Leden 2006

Příběh lágru. Internační tábor a perzekuce Němců v Hranicích (1945 – 1946)

Jiří J. K. Nebeský

(Část 2)

Přetiskováno se svolením autora.

IV. INTERNAČNÍ TÁBOR/Y V HRANICÍCH, V DRAHOTUŠÍCH A LIPNÍKU

V politickém neboli správním okrese Hranice /105/ vzniklo v květnu 1945 celkem pět internačních táborů pro Němce a „zrádce“ a „kolaboranty“ – jeden byl v Lipníku, jeden v Drahotuších a tři v Hranicích.

Internační tábor v Drahotuších fungoval v konfiskované budově č.p. 49. Ke 28. červenci 1945 v něm bylo uvězněno 19 lidí = 8 žen, 7 mužů, 3 dospívající ve věku 14 – 18 let a 1 dítě do 14 let /106/, přičemž už v té době bylo určeno, že jako příliš malý bude tábor zrušen a internovaní předáni do Hranic /107/. K tomu došlo 1. prosince 1945.

Lipenský tábor byl umístěn nejprve v Zemském ústavu pro hluchoněmé, později v domě zvaném Lázně/Badhaus, č. p. 364. Velitelem tábora byl Jan Knöbl, člen lipenského MNV, jeho zástupcem byl Jar. Gazdoš. Kromě velitele a hospodáře bylo v táboře zaměstnáno 10 civilních strážných, které v únoru 1946 nahradilo 8 příslušníků SNB – Knöbl se pak stal správcem tábora a vrchní strážmistr Rudolf Něček jej nahradil ve funkci velitele. Počet internovaných kolísal mezi 100 a 250. Lipenské Internační středisko bylo zrušeno 31. července 1946 poté, co byla většina internovaných propuštěna k odsunu do Německa /108/.

105/ Který spojoval soudní okresy Hranice a Lipník; toto administrativní členění trvalo s určitými změnami od roku 1850 až do roku 1960

106/ Seznam internovaných, 28. 7. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 331

107/ Další opatření v řešení německé otázky. In: Nový směr, č. 10, 20. 7. 1945, s. 2

108/ Úřední záznam, 16. 2. 1949. In: SOkAP, ONVH, k. 623; Jiří J. K. Nebeský, Lipenský

lágr pro Němce. In: Lipenské listy, 5, 2003, č. 9, s. 8

TŘI HRANICKÉ TÁBORY

Internační tábor v Hranicích byl zřízen už v den osvobození – 8. května. Jeho umístění mělo značný symbolický potenciál, protože se jednalo o budovu německé měšťanské školy na hranickém předměstí Motošín, vybudovanou za starostování F. Plachkého, tedy v období „největší poroby hranických Čechů“. Dnes se v této budově tísní zvláštní a pomocná škola. Zde byl v prvních týdnech umístěn internační tábor číslo I.

Internační tábor II vznikl také 8. května, byl určen pro matky s malými dětmi a umístěn v Hospodářské škole v Jungmannově ulici č. 1 (dnes internát Střední lesnické školy). Ze začátku byl jeho velitelem Adolf Rábl /109/, od 18. června Josef Plch. Počet internovaných neznáme, avšak o příliš vysoké číslo určitě nešlo.

Pro přestárlé Němce byl 1. června 1945 zřízen internační tábor III v jednom z dřevěných baráků na Purgešově ulici č. 8 (dnes zde stojí sídliště kpt. Jaroše). Vedením byli pověřeni nejprve Dobroslav Kopka a Ladislav Nacházel, 6. června pak Josef Haneška, k 5. červenci bylo v táboře 14 přestárlých mužů, 41 práce neschopných (přestárlých a těhotných) žen a 2 ženy schopné práce s dítětem do 10 let /110/. Tábory II a III měly dohromady jen několik desítek internantů a přitom značný počet strážního personálu. Ekonomicky i organizačně bylo proto vhodnější je spojit s táborem I. Oficiální zprávy uvádějí /111/, že ke sloučení všech tří táborů došlo 1. září 1945. Je však pravděpodobnější, že se událo už o něco dříve, protože pokladna internačního tábora II byla převzata táborem I již 6. července, pokladna tábora III pak 15. července /112/.

