Leden 2006

Medaile pro mrtvého řidiče Nováka

Luděk Navara

23. května 1978 se tři muži, bratranci Barešovi, pokusili unést autobus za železnou oponu. Při přestřelce zahynul řidič Jan Novák. Dodnes není jasné, zda ho zastřelili pohraničníci, či únosci. Možná na to odpoví plánovaný soudní proces se šesti veliteli Pohraniční stráže.

Pro vdovu po řidiči Irenu Novákovou může být proces poslední příležitostí, jak se dozvědět pravdu. „Šlo mi o to, zjistit, kdo střílel. Ale právník mi řekl, že neviděl případ, kde by byly tak perfektně zameteny stopy,“ říká Nováková. Se smrtí manžela se Nováková potýká dodnes. Zůstala tehdy na neplacené mateřské, bez pomoci rodičů by neměla z čeho žít. Zhroutila se, trvalo dva měsíce, než jí spočítali vdovský a sirotčí důchod. Zato si na ni vzpomněli jinak: ještě v tomtéž roce za manžela převzala medaili Za statečnost in memoriam. Co se týká odškodnění, odkázali ji na občanskoprávní řízení. Ale který právník by do toho za komunismu šel?

Naděje pro Novákovou

Naděje jí svitla v roce 1992, kdy byl proces obnoven u plzeňského soudu. Zaplatila si za hotel v Plzni a chodila na všechna jednání. Jenže odpověď zase nedostala. Soud sice zapochyboval o tom, že zabíjeli únosci, ale kdo je za smrt jejího muže odpovědný, neřekl. Zkusila ještě získat odškodnění od ministerstva vnitra asi před pěti lety. Nabídli jí asi šestnáct tisíc, ale odmítla.

Nováková nevylučuje, že jejího muže pohraničníci obětovali, aby autobus s únosci neprojel do tehdejšího západního Německa. Ale jak se o tom přesvědčí? Nikdy ji nikdo z bývalých pohraničníků nekontaktoval, nevyhledal, neomluvil se... Nyní zbývá poslední možnost: proces u chebského okresního soudu. Pohraničníci se tam budou zodpovídat z toho, že dali k útoku na autobus příkaz. Jejich vlastní předpisy totiž takový postup zakazovaly. Termín procesu s pohraničníky, mezi kterými je i tehdejší velitel František Šádek, zatím stanoven nebyl.

Co se vlastně stalo?

Drama odstartoval únos autobusu s gymnazisty, kteří jeli na výlet do Výmaru v tehdejším východním Německu. U Chebu autobus unesli tři muži - bratranci Barešové. Chtěli na Západ, ukradenými loveckými zbraněmi donutili autobus k cestě na přechod v Pomezí na Chebsku. Už před přechodem začalo vyjednávání. Nakonec až po slibu volného průjezdu na Západ únosci propustili všechny studenty a nechali si jako rukojmí jen řidiče. Byla to chyba. Autobus vyjel sice z celnice směrem k hranici, ale po pár desítkách metrů vypukla přestřelka, při níž byl zabit řidič a jeden z únosců, další byl těžce zraněn. Autobus byl prý rozstřílen jako cedník.

Bareš: Řidič padl na volant

Jak na osudové minuty svého života vzpomíná tehdy dvacetiletý Václav Bareš? Nápad unést autobus se sice nezrodil v jeho hlavě, ale dnes říká: „Byla to klukovina, bláznivina, byli jsme mladí.“ Za tuhle „klukovinu“ byl ostatně 12 let ve vězení, jeho příbuzný Robert Bareš byl popraven a Milan Bareš, který akci původně vymyslel cestou z vězení, zemřel na hranici při přestřelce. „Nikoho bychom nezabili, nechtěli jsme nikoho zabít. Věřili jsme, že se na Západ dostaneme,“ říká Bareš. Co by tam dělali, nevěděli. Václav Bareš nebyl ani vyučený, německy neuměl jediné slovo, stejně jako oba jeho komplicové. Ale ve chvíli, kdy autobus plný studentů mířil k hranici, to na klukovinu nevypadalo. Studentky si musely posedat do čela autobusu a dělat živé štíty. Jedna byla zraněna odraženou střelou. Na celnici se vyjednávalo, jeden z únosců přestřelil dráty, aby zhasl veřejné osvětlení.

