Leden 2006

Za všechno mohou geny

Vlastimil Marek

Je to genetické, vysvětlují občas lékaři nějakou tu nemoc, se kterou si nevědí rady (divím se, že takto neoznačují i nepřítele lidstva č. 1., tedy rýmu). Má to v genech, říkají o nějaké talentované dívence. Když jsem byl dítě, za všechno mohly geny. Za to, že jsem byl hubený, že jsem šilhal a musel brzy nosit brýle, že jsem byl netrpělivý, spíše malý, že jsem rád sportoval atd.

Nedávno se v internetu objevila informace o tom, že i za dyslexii a dysgrafii (poruchy čtení a psaní) mohou geny. Švédští a němečtí vědci identifikovali gen, který je zřejmě za tyto dvě odchylky odpovědný. „Pravděpodobně sehrává významnou roli při putování nervovými buňkami vyvíjejícího se mozku“, uvádí jeden z nich. Působit prý začíná už v embryonálních stadiích a vede k následnému poškození specifických částí mozku, které odpovídají za správné zpracování informací.

Když si lékaři či vědci s něčím nevědí rady, označí to za genetickou chybu. Možná mají pravdu a v nějakém tom genu je nějaká ta chyba. Jak se tam ale objeví?

Za mého mládí byly geny za vším. Dnes už lékaři připouštějí, že z více jak 50% je člověk ovlivněn spíše prostředím, ve kterém se narodí a vyrůstá.

Pokud si pamatuji, když jsem býval dítě, neznal jsem jediného spolužáka ani ve třídě, ani na škole, který by měl sennou rýmu nebo nějakou alergii. Jeden z tisíců se osypal, když se přežral šťovíku nebo ještě nezralých jablek, ale aby se osypal po jedné jahodě, rohlíku nebo půlhodince na sluníčku, to skutečně neexistovalo. A už vůbec neexistovali dysgrafici a dyslektici. Není současný bezprecedentní nárůst počtu různých alergií, mozkových a psychických dysbalancí a také hyperaktivních a drogově závislých dětí spíše důsledkem arogantního a ignorantského přístupu lékařů a společnosti k těhotenství a porodu než důsledkem nějakého poškozeného genu?

Netvrdím, že řada věcí není způsobena genetickou deformací. Co když ale jsou porušené geny také spíše důsledkem špatného průběhu těhotenství než něčím daným předchozí generací? Dnes už začínáme tušit, jak moc ovlivňuje stres těhotné ženy, především co se týká vývoje mozku, zdravotní i psychické kvality či nemoci budoucího dítěte.

A tak se ptám: není také onen gen, objevený švédskými a německými vědci, odpovědný za dysgrafii a dyslexii, poškozující specifické části mozku, spíše důsledkem traumatického těhotenství, než příčinou pozdějších mozkových dysfunkcí?

Spíše psychiku než geny hledej za vším, chtělo by se přehnaně napsat. Není totiž právě tak řada dalších tělesných a psychických potíží současných nemocných spíše důsledkem trestuhodné naivity, s jakou současná medicína nebere ohled na obrovský vliv psychiky těhotné ženy na kvalitu těla a mysli budoucího dítěte? Tím samozřejmě nevylučuji, že takovéto poškozené dítě nepředá své poškozené geny další generaci. Nejsou výmluvy na „geny“ jen kobercem, pod který medicína schovává svou (ne)zodpovědnost za stav současného světa?

I v nezvykle kritickém eseji Karla Pecky Blamovaná civilizace, přečteném nedávno na rozhlasové stanici Vltava, a obviňujícím „bílou civilizaci“ za dlouhodobou nevšímavost k příznakům světové krize humanity, padla známá slova: „Jakoby onen k přírodě nevšímavý rozmach byl zakódován už v zárodečných genech bílé civilizace…“

Nemohlo to být spíše tak, že to byly spíše krutosti na běžícím pásu a psychický teror několika procent agresivních (poškozených) jedinců, co lidstvo postupně zavedlo do dnešní téměř neřešitelné situace, jenž pak byly „geneticky“ předávány (přežili „silnější“, tedy ti krutější jedinci i národy) dalším generacím – než nějaký evolucí nám vtisknutý gen? Není to spíše násilí v porodnicích, které systematicky vychovává další generace násilníků, než nějaký gen násilí?

