Leden 2006

Rehabilitace komunismu

Emanuel Mandler

Od listopadu 1989 se česká politická scéna vyvíjí jedinečným způsobem. Nejpozoruhodnější na tomto procesu je to, co se týká komunistické strany. Již v listopadu 1989 bylo možno zaznamenat dva hlavní trendy, které se týkaly komunismu a komunistů (přes určitou nepřesnost si dovolím hovořit o obojím dohromady). Na jedné straně jsme komunisty, jak to připomněl prezident Klaus, v listopadu 1989 porazili, na druhé straně to byla porážka zvláštní. Tak jako se říká Pyrrhovo vítězství, můžeme říci, že toto byla Pyrrhova porážka. Jeden z čelných komunistických představitelů se stal předsedou federální vlády, v parlamentech zůstalo mnoho jejich poslanců, když předtím vysloveně komunistický parlament zvolil nového prezidenta demokratické republiky. S komunisty nové demokratické síly spolupracovaly všude, kde to považovaly za potřebné.

Na druhé straně vznikl hned po převratu nezanedbatelný protikomunistický tábor, který požadoval co nejradikálnější vyrovnání jak s komunistickou stranou (její zrušení), tak s jejími funkcionáři. Tento tábor dosáhl pouze drobných úspěchů. Vytvořil však vlastní vývojovou linii, která přispěla k tomu, že zatímco komunisté se stali parlamentní stranou, v demokratickém tisku se o nich a o jejich ideologii psalo neustále nevážně. Antikomunisté očekávali s jistotou, že komunisté vymřou a komunismus s nimi. Jenže k tomu – smím-li se vyjádřit cynicky – nebyly vhodné podmínky.

Naopak pro komunisty byly u nás vhodné podmínky, a to už dávno. Veřejnost jako celek se vlastně nikdy v letech po únoru 1948 nestavěla ke komunistické ideologii třídní nenávisti vysloveně nepřátelsky. A po únoru byla velká její část ochotna připustit, že „chyby“ ve společnosti jsou jen dílčími chybami komunistického vládnutí, které je možno odstranit. Vždyť dubčekovská (komunistická) snaha o tzv. demokratický socialismus v roce 1968 měla obrovskou podporu veřejnosti. Značná část této podpory přetrvala i sovětskou invazi a způsobila, že většina obyvatel chápala normalizační režim následujících dvou desetiletí jako nutné zlo, na jehož základě bude možno přejít k novému, lepšímu socialismu.

Toto mínění potlačil listopad 1989. Zvláštním způsobem. Mnozí z nás se dokonce těšili na kapitalismus proto, že očekávali maximálně zlidštěný svobodný socialismus, který je založen jak na společenském, tak individuálním vlastnictví. Komunisté svou ideologii sice učinili silně nacionalistickou, čímž se přiblížili ostatním stranám, zdálo se však, že tím opouštějí základní marxisticko-leninské učení. Antikomunisté slavili úspěch aspoň v tom, že přispěli k tomu, aby KSČM nebyla považována za politickou stranu, s níž je možno spolupracovat.

Když se ovšem sociální demokracie začala dostávat do potíží, napomohlo to k oživení diskusí o možnosti skutečné politické úlohy komunistů ve společnosti. Byla to diskuse více či méně akademická a to do doby, než nastoupil jako premiér Jiří Paroubek. Paroubkovo zřetelné přihlášení k spolupráci s komunisty kupodivu nevedlo k nějakému zemětřesení; přesvědčení o neškodnosti komunistů dostoupilo u nás značného stupně. Jiří Paroubek pak „poražený“ komunismus rehabilitoval. Jeho úsilí vyvrcholilo 17. listopadu: "Je Komunistická strana Čech a Moravy pro demokratický režim nebezpečná? Není. Komunisté nepřipravují revoluci, nemají skladiště zbraní... Pracují naopak v zastupitelstvech, pracují v parlamentu. No je to nebezpečí pro demokracii? Znovu říkám, že ne. V zemi existuje absolutní sociální smír - takový tady nikdy nebyl. Ani v moskevském Kremlu nesedí Stalin."

O týden později Paroubek prohlásil, že lustrační zákon je zbytečný a že je pro to, aby byl zrušen. (Negativní ohlas jej o den později donutil takticky couvnout.)

Na rehabilitaci komunismu nemusíme čekat, už se stala, je tady. Udála se jako skutečnost dlouhodobá, která přispěje k celkovému posunu společnosti doleva, skutečnost, která určitě není pro tuto zemi a její obyvatelstvo dobrá.