„Z osobního auta jsme slyšeli megafon. Že prý k nám mluví generálporučík Šádek. A slíbili nám bezpečný průjezd, když propustíme studenty. Prý si můžeme nechat řidiče,“ vzpomíná Bareš. Otevřela se před nimi závora, všude kolem viděli, jak se míhají vojáci. „Najednou slyším řidiče, jak říká, že proti nám jede nějaký tank. Ve skutečnosti to byl obrněný transportér. Stál napříč přes silnici. A vtom ji ten řidič dostal. Padl na volant. Začali palbu, my jsme leželi na zemi. Vystříleli snad tři zásobníky. Já jsem dostal čtyři zásahy, měl jsem poraněnou páteř, ruku, rameno. Přišel ke mně voják a ptá se, jestli mne má dodělat. Někdo mu něco řekl a já se pak probudil v nemocnici,“ popisuje Bareš. O tom, že řidiče zastřelili pohraničníci, vůbec nepochybuje. Samozřejmě lituje, že do toho šel. Ostatně dopadl ještě dobře - bratrance viděl naposledy u soudu a pak mu jen dozorci ukázali výstřižek z novin, že ho na Mikuláše popravili. „Smáli se, že už to má za sebou,“ popisuje Václav Bareš.

Když byla v roce 1992 z popudu tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové odstartována revize procesu, ukázalo se, jak byla komunistická justice nemírně tvrdá. Soud tresty změnil - Václav Bareš dostal namísto pětadvaceti „jen“ jedenáct a půl, takže šel hned na svobodu. Robert Bareš dostal pouhých čtrnáct a půl roku. Mohlo by ho to jistě těšit, kdyby nebyl mrtvý.

Zmanipulovaný případ

Ale proces v devadesátých letech potvrdil, jak vůbec fungovala komunistická spravedlnost. Vyšlo totiž najevo, že vyšetřování a následný soud, který se odehrál hned po přestřelce, byl podivně rychlý, ledabyle vedený a z mnoha důvodů podezřelý. „Samozřejmě to nebyl proces, jako byly ty v padesátých letech. Ale kdo zná zásady trestního řízení, musí se divit. Koncem května se událost odehrála a v srpnu už bylo hlavní líčení. Aby se podařilo shromáždit za tři měsíce veškerý materiál navíc k tak složitému případu, s tím jsem se nikdy předtím ani později nesetkal,“ říká Vladimír David, advokát Václava Bareše.

Ale podezřelých věcí bylo víc. V režii tajné policie StB se odehrávalo úplně všechno počínaje pitvou nešťastného řidiče. Když soudce v roce 1992 zkoumal pitevní zprávu, našel tam podivné rozpory. Například tvrzení lékařů, že nemohli určit, odkud střely do těla vlétly, neboť prý nebyla zasažena kost. Jenže soudce zjistil, že kost zasažena byla. Soudce se tedy pokusil předvolat příslušné lékaře. Ukázalo se však, že jeden v mezidobí zemřel a druhý jen odkázal na pitevní zprávu a rozpor nevysvětlil. Jak pitva nešťastného řidiče vypadala?

Vedle patologů stál tajný policista a hned od nich bral úlomky střel, které byly vyňaty z řidičova těla. Aniž byly označeny či bylo zaznamenáno, z které části těla jsou, tajný policista je vzal a už se nikdy nenašly. A kdo z příslušníků všemocné tajné policie byl u pitvy, soudce také nezjistil. Vyslechl všechny, kteří měli s případem co společného, všichni to popřeli.

„Hodinky jsem nedostala, prý se v autobuse nenašly. Což je asi nesmysl, spíš byly prostřelené. Vím, že matka chtěla tělo ještě vidět, což policisté nechtěli. Dovolili to, až když na tom trvala. Myslím, že ho nějak dávali dohromady. Dodnes si pamatuji, že jsem ho v krematoriu viděla za sklem a všimla jsem si, že mu asi na dvou prstech chyběly články. Pak už mě museli vyvést,“ popisuje manželka Irena.

