Leden 2006

Hrdinství je dobré pro hlupáky

Luděk Navara

Byl to podle všeho naivní člověk, ten Pepík Bryksů. Než v komunistickém vězení zemřel, napsal: „Za dobro a obětavost pro člověka jsem už devět let v žaláři a zklamání jsem se dožil v přílišném přeceňování české duše!“

Každý hlupák přece ví, že cestu do pekel provázejí samé dobré úmysly. Tím spíše v Česku, v zemi, o které už básník Seifert psal, že od ní očekával příliš mnoho. Otázka je, co je mnoho. Bryks, který bojoval za dvě země (Československo a Velkou Británii) proti jednomu nepříteli (nacismu), to ukazuje názorně. Za Kanálem se stal středem pozornosti hned po válce. Jak vyprávěla jeho anglická manželka, celá ulice věděla, že spolu chodí - pilot RAF čekající na zastávce autobusu vzbudil patřičnou pozornost. V Británii dostal Řád Britského impéria, byl o něm natočen film.

V Česku je Bryks (kvůli opomenuté rehabilitaci) ještě dnes kriminálník, přesněji zběh. Málokdo jeho jméno zná a na posmrtné vyznamenání manželka Trudie čeká už několik let. Ostatně na čekání je tato Angličanka zvyklá. Nejdřív na svého milého čekala celou válku, než se vrátí ze zajetí. Pak čekala, až se vrátí z komunistického kriminálu (to už byla jeho manželkou a matkou dcery), a nakonec čekala alespoň na zprávu o jeho smrti od komunistických úřadů. Mezitím čekala odpovědi na dopisy, které posílala nejvyšším československým představitelům. Marně. Počítejte sami: Trudie a Josef byli manželi dvanáct let, ale devět let se neviděli. Kolik bylo let společného života?

Bryksův příběh je smutný až k neuvěření. Jediná dcera onemocněla roztroušenou sklerózou a před několika lety zemřela. Trudie Bryksová si nikdy nenašla jiného muže, ačkoli jí manžel z komunistického kriminálu nabízel rozvod. „Příběh paní Bryksové mi připomíná biblický příběh o Noemi. Ta také šla do cizí země; ztratila svého manžela; ztratila své děti; v pokročilém věku zůstala sama (bez vnoučat). U paní Bryksové mi zatím chybí onen šťastný konec příběhu,“ psal mi advokát Lubomír Müller, který začal sám (dobrovolně) pracovat na Bryksově úplné rehabilitaci. Příběh Bryksův je však příběhem českých moderních dějin. Proč o něm už dávno nebyl natočen film? Proč se o něm neučí ve školách? Jedna odpověď je nasnadě: proč by se mělo mluvit o někom, kdo nebyl ani rehabilitován? A druhá odpověď se týká českých hrdinů moderní doby vůbec: ideální jsou ti, kteří mají především smysl pro humor. Neprovokují a nekladou otázky.

S paní Bryksovou jsem se setkal jednou. Bylo to shodou okolností před 28. říjnem, kdy čekala, zda prezident přece jen nevyhoví návrhu Konfederace politických vězňů na Bryksovo vyznamenání. Vydala v Česku knížku, poskytla několik rozhovorů o svém skvělém manželství a... ... odletěla.

Ale Bryksův příběh zůstal. Čeká na své čtenáře a posluchače. Na nás všechny.

(MFDNES)