Leden 2006

Komu patří katedrála sv. Víta?

Emanuel Mandler

Církev nedávno vyhrála soudní spor mezi českým státem a katolickou církví o vlastnictví chrámu sv. Víta. Je však nepravděpodobné, že by to byl konec celého sporu, protože stát se určitě s tímto verdiktem nespokojí, a tak konflikt, který poskytuje obraz rozpolcenosti české společnosti, bude zřejmě pokračovat. Chrám by měl patřit církvi, nicméně stát si na něj činí nárok jako na jeden z hlavních symbolů české státnosti. Uvážíme-li, že za současných poměrů by údržba chrámu byla bez státních subvencí nemyslitelná, pak se vlastně ocitáme v bludném kruhu: chrám svatého Víta by nejspíš měl patřit jak církvi, tak státu.

V tomto smyslu jej císař Karel IV. také založil. Tehdy ovšem neexistoval rozpor mezi státem a církví, k níž panovník celým svým srdcem patřil. Od té doby se změnila církev a změnil se stát. Současný český stát je dokonale ateistický, takže poněkud mimo věc samu směřují argumenty o tom, že svatovítský chrám, tedy církevní stavba, je symbol (současné) české státnosti. Na druhé straně vzniká otázka, o které se v Česku veřejně hovoří a píše, a to, proč vůbec má tento stát, když je moderní a dokonale necírkevní, poskytovat finanční podporu církvím. Jsou to přece zařízení pocházející ze středověku, duchovní a institucionální struktury, které mají se současným životem pramálo společného.

Česká společnost byla už před nastolením komunistického panství zaměřena proti církvím a toto všeobecné chápání světa posílila mocná a neustálá protináboženská a proticírkevní agitace komunistického režimu po únoru 1948. Ale to není všechno. K tomu je třeba přičíst, že komunistická vláda, přesněji její bezpečnostní složka, nasadila do institucí, jejíž existenci nezmařila, značný počet spolupracovníků a agentů StB. Církve to postihlo rovněž; státní aparát, v němž se také skrývá množství agentů StB, jim to těžko může mít za zlé.

Kde je tedy pravý zdroj konfliktu o chrám svatého Víta? Jistěže v ateismu. Ale jen zčásti. Ateista nemusí být cynik a cynická nemusí být ani ateistická společnost. Jako tak velká část Evropy bohužel česká společnost víceméně zapomněla, že nejen vznikla, ale že také dosud je založena na křesťanských základech. Postkomunistické prostředí tomuto zapomnění napomáhá. Přitom vůbec nejde jen o církevní majetek a o financování církví. Především záleží na tom, dodržují-li se v běžném životě základy, které vznikaly dlouhá staletí a jejichž podstata je obsažena v Desateru. Úcta k hodnotám křesťanské Evropy a k dodržování základních zásad tradiční morálky je nepochybně je nepochybně jedním z prvořadých zájmů státu a společnosti. Je to však v postkomunistické České republice neobyčejně těžké, když v desetiletích předcházejících listopadu 1989 se v tehdejší praktické morálce dostala do popředí zásada „Kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Nemělo by snad vedení státu vzít patřičně na vědomí tyto okolnosti? Jistěže by mělo. V takovém případě by se chovalo k církvím vstřícněji a konflikt kolem svatovítské katedrály by neexistoval. V podstatě by nezáleželo na tom, kdo chrám sv. Víta vlastní; v každém případě by sloužil církvi a byl by mnohem víc symbolem české státnosti než dnes.

To, co bylo právě řečeno, je ovšem vzdáleno realitě. Česká společnost je nacionalistická. A český nacionalismus v druhé polovině minulého století ztratil většinu svých pozitivních vlastností – soustředil se na mamon a pokud jde o oblast náboženství, tedy na to, aby si sekulární společnost zcela podřídila církve. Od vyvlastnění Němců v roce 1945 a od neustálého zestátňování v následujících letech mají české instituce zato, že vše, co je vybudováno nebo umístěno na území České republiky, musí být v českých rukou a nejlépe v rukou českého státu. Kdyby to bylo možné, „řídilo“ by ministerstvo kultury rovněž církevní majetek. Jenomže církve jsou podle velké většiny české politiky zbytečné. Pokud jde o církevní majetek, který zabavili komunisté, má se to s ním dnes podobně jako s majetkem šlechty. Nejen soudy, ale i velká část obyvatelstva sdílí přesvědčení, že kdyby byl tento majetek navrácen, český národ by utrpěl újmu. A tak nelze předpokládat, že v době, kdy se v popředí české politiky stále mocněji projevují komunisté, verdikt soudu, který přisoudil svatovítskou katedrálu církvi, spor mezi českým státem a církví ukončil.