V polovině července 1945 byl už zřejmě spojený internační tábor přesunut z Motošína do šesti dřevěných baráků u kasáren 108. dělostřeleckého pluku, v nichž dříve fungoval koňský lazaret (za areálem Jaslo, poblíž veterinární nemocnice) /113/. Někdy na začátku listopadu 1945 byl tábor definitivně přestěhován do baráků v Purgešově ulici č. 8. V této lokalitě byl předtím umístěn tábor III.

Za zmínku snad stojí, že obyvatelé baráků v Purgešově ulici, které byly po několik desítek let před i po válce vyhrazeny „příslušníkům“ hranické sociální periferie, byli vyzváni, aby se ucházeli o konfiskované německé usedlosti v pohraničí, neboť »baráky potřebuje město pro umístění internačního tábora«. Dodatkem byl fantastický argument: »Dnes nemusí být v českém národě chudáků« /114/. V Purgešově ulici zůstal tábor až do svého zrušení v červenci 1946.

109/ K 15. červnu dosahoval počet strážných v tomto táboře devatenácti

110/ Hlášení, 5. 7. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

111/ Úřední záznam, 16. 2. 1949. In: SOkAP, ONVH, i. č. 760

112/ Deník příjmů a vydání internačního tábora. In: SOkAP, ONVH, i. č. 2006

113/ Další opatření v řešení německé otázky. In: Nový směr, č. 10, 20. 7. 1945, s. 2

114/ Obyvatelé baráků a Nerudovy ulice do pohraničí? In: Nový směr, č. 18, 14. 9. 1945, s. 2.

INTERNOVANÍ

Za iniciátora zřízení internačního tábora se sám označil knihkupec a druhý náměstek MNV Vladimír Bouda, jenž situaci zrodu popsal takto: »Zajištění Němců bylo provedeno brzy po obsazení města ruským vojskem. Zajištěni byli všichni Němci, Češi, kteří přistoupili k Němcům aneb s Němci úzce spolupracovali. Pro vedení internačního tábora neměli jsme vůbec žádných instrukcí nebo nařízení. Do služeb internačního tábora přihlásili se až na malé výjimky vesměs osoby prošlé německými koncentračními tábory a věznicemi« /115/.

O tom, jak zatýkání skutečně probíhalo, si můžeme udělat představu např. ze vzpomínky Franze Schneidera: »8. května 1945 jsem byl na ulici zatčen českou stráží a odveden k soudu, po jedné hodině jsem byl odveden přes náměstí k radnici, kde na mě Češi plivali, a pak jsem byl odveden do tábora« /116/.

Němci, kteří mohli být tajnými službami využiti jako informační zdroje, byli zatýkáni přímo příslušníky Rudé armády či NKVD: »Dne 8. května 1945 odpoledne v 16 hodin byl jsem zajištěn ve svém bytě ruskými orgány, těmito předveden do hotelu Moravia v Hranicích. Po provedeném výslechu nemělo ruské NKVD na mně žádného zájmu a předali mne dne 10. května zpět místní SNB v Hranicích. Téhož dne odpoledne byl jsem spolu s jinými Němci předán do internačního tábora v Hranicích na Motošíně« /117/. V rozporu s Boudovým tvrzením však nebyli zatčeni zdaleka »všichni Němci«.

Na to, kdo z hranických Němců byl zatčen a kdo nikoliv, měla vliv řada okolností a náhod – jen těžko dnes můžeme vysvětlit fakt, že např. z rodiny stavitele ing. Aloise Jambora se v internačním táboře ocitla jeho žena Marie (roz. Janečková) /118/, zatímco sám ing. Jambor, který za okupace přijal německé občanství, zůstal na svobodě, kde 1. září 1945 intervenoval ve prospěch své ženy s tím, že on sám přihlásil děti a manželku k německé národnosti bez jejich vědomí. . .

U většiny případů není možné najít jiné důvody zatčení než německou národnost. Soudní spisy jsou k dispozici jen v těch případech, které došly k mimořádnému lidovému soudu, u drtivé většiny internovaných však důvod k trestnímu stíhání neexistoval, takže jediné písemnosti, které se zachovaly, jsou žádosti o propuštění z tábora, v nichž samozřejmě internovaní líčí jen to, že s nacistickým režimem neměli nic společného.

