Leden 2006

Deregulace spisů o StB

Emanuel Mandler

Diskuse o deregulaci nájemného a polemika o zpřístupnění svazků StB jsou si v jednom ohledu dosti podobné. Normy týkající se těchto případů přišly pozdě. O deregulaci nájemného se diskutuje v době, kdy je to opravdový problém; rovněž spisy StB se zpřístupňovaly pomalu a s prodlením. Pramení z toho vzrušený tón polemik a osobní osočování některých textů?

Možná že trochu ano. Především však spisy z autoritativní předlistopadové doby obsahují mnohé údaje, které jsou pro žijící (a mnohdy vysoce postavené osoby) nepříjemné, právě tak jako pro jejich odpůrce představují vítané argumenty. Ať tak či onak, dopis sedmnácti předních disidentů z poloviny listopadu (je mezi nimi i exprezident Havel), se domáhá čehosi u nás zcela nového. Až dosud veřejnost žádala větší možnost stále ještě omezeného přístupu k archivním dokumentům z předlistopadové doby; dnes 17 disidentů požaduje zpřísnění přístupu k těmto archiváliím. Loňský zákon (č. 499/2004 Sb.) totiž umožňuje, aby byly bez omezení zpřístupňovány mj. i svazky, které někdejší StB vedla o sledovaných osobách s výjimkou spisů o důstojnících StB samých. Podle dopisu sedmnácti je současná úprava nespravedlivá, nynější omezení by se nemělo vztahovat na osoby pronásledované režimem a proti němu vystupujícím (tedy hlavně na spisy o disidentech).

V diskusi už vystoupila řada osob, která dopis sedmnácti disidentů obhajuje (signatáři prof. Jan Křen , Jiřina. Šiklová a Jiří. Dienstbier; Jiří Černý), i jeho odpůrců (Petr Zídek, Bohumil Doležal, nám. ministra Vladimír Zeman, Tomislav Volek); Petr Uhl se pokusil o pohled na celou záležitost z odstupu. Jak jsem už uvedl, debata je to vzrušená. Oč jde, to naznačují hlavní argumenty používané účastníky polemiky.

Je těžké nesouhlasit s námitkami disidentů, že by měla být odstraněna nerovnost v přístupu ke spisům (svazky týkající se důstojníků StB jsou dodnes nepřístupné). Petr Zídek o tom píše: „je skutečně morálně nepřijatelné, aby informace o strůjcích totalitní represe byly chráněné, zatímco zprávy, které sbírali o svých obětech, volně přístupné. Nicméně …náměstek ministra vnitra Vladimír Zeman se před několika týdny zavázal, že jeho úřad v nejbližší době zpřístupní i materiály pracovníků StB.“

Poté, co ministerstvo vnitra slíbilo odstranit tento nesoulad, lze považovat za hlavní a stěží opomenutelný argument těch, kteří hájí obsah dopisu sedmnácti, to, co uvádí Jiřina Šiklová v Úhlu pohledu Lidových novin 18. 11.: „Je správné, že vypíšete-li si v archivu nebo stáhnete-li si údaje o někom na CD-ROM, tak to proti němu nemůžete použít u soudu… Na skandalizaci, využití v bulvárním tisku ale tyto informace určitě stačí a určitě jich někdo využije v příštím volebním roce.“ Podle autorky dnešní stav (rozumí se stav, kdy spisy důstojníků StB nejsou přístupné) vede „k nivelizaci rozdílů mezi aktéry a oběťmi a spolupracovníky, k celkovému narušení již tak dost mizerné morálky a jejich kritérií.“ To se ovšem podle ministerstva vnitra má brzy změnit.

Pravdu má jistě také Jiří Dienstbier, když tvrdí, že “svazky StB neobsahují jen objektivní zjištění. Už sama estébácká hantýrka zkresluje i skutečné jednání postižených… Navíc je tam plno účelových výmyslů a úvah estébáků a také intimní věci, do kterých nikomu nic není.“ („Svoboda bádání, nebo skandalizace?“, LN 23. 11. 2005) Ale tato pravda spíše svědčí o tom, že je třeba takové spisy zpřístupnit; pouze pečlivou prací s nimi lze oddělit to, co v daném kontextu nemá smysl, od věcných informací.

Dopis sedmnácti se týká nakládání s osobními spisy a osobními údaji. Není divu že vyvolal osobní konflikty. Na počátku je emfatický dopis prof. Jana Křena (Pane náměstku: Třikrát a dost, LN 19. 11. 2005), který napadá náměstka ministra vnitra Zemana: „Zemanův článek tedy obsahuje přinejmenším tři pochybení: neslušnost, lež a hloupost. Měl by si vzít za své známé přísloví: třikrát a dost“).

