Leden 2006

Útěcha?

Vlastimil Marek

Jak vy, kteří je čtete, víte, léta píši fejetony na aktuální i nadčasová (dokonce i třeskutě ženská, rozuměj, porodní) témata. Míním vás, těch několika desítek jedinců, kteří je měli(y) a mají možnost číst (v internetu, nebo když je občas vnutím účastníkům a účastnicím svých seminářů). Nakladatelé, pokud se do nich vůbec začetli, je chválí, ale nemají zájem, prý to nikdo nebude kupovat. Přestože jim namítám, že všechny jiné mé knihy vycházejí v dalších a dalších vydáních, nechtějí s mými fejetony nic mít. Chovají se, aniž jim to, jako ostatně i mnohým jiným, dochází, nezodpovědně.

Důvody nezájmu o (nejen) mé fejetony – znám řadu dalších autorů velmi zajímavých knih, kteří jsou ze současné nakladatelské praxe také velmi nešťastní – jsou možná dva: buď je mé psaní prostě příliš „napřed“, a můj čas, pokud vůbec, přijde až za pár desítek let, nebo jsou na tom nakladatelé (nejen u nás, i Rowlingová se svým Harry Potterem byla odmítnuta v osmnácti britských nakladatelstvích), a v důsledku jejich laxnosti a neprofesionality ale i my všichni ostatní, ještě hůř, než jsem si myslel. Že to, vzhledem k tomu, co všechno v tomto státě nefunguje, vůbec není důležité? Kdepak.

Důsledky naší konzumní pasivity (většina lidí neví, že nevědí, protože se přes záplavy braku a propagačních letáků nedostanou k informacím, které jsou skutečně a životně důležité, a důvěřivě a naivně si myslí, že svět je to, co a jak je v novinách a v televizi) jsou daleko hlubinnější, než se obvykle domníváme.

Nic nového pod sluncem. Jen důsledky jsou hrozivější a fatálnější. Jak upozorňuje ve svém článku (MF Dnes, 19. 11. 2005) překladatel a publicista L. Bednář, politický filozof Michael Joseph Oakeshott (1901 – 1990) napsal svou nejvlivnější knihu (Zkušenost a její mody) v roce 1933. Trvalo prý celých třicet let, než se vyprodal celý náklad 1 000 kusů! Od té doby ovšem vyšla v dalších třech vydáních. Oakeshott psal (do češtiny jeho knihy nebyly zatím přeloženy) hlavně o konzervatismu a nesnášel tzv. racionalismus. Že o jeho názory nebyl a není oficiální zájem, se není co divit, protože již před mnoha lety psal a učil, že vlády mají zasahovat do lidských životů co nejméně, aby tak nikdo nemohl rozhodovat o jiném člověku. Racionalista si (podle něho) myslí, že vlastní jediný typ rozumu, který se vznáší kdesi mimo jeho aktivity, a ten že mu dává moc a právo reorganizovat svět podle toho, co mu jeho rozum přikazuje. A takový racionalismus, je podle Oakeshotta nevhodný nejen v politice, nýbrž i v ekonomice, v náboženství i v mravním životě. Je to pohled „plánovače“.

Má nám být útěchou, že dnes už víme, že ti přece tak racionální pánové Klaus, Komárek, Ježek, Zeman, Rychetský a další v řadě svých tak suverénních tvrzení z dob před deseti patnácti lety neměli pravdu? Zároveň totiž také tušíme, že kdybychom četli knihy pana Oakeshotta v době, kdy byly psány a pro kterou byly určeny, mohli jsme si možná ušetřit spoustu potíží.

Samozřejmě, velmi dobře i z vlastní praxe vím, že kvalita se vždy nějak prosadí. I když s mnohaletým zpožděním. V padesátých letech vyrobili tužkaři v Koh-i-nooru pastelku s různobarevnou tuhou poskládanou do šachovnice. V roce 1992 se při úklidu objevilo několik krabic těchto pastelek. Byly nabídnuty zahraničním nákupcům a k překvapení výrobce byly za pár měsíců vyprodány. Protože zájem neutuchal, začaly se opět vyrábět, a dnes jsou, zvláště v USA, obrovským prodejním hitem a pod názvem Magic touhle pastelkou kreslí každý padesátý Američan (viz LN, 2. 12. 2005).

Útěcha? Problém je v tom, že tuhle tužku teď okopírovali a začali vyrábět i v Číně a v Indonésii, ale Češi nemají ponětí, jestli si to tenkrát dali nebo nedali patentovat. A i kdyby ne, po čtyřiceti letech je na to pozdě.

