Leden 2006

Jak poradit prezidentovi?

Emanuel Mandler

Jiří Paroubek generuje plejádu článků, jejichž účelem je uvést na pravou míru tvrzení kritických komentářů. Nechme stranou hodnocení této Paroubkovy neobvyklé záliby a všimněme si jednoho z jejích výhonků, článku „A co modrá diktatura, pane Mandlere?“, věnovaného kritickým komentářům Martina Komárka a mé maličkosti (oba byly otištěny v MfD 18. 11. a Paroubkova odpověď v Právu 30. 11. t. r. ).

Paroubkův článek neunikl pozornosti Bohumila Doležala („Premiér publicistou“, Události 4. 12.), který rozebral některá jeho tvrzení (například podle premiérových výroků ukázal, jak chce Jiří Paroubek novým tiskovým zákonem omezit svobodu projevu). Stranou zůstal závěr Paroubkova článku. Byla by škoda si ho nevšimnout, protože jím dal Jiří Paroubek nemilovaným sokům hlavní gól.

Ve svém článku z 18. listopadu uvádím: „Jediný, kdo se proti dr. Rathovi postavil, byl prezident republiky. Šel až na samý kraj pravomocí, které mu dává ústava. Ukázalo se však, že tyto pravomoci jsou omezené. V takové situaci snadno může uvažovat o tom, že je zapotřebí, aby se vměšoval do stranické politiky (podobně to dělal jeho předchůdce) nebo aby podstatněji překračoval své pravomoci. Doufejme, že prezident neustane ve snaze zabránit rozvíjení autoritativní politiky a že tak bude činit v rámci hranic, které mu předpisuje ústava. Jinak by vznikl další obtížný problém.“

Tuto pasáž interpretoval náš premiér takto: „Pan Mandler vyzývá prezidenta republiky k porušování české ústavy. Kdo tedy podporuje v zájmu stranictví porušování ústavy, já, nebo pan Mandler? Jak by mohl do každodenní politiky zasahovat prezident, který je podle ústavy neodpovědný Poslanecké sněmovně? Není spíše toto výzva k zavedení režimu osobní moci ústavně neodpovědného prezidenta?“

Vyjádřil jsem tedy obavu, aby prezident ve snaze zabránit rozvíjení autoritativní politiky nepřekračoval své ústavní pravomoci a nevměšoval se do stranické politiky. Tyto věty čte pan premiér obdivuhodně: prý vyzývám prezidenta k porušování ústavy a zasahování do každodenní politiky. Podkládá mým větám opačný smysl záměrně nebo podvědomě? To možná neví ani on sám. Dal bych přednost druhému vysvětlení. Vždyť to není nic nového pod sluncem: tolik lidí ignoruje realitu a dá se cestou přání, které je otcem myšlenky. V případě předsedy vlády by to bylo na pováženou.

Přiznám se, zavedení režimu osobní moci pana prezidenta by se mi ani trochu nelíbilo. Jenomže zavedení autoritativní moci předsedy vlády a ministra zdravotnictví by se mi líbilo ještě méně. A je, jak je patrné z předchozího textu, o to bližší skutečnosti, že Jiří Paroubek tvrdí opak: „hrozí modrá diktatura, které jsou sociální demokracie a já osobně poslední překážkou v cestě?“ Těžké je přít se a tvrdit, že diktatura (ne modrá, ale narůžovělá) nehrozí. Jiří Paroubek může v cestě k ní hrát svou funkci, ale úlohu překážky určitě ne.