Leden 2006

Změna klimatu

Vlastimil Marek

Netečnost a do nebe volající ignorance nejen našich politiků evokují dvě věci: nutnost změny systému tzv. parlamentní demokracie, a nejvyšší čas si sebekriticky poklepat na čela a začít napravovat to, co se za pár desetiletí, nanejvýš století, projeví na tom, jak bude vypadat země, na které a ze které žijeme.

„Změny klimatu už nikdo (kromě snad našeho prezidenta, pozn. aut.) nebere jako teorii. Je to fakt. Už není doba na diskuse, zda oteplení musí nastat. Už se musí řešit, jak změnám, které přijdou, čelit,“ říká Jan Pretel, vedoucí oddělení klimatické změny Českého hydrometeorologického ústavu v Praze v reakci na poslední zprávu Evropské agentury životního prostředí. Čekají nás totiž extrémní teploty, nedostatek vody, ale také častější povodně. Jižní Evropa se promění v poušť, pod vodou zmizí třetina Holandska a severní Německo. A i kdybychom hned zítra radikálně omezili spalování fosilních paliv a vypouštění skleníkových plynů do atmosféry, stejně ničemu nezabráníme. Jediné, co můžeme dělat, je pokusit se nezhoršovat situaci, a naučit se přizpůsobit.

Nedávno jsem dočetl pochmurnou sci-fi o blízké budoucnosti, ve které nepřetržitě vanou tak prudké vichřice, že města existují jen pod zemí.

Současné lidstvo (zkuste se podívat do Číny) si nevidí na špičku nosu. Připomíná mi to vše činnost většiny našich nadací, které vydávají miliardy na péči o poškozené děti, ale že by alespoň část peněz věnovaly na prevenci (a informovanost žen o důležitosti způsobu porodu na kvalitu života jejich dětí), aby v budoucnu nebylo třeba pečovat o poškozené děti, protože ty by se rodily zdravé, to je ani nenapadne.

Připomíná mi to usilovnou snahu ministrů všech našich vlád (zvláště ministrů školství a zdravotnictví) o záplatování již tak zalátaných (z ostudy) kabátů. Nebo nekonečné žabomyší spory jednotlivých aktérů naší politické scény, kteří své osobní animozity povýšily na stranické a státnické priority. Jan Ruml napsal již v roce 1997: „Celá tahle generace musí pryč. Klaus, Zeman, Havel, já, celý je to prolezlý osobní nenávistí.“

A bude hůř. Dnešní mladí, narození po roce 1989, jak naznačují oficiální průzkumy, chtějí být úspěšní, chtějí se učit jazyky, ale nechtějí pečovat o druhé. Zajímá je jen jak se prosadit a být tak nezávislí.

Chce to změnu klimatu

Chce to „změnit klima“ i v parlamentu a senátu, ve vládě, na ministerstvech, v politických stranách, na školách všech stupňů, v rodinách. Co takhle volat všechny ty, kteří nás ještě nedávno přesvědčovali o tom, že tohle a tamto se nestane, a ono se to stalo, k osobní finanční a funkcionářské zodpovědnosti?

Tvrdím již řadu let, že ještě není tak zle, aby mohlo být lépe. Vida, vypadá to, že pokud se radikálně nezmění klima ve společnosti, ani změna klimatu v Evropě a ve světě nám v nejbližších stech letech nepomůže. Ukazuje se totiž, že Češi se z toho všeho zase jaksi po čecháčkovsku vyvléknou. Přestože si neustále, celá staletí, stěžujeme, žijeme si jako v bavlnce. Války se nás sice dotkly, ale jen tak trochu. Totalita řádila, ale ve srovnání s jinými státy jen tak trochu. Nemáme tu extrémní vedra, pravidelné lidem škodlivé větry, tornáda, a povodeň v roce 2002 v Praze se už už, ale přece jen zastavila - o deset centimetrů - před skutečnou katastrofou. Zatímco v sousedních zemích změna klimatu radikálně změní téměř celou společnost, u nás budou sice větší horka, ale zase mírnější zimy. Bude sice méně vody, více sinic, více střevních onemocnění a víš škůdců na užitkových rostlinách, ale lépe se bude dařit lesům na horách a vegetační období se zkrátí až o měsíc (vše poroste a dozraje rychleji). Praotec Čech prý dobře vybral.

Měl jsem to štěstí, že jsem onu „změnu klimatu“, o které teď uvažuji, zažil na vlastní kůži. Nejprve v létě roku 1968, a pak v listopadu 1989. Trvala vždy jen chvíli, ale ve svých důsledcích posunula národ tak, jak se sám posunout za stovky let nedokázal.

Změnu klimatu nám všem přeji. Moc a moc.