunisti mohli vládnout tolik let, když přece všichni věděli, že dělají jenom svinstva. Řekl mi akorát, že kdo si to neprožil, neumí si to představit.“

Žádná jména, prosím

Lidi z Člověka v tísni zajímala přesně opačná věc: jak to udělat, aby si tu propast komunismu dokázal představit i ten, kdo ho nezažil. Příběhy bezpráví jsou pokusem o odpověď.

„Po filmu byla diskuse s bývalým letcem v Anglii, on trval na dvou hodinách a já si byla jistá, že to špatně dopadne, protože děti tak dlouho neudrží pozornost,“ říká třídní učitelka proseckých deváťáků Markéta Patrasová. „Jenže se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Nikoli dvě, ale dvě a půl hodiny seděli všichni jako zařezaní a poslouchali s otevřenými pusami, zaskočeni tím, co se to tady v minulosti dělo.“ Právě vzpomínky Lubomíra Úlehly na službu u 311. perutě a pozdější komunistický lágr pohnuly našeho úvodem citovaného mládence k touze po „postřílení“ mučitelů. Své jméno ale školák prozradit nechce. „Víte, jak by se tvářili spolužáci, kdybych se objevil v novinách? To by bylo peklo,“ říká. „A tátovi by vadilo, že jsem o něm řekl, že mi to neumí vysvětlit.“

Pedagogy ta opatrnost nepřekvapuje. „Myslím, že právě deváťáci jsou ve věku, kdy nechtějí vyčuhovat. Ale abych byla upřímná, v téhle zemi ani mladší žáci nechtějí moc vybočovat,“ říká ředitelka prosecké školy Jaroslava Davidová a společně s kolegy ve sborovně se zamýšlí nad tím, zda je možné, že by se z rodičů na děti mohl ještě dnes přenášet někdejší strach říkat veřejně vlastní názor. Nakonec se shodují v tom, že ano. „Stále je to v nás,“ říká učitel dějepisu Pavel Žák. „Možná i kvůli tomu, že se v naší minulosti nevyznáme. Dnes se maximálně vzpomíná na to, že za komunistů nebyly mandarinky nebo toaletní papír. A přitom se ten režim vyznačoval především naprostou morální devastací většiny lidí, kteří v něm žili. Jenže právě tohle pamětníci necítí, nebo spíš nechtějí cítit.“ Z neochoty přiznat si, že existence za komunismu sestávala z dennodenního, dobrovolně strpěného či aktivně spoluvytvářeného ponížení, pak doma i ve školách pramení nejistota, co tomu komunismu (kromě chybějících mandarinek) vůbec vyčítat a jak o něm vlastně mluvit. Výsledkem je, že většina žáků a studentů z českých poválečných dějin nezná skoro nic. „Ano, z naší zkušenosti vyplývá, že je to tak,“ říká Karel Strachota, vedoucí projektu Příběhy bezpráví. „Proto se snažíme prosadit dokumentární film jako běžný vzdělávací prostředek.“

Nekamenujte učitele

O tom, že se poválečné dějiny na základních a středních školách prakticky nevyučují, vypovídají také samotní školáci. Respekt oslovil dvě stě studentů z právnické, filozofické a pedagogické fakulty a kladl jim otázky z českých poválečných dějin. Nejde o žádný reprezentativní výzkum, nicméně studenti takřka jednohlasně prohlašovali, že v dějepise na střední škole končili rokem 1945. Víc toho jejich učitelé nestihli probrat.

Učitelé dějepisu nejčastěji argumentují tím, že na výuku nemají dostatečný počet hodin. Jedna hodina, v lepším případě dvě hodiny týdně na probrání celého učiva nestačí. „O tomhle problému vím, mám zpětnou vazbu přes učitele, jimž přednáším, i přes samotné studenty,“ říká Vojtech Čelko z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. „A musím říct, že není možné házet všechnu vinu za neznalost našich moderních dějin na pedagogy. Jen se podívejte kolem sebe. V televizi dávají reality show nebo Majora Zemana, místo aby pustili takové filmy, jako je třeba Kachyňovo Ucho. A školství je zase nastavené tak, že preferuje výuku cizích jazyků a práci s počítačem.“