Proti tomu Tomislav Volek v čtenářském dopise (LN 16. 11.) označil Jana Křena a Jiřího Dienstbiera za lidi, „kteří do našeho života vstupovali kdysi jako fanatičtí komunističtí ctižádostivci a zpřístupnění jejich svazků by o tom nepochybně vypovídalo… A teď by chtěl někdo ten pracně vymodelovaný idylický obrázek demokratů Dienstbiera, Křena a dalších tak nezodpovědně pokaňkat...“

Obou napadených se zastal Jiří Černý (LN 19. 11.). Vychází z fakt, která zná. A on zná Jiřího Dienstbiera jako přítele z mládí: chodil s ním nejen na Karlovu univerzitu, ale i do opery, na kopanou, zkrátka byl jeho nejlepší kamarád; jako první měl na katedře žurnalistiky politický malér. Fakta, nic než fakta, říká. Právě ta chybějí Volkově teorii o "pracně vymodelovaném idylickém obrázku demokratů Dienstbiera, Křena a dalších“, soudí Jiří Černý. Pokud Volek fakta „nedoloží, budu se nadále domnívat, že v záchvatu (ne)spravedlivého hněvu hází do jednoho pytle své osobní zkušenosti s tím, co si buď plete, přeje, nebo nepamatuje…“ Nevím, do jaké míry si Jiří Černý uvědomuje, že nechtě zdůvodňuje potřebu zpřístupnit všechny spisy, včetně dokumentů o disidentech – vždyť nejen on sám, ale každý z nás zná pouze část potřebných informací. Argumenty zastánců dopisu sedmnácti tedy dokládají nezbytnost zpřístupnění všech dokumentů StB.

Z opačné strany je zajímavá z argumentace Bohumila Doležala, který se zasazuje o zpřístupnění všech spisů (internetové Události 20. 11.). Vzhledem k argumentaci o možnosti zneužít údajů o disidentech například bulvárem, uvádí, jaká je tato možnost právě v případě prof. Jana Křena: „Například pan profesor Křen a další podepsaní historici jistě nemají žádné politické ambice a nikomu tedy nebudou stát za to, aby je politicky kompromitoval. Zato leckdo může být – z ryze odborného hlediska – zvědavý například na to, jak se panu profesorovi coby signatáři Charty77 právě v letech hluboké normalizace podařilo odjet na roční odbornou historickou stáž v Brémách a po roce se vrátit zpátky: to je totiž výkon hodný Davida Copperfielda a zaslouží si proto být vědecky pojednán.“

Tento případ není zanedbatelný. Fakta, nic než fakta. A můžeme doplnit: dokumenty a zase dokumenty. Vždyť i Bohumil Doležal uvádí z paměti fakta, která by asi byly dokumenty doplněna. Jan Křen totiž pobyl v Brémách nejenom jeden rok. Po roce se vrátil a na příští rok odjel zase do Brém. Ve spisech StB o tom mohou být údaje.

Jiného druhu je ochrana osobních údajů. Ta je důležitá. Podle Petra Uhla novela zákona o archivnictví „založila nerovnost: souhlas žijící osoby je nutný, avšak s výjimkou materiálů StB. Na ochranu osobnosti má tak právo žijící vědec, politik či člověk, který kradl, soudil se, něco napsal, někdo o něm něco napsal, prostě kdokoliv, ale ne estébák, spolupracovník StB, a s nimi i Křen, Reiman, Uhl a tisíce dalších lidí…“.

A Petr Zídek: „Místo přemýšlení, jak omezit přístup k dokumentům, bychom se měli spíš zamyslet nad tím, zda současná ochrana osobních údajů není přemrštěná i v případě dalších materiálů z naší nedávné minulosti. Citlivými osobními údaji totiž zákon rozumí velmi široké pole informací (ty, které vypovídají o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v politických stranách či hnutích nebo odborových či zaměstnaneckých organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním životě) a nikterak nerozlišuje mezi osobami veřejně činnými a ostatními.“

Závěrem: kritici dopisu sedmnácti mají tedy v základní věci nepochybně pravdu. Jeho hlavní myšlenka směřuje zpět; v demokratické společnosti nelze uplatňovat odlišná měřítka na dokumenty o disidentech a na spisy o ostatních osobách. Ochrana osobních údajů by se ovšem dodržovat měla, i když v omezenější míře než dosud.