Ještě jedna připomínka k převládající exkomunikaci psychiky z análů lékařského postoje k člověku: pod oním symbolickým kobercem je také psychosomatický původ nemocí (spíše než nějaký ten poškozený a zděděný gen). Jak připomíná S. Komárek (Spasení těla, MF 2005), „zdá se, že celá řada dětských nemocí představuje v podstatě kompenzační efekty různých dysbalancí ve vztazích rodičů… a značná část léčebného efektu (možná i celý) lázeňských kúr a dětských ozdravoven spočívá zřejmě ve vyvázání z rodinných vazeb, takže jedinec se za pár týdnů vůčihledně vzpamatuje…“

Čínští lékaři vždy léčili nejen pacienta, ale i jeho široké příbuzenstvo, afričtí šamani-bubeníci léčili tím správným rytmem nemocného spolu s celou vesnicí atd. Komárek vyzvedává právě pro nás materialisty právě v tomto ohledu výjimečnou důležitost knih T. Dethlefsena (např. Nemoc jako cesta) a připomíná, že námi zdůrazňované „vědomé“ procesy tvoří v celé psychice jen malý zlomek, jakou si třešničku na obrovském dortu, a že řada chorobných příznaků může být chápána spíše jako fixované formy neverbálních tělesných vyjádření… a připomíná, že už Adler v roce 1907 psal o tom, že „nevědomý psychický obsah, deroucí se na světlo, si hledá místo nejmenšího odporu, kde se vyvalí…“ a hovořil o jakési „řeči či dialektu orgánů“.

Není to tak, že to ne geny, ale spíše stav naší psychiky může za většinu našich individuálních a společenských nemocí? A že dokud allopatická medicína nevezme v potaz, že nemoci jsou smysluplným signálem, a bude se jako doposud vymlouvat na geny, a dokud nezačne akceptovat i pozitivní aspekt nemoci, nepohne se kupředu?

Je stále zřejmější, že nepotřebujeme lepší a dražší přístroje a léky, ale změnu paradigmatu (s čímž úzce souvisí jiný trestuhodný aspekt současného života – propagace násilí a agresivity v médiích, která zcela jistě naší psychice pozitivních kvalit nepřidá).

Stanislav Komárek do své knihy přidal i jinde už publikovanou velmi odvážnou kapitolku, nazvanou Medicínsko-průmyslový komplex. „Není účelem mé knihy nasazovat moderní medicíně psí hlavu. To, co je ale na pováženou, jsou mocenské nároky, které medicínu oplétají, i nepřiznaná bezradnost tváří v tvář řadě případů… Základním problémem je nahromadění a arogance moci, která zbytek společnosti, laiky, infantilizuje a monopolně ovládá… Zdravý jedinec je jen synonymem pro nedbale vyšetřeného,“ provokuje autor. Kdo může za tohle zhoubné rozbujení lékařské arogance? Rozhodne ne geny.

Před lety, po šestém stěhování v průběhu dvou let, mi opuchlo koleno. Příslušný lékař konstatoval artrózu, vytáhl přebytečnou vodu, píchl antibiotika a při rozloučení konstatoval, že teď už se budeme vídat pravidelně. Podivil jsem se, a on mi bujaře vysvětlil, že artrózu už budu mít do konce života, že je to genetické, a že k němu budu muset, jako k údržbáři, chodit pravidelně. Mazal jsem si pár měsíců koleno kostivalovou mastí, trochu se šetřil, zhubl, a od té doby o artróze nevím. Musím se šetřit, samozřejmě, už mi není dvacet, ale onoho lékaře-údržbáře jsem již šest let nemusel navštívit.

O vlivu genů není pochyb. Kdo a co je ale spouští? U ryb i savců vítězí dominantní samec, ale při studiu chování samců v hejnech a stádech se ukázalo, že (genovým) spouštěčem produkce určitých hormonů (s následnou změnou chování směrem k agresivitě a pohlavnímu vzrušení) jsou sociální vztahy. Tedy opět „psychika“ toho kterého samce. Je-li pak v boji zaznamenán protivníkův ústup, dojde ke zvýšení hladiny hormonů, a to i u dalších jedinců ve stádu (proto vítězství fotbalového či hokejového mužstva tak prožívají i jeho fanoušci). Příslušné molekuly, které takto spouští produkci příslušného hormonu, mají totiž kromě zkoumaných ryb i všichni obratlovci, včetně člověka.

Není to tak, že geny fungují, jak jim, bohužel nevědomě, svým psychickým stavem, nařídíme? A to jak v časovém úseku jedince, tak celé historie lidstva?

Pokud za všechno můžou geny – kdo ale může za to, jak se geny projevují?