Až se děti zeptají

Ve chvíli, kdy se na všech školách začne učit podle takzvaných rámcových vzdělávacích programů navržených ministerstvem školství, bude s dějepisem podle pesimistů ještě větší potíž. Má totiž být společně s výchovou k občanství sloučen do předmětu nazvaného Člověk a společnost, a učitelé mají strach, že při nejasném výkladu pravidel bude občanská výchova nad historií dominovat. Jaroslav Müllner, náměstek ministryně školství, návrh obhajuje tím, že každý žák střední školy je budoucím občanem, ne každý je však budoucím historikem. „Ale to je veliký omyl,“ hrozí se profesor Robert Kvaček z Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Dějepis přece nevychovává k tomu, aby byl člověk historik. A hlavně samotné občanství musí být sociálně ukotveno v historii, která se může vrátit, a proto je nezbytné ji znát. Naše nedávná minulost je velice pohnutá, a abychom se s ní vyrovnali, musíme ji nejdříve poznat.“

Stejný problém řešilo Německo po druhé světové válce. O vině společnosti na hrůzách nacismu, holocaustu a druhé světové války se začalo v 60. letech mluvit na rovinu pouze v západním Německu, zatímco východní část, již ovládli komunisté, válečné zločiny vesměs tutlala nebo je sváděla na své „kapitalistické“ sousedy. Po šedesáti letech se sklízí ovoce: na území, kde se události tajily nebo překrucovaly, začíná pohnutá minulost vystrkovat rohy v podobě početných skupin neonacistů.

Václav Klaus, ředitel Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze, o nutnosti znát svoji historii nepochybuje. „Ti, kdo neznají své vlastní dějiny, jsou odsouzeni k tomu prožít je znovu,“ cituje významného španělsko-amerického filozofa 20. století George Santoyanu. Na otázku, zda na nás může komunistická minulost zase odněkud vybafnout, odpovídá ředitel e-mailem: „Řadu věcí již znovu (zatím v o dost lepší relaci) prožíváme. Když v polovině 20. let v SSSR (poněkolikáté) zkolabovalo hospodářství, jaké bylo řešení? Moskevský monstrproces se záškodnickou tzv. Průmyslovou stranou, desítky rozsudků smrti a mediální hysterie – to jsou viníci nedostatků. A když nám nyní (poněkolikáté) kolabuje financování zdravotnictví – jaké je řešení? ‚Proces‘ s VZP. Vyhrožování policií a vším možným. Mediální hysterie: VZP a opoziční zdravotničtí předáci, to jsou ti viníci nedostatku…“

Otevření diskuse na téma zločiny a bezpráví komunismu může stejně jako před lety v Německu vystavit dnešní rodiče a prarodiče nepříjemným dotazům dětí, podle historiků je to však jediná možnost, jak zažehnat nebezpečí návratu minulosti. Jenom místo německé otázky „Co jste vlastně tenkrát dělali?“ bude česká varianta „generačního zúčtování“ zřejmě znít: Jak to, že jste nic nedělali?

Jiné starosti

Společnost Člověk v tísni sestavila sadu dokumentů přibližujících zásadní události našich moderních dějin, zejména období komunistického Československa, které na videokazetách nabízí školám, a pomáhá zprostředkovat setkání školáků s pamětníky, kteří zrůdnost komunismu prožili na vlastní kůži. „Mladé lidi to téma zajímá,“ říká šéf projektu Karel Strachota. „Z debat je často znát, že netušili, k jakému bezpráví u nás v nedávné minulosti docházelo, a jsou tím faktem zasaženi.“ Ke komunismu mají mladí školáci odmítavý postoj, převážná většina o něm ale nic určitého z domova neví, protože rodiče prý mají jiné starosti než vzpomínat na minulost.

Pokud jde o naše poválečné dějiny, žádná z dostupných dějepisných učebnic je nepřehlíží. Například ve 2. dílu Českých dějin od Roberta Kvačka se mohou studenti dočíst o poválečném nacionalismu, odsunu Němců, komunistickém převratu v únoru 1948, začlenění Československa do sovětského bloku, politických procesech v 50. letech, demokratizaci a následné vojenské intervenci v roce 1968, normalizaci, Chartě 77, Sametové revoluci a utváření nové demokracie. Například o Husákově době se studenti dočítají: „Hlavní oporou režimu se stala Bezpečnost. Měla především odhalovat a izolovat ,nepřizpůsobivé‘. Kultura a společenské vědy se dostaly pod přímý politický a ideologický dozor komunistické strany. Společnost upadla do apatie. Režim uzavřel s obyvatelstvem nepsanou ‚společenskou smlouvu‘. Lidé byli zbaveni existenčních starostí, získávali určitou životní úroveň, za to se ale uchýlili do soukromí a vzdali se veřejné činnosti. Zaměnila se stupnice hodnot, nejvýše stály materiální statky.“

(Respekt, www.respekt.cz)