Tak před námi defilují desítky různých osudů s nejrůznějšími zápletkami a zvláštnostmi, jejich pravdivost ale posoudit nedokážeme. K těmto žádostem připojovala své zjištění místní SNB. Policejní poznatky se zhusta opírají jen o svědectví sousedů a o to, zda jmenovaný pobíral či nepobíral potravinové a ošatní příděly jako říšskoněmecký příslušník. Zjišťujeme, že v táborech se vedle rodilých Němců ocitli také konjunkturalisté českého původu, kteří za okupace přijali německou státní příslušnost dobrovolně, i ti, kteří se stali Němci jen shodou náhod či přímo pod nátlakem, ale také Češi, kteří s nacistickým režimem nějak spolupracovali, a přirozeně i lidé, kterým zrovna chtěl někdo uškodit, a „podezření z kolaborace“ pro to bylo vhodnou záminkou.

Hranický internační tábor se rychle plnil nejen místními Němci i „Němci“, ale také obyvateli okolních německých obcí. Např. Josef Klösel uvádí: »Dne 18. června 1945 byl jsem společně s ostatními příslušníky Lindavy dodán do internačního tábora, kde jsem do dnešního dne. Při zajištění bylo nám sděleno, že druhého dne se vrátíme« /119/. Situace těchto „venkovských Němců“ byla nezáviděníhodná, protože stereotyp „Němec-nepřítel“ se mohl nejsnáze uplatnit právě na lidech, které osobně neznal nikdo z těch, kteří o jejich osudu rozhodovali. Žádosti těchto obyvatel Potštátu, Bělotína, Boňkova a dalších obcí o propuštění z internačního tábora byly tedy zpočátku zamítány v podstatě paušálně.

115/ Protokol z výslechu V. Boudy[*1894, knihkupec], 5. 12. 1945. In: SOkAP, MNVH,

k. 39

116/ Svědectví F. Schneidera [N], 19. 3. 1947; překlad. In: BAB, OD, 2, 306

117/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39 –

Hotel Moravia, tj. dnešní internát Střední lesnické školyna ulici 1. máje

118/ Stejnojmenná dcera byla internována v Benešově v Čechách a syn Alois byl internován v Hranicích jako válečný zajatec

119/ Protokol z výslechu J. Klösla [N, *1888], 9. 7. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 91

POČET INTERNOVANÝCH

V archivech se zachoval přehled osob živených a osob nasazených do práce, ke každému dni existence tábora je uveden počet osob, což nám umožňuje udělat si jasnou představu o početních změnách v táboře /120/. Je ovšem otázkou, nakolik jsou tyto počty věrohodné, ne vždy se totiž shodují se zprávami z jiných zdrojů. Jistou vypovídací hodnotu ovšem bezesporu mají.

Celkový stav živených osob v Pracovním středisku v Hranicích od 19. května 1945 do 30. června 1946.

1945 1946

5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 1. 2. 3. 4. 5. 6.

1. 339 249 346 354 415 382 213 179 121 119 123 97 94

2. 337 247 349 352 414 381 213 182 122 120 120 96 89

3. 339 237 349 364 412 345 212 177 122 120 115 92 89

4. 341 227 344 366 411 326 211 170 121 115 114 92 90

5. 338 264 343 392 402 318 199 161 118 116 112 92 86

6. 349 269 344 385 402 301 199 161 120 119 110 92 79

7. 348 270 337 395 400 286 194 159 118 120 110 92 79

8. 355 270 333 395 396 263 194 159 118 119 111 96 78

9. 346 269 331 393 397 248 192 156 117 120 111 96 76

10. 327 268 324 397 394 246 192 155 117 120 113 96 76

11. 313 262 331 425 394 246 191 155 118 120 114 100 76

12. 297 265 327 431 392 250 194 152 122 121 112 100 77

13. 281 266 347 430 387 244 195 152 122 121 112 99 83

14. 282 319 346 427 387 244 189 152 121 120 110 99 64

15. 283 317 351 429 386 244 188 137 121 120 108 93 61

16. 276 319 350 428 390 242 188 137 120 120 108 92 61

17. 270 321 350 432 391 237 186 136 120 120 110 94 59

18. 268 321 348 435 395 237 184 136 119 120 111 95 57

19. 400 259 326 351 429 394 234 180 134 118 120 111 95 55

20. 355 266 324 349 429 393 234 179 134 119 120 111 95 54

21. 359 256 320 354 435 393 233 183 135 116 123 111 96 49

22. 361 256 320 354 429 390 224 179 134 118 122 111 100 27

23. 362 251 324 360 430 395 222 179 132 117 120 108 99 27

24. 359 270 328 352 427 400 220 179 133 117 120 109 97 28

25. 358 265 331 349 423 401 220 179 134 119 122 107 97 27

26. 365 262 331 347 423 400 218 179 131 119 119 106 97 25

27. 368 256 335 350 422 398 217 179 131 119 120 105 95 24

28. 373 251 335 351 420 395 218 180 129 120 121 103 94 23

29. 381 250 331 351 417 394 217 179 130 122 101 94 23

30. 369 251 331 353 417 397 216 177 128 122 97 94 23

31. 365 340 354 394 177 122 ? ?

