Leden 2006

Dějiny Židů na Slovensku (Část 8)

Ján Mlynárik

6. Selhání ústavních činitelů Slovenské republiky

Členové Státní rady patřili převážně k umírněnému křídlu oficiálních kruhů. Protokolárně zachycený průběh porady k židovské otázce z 26. března 1942 představuje v podstatně jediný písemný dokument, který se zachoval a z kterého můžeme poznat stanovisko právě této části reprezentantů oficiální slovenské politiky k deportaci Židů.

Po Machově vystoupení vyvolal diskusi v radě písemně předložený návrh jednoho z členů rady, viceguvernéra Slovenské národní banky a dlouholetého člena výkonného výboru HSĽS Jána Balka. Ten uvedl, že se rozhodl ihned jednat, protože násilnosti, jichž se před očima všech dopouštěli na zajatých Židech gardisté a dozorci FS, aby je z Banské Bystrice převezli do koncentračního střediska, na něj udělaly otřesný dojem. Žádal předsedu Státní rady Viktora Ravasze, aby dal jeho návrh co nejdříve projednat, neboť je to mimořádně naléhavé a neodkladné. Ravasz mu radil, aby svůj návrh odvolal, protože lidé se bojí Němců a nechtějí mít s židovskou otázkou nic společného. Nenašel se referent, který by návrh přečetl. Nakonec se toho ujal Msgre. Ján Pöstényi, který převzal úlohu referenta a k Balkovu návrhu ještě přibral dopis předsedy Ústředny Židů Arpáda Šebestyéna.

Balko se obracel především na prezidenta a vládu a obsáhle vyložil otázku deportací; na svou dobu to byl mimořádně odvážný a ojedinělý čin, který podle vzpomínek samotného Balka vyvolal „dlouhou, prudkou a rozvláčnou debatu“. Balkovo stanovisko bylo odmítnutím celé deportační akce. Argumentoval důvody eticko-morálními, právními a hospodářskými. „Lze obhájit,“ ptal se Balko, „aby rodiny, i když židovské, byly roztrženy a oloupeny o rodinný život a aby se s nimi zacházelo tak bezohledně, ačkoliv takové zacházení je v rozporu s paragrafem č. 86 naší ústavy i s přirozeným a božským právem? Můžeme si jako právní stát, založený na mravních principech křesťanstva, dovolit takovéto porušování přirozeného a božského zákona?“ Pokud šlo o právní stránku, jestliže německo-slovenská dohoda o deportacích vznikla ve shodě s ústavou, „na základě jakého právního podkladu mají být Židé, kteří řádně získali státní občanství, tohoto státního občanství zbaveni?“ Konečně za velkého nedostatku pracovních sil je vystěhování levných židovských pracovních sil omylem, který poškodí slovenské hospodářství.

Na tento třetí bod navázal Šebestyénův dopis z Ústředny Židů, v němž byly podrobně analyzovány možnosti zaměstnání třiceti až čtyřiceti tisíc osob na veřejných pracích a všeobecně užitečných stavbách; tento počet osob odpovídal počtu všech práceschopných slovenských Židů. Židovské pracovní skupiny dokázaly v roce 1941 rentabilnost. Šebestyénův apel na Státní radu obešel služební postup přes Ústřední hospodářský úřad; historik Kamenec to hodnotí jako „poslední zoufalou neúspěšnou akci oficiálního vedení slovenského Židovstva, jež měla překazit deportace“. Ministerstvo vnitra na jaře 1942 provedlo průzkum, přičemž z požadavků ministerstva hospodářství a ministerstva veřejných prací vyplynula možnost zaměstnat deset tisíc dělníků, existovaly i individuální firmy, ochotné zaměstnávat židovské osoby. Ministerstvo dopravy muselo zastavit v důsledku deportací množství udržovacích a investičních prací na železnici. Pro rozběsněné ľuďáky, prahnoucí po židovské krvi, však žádný argument neplatil…

Diskuse ve Státní radě odrážela dilema značné části slovenské společnosti. Řečníci si uvědomovali, že protižidovská opatření nejsou ve shodě s jejich představami řešení židovské otázky, protože jsou porušovány zásady katolického přirozeného práva. Nejvýstižněji to řekl člen prezidia HSĽS Karol Mederly: Existují přirozená práva, která dal Bůh a která nesmíme nikdy pustit ze zřetele. Celá tato otázka se musí řešit tak, aby slovenský národ mohl vždy obstát před svými dějinami a nést za to odpovědnost. Mederly se nevyslovil otevřeně proti deportacím, i podle něj se předpisy ústavního zákona musí odstranit, „aby národ mohl žít“, závěr jeho stanoviska o „Bohem daném právu“ je však přesto možné pokládat za výzvu adresovanou členům vlády, aby vzhledem k nedostatkům revidovali své rozhodnutí. Mederlyho apel korespondoval s argumenty vatikánské diplomacie, která soustavně poukazovala na křesťanská dogmata. Mederly žádal odchod Židů „řádně připraveným způsobem“, což je možno považovat jen za podmíněný souhlas s deportacemi a současně za pokus o jejich oddálení.

Většina členů Státní rady se přiklonila k „menšímu zlu“. Projevili nedostatek osobní odvahy a měli strach zastat se pronásledovaných, aby nebyli označeni za „bílé Židy“. Nebyli schopni překročit své tradiční (i když umírněné) protižidovské nálady. Proto v rozhodujících chvílích pokládali deportace za nevyhnutelné, diktované Říší, na kterých se již nedá nic změnit. Námitkami se snažili jen omezit jejich rozsah anebo odsunout jejich uskutečnění. Otevřený nelidský postup schvaloval jen Mach jako člen Státní rady s podporou jediného hlasu.

Ján Balko vyzval oficiální představitele křesťanských církví ve Státní radě Jána Vojtaššáka a B. Klimu, aby zaujali postoj k deportacím z náboženského hlediska. Klimo, který zastupoval evangelickou církev augšpurského vyznání, se vyhnul přímé odpovědnosti: na vystěhování Židů se podle něj nedá hledět z náboženského, ale z politického aspektu. Dovolával se toho, aby prezident Tiso uděloval „v hojné míře právo milosti“, čímž nepřímo upozornil na to, že deportace nejsou záležitostí evangelíků, ale vládnoucích katolíků, kteří mají nejvyšší státní zastoupení právě v osobě svého kněze. Proto Klimo akcentoval právě politický aspekt celé věci.