Svědectví lékaře

Lékař z chebské nemocnice Václav Hovorka si vzpomíná na situaci před sedmadvaceti lety velmi dobře. Měli totiž tehdy vyhlášenu pohotovost pro případ, že by při přestřelce byli poraněni i studenti či další lidé. Museli vyklidit lůžka a nachystat pětatřicet postelí. „Bylo to docela dramatické. Byla tu spousta vojáků a policistů i v civilu. Řidič snad žil, když ho dávali do sanitky, ale u nás už ne,“ vzpomíná lékař a připomíná, že ho prohlíželi jen zběžně. Ani nevystavovali úmrtní list. Vše bylo v režii policie a pohraničníků. „Mám pocit, že to chtěli mít ve svých rukou. Obě těla si odvezli, i toho Bareše,“ říká lékař. A jak vypadala řidičova zranění? „Na hrudníku byla střelná poranění. Dělalo to na mne dojem, že to byla střelba ze samopalu. I ten druhý zraněný měl podobný vícenásobný průstřel předloktí.

Redaktorovi MF DNES se ozval bývalý pohraničník, který viděl prostřílený autobus. Redakce na jeho přání jméno nezveřejňuje, i když je zná. „Viděl jsem odvlečený autobus přikrytý v kasárnách. Všiml jsem si, že tam byla řada střel zepředu do autobusu. A v opěradle řidičova sedadla, které mělo za čalouněním plech, bylo osm až deset otvorů po střelách,“ popsal svědek. Jeho popis odpovídá i tomu, co zaznělo u soudu. „Ty průstřely v opěradle sedačky směřovaly směrem do autobusu. Jsem stoprocentně přesvědčen, že řidiče zastřelili pohraničníci,“ říká advokát David.

Vyřeší to soud?

Může připravovaný soudní proces s pohraničníky najít konečně odpověď na otázku, kterou si už sedmadvacet let klade Irena Nováková? Tedy kdo je odpovědný za smrt jejího manžela?

„Jak se traduje, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě, myslím, že na každého dojde. Ale mě už to stálo strašně sil a nervů. Už v to ani nedoufám,“ říká vdova.

Soud skutečně nemusí na otázky Novákové odpovědět. Šest vedoucích pohraničníků totiž není obžalováno z vraždy ani ze zabití. Státní zástupce je stíhá za to, že překročili svou pravomoc, tedy nedodrželi vlastní směrnice.

Tehdy rok starý interní předpis říkal: „Pokud byly vyčerpány všechny ostatní možnosti a střelbou by byly ohroženy životy rukojmích, musí být vozidlo propuštěno do zahraničí.“ O vydání únosců či rukojmích se pak mělo vyjednávat diplomatickou cestou.

Pohraničníci se však zřejmě rozhodli únosce zadržet za každou cenu. A rozhodovalo se na vysokých místech. Nejvyšším velitelem, který za akci odpovídal, byl sám velitel Pohraniční stráže František Šádek. Ten byl současně na postu náměstka ministra vnitra. Při procesu v roce 1992 svědčil i bývalý ministr vnitra Jaromír Obzina, který dnes už nežije. A některé důkazy už ověřit nepůjde. Tělo řidiče bylo spáleno, autobus sešrotován, střely zmizely.

Sejdou se u soudu?

Ačkoli je výsledek soudu podle odborníků nejistý, není vyloučeno, že se tam sejdou všichni, kteří měli s dávnou tragédií něco společného: Irena Nováková, dnes matka devětadvacetiletého syna, bývalá podnikatelka, později recepční. Václav Bareš, který je kvůli prostřelené ruce v invalidním důchodu a po stokoruně měsíčně stále splácí pojišťovně zničený autobus. Někdejší všemocný velitel Pohraniční stráže František Šádek. Postřelená gymnazistka...

Ale budou tam třeba také tajní policisté, kteří svým jednáním nejspíš pomáhali zakrýt jednu zbytečnou smrt?

„Mám to pořád uvnitř v sobě, jelikož případ neskončil, tak jsem se s tím stále nevypořádala,“ říká Irena Nováková.

(MFDNES)