Vidíme, že do začátku září 1945 počet živených osob kolísá mezi třemi a čtyřmi sty /121/, kulminuje v září číslem 435, v listopadu a prosinci prudce klesá a v první polovině roku 1946 internovaných zvolna ubývá. Tyto pohyby relativně odpovídají rozhodnutím hranického ONV: v září 1945 na základě výnosu ministerstva vnitra z 20. srpna vyšel oběžník, který konstatuje, že »je nepřípustné, aby byly zajišťovány osoby, jež samy se činů nedopustily a zhusta o nich ani nevěděly« /122/; dne 31. října nařizuje ONV okamžité propuštění všech osob přestárlých (= přes 60 let) a žen a dětí, mimo vedoucí příslušníky a funkcionáře NSDAP a osoby, které mají být souzeny mimořádným lidovým soudem /123/; na konci listopadu byl systém táborů podléhajících ONV Hranice reorganizován na základě směrnice ministerstva vnitra z 29. října 1945, takže tábor v Lipníku se stal Internačním střediskem a v Hranicích zůstalo Pracovní středisko (do 1. března 1946 přechodně Internační a pracovní středisko) /124/ – následkem toho byla do Lipníku přesunuta část internantů z Hranic /125/.

120/. Celkový stav živených osob v Prac. středisku od 1. 5. do 31. 12. 1945, 12. 6. 1946 & Celkový stav živených osob v Pracovním středisku od 1. 1. do 30. 6. 1946, nedatováno. In: SOkAP, ONVH, k. 1983. – Do počtu živených ale možná spadali také strážní; výkazy nepochybně uvádějí jen interní internanty; lidé, kteří byli trvale umístěni u zaměstnavatelů, zde vedeni nejsou

121/ Josef Závodný, pozdější správce tábora, však uvádí, že počet Němců na Motošíně se pohyboval mezi 400 až 700! – Vzpomínka J. Závodného, 8. 12. 1948, In: SOkAP, MNVH, k. 52, č. 29.122/ Oběžník, nedatováno. In: SOkAP, MNVH, k. 39. – Oběžník se výslovně týká jen manželek a dětí českých a slovenských udavačů, fašistů a kolaborantů, tedy nikoli Němců! – Už dříve: Al. Hlobil, Velitelství NBS žádá. In: Nový směr, č. 4, 7. 6. 1945, s. 2: »Propouštění Němců ze smíšených manželství (rakouských, polských aj. příslušníků, dětí do 21 let) děje se podle směrnic ZNV. Nikdo nebyl a nebude propuštěn následkem vstupu do některé polit. strany, nejde-li o Němce, který byl pro své protinacistické smýšlení stíhán.« Jenže řada lidí (včetně dětí) ze smíšených manželství pobývala v táboře ještě několik měsíců poté. . .

123/ Nařízení ONV, 31. 10. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39. – »Celkem bude propuštěno 56 přestárlých a 13 žen s 27 dětmi,« vypočítává na 2. schůzi rady ONV 30. 10. 1945 referent F. Musial. Tito lidé strávili v táboře čtyři až pět měsíců. . .

124/ Úřední záznam, 19. 2. 1949. In: SOkAP, ONVH, k. 623

125/ Svědectví F. Sandera [N; *1888, řídící učitel v Kunčicích], 16. 3. 1947; překlad. In: BAB, OD 2, 306: »U výslechu vyšlo najevo, že jsem vězněn na základě lživého a bezvýznamného udání. Přesto jsem zůstal ,politicky významný´ a 12. prosince 1945 jsem musel odejít s asi 80 muži do tábora v Lipníku n. B.«

SPRÁVA A ZAMĚSTNANCI TÁBORA

Internační tábory v Hranicích zřídil v květnu 1945 MNV Hranice, úředně je měl na starosti jeho I. náměstek Alois Hlobil, velitelem tábora I byl od začátku druhý náměstek MNV Vladimír Bouda, jeho výkonným zástupcem (správcem) byl pak od 16. května František Bögl /126/.