Ján Vojtaššák, místopředseda rady, se nevyslovil ani pro deportace, ani proti nim, což mu vzápětí měl Vatikán za zlé. Hlavní pozornost věnoval pokřtěným Židům, respektive tomu, aby se mezi nimi a křesťany nedělaly rozdíly. Protokol sumarizoval jeho vystoupení takto: „Řekli nám, že na takové případy bude brán zřetel, ale že budou rovněž vysídleni. Budou prý žít odděleně, budou mít vlastní školy a kněze. Uspokojuje nás to, protože nám to tak řekli.“ V rozporu s memorandem slovenských biskupů proti Židovskému kodexu ze 7. října 1941 prohlásil, že nařízení č. 198/1941 je třeba respektovat.

Nevýrazné stanovisko církevních představitelů vzápětí využil A. Mach, když příští den na tiskové konferenci prohlásil, že církev souhlasí s deportací, přičemž se dovolával právě vystoupení církevních činitelů ve Státní radě. I Ľudové noviny s odkazem na Státní radu oznámily, že „církevní činitelé schvalují jednání vlády“. Proti těmto lžím a dezinterpretacím nikdo z církevních kruhů, ani Klimo, ani Vojtaššák, neprotestoval a nedementoval je. Kritika se objevila až ve vatikánské diplomatické korespondenci s nelichotivým stanoviskem k Vojtaššákově pasivitě a k jeho rigoróznímu nacionalismu s pověstí „velkého šovinisty“.

Na závěr jednání Státní rady varoval Mach přítomné, aby deportacím nekladli žádné podmínky: „My tuto akci nezastavíme za žádnou cenu.“ Na Balkovu námitku, že jde o porušení slovenské ústavy a mezinárodního práva, odpověděl, že právní stránka se vyřídí později: jestliže prý Němci, „kteří nám jdou ve všem na ruku“, budou vidět, „že chceme kousek papíru, tak ho dostaneme“. A dodal: důležitější než právní stránka deportací je, aby Němci vyhráli válku, protože „jinak ji vyhrají bolševici, tj. Židé“. K tomuto cynismu se přidal Augustín Morávek: arizační proces byl podle něj úspěšně skončen, bývalý židovský majetek je v nových rukou a vypořádán, takže bývalí vlastníci již nejsou potřeba a mohou být ze Slovenska vysídleni.

Podle Balkova svědectví Machovo stanovisko podpořili z členů Státní rady jen B. Klimo a J. Škultéty. Balkův návrh, aby Státní rada protestovala proti deportacím, podpořili jen katoličtí kněží, takže zůstal v menšině. Řada členů odešla již před hlasováním, důvodem byl strach. Na závěr Státní rada přijala rezoluci, v níž doporučovala prezidentovi republiky udělovat výjimky zejména pokřtěným Židům, a vládě doporučila, aby „při postupném vybírání Židů pro vystěhování byly vzaty v úvahu důležité hospodářské zájmy“. Byl to závěr nedůstojný hrozivé situace: deportace Židů již začala, výjimky se projednávaly zdlouhavě a hospodářskou důležitost v nastalé hysterii neposuzoval nikdo. „Mlčící většina“ umírněných Slováků v nejvyšších státních orgánech tváří v tvář valícímu se zločinu selhala. Fašistickým extremistům se neměl kdo postavit na odpor.

Stejně dopadla i iniciativa předsedy slovenského sněmu Martina Sokola. Na jeho naléhání předseda HSĽS Tiso svolal na 17. březen 1942 předsednictvo strany, aby projednalo deportace. To se však zmohlo jen na prohlášení, že „židovskou otázku je třeba řešit v souladu s křesťanskou morálkou“; konkrétní postoj k deportacím nezaujalo, i když v celém případě šlo o skandální porušení křesťanských zásad a lidské důstojnosti. Čím méně rozhodnosti bylo na straně kritiků či tichých odpůrců deportací, tím více agresivity a rozhodnosti projevovali strůjci zločinu. Tuka, neustále operující německou kartou, bral vše na svou osobní zodpovědnost; to vyhovovalo mnoha čelným představitelům – zbavili se odpovědnosti a odmítli se angažovat v této choulostivé a mezi obyvatelstvem nepopulární věci. Odpor „slušných“ se ukázal jako neefektivní: ztroskotal na jejich nedůslednosti a zejména proto, že přišel pozdě a nemohl již překazit tragédii dlouho připravovaného zločinu. Něco se podařilo oddálit, ale hráz násilí se postavit nepodařilo.

Ukázalo se to i na postupu Sněmu Slovenské republiky. V den odchodu prvního transportu – 25. března 1942 – oznámil předsednictvu sněmu ministr vnitra Mach, že vláda přijala návrh zákona o vystěhování všech Židů. Žádal, aby sněm na svém nejbližším plenárním zasedání 27. března předložený návrh zákona přijal, neboť vystěhování má začít „v nejbližších dnech“. Vystěhování neměl být podle návrhu zákona ušetřen jediný Žid. Vystěhovalci měli ztratit veškerý svůj osobní majetek a státní občanství. Důvodová zpráva argumentovala tím, že vyvezením Židů se navždy vyřeší židovská otázka, že jde o jedinečnou možnost. Náklady na tzv. osídlovací poplatek Německu ve výši 500 říšských marek na osobu se měl hradit z konfiskovaného židovského majetku. Návrh zákona o vystěhování byl podle předkladatelů potřebný proto, že Židovský kodex vystěhování nesankcionoval. Martin Sokol věděl, že nešlo o deportace „v nejbližších dnech“, ale že již začaly: v kritické situaci se zmohl aspoň na to, že předsednictvo sněmu vládní návrh neakceptovalo a osnova zákona se v březnu 1942 nedostala ani do ústavoprávního výboru, natož do pléna. V tomto odporu se již zračil vytrvalý nátlak vatikánské diplomacie, který neovlivňoval jen katolickou hierarchii, ale měl dopad i na vládní kruhy, jež se ke katolicismu hlásily a uznávaly autoritu Vatikánu a papeže.

To, že deportace začaly bez toho, aby Židé byli zbaveni státního občanství, a vůbec bez jejich schválení nejvyšším zákonodárným orgánem státu, svědčí o flagrantním porušení jakýchkoli zákonů a ústavy státu, o totální nezákonnosti. To vyvrací tezi o striktním dodržování zákonnosti v otázce protižidovských opatření, kterou při každé příležitosti vehementně obhajoval zejména Jozef Tiso.