V mém případě mi nevadí, že se nějaký zájemce dostane k informacím z oblasti muzikoterapie a opět se naučí zpívat a hrát si na nějaký třeba i primitivně vypadající hudební nástroj o pár let později (protože absurdní systém distribuce a propagace knih u nás mu bude relevantní knihy spíše skrývat než nabízet). Vadí mi ale, že díky lenosti a nezodpovědnosti nakladatelů se dostane k vůbec nějakým informacím (o tom, že na jedné straně jsou stávající porodnice spíše „továrny na poškozené výrobky“, a na druhé straně jak bezpečné a po všech stránkách výhodné pro ně a jejich děti jsou tzv. přirozené porody, nejlépe doma nebo v malých porodních centrech) jen několik procent žen z těch, které se o to samy aktivně zajímají.

Má mi být útěchou, že mi již třetím rokem ženy, které se starají o své traumatickým porodem doživotně poškozené děti, v e-mailech gratulují ke krásné knize (Nová doba porodní, Eminent 2002), ale zároveň hořce litují, že se k ní nedostaly v době, kdy byly těhotné?

Každý rok u nás porodí asi sto tisíc žen. Má mi být útěchou, že kniha (jaksi tajně, bez jakékoliv anonce, recenze, zmínky – nakladateli to nestojí za to, protože „Vaše knihy, pane, se vždycky prodají…“) vychází téměř každý rok v dotisku dvou tisíc výtisků? Již tři roky mám totiž v počítači malou knížečku, která by s těmi základními informacemi o bezpečném přirozeném porodu mohla být za 20 korun k dostání v každé trafice…

Nakladatelé i nakladatelky ovšem nemají zájem. Představa, že by mohli mít každý rok dvě stě tisíc nových motivovaných zájemkyň, pro ně asi nic neznamená. Nejsou totiž přímo odpovědní. Ostatně tak jako porodníci, ministři, bankéři, projektanti ohyzdných budov a domů, šéfredaktoři a majitelé novin a časopisů a televizních kanálů, a všelijací ti Železní a Kožení politici.

Mimochodem, zde jedna typická ukázka této u nás bohužel běžné nezodpovědnosti: „Hučín spáchal řadu trestných činů a ti, kteří se jej zastávají, se budou divit,“ řekl v únoru 2002 před kamerami tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross. „Současný rozsudek akceptuji a opravdu netuším, proč jsem to tenkrát prohlásil,“ říká Gross dnes, o tři roky později (Respekt 48/2005). Může to utěšit Vladimíra Hučína, kterého po pěti letech vyšetřování a jedenácti měsících vazby soud zbavil všech obvinění?

Například ve sportu vyhledávají hledači talentů nové mladé příští vrcholové sportovce od jara do zimy a naopak. A co zbyde z dneška za padesát sto let? Rozhodně ne jména těch, kteří zaplavují média. Když už, tak nějaký kulturní počin. Jenže u nás se dává na kulturu jen půlka toho, co jsme se před lety v rámci vstupních pohovorů do EU zavázali. A až na výjimky naše umělecké školy tvrdošíjně vychovávají ze slavíků vrabce. A nakladatelé se chlubí tím, že „co vydávají nečtou“. A běžní čtenáři nic netuší a domnívají se, že když je na pultech tolik knih, že je všechno v pořádku.

Kolik důležitých informací a vynálezů někde zbytečně uhnívá a zastarává, protože nakladatelé (novináři, pedagogové, náměstci ministrů) jsou líní a nedělají to, zač jsou placeni (např. nevyhledávají nové autory, neodvažují se „riskovat“ vydat titul, který je nový či nezvyklý atd.)? Má nám být útěchou, že oni sami se nevzrušují, protože přece stále vydělávají?

Tužka může dobře kreslit i po čtyřiceti letech. Co ale dělat se zpožděním, které se týká informovanosti tisíců těhotných žen o přirozených porodech (nebo o globální škodlivosti zasahování vlád do záležitostí občanů)?

Především jde o to nenechat si vnutit jednostranný a línými nakladateli (ten jejich) zjednodušovaný pohled na svět. To, že Harry Potter nakonec svého nakladatele (a Oakeshott své čtenáře našel), a že pastelka Magic se prodává o sto šest, moc velkou útěchou pro nás Čechy a Moravany přece být nemůže. Co a kdy nabídneme světu my?