Na finanční machinace a násilnosti, ke kterým v táboře I docházelo, reagoval A. Hlobil 26. června 1945 tak, že jako velitel hranické Národní bezpečnostní stráže (což byl nový název pro četnictvo) ustanovil NBS »orgánem nad civilní správou v internačním táboře I«, její pravomocí měl být: »1) Dozor nad stráží civilní i vojenskou a určování hesel pro stráže. 2) S každým nově internovaným budiž sepsán protokol (nejlépe na předtištěný formulář), jakož i ke každému vyšetřování, jste jedině oprávněni Vy, a pokud toto vyšetřování shledá něco důležitého, čiňte o tom záznamy. 3) Za Vaší asistence budiž sepsány všechny odebrané věci internovaných. 4) Propouštění na propouštěcí příkazy (po šetření komise při NBS) budiž za Vaši asistence a Vámi rozhodnuto, co se má internovaným vrátiti a co zůstane zabaveno. 5) Po nálezu tábor. lékaře, uznáte-li za vhodné, jste oprávněni podati návrh na přemístění do nemocnice nebo jiného ošetření. [. . .] 6) Jste jedině Vy oprávněni trestati internované podle kázeňského řádu, který bude veřejně vyvěšen v budově táboru. Z řad civil. nebo voj. nemá nikdo práva trestati. 7) Kontrola Němců na pracovištích. 8) Jednou týdně výměna prádla, dodání potravy a dopisů za přísné Vaší kontroly.«

Civilní správě tábora byly ponechány tyto provomoci: »Dozor nad celým hospodářským vedením internačního tábora, evidence internovaných, otázky ubytování, uskladňování svršků internovaných, rozhodování při rozdělování intern. na práci, otázky personální a výplaty. Dozorčí orgány jakékoliv své rozhodnutí a zákroky jsou Vám povinny hlásiti, přihlížeti k Vašim radám« /127/.

Skutečný příchod policistů do tábora se odehrál až 8. června 1945 /128/. Dozorem bylo pověřeno šest četníků, v jejichž čele stál vrchní četnický strážmistr ve výslužbě Čeněk Dorotík, který se 1. srpna 1945 stal po Boudovi velitelem tábora /129/. Vedle toho dále fungovala civilní správa tábora složená ze tří až čtyř desítek strážných /130/, správce a jednoho hospodáře. Správcem byl stále F. Bögl, kterého 1. října 1945 vystřídal Josef Závodný, jenž funkci zastával až do likvidace tábora.

Ve stejné době, tedy v říjnu 1945, se správy všech táborů v okrese ujal hranický ONV /131/, zodpovědnou osobou byl potom bezpečnostní referent František Musial.

Civilní strážní byli výhradně muži, většinou mezi 30 a 40 lety. Několik z nich skutečně prošlo nacistickými koncentráky, ale rozhodně ne všichni – ze sedmi zbylých strážných, kteří v táboře pracovali ještě v červnu 1946 /132/, byl v koncentračním táboře za války vězněn jen jeden, jeden byl totálně nasazen v Říši, ostatní prožili okupaci jako dělníci v různých oborech.

Poněkud vyhraněněji je vnímal jeden z internovaných: »Strážní, víceméně výrostci, trávili dobu války v okolí Bečvy jako práce se štítící povaleči« /133/. Je ovšem možné, že svědek měl na mysli mladé příslušníky tzv. Národní stráže /134/, kteří v táboře působili jen v počátečním období a »v tuto dobu se velmi často střídali« /135/.

Nicméně v „absolvování“ německého koncentráku byla všeobecně spatřována skutečná kvalifikace vést internační tábor či rozhodovat o osudech místních Němců, takže zjišťujeme, že V. Bouda strávil v Dachau a Buchenwaldu takřka 4 roky a jeho zástupce F. Bögl byl také vězněn v koncentračním táboře. Jeho minulost byla ovšem pestřejší – byl 20krát soudně trestán, z toho 10krát v Protektorátu: 8krát pro přestupek tuláctví, jednou za krádež a jednou za zločin přípravy velezrady. Za poslední přečin byl odsouzen na dva a půl roku vězení, k čemuž referent Státního zastupitelství dodával: »což vzhledem k tíži tohoto trestného činu a vzhledem k jeho trestům jest velmi pozoruhodné« /136/.