Praktické přípravy na deportace začaly již koncem roku 1941. Vyhotovovaly se první seznamy budoucích vysídlenců, začala příprava koncentračních středisek. Rozhodující byla potom vyhláška ministerstva vnitra z 10. února 1942, podle níž měl každý Žid nahlásit své osobní údaje na příslušném obecním úřadu, notariátu a v Bratislavě na policejním ředitelství. Při evidenci Židů asistovali příslušníci HG a FS. Na základě takto získaných údajů úřady založily všeobecnou evidenci zejména práceschopných Židů. Při kompletizaci co nejpřesnější evidence byly použity kartotéky a materiály matričního odboru Ústředny Židů; ta je měla již delší dobu. Nejprve se měly evidovat osoby ve věku od šestnácti do třiceti let. Po ukončení přihlašovací akce ministerstvo vnitra nařídilo prezentaci Židů mužského pohlaví od šestnácti do čtyřiceti pěti roků – okresní úřady ji měly skončit nejpozději do konce února 1942. Současně byla nařízena registrace všech židovských osob ženského pohlaví ve věku od šestnácti do čtyřiceti pěti let, které nebyly vdané, ovdověly nebo se rozvedly, měly samostatný příjem a nemusely se starat o děti do šestnácti let věku.

Další příkazy ministerstva vnitra zakazovaly Židům jakékoli cestování a volnost pohybu, což znamenalo zákaz stěhování, výměny bytu, zdržování se mimo byt; dále nařizovaly viditelně označit všechny židovské domy, resp. byty žlutou šesticípou hvězdou. Vyhláška předsedy Ústředního hospodářského úřadu nařizovala zajistit movitý majetek Židů a židovských spolků. Na začátku března 1942 provedla Ústředna státní bezpečnosti revizi platných cestovních pasů držených Židy, kteří ještě v rámci pracovních povinností mohli cestovat do zahraničí, a zpřísnila kontroly na maďarsko-slovenských hranicích, aby bylo zamezeno jejich množícím se ilegálním přechodům ohrožených Židů.

Celou akci příprav deportací řídilo 14., tzv. židovské oddělení ministerstva vnitra (od začátku dubna 1942 je vedl Anton Vašek, zvaný „židovský král“) prostřednictvím okresních úřadů. Vlastní akci organizovali z větší části příslušníci HG, četníci a příslušníci Freiwillige Schutztaffel (FS). Z německé strany dával směrnice „Berater“ Wisliczeny, který povolal na Slovensko několik příslušníků SS; ti působili v soustřeďovacích táborech, kam první vězni přišli 21. března 1942. Táborový režim vypracoval tehdejší přednosta 14. oddělení G. Konka.

Okresní úřady na základě únorového soupisu vystavovaly povolávací lístky a doručovaly je adresátům 24 hodin před nástupem do okresních soustřeďovacích středisek; termín doručení se někdy zkracoval na tři čtyři hodiny, aby byl využit moment překvapení a zabránilo se útěkům a skrývání povolanců. Odtud je eskorta gardistů nebo četníků odvedla do ústředních koncentračních středisek. Povolanci si mohli vzít zavazadlo do 50 kilogramů, ve kterém mělo být šatstvo, přikrývky, nejnutnější osobní věci a strava na tři dny. Po příchodu do koncentračního střediska začala depersonalizace vězňů: museli se podrobit osobní prohlídce, při které jim byly odebrány peníze, hodinky, zápalky a další předměty; prohlídky prováděli gardisté se vší brutalitou, přičemž vězně svévolně okrádali.

Provizorní koncentrační tábory byly narychlo vybudovány na bratislavské Patronce, v Seredi, Novácích, Žilině a Popradu. Ústředna Židů měla vybavit tábory potřebným zařízením, avšak neměla ani prostředky, ani čas na přípravu; koncentráky nevyhovovaly ani krátkodobému pobytu. Otřesné byly podmínky na Patronce, kde byly židovské ženy a dívky v nepoužívaných barácích Ústavu pro invalidy – neměly světlo, spaly na betonové podlaze, v lepším případě na slámě. Hygienicko-sociální zabezpečení tábora bylo katastrofální. K tomu se připojila mimořádná brutalita dozorců, což bylo reflektováno ve výše zmíněné vatikánské diplomatické korespondenci. Vcelku krátký pobyt Židů v soustřeďovacích táborech byl poznamenán brutalitou, násilím a všestranným ponižováním ze strany gardistických strážců a poddůstojníků SS, kteří ľuďáky zaučovali. Bití a fyzické týrání vězňů bylo běžné. Byla to příprava – na smrt.

7. Transporty – cesta na popraviště

V přípravě genocidy slovenských Židů se na Slovensku objevily fenomény v zemi málo vídané; pracovalo se přesně, usilovně a zejména brutálně bez ohledu na jakékoli přirozené zákony a úctu k člověku. Ladislav Lipscher konstatoval, že všechny práce související s přípravou deportací byly na tehdejší poměry konané tak neobyčejně rychle (za necelé tři týdny) a tak překvapivě přesně, že již v druhé polovině března 1942 byly všude skončeny. Za celou existenci slovenského státu se úřadům nikdy nepodařilo splnit svěřené úlohy v takovém rozsahu a tak bezpečně a přesně. Ministerstvo vnitra 5. března žádalo od ministerstva dopravy sestavení šesti vlakových souprav, určených pro deportace. Již za šest dnů, 11. března, ministerstvo hlásilo, že transportní akce, která dostala krycí značku Da (David), je připravena.

Horlivá slovenská ruka nepracovala sama proti sobě jen v kancelářích – ministerstvo železnic si stěžovalo, že kvůli úbytku Židů musí zastavit mnohé práce na stavbách a v údržbě; tato ruka pracovala i fyzicky na ponižování a urážkách Židů. Jako by ze slovenské půdy vyvřela všechna špína, ziskuchtivost, pomsta a malost. Zamindrákovaní pologramotní gardističtí sadisté měli tentokrát možnost realizovat se – bylo jim dovoleno vše, aby svou nedostatečnost kompenzovali útlakem lidí podstatně civilizovanějších, kulturnějších a vzdělanějších. V této konfrontaci vyvřela spodina bez kontroly – úřady podněcovaly k jejím orgiím a vydávaly to za projev vztahu celého slovenského obyvatelstva k židovským spoluobčanům. Ve fyzickém týrání, bití, kopancích byli ľuďáčtí pololidé doma: nejvíce snad v hnízdě ľuďáckého hnisu – v Žilině.

Velitel koncentračního tábora v Žilině před soudem přiznal, že ze sedmdesáti pěti příslušníků stráže musel postupně propustit šedesát šest pro brutální zacházení s osazenstvem tábora. V jiných slovenských koncentrácích to zřejmě nebylo o mnoho lepší.

Vlakové soupravy, vyvážející slovenské občany na smrt, měly mít podle objednávky dvacet pět nákladních krytých vagonů („dobytčáků“), v nichž mělo být umístěno po čtyřiceti osobách, ve dvou vagonech měla být jejich zavazadla a v osobním vagoně měla být eskorta a židovský lékař. Ve spolupráci s německými místy byl připraven přesný harmonogram transportů, které byly ze Slovenska vypravovány vždy na přání ministerstva vnitra, a to v noci. Výchozí stanice byly v Lamači u Bratislavy, Seredi, Novácích, Popradu a Žilině. Transporty přecházely slovenskou hranici u Čadce a ve Zwardoni na polské straně, kde je přebíral německý železniční, vojenský a policejní personál.

Byrokracie v té době slavila orgie; nevíme, kam je zařadit, zda do oblasti cynismu, nebo frašky. Finanční správa Slovenské republiky upozornila ministerstvo vnitra, že při překročení hranic se každá židovská osoba jako kdokoli jiný musí podrobit celním formalitám; židovské transporty nebyly výjimkou. Jinak byrokratická správa se najednou velkoryse vzdala svého práva a dovolila, aby velitel každého transportu podal celnímu úřadu prohlášení, že deportovaní Židé s sebou nevezou žádné zakázané zboží. Totéž se týkalo i celních formalit.

Pokud šlo o fyzické osoby a jejich mezistátní pohyb, také ministerstvo vnitra nařídilo svým pohraničním orgánům, aby velkoryse upustily od pasové kontroly deportovaných, de facto stále ještě občanů Slovenské republiky. Slovenský stát tak flagrantně v masovém měřítku porušil vlastní ústavu, všechny zákony o státním občanství, když své občany – navíc jako dobytek – vyvážel do ciziny, za hranice. Byla to vizitka jeho absolutního morálního krachu. Měli by si to uvědomit všichni pozdější obhájci tohoto státu a slovenské státnosti: když nic jiného, byla to hanba!

A ještě něco: dříve než Židé nastoupili do dobytčích vagonů, museli podepsat darovací listinu, že veškerý majetek, ať se nachází kdekoli – v domácím Kocourkově nebo v Kanadě – neodvolatelně a navždy ponechávají Ústředně Židů v Bratislavě. Bylo zjevné, že tato státu podřízená organizace tu figurovala jen jako zástěrka loupeže: majetek propadal fašistickému státu. (Exulanti z komunistické diktatury tento „obřad“ znají z podpisu „renunciační listiny“.)

Vše se dělo v mimořádném spěchu: soustřeďovací tábory začaly fungovat 21. března 1942 a první transport ze Slovenska odjel o čtyři dny později – 25. března 1942. Tisíc mladých žen a dívek ze Šarišsko-zemplínské župy v Popradu muselo nastoupit do dvaceti pěti dobytčích vagonů (do každého čtyřicet): z popradského nádraží vlak odjel ve 20.20 hodin a slovenské území opouštěl u Čadce krátce po čtvrté hodině 26. března 1942. O několik hodin později byly slovenské Židovky podrobeny smutně proslavené selekci na rampě osvětimského tábora.

O prvních chvílích transportu DA 66 v Osvětimi píše historička Vlasta Kladivová:

„V doprovodu esesáků a psů přišly do tábora o několik hodin později než Němky. Pro mnohé to byla první cesta za hranice. V přijímacím bloku musely odložit své věci, ze kterých si nemohly nechat ani kapesník a jiné věci denní potřeby, a svléci se donaha. Potom jim ostříhali vlasy až na temeno, vyholili je a jedna po druhé se musely umýt ve velkém sudu s vodou. Potom vyfasovaly vězeňské oblečení – tmavomodrou pánskou košili s úzkými bílými proužky, zelenou, na slunci vybledlou vojenskou uniformu, kalhoty s červeným pruhem na každé straně, blůzu bez knoflíků a dřeváky. Kalhotky, ponožky nebo punčochy ani šátek na hlavu nedostaly. Pak je zapisovalo 6 – 7 politických Němek, které přišly dopoledne, a každá dostala svoje číslo od 1000 do 1998 (jedna žena cestou zemřela). Během příjmu byly tak překvapené a ohromené, že se nemohly vzpamatovat z proměny, která se s nimi stala. Byly nešťastné, zoufalé, některé plakaly, zachvátil je strach, co s nimi bude. Pak je zavedli do bloku. Byly tam tříposchoďové palandy, na kterých byla sláma.“

I navzdory zoufalým podmínkách měly mladé ženy naději, že se zachrání, že jsou v táboře dočasně. Margita Schwalbová, nedostudovaná lékařka, která přišla do Osvětimi druhým ženským transportem 28. března 1942 a která přežila, ve vzpomínkách uvedla:

„V prvních transportech byly jen mladé ženy ve věku 15 – 30 roků. Byly to ženy, které již z domovů přišly ponížené, oloupené a izolované, ale které ještě neztratily naději. Naivně i během transportu věřily, že – jak jim bylo oznámeno – jdou na práci někam do továren v říši. Po příchodu do Osvětimi je ovládl pocit neuvěřitelného ponížení a šoku. (…) Po ranním apelu ženy nastupovaly na nejtěžší práce při bourání domů, stavbě silnic, vysoušení rybníků atd. Kápy, tj. velitelkami pracovních komand, byly nejhorší typy německých prostitutek a kriminálnic, jež sem byly přeloženy z Ravensbrücku 26. března 1942 a jimž bylo řečeno, že mají nad příslušnicemi svého komanda neomezenou moc. Podle toho se také chovaly. Brzy se spřátelily s esesáky, hnaly ženy bezohledně do práce, bily je, inscenovaly pokusy o útěk. Ženy chodily do práce na smrt vyčerpané, s těžkými flegmoniemi na nohou od dřeváků, zbité, s průjmy, zápaly plic, s otoky z hladu. Denní strava sestávala ze čtvrtky černého chleba, kousku margarínu nebo lžíce marmelády, jednoho kousku sýra, půl šálku tzv. čaje a šálku tuřínové polévky. Pokud se ovšem k této stravě vůbec dostaly. Byla to masa hladových, zoufalých lidí, která se bezohledně vrhala na nádoby s jídlem.“

Strůjci tragédie šířili fámy, že Židé jdou na práce, kde budou žít jako všichni ostatní lidé. V „nové vlasti“ měli mít vše potřebné. A vlastně nejen tam, ale již během samotných transportů. Hlavní židobijce Mach v rozhlase 1. dubna 1942 tvrdil: „My dnes, když denně posíláme tisíc Židů za hranice, jim dáváme všechno, co potřebují. Jde lékař, jdou zásoby, jde všechno, co budou potřebovat ve své nové vlasti.“ Ono „všechno“ bylo nesmírné lidské ponížení, na jehož konci byla smrt…

Třetí transport s mladými Židovkami přišel do Osvětimi 2. dubna 1942, bylo v něm 965 osob; čtvrtý transport z následujícího dne měl 997 Židovek. V pátém a šestém transportu, jež došly do Osvětimi 13. a 17. dubna 1942, již byli převážně mladí muži. Celkový počet mladých slovenských Židů tehdy dosáhl 5 836 osob.

Hlavní strůjci tragédie slovenských Židů Tuka, Mach a další naléhali na kompetentní německá místa, aby se neomezovala jen na mladé, práceschopné Židy, ale aby byli vyvezeni všichni. Podle svědectví Wisliczenyho odmítal Eichmann tento požadavek splnit s odůvodněním, že pro jejich ubytování není místo. Z Himmlerova pověření navštívil Bratislavu 10. dubna 1942 Reinhard Heydrich, který s Tukou uzavřel novou dohodu o vyvezení všech Židů ze Slovenska. Heydrichův příchod měl jednak paralyzovat pochybnosti umírněných kruhů o deportacích a zejména eliminovat tvrdý a vytrvalý nátlak vatikánské diplomacie, aby se od deportací upustilo. V souvislosti s touto změnou ministerstvo vnitra doplnilo směrnice: transporty se neměly vypravovat jen z koncentračních táborů, ale i z okresních měst, jež ministerstvo určilo.

A tak první rodinný transport odešel 11. dubna 1942 z Trnavy, po něm následovaly další z Nitry a Topoľčan. Začátkem května 1942 přišlo na řadu východní Slovensko, kde žilo nejvíc Židů. V tomto regionu úřady soustředily více lidí, než předpokládaly. Konstatovaly, že se přihlásili i „dezertéři“, když se dozvěděli o internaci svých rodin.

V pořadí desátý transport, který přišel ze Slovenska do Osvětimi 29. dubna 1942 – šlo již o „rodinné transporty – přivezl 1 054 vysídlenců, z nichž 331 šlo rovnou do plynu; začala selekce. Z každého dalšího transportu – bylo jich ještě devět – které do Osvětimi dorazily do 21. října 1942, šla většina lidí na smrt; například z tisíce přivezených 25. června 1942 šlo do plynu 715 osob, 19. června z téhož počtu 723 osob, z dalších více než 600 osob. Celkem od konce dubna do 21. října 1942 bylo v osvětimském táboře ihned po selekci posláno do plynu 5 799 slovenských Židů. Další Židy pohltily plynové komory a spalovací pece později.

Podle E. Neumannové, svědkyně transportu ze Žiliny 17. července 1942, který přišel do Osvětimi 18. července, vypadala selekce takto: „Vlak ze Žiliny odjel v poledne. Když druhý den zastavil na nádraží s nápisem Auschwitz, museli jsme všichni za křiku esesáků rychle vystoupit z vagonů. Byli to lidé různého věku od malých dětí po staré lidi. Svá zavazadla jsme již neuviděli. Všechno řídila skupina esesáků. Muži museli jít na jednu stranu, ženy opačným směrem. Hned na nádraží byly odděleny staré ženy a matky s dětmi, větší děti stály zvlášť. Jejich matky byly připojeny k mladším ženám. (…) Menší skupina žen bez dětí dostala rozkaz k odchodu. Šly jsme pěšky do tábora Osvětim, kde byl tehdy umístěn i ženský tábor. Netušily jsme, že jsme prošly selekcí a byla nám dána možnost k přežití, zatímco ostatní, kteří zůstali na nádraží, prožívali poslední hodiny svého života.“

Osud „rodinných“ transportů byl stejně tragický jako osvětimských. Zahynuli všichni až na několik málo jednotlivců, jimž se podařilo z okolí Lublinu utéci. Jedním z nich byl Ladislav Junger, ročník 1911, který v červenci 1942 oznámil v Ústředně Židů některé podrobnosti o vysídlencích v okolí Lublinu. Přinejmenším od té doby se ľuďáčtí organizátoři deportací nemohli vymlouvat, že nevědí, co se s Židy v německých koncentrácích na území Polska děje.

Deportace se konaly i přes důkladné přípravy ve znamení chaosu a nekontrolovatelného násilí. Organizátorům šlo jen o jedno: co nejrychleji vyvézt co nejvíc Židů ze země, využít „jedinečnou historickou příležitost“ bez ohledu na jakékoli následky. Nejintenzivnější tempo deportací bylo v dubnu a květnu 1942, kdy bylo ze Slovenska násilím odvlečeno 45 000 Židů. Některé okresy jako Považská Bystrica a Kysucké Nové Mesto již tehdy hlásily, že u nich židovská otázka neexistuje, neboť všichni Židé až na pár lidí jsou již vyvezeni. Gardisté vyzývali obce, odkud byli vyvezeni všichni Židé, aby vyvěsily bílý prapor na znamení, že se zbavily „svých nepřátel“.

Násilí a chaos se znásobily při vypravování „rodinných“ transportů. Souviselo to s rychlým tempem evakuace, na něž se oběti nestačily připravit; navíc početné rodiny s malými dětmi a starci hůře zvládaly okolnosti deportace než mladí lidé. Početná hlášení okresních úřadů z té doby uvádějí brutální a drastické scény při odvádění a soustřeďování Židů, což vyvolávalo u nežidovského obyvatelstva otevřené projevy nesouhlasu a pochybnosti o mnohokrát zdůrazňované křesťanské podstatě ľuďáckého režimu. Kdyby prý s Židy, hlavně s ženami, dětmi a starci, zacházeli příslušníci HG a FS slušněji, nevyvolalo by to žádné projevy soustrasti a politování.

Nelidské poměry, týrání a bití po příchodu do koncentračních táborů zesílily. Svědčily o tom nejen vzpomínky těch, kdo holocaust přežili, ale i úřední zprávy a přiznání samotných ľuďáků. Ti při odvádění do vlaků bili vězně po rukou, aby pustili zavazadla, odřezávali jim řemeny ze zavazadel na zádech, okrádali zejména starce, kteří nebyli schopni odnést předepsaných padesát kilogramů. Gardisté využívali svého postavení i k přímému okrádání známých a příbuzných deportovaných; nabízeli jim, že za peníze a cennosti zprostředkují jinak zakázaný styk s oběťmi, že jim nakoupí potřebné věci anebo že za ně budou intervenovat, aby byli propuštěni, nebo že jim pomohou k útěku ze střediska. Drtivá většina gardistů poté, co cennosti dostala, měla zájem na odeslání svých „klientů“ nejbližším transportem. Nadřízení loupeže gardistů kryli, protože sami kradli; navíc ospravedlňovali krádeže tím, že gardisté prý mají za namáhavou práci malou odměnu a ztrátu si musí kompenzovat tímto způsobem.

