Leden 2006

I bezvýznamná zpráva měla cenu

Ivan Motýl, Lenka Kabeláčová

Někdejší příslušník StB Jaroslav Lamr hovoří o tajných agentech. Lidé od bývalé tajné policie obvykle s novináři nehovoří. Jaroslav Lamr je výjimkou. Výjimečně také svědčil u soudu: na rozdíl od svých kolegů potvrdil, že „jeho“ agent skutečně donášel. Soudce však výpověď neuznal.

Herec Kanyza tvrdí, že se nikdy nenechal přinutit k podpisu spolupráce s StB. Vy však odmítáte tvrzení, že většina spolupracovníků StB musela závazek potvrdit vlastnoručním podpisem. Nutil jste své agenty pokaždé k podpisu?

Podpis nutný nebyl. Směrnice o práci s agenturními prostředky StB písemný závazek ke spolupráci nevyžadovala, pokud by to narušovalo vzájemný vztah mezi řídícím orgánem a agentem, což platilo třeba u doktorů nebo vědců. Požádal se každý, ale pokud odmítl a řekl: „Chlapi, já vám nic nepodepíšu“, nikdo netlačil na pilu.

Lidé nařčení ze spolupráce s StB tvrdí, že „hlásili jen banality a nikomu jimi neublížili“. Skutečně přinášeli pouze nepodstatné informace?

Žádná informace nebyla nepodstatná. Dokonce ta nejbanálnější a opatrnická zpráva byla pro StB pořád zprávou, která se při dlouhodobém sledování objektu mohla hodit.

Odkdy jste byl u StB a jak v praxi vypadal váš kontakt s agenty?

V říjnu 1973 jsem nastoupil ke Státní bezpečnosti, abych zjišťoval informace o cizincích, jejich pobytu a stycích. I málo významná informace od mého spolupracovníka získávala na ceně s pomocí dalších zpráv. Recepční v hotelu třeba přišel s nezajímavým sdělením, o kterém se domníval, že nemůže nikomu ublížit. Něco ale přidala pokojská, jinou informaci dodal další agent, takže nakonec jsme o sledovaném objektu věděli dost.

V roce 1984 jste odešel na kriminálku. Proč?

Když mi agent hlásil, že někdo někde řekl, že „Husák je vůl“, měl jsem stále silnější pocit, že je to vlastně pravda.

Kanyza zvažuje, že se obrátí na soud, sociálnědemokratický politik Marian Kuš tak chce učinit určitě: tvrdí, že „nikdy nepodepisoval vědomou spolupráci s StB“. Má šanci vyhrát?

To jsou podobná slova jako od Kanyzy; spolupráci však nevylučují, podpis opravdu nemusel být součástí svazku. Soudy, které dnes řeší vymazávání agentů ze seznamů spolupracovníků StB, mají k dispozici jen hlavní svazky agentů. Ale k nim patřil i svazek zpráv a finanční svazek. V době, kdy byl agent vybrán jako kandidát nebo důvěrník, se zprávy zakládaly do hlavního svazku. V okamžiku, kdy byla provedena takzvaná verbovka a agent byl zaregistrován, vznikl pracovní svazek. Od té chvíle šly všechny zprávy do svazku zpráv. Ty dnes bohužel nejsou zachované, většinou byly zlikvidovány.

Uspěl by tedy Kuš u soudu?

Asi ano, jako téměř každý občan, který se na soud obrátí. Kuš ale udělal chybu a svoji šanci na „očištění“ pohřbil tím, že zfalšoval lustrační osvědčení. To mu zlomilo vaz, teď už šanci nemá.

Stále více lidí však u soudu dosahuje verdiktu, že jsou ve svazcích StB vedeni neoprávněně. Je možné, aby tajná policie zfalšovala stovky svazků?

Neznám jediný případ zfingovaného svazku agenta. Petr Toman, člen parlamentní komise pro vyšetření událostí 17. listopadu 1989, poslancům České národní rady na začátku devadesátých let sdělil, že nezaznamenal žádný případ falza a že vylučuje fingování svazku. A po tolika letech je všechno jinak? Značná část svazků je skartovaná a rozkradená. Po revoluci posbírali lidé kolem Charty 77 takzvanou „vězeňskou agenturu“, tedy svazky vedené na ně ve vězeních; tu někdo dodnes pečlivě střeží. Souhlasím i s Petrem Cibulkou, že Jan Ruml nechal rozkrást tisíce svazků prominentů nového režimu.

To je vážné obvinění. Můžete je prokázat i jinak než odkazem na Petra Cibulku?

V roce 1990 jsem přešel na Úřad pro ochranu ústavy a demokracie, ale k 31. březnu mě propustili, údajně kvůli reorganizačním změnám. Něco tedy vím, ale moje osobní svědectví by u soudu bylo stejně považováno za nedůvěryhodné.

Už jste někdy byl označen za nedůvěryhodného svědka?

Svědčil jsem proti svému vlastnímu agentovi a dokazoval, že pro mne pracoval. Soud mě označil za nedůvěryhodného svědka, stejně tak byla zpochybněna pravost písemností a mých poznámek ze schůzek s agentem. Přitom jsem vše zaznamenával na originální tajné tiskopisy.

Jiné „agentské spory“ přitom probíhají úplně jinak...

Ukázkový byl případ Kulhánek, to se musel každý válet smíchy. Vystoupili tři pracovníci Státní bezpečnosti a s bohulibým klidem před soudem řekli, že si všechno vymysleli a zprávy vypracovali z podnikového časopisu.

Byli ovlivněni tak, aby svědčili v Kulhánkův prospěch?

Lidem, kteří svědčili v jeho prospěch, nevěřím. Vylučuji, že by tohle vůbec bylo možné. A co se za tím skrývá, jestli slib, peníze, korupce? Nevím, ale já jim nevěřím.

Co se bude dít dále? Vymažou soudy postupně všechny agenty z oficiálního seznamu spolupracovníků StB?

Budí to hrůzu, že snad existuje - já to přeženu - nějaká dohoda o tom, že se prostě všichni agenti omilostní a že v téhle zemi nikdy žádný agent nebyl. Proč to protahovat, ať se ministerstvo, vláda a parlament domluví, vyhlásí kompletní omilostnění - a je vymalováno.

Má vůbec ministerstvo vnitra šanci spory s agenty vyhrávat?

Má. Je ale nutné pátrat v materiálech, vyslechnout bývalé příslušníky StB a najít na ně metlu. Když se před soudem pracovník StB podívá na svého agenta, udělá psí oči a řekne: „Já ho nikdy neviděl“ - soud mu zatleská. Klíčová věc je, že tyto kauzy nesmějí soudit soudci spjatí s minulým režimem a členové KSČ.

Jste jeden z mála bývalých příslušníků StB ochotných mluvit na veřejnosti. Proč?

Před patnácti lety mě jako příslušníka StB likvidoval nastupující režim, který dnes chrání jiné bývalé pracovníky Státní bezpečnosti. Vždyť důstojníci StB působí jako špičky BIS a dalších organizací.

(Týden)