126/ Tuto funkci před ním snad vykonával Antonín Siegl

127/ Rozhodnutí, 26. 6. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

128/ Podle jiných údajů k tomu došlo o dva dny později – 10. června.

129/ Není zcela jasné, kdyt ato „policejní mise“ skončila; někdy v listopadu 1945 převzal velení četař v záloze Josef Dolák. – Zápis z 5. schůze rady ONV , 22. 11. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23, i. č. 229

130/ Na konci srpna 1945 doporučuje referent ONV F. Musial »aby strážci tábora byli uniformováni a potřebná látka na stejnokroje zakoupena u firmy Gerzabek v Lipníku n. B.«, o tom, zda k používání uniforem skutečně došlo, chybějí informace

– Zápis z 8. schůze radyONV , 21. 8. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

131/ K přechodu táborových kompetencí na ONV ovšem docházelo v celé zemi. ONV byly orgány státu, zatímco MNV reprezentovaly samosprávu.

132/ Všichni byli zaměstnanci tábora už od května či června 1945, což ukazuje na „nízkou fluktuaci“ jádra strážných – Úřední životopisy strážných jsou uloženy v SOkAP, ONVH, k. 136

133/ Svědectví F. Sandera [N], 16. 3. 1947; překlad. In: BAB, OD 2, 306

134/ Tyto polooficiální ozbrojené formace jsou na většině území ČR většinou známy jako Revoluční gardy (občas se jim přezdívalo také „Rabovací gardy“). Jiným subjektem byla policie čili Národní bezpečnostní stráž, která se brzy přejmenovala na Sbor národní

bezpečnosti

135/ Protokol z výslechu J. Pavlase [*1915, hudebník], 17. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH,

k. 39

136/ Zpráva, 7. 8. 1945. In: ZAOO, SZO, k. dod. 78, sign. 2085/45. – Josef Závodný uvádí, že komunisté A. Čížek, A. Milián a F. Bögl byli odsouzeni za to, že si přišpendlili na kabát rudou hvězdu v době, kdy Německo podepsalo se Sovětským svazem Ribbentrop-Molotovův pakt (srpen 1939) – Je třeba uznat, že to byl heroický happening! – Viz též Václav Bednář, Druhá světová válka posuzovaná z Hranic. In: Sborník Státního okresního archivu Přerov, 9, 2001, s. 140 – 150.

PRÁCE INTERNOVANÝCH

Od počátku sloužil internační tábor především jako rezervoár pracovních sil. Jeho vedoucí J. Závodný později rekapituluje, jaké práce internovaní vykonávali: »Práce Němců: 80 až 120 osob do Teplic na uklizovací práce, tam chodili 4 měsíce. Most přes Bečvu, 36 Němců po celou dobu stavby. Odvoz kořistného něm. majetku od firmy Sommr na náměstí. Tam chodilo 40 až 50 Němců denně přes rok. Vozilo se toto zboží ze skladiště u severního nádraží. Chodili na různé práce v zemědělství. Odklizování trosek vyhozených mostů. Němci, kteří byli dříve ve formacích SS, SA, chodili pod dozorem strážných do lomů na Skalce. Za práci u ruské armády nedostával internační tábor nic, u ostatních zaměstnavatelů přišlo z počátku ženě 15, muži 20 Kčs denně za 1 pracovní sílu. Pak přišlo zvýšení ženě 30, muži 40 Kč. Po zřízení pracovního střediska byly platy určeny za hodinu: ženě 8,40, muži 9,60 až 11 Kčs« /137/.

V době „revolučního kvasu“ se samozřejmě mnozí Češi snažili nucené práce Němců maximálně využívat pro svůj osobní prospěch – na jedné straně to byli zaměstnavatelé, kteří usilovali minimalizovat své náklady, na druhé straně strážní, kteří mohli přidělování osob na práce ovlivňovat. »Dospělo to konečně tak daleko, že strážní slibovali u brány zájemcům pracovní síly do trvalého přikázání, brali za to předem odměny v cigaretách, husy a jiné poživatiny. Když ovšem postižená osoba pracovní sílu nedostala, poněvadž nedodržela předepsaný služební postup, bývalo z toho peklo. . .« /138/.