Jedním z největších korupčníků, vydělávajících na utrpení Židů, byl vedoucí 14. oddělení ministerstva vnitra Anton Vašek, „židovský král“. Největší kariéru udělal právě v poslední fázi řešení židovské otázky. Byl většinou poslední instancí, rozhodující o vyvezení či ponechání jednotlivých lidí. Z neštěstí vytloukal obrovské sumy. Bral úplatky, vytahoval Židy rovnou z transportů, aby je tam vzápětí opět vrátil s odvoláním na „veřejné mínění“. Na druhé straně nacistům žaloval na slovenské úřady, které prý dávají mnoho výjimek, a stěžoval si na církevní činitele, kteří prý intervencemi deportace ztěžují. Od představitelů Ústředny Židů dostával velké sumy – vydával se za ochránce Židů. Pracovníci Ústředny Židů napsali pro Vaška dva rukopisy, které vydal jako vlastní knihy o řešení židovské otázky.

Na nesmírném utrpení a nakonec smrti vydělávaly ľuďácké hyeny jmění, jež nadlouho těžce ovlivnilo slovenskou psychiku.

Po květnových a červnových transportech se počet transportovaných Židů podstatně snížil. Do 20. června 1942 bylo ze Slovenska vysídleno asi 53 000 osob. Vznikly problémy, protože 14. oddělení ministerstva vnitra sestavovalo transporty jen s obtížemi. Podle nařízení téhož ministerstva byl omezen počet osob chráněných před transporty – týkalo se to zejména rodinných příslušníků – a byly do nich zařazovány další skupiny Židů, mezi nimi i dosud chránění dělníci z pracovních táborů v Seredi a Novákách.

Transport z 3. července, který dorazil do Osvětimi příštího dne, byl doplněn do tisíce osob lidmi z nemocnice v Seredi. Ti byli přivezeni vlakem do Žiliny, kde byli přeloženi do vagonů. Při překládání s nimi gardisté zacházeli sadisticky, vzali jim přikrývky, na kterých leželi nebo jimiž byli přikryti. Stejně tak transport z 11. července 1942 byl doplněn duševně nemocnými Židy, kteří byli přivezeni ze všech ústavů na Slovensku. Alfréd Wetzler, jenž byl z Trnavy deportován v polovině dubna 1942 a v Osvětimi pracoval jako táborový písař, později před národním soudem svědčil, že muži přijeli v tak zbědovaném stavu, že bylo až neuvěřitelné, co se s nimi v tak krátké době stalo. Ve vagonech byli společně s mrtvolami a mnozí z nich zešíleli.

Lékař dr. Eugen Kunstadt ze zdravotního odboru Ústředny Židů svědčil před Národním soudem, že kolem 10. července 1942 byli na rozkaz 14. oddělení ministerstva vnitra odvezeni z blázince a starobince v Edlově ulici 5 v Bratislavě všichni nemocní, invalidní, slepí a staří Židé, které sanitka celý den vozila do Patronky. Tady byli naloženi do vagonů a odvezeni do Žiliny, kde byli připojeni k transportu. „Jako lékař mohu potvrdit, že jen málo z nich cestu do Osvětimi přežilo. To se zanedlouho opakovalo svozem nemocných Židů ze židovského útulku v Göringově ulici 43 v Bratislavě.“ Transporty s těmito lidmi procházející Žilinou byly podle Ervína Steinera z Ústředny Židů „nejhroznější“. Doplnili je Židé uvěznění z politických důvodů v Ilavě. Jejich rodinní příslušníci šli zakrátko též do transportů. Ústředna státní bezpečnosti zvyšovala počet deportovaných fingovanými obviněními a zatýkáním těch Židů, kteří měli prezidentské výjimky; po obvinění z ilegální činnosti a zatčení přestala výjimka platit a oběť s rodinou a příbuznými rozmnožila počet deportovaných. Aby byl každý transport naplněn tisícovkou lidí, gardisté svévolně vyráběli vlastní seznamy osob a zařazovali do nich všechny ve svém okruhu bez ohledu na jejich hospodářskou důležitost, zaměstnání nebo výjimky. Podvody, spekulace a násilí neměly hranice; vytahováním Židů z transportů se obohacovali demoralizovaní gardisté i jejich ľuďáčtí nadřízení. Dělo se tak zejména v srdci ľuďáckého tmářství – v Žilině, kde se transporty doplňovaly a definitivně uzavřely; pak byly otevřeny již jen před branami smrti.

Zvlášť těžký byl život žen v Osvětimi. Umývárna a záchody byly pro velké množství lidí nedostačující. Zesláblé ženy nemohly udržovat základní hygienu i proto, že většina vězeňkyň neměla několik měsíců vyměněno prádlo ani oděv. Ženy spaly na tříposchoďových palandách ve velkých místnostech a když jich přibývalo, i na zemi a na všech volných prostorách, dokonce v noci seděly i na schodech. Jejich velkým utrpením byly od počátku tisíce přemnožených blech, které na ně naskákaly po vstupu do bloku. Nenechaly je spát, takže ráno ženy vstávaly unavené, prochladlé – neměly přikrývky – a hladové. Následovaly apely, které se konaly dvakrát denně za každého počasí – ráno v šest a večer po příchodu z deseti- až dvanáctihodinové dřiny. Apely někdy trvaly i několik hodin, při velkém počtu nemocných nebo zemřelých lidí málokdy souhlasil stav, a tak musely stát v mrazu, sněhu, případně na dešti a ve větru až do úpadu. Apely byly postrachem všech vězňů, nedostatečně oblečených, po vysilující práci unavených, za svévolného řádění dozorců, kteří si libovolně vybírali oběti a před zraky všech je na místě specificky nacvičenými údery ubíjeli (například rána holí na solar a když se vězeň sklonil, smrtící rána do vazu). Esesáčtí dozorci se řídili podle svého vzoru – Himmlera, který byl sadista a fanatický antisemita. Tento „druhý muž říše“ při návštěvě v Osvětimi v červenci 1942 nařídil, aby ženy byly trestány pětadvaceti ranami na zadek na zvláštním zařízení zvaném „kozel“. Sám se tehdy díval na první trest. Prováděl se karabáčem – holí prodlouženou řemínky s železnými kuličkami na jejich koncích.

Margita Schwalbová, která Osvětim přežila, zaznamenala tehdejší atmosféru takto:

„Při nástupu do práce a návratu komand do tábora stáli SS-mani a podle momentální nálady vybírali do plynu celá komanda zdravých děvčat. V práci umíraly nebo byly zastřeleny desítky žen, desítky volily dobrovolnou smrt na elektrických drátech. Každý večer byl plný zoufalství. Matka hledala dceru, už ji nenašla, protože byla mezitím usmrcena fenolem, dcera volala matku, ale ta ji už neslyšela, protože ji usmrtil plyn.“

Když se osvětimské ženy stěhovaly v srpnu 1942 do tábora v Birkenau, došlo ke zplynování osmdesáti procent pacientek z revíru. V Birkenau vznikl zvláštní židovský revír, v němž byly umístěny tisíce těžce nemocných, z nichž denně umíraly stovky osob; za blokem 27. kóje zůstávaly ležet mrtvoly ohryzané potkany. 3. října byly všechny pacientky zplynovány. Byl vydán zákaz židovské pacientky ošetřovat, takže chodily do komand v horečkách a mnohé překonaly skvrnitý tyfus bez chvilky oddechu.

Utrpení slovenských Židovek v nacistických táborech shrnula Margita Schwabová takto:

„Počátkem prosince 1942 došlo k poslednímu zplynování slovenských Židovek. Přežilo jen kolem 2 300 žen, většinou z prvních transportů. Přišly – ještě téměř děti – z náručí svých matek, naivní, nevědoucí. A během těch několika měsíců prožily největší inferno 20. století. Viděly, jak jejich matka byla hozena na auto směřující do plynové komory, jak jejich sestru, přítelkyni jdoucí vedle nich v řadě vytáhli a odvedli do bloku smrti. Viděly, jak mrtvolu jejich sousedky ohryzávali potkani. Byly svědky, jak v práci jejich kamarádky, spolužačky byly ubity k smrti nebo zastřeleny. Byly svědky toho, jak jejích únavou zhroucené sousedce stoupla SS-aufseherka na krk a tím ji usmrtila, a při tom se vesele smála. Byly bity, bičovány, plné vší a špíny, s omrzlýma nohama, které už ani necítily, s vyprahlými ústy se vrhaly na kaluže na cestách a nakonec cítily už jen strach a bezmocnost. Jako automaty nastupovaly ještě do práce, slzy jim vyschly a obrnily se tvrdým a lhostejným pancířem, protože jinak se nedalo dál žít. Vždyť už tehdy věděly, že i když přežijí, v což skoro nikdo nevěřil, ztratily skoro celou rodinu a blízké. Byly to právě ony, kdo přežil nejtěžší období tábora.“

Svědectví o ženách ve vyhlazovacích táborech platilo stejnou měrou pro muže, jen s tím rozdílem, že u nich byla brutalita ještě větší.

Dne 14. ledna 1943 vyhotovilo ministerstvo dopravy SR výkaz o průběhu „Akce Da“, o transportech na slovenských železnicích v roce 1942. Od 25. března do 20. října 1942 vyvezly slovenské železnice za hranice 57 transportů s 57 752 Židy. Z toho 38 transportů s 39 006 Židy směřovalo do železniční stanice Naleczów u Lublinu a 19 transportů s 18 746 Židy do koncentračního tábora Osvětim. Ústředna Židů musela zaplatit za místní přepravu, za vystěhování za hranice a říšské železnici více než 24 milionů slovenských korun; Židé si svůj tragický exodus zaplatili sami.

Existuje však i další finanční výkaz, týkající se genocidy. Slovenská národní banka oznámila 21. prosince 1942 ministerstvu financí SR, že za každého deportovaného Žida vznikla povinnost zaplatit Říšské bance 500 RM, což představuje 28 814 000 RM, přepočítáno v úředním kurzu 1 RM za 11,62 Ks sumu 334 818 680 Sk. Ministerstvo financí podle vlastních záznamů z 11. ledna 1944 poukázalo Říšské bance jen sto milionů korun, protože víc prostředků nemělo. Německé úřady se však s touto sumou spokojily, nedělaly na slovenskou stranu nátlak, aby svůj závazek splnila; nacistům zcela postačilo, že vyvraždili téměř všechny slovenské Židy.

Jinak slovenský stát za německou „ochranu“ platil velmi nákladně: znalecký posudek, který měl národní soud k dispozici, vyčíslil „ochranu“ ze strany Třetí říše po odečtení hospodářsky aktivních položek na šest miliard slovenských korun, tedy šest procent národního důchodu za léta 1939 až 1944. Takže nakonec za vyhlazení svých spoluobčanů těžce zaplatil i slovenský občan. Zaplatil za to, jak vyslanec Ludin hlásil 18. dubna 1942 Zahraničnímu úřadu Třetí říše, že Říše „zásadně nepřiveze evakuované Židy zpátky na Slovensko“ a „nebude si dělat žádné nároky na majetek evakuovaných Židů dosud slovenské státní příslušnosti“. Říše to se satisfakcí akceptovala, zatímco slovenská vláda se zavázala zaplatit za každého „Žida slovenské státní příslušnosti“ uvedený obnos „na přeškolení a s tím spojené výdaje“. Bylo to „přeškolení“ na smrt, s čímž samozřejmě vznikly výdaje. Velkorysost říše, že nemá nároky na židovský majetek, udatně využili slovenští ľuďáci a dementní spodina slovenských arizátorů, jejichž potomci v majetku vyvražděných Židů žijí dodnes! O tom, že to slovenskou psychiku ve smyslu latentního antisemitismu poznamenalo na desetiletí dopředu, není pochyb.

Prokurátor v Eichmannově procesu G. Hausner vystihl souvislost mezi nacistickým vrahem Židů a domácím fašistou-arizátorem, satelitním státem, slovy: „Aby se čelilo hospodářským těžkostem, nastrčili nacisté cizozemským státům jako vnadidlo ukradený židovský majetek. Tady, jak vysvětlovali, se jim naskytla jedinečná příležitost zbavit se nejen Židů (…), ale současně se na jejich účet i obohatit. Na fašistické antisemitské vůdce, kteří se za Němců dostali k moci, působil tento argument velmi přitažlivě. (…) Jako protislužbu za zisky, jimiž Německo tak bohatě pamatovalo na své přátele, požadovalo občas v hotovosti skromnou daň z hlavy za každého deportovaného Žida jako příspěvek k výdajům za jeho ,transport a výživu‘ na východě.“

Zločinec i organizátor tragédie dosáhli svého. Každému, co jeho jest! O tom, že šlo od začátku o genocidu, je sotva možno pochybovat. Vatikánský vyslanec Burzio již 9. března 1942, když se dozvěděl o plánech hromadné deportace všech slovenských Židů, věděl, že „tento krutý plán“, postihující osmdesát tisíc osob, „se rovná odsouzení velké části z nich k smrti“. Burzio nežil ve vzduchoprázdnu, hlavní informace sbíral od slovenských vládních kruhů, které věděly, o co jde!

Byli na Slovensku i lidé, kteří si uvědomovali dosah tragédie, především samotní Židé. Na jaře 1942 vznikla v Ústředně Židů ilegální odbojová skupina, kterou její členové nazvali „vedlejší vládou“. Ta měla všemožnými prostředky dosáhnout zpomalení a nakonec zastavení deportací. Vedoucími osobnostmi byli M. Weissmandel, G. Fleischmannová, A. Frieder, V. Fürst, T. Kováč, O. Neumann, A. Steiner a V. Winterstein. Skupina mohla čelit nebezpečí jen velkou sumou peněz včetně švýcarských franků a amerických dolarů, jež dostávala od mezinárodního JOINTu nebo jiných židovských či nežidovských organizací v neutrálních zemích. Finanční fondy byly určeny na úplatky pro zainteresované funkcionáře, aby zachránili židovské občany před vyvezením. Ľuďáci i nacisté o těchto věcech věděli, avšak nezasahovali, protože z nich tyli. V „tiché dohodě“ mezi vrahy a zachránci nešlo jen o velké sumy peněz, ale zejména o životy tisíců lidí. Nacisté tuto hru rozehrávali ve všech evropských zemích, kam sahala jejich moc, a využívali jí ke svému osobnímu obohacování. Obolus za zpomalení deportací či za vynětí obětí z nich dostával každý, kdo měl vliv na řešení židovské otázky – A. Vašek, I. Koso, J. Pečúch, „létající“ deportační komisaři, velitelé koncentračních středisek, ale i nižší úředníci, straničtí a gardističtí funkcionáři. Úplatky „vedlejší vlády“ pronikly po izolování K. Hochberga až k Wisliczenymu, požadovalo se od něj zpomalení deportací; Eichmann i Himmler mu tyto kontakty tolerovali. Wisliczeny si na druhou stranu stěžoval „vedlejší vládě“, že transporty zastavit nemůže, protože na jejich pokračování naléhají vlivní slovenští vládní činitelé. „Vedlejší vláda“ měla projekty na vykoupení Židů z koncentráků výměnou za zboží z italských a tureckých přístavů. Snažila se rovněž zachránit deset tisíc vyvezených dětí, jež se měly přes Švýcarsko dostat do Izraele. Obě akce selhaly. Úspěšnější byla jen tzv. balíková akce, kdy Wisliczeny dovolil, aby se do Terezína, kde byla část slovenských židovských dětí, posílaly půlkilogramové potravinové balíky.

Ve spolupráci s Ústřednou Židů se nejvíc pochopení nalezlo u významných hospodářských činitelů, jakými byli například Imrich Karvaš a Pavol Zaťko: hospodářské výjimky pro řadu slovenských Židů, které doporučovali, byly akceptovány; další zaměstnávání zachránilo mnoho ohrožených osob před deportacemi. Jejich úsilí však naráželo na místní funkcionáře, kteří výjimky často nerespektovali, anebo dříve, než se mohly vyřídit, nechali oběť odvézt.

Ministr školství Sivák chránil před deportací židovské občany – učitele, rabíny a zaměstnance náboženských obcí, kteří pracovali v jeho resortu. Vystavoval rovněž legitimace pro neexistující zaměstnance, aby mohly být použity na záchranu ohrožených. Sivák žádal vyslání komise do míst, kam byli slovenští Židé vyvezeni, informoval představitele Židovstva a zprostředkovával styky s jinými slovenskými činiteli; jeho snaha kontaktovat se s Tidem J. Gašparem, aby byla zmírněna protižidovská propaganda, vyšla nazmar – informační prostředky dokonale ovládali mafiózové Tuka a Mach, kteří již tehdy věděli, co zmohou masmédia.

Šílenství násilí a hrozba smrti stíraly hranice mezi křesťany a Židy. Řadoví kněží na jaře a v létě 1942 účinně pomáhali mnoha Židům před deportací. Pokřtili značný počet židovských občanů, přičemž věděli, že je nevedou duchovní pohnutky, ale snaha zachránit se. Gardista tento způsob napadl již 25. března 1942 a křtění Židů bylo jedním z hlavních argumentů, jimiž se slovenská vláda bránila proti obviněním Vatikánu. Kněží, kteří pokřtili větší množství Židů, putovali do vězení; byli to především evangeličtí a kalvínští duchovní. Další kněží zase veřejně – ve svých kázáních a ve školním vyučování anebo při jiných příležitostech – odsoudili pronásledování a násilné vystěhování Židů.

Ministr školství Jozef Sivák nabádal židovské činitele, aby se ve věci zastavení deportací obrátili na slovenské biskupy i na papežského vyslance v Bratislavě Msgre. Burzia. Vatikánská diplomacie měla však své nezávislé zdroje a přesně informovala o všem, co se v souvislosti s přípravou a uskutečněním deportací dělo. Bez jakékoli iniciativy zvenčí to byla právě vatikánská diplomacie, jež naléhala na slovenské katolické biskupy, aby ke genocidě slovenských Židů jako důsledku deportací zaujali jasné stanovisko.

(pokračování, přetisk se svolením autora a nakladatelství)

JÁN MLYNÁRIK

DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU

360 stran, 16 stran čb. fotografické přílohy, vázaná s přebalem, cena 360,- Kč, ISBN 80-200-1301-6

Ze slovenštiny přeložil PhDr. Milan Pokorný, PhD.

Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 51, 120 00 Praha 2

Rejstřík sestavil Milan Pokorný

Fotografie v příloze pocházejí z archivu autora a ze sbírek materiálu, na který má výhradní právo Židovské muzeum v Praze.

Technická redaktorka Běla Trpišovská

Odpovědná redaktorka Drahoslava Janderová

Vydání 1., 2005

Ediční číslo 10193

Sazba CADISPraha