Když se později řešilo vyrovnání dluhů, které některým subjektům /139/ vznikly vůči ONV právě zaměstnáváním německých internantů, vešly do zachovaných písemností také informace o kvalitě jejich práce a argumenty, proč by se za nucené práce platit nemělo. Nejzajímavější se zdá dopis Tělocvičné jednoty Sokol: »Pracovní výkon přidělených německých příslušníků byl velmi malý, takže ani zdaleka neodpovídal náhradě za účtované práce. Přidělené osoby na práci byly většinou nemocné, vysílené s podprůměrným výkonem. Vzhledem k tomu, že veškeré způsobené škody, které jsme byli nuceni opraviti těmito pracovními silami, byly způsobeny Němci, že opravené hřiště slouží jedině sportovním účelům, k upevnění zdraví a tělesné zdatnosti naší mládeže a že Tělocvičná jednota SOKOL není spolkem výdělečným, prosíme, aby naší prosbě bylo vyhověno a poplatek nám prominut« /140/.

137/ Svědectví J. Závodného, 8. 12. 1948. In: SOkAP, MNVH, k. 52, č. 29 – O odměnách za práci je více v předcházející kapitole

138/ Svědectví F. Beinhauera [N], 30. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

139/ Zhruba 80 % subjektů zaměstnávajících Němce z internačního tábora bylo v soukromých rukou, 20 % připadalo na státní, zemské a veřejnoprávní subjekty – Sdělení ONV, 16. 5. 1947. In: SOkAP, ONVH, k. 623

140/ Dopis, 14. 2. 47. In: SOkAP, ONVH, k. 623; dluh činil 10.084,50 Kčs – Raději pozdě než nikdy je třeba upozornit, že dobové materiály citujeme nejen kvůli jejich informativní hodnotě, ale také kvůli tomu, jak se v nich o věcech pojednává. Způsob myšlení a strategie pisatelů většinou necháváme bez komentáře, jejich posouzení pak zůstává na čtenáři. Při čtení ovšem musíme vždy zkoumat kdo a z jakého důvodu vypovídá, co tím získává a co ztrácí – to přirozeně platí o všech citacích v této knížce. Dokonce i o autorském textu samotném!

HOSPODAŘENÍ TÁBORŮ

Po ekonomické stránce byly internační tábory všeobecně zdrojem mnoha problémů – počáteční chaos, mnohdy jistě záměrný, umožňoval (kromě přímého okrádání internovaných a nezákonných zisků za „zprostředkování“ jejich zaměstnávání) také různé machinace s výdaji a příjmy tábora.

V prvních týdnech zřejmě panoval ve všech třech hranických táborech naprostý zmatek. Tak to alespoň líčí jeden z internovaných, který byl později pověřen účetnictvím tábora I:

»Do kanceláře inter. tábora byl jsem povolán 17. května 1945, abych po odchodu p. Gavalčíka /141/ uvedl do pořádku účetnictví, které vedl. Záznamy, které byly k disposici, byly jednak neúplné, jednak nekontrolovatelné. Snažil jsem se tyto neuzavřené seznamy rekonstruovati, pokladní knihu uzavříti. Zjistil jsem tenkráte schodek, který v obnose K 4.012,20 byl později panem Gavalčíkem zaplacen. Hned tenkráte jsem tvrdil, že schodek resultuje jen ze zápisů mnou upravených a může býti daleko vyšší, neboť některé položky jsou odknihovány ve dvou různých pokladnách a dosahují značné výše. Urovnal jsem tenkráte také stravní hospodářství a zavedl nejnutnější seznamy, aby se pohyb zboží dostal do evidence.

Po skončení této práce byl jsem vzat do druhé kanceláře, kde tak zvanou hlavní pokladnu vedl p. F. Buben. Zde bylo hospodaření s penězi a příslušné záznamy ve stejně ubohém stavu. Dokladů vůbec nebylo. P. Buben byl k vedení této agendy úplně nezpůsobilý. Srovnal jsem jeho záznamy, odstranil některé nesrovnalosti a založil řádnou pokladní knihu. V zásadě však zůstává neprověřitelné, kolik tábor skutečně hodnot zabavil a vyplatil, neboť řádné doklady zásadně chybí. [. . .]

Po odchodu p. Bubna vedl jsem účetnictví úplně sám a postupně vybudoval jsem pro toto hospodaření řádný podklad. Poněvadž nebylo ani záznamů o počtu internovaných, jejich nationale neúplné, o odchodu na práci nebyla též evidence, založil jsem toto vše postupně a vedl jsem k účetnictví též stav, všechny změny, rozděloval na práci a vedl o tom přesné záznamy a založil kartotéku internovaných. Byla to práce denně do noci trvající.

Po likvidaci, resp. zrušení tábora II v hospodářské škole, přebíral jsem účetně i tento tábor. Po nahlédnutí do dokladů jsem shledal tak nemožný stav záznamů a dokladů, že jsem se rozhodl převzíti jen pokladní hotovost a ostatní hospodaření v tomto táboře přenechati bývalým vedoucím k odpovědnosti.

Po zrušení tábora III (útulek pro Němce) převzal jsem do ústřední evidence i tento tábor. Převzal jsem opět jen pokladní hotovost, neboť i zde nejsou příjmy docela jasné a připouští vyšší hodnotu. Účtovanou režii tohoto tábora per K 14.536,– jsem neproúčtoval, neboť jsem se domníval, že jako útulek pro Němce, jsou tito povinni živiti se sami ze svého« /142/.

První pokus o úřední prozkoumání hospodaření v táborech byl učiněn už v červenci 1945: »Br. Boh. Hajzner je zmocněn jako správce národního majetku učiniti všechny potřebné kroky k vyšetření poměrů v internačním táboře. Rozdával se tam majetek internovaných Němců, k čemuž správa tábora neměla práva« /143/. O výsledku kontroly nevíme nic.

Z téže doby se zachoval protokol z výslechu pokladního Františka Bubna, který naznačuje, že hospodářská kriminalita v souvislosti s internačním táborem byla zkoumána, ale opět nevíme s jakým výsledkem: »Dne 29. července 1945 řekl mně řezník Jan Synek z Hranic, že se po mně shání Fr. Bögel, abych odevzdal 4.012 Kč p. Gavalčíkovi (. . .) /144/ jinak že mne nechá zavřít pro manko, které jsem měl míti za mého působení v internačním táboře. Přiznávám, že jsem sice manko nějaké v začátcích vedení tábora měl, ale nezaviněné, poněvadž veškeré peněžní částky odebrané internovaným Němcům byly ukládány do lékárničky neuzamčené, poněvadž jsem neměl tehdy po ruce žádnou pokladničku, rsp. stolní zásuvku, která by se dala na klíč uzamknout. [. . .] Případ tento hlásím stanici NB z vlastního popudu a proto, aby Fr. Bögl případným udáním, resp. pomluvou mně neublížil na mé cti a pověsti« /145/.

V souvislosti s výnosem ministerstva vnitra z 17. listopadu 1945 o úhradě a účtování výdajů a příjmů v internačních, pracovních a sběrných střediscích, a zřejmě také v reakci na vyšetřování hranické „rozkradačské aféry“ z léta a podzimu 1945, došlo ve dnech 18. listopadu až 5. prosince k revizi hospodaření všech tří internačních táborů, kterou provedl vrchní účetní tajemník ONV František Bärtl. Ve své zprávě uvádí také úsměvnou podrobnost o hospodaření v táboře II:

»Ačkoliv na kancelářské potřeby bylo vyplaceno 271,70 K, vedl Rábl své účtování v roztrhaném školním sešitě (nadepsáno „Odebrané peníze a cenné věci?) a jeho pomocník a později velitel int. tábora II, partysán Josef Plch, ve starém školním sešitě (nadepsáno „Gedichte“).« O období do převzetí účetnictví F. Beinhauerem zpráva konstatuje: »V době, kdy účtování je vedeno ve všech třech táborech neschopnými silami a k tomu nedbale a povrchně, ačkoliv se jednalo o značný majetek jak na hotovosti, tak i v cennostech, vedl tábory MNV v Hranicích. Referentem pro tábor II a III byl Alois Hlobil a velitelem tábora I Vladimír Bouda a jeho zástupcem Bögel. Těmto funkcionářům muselo býti známo, jaké síly určili k odpovědným úkolům« /146/.

Nemáme žádné doklady o tom, že by následně byla ze zjištěných nedostatků „vyvozena zodpovědnost“ vůči provinilcům – Hlobil, Bouda i Bögl byli v té době šetřeni pro jiné majetkové přečiny, než špatně vedené účetnictví – pro okrádání internovaných.

Revizní správa potvrzuje, že F. Beinhauer uvedl účetnictví do pořádku. A Beinhauer sám k tomu dodává: »Bylo mi od počátku jasné, že zabavené hodnoty jsou nedotknutelný majetek a že tábor musí hospodařiti, aby se uživil. Organisoval jsem proto řádně placení pracovních úkonů a založil úplné, průkazné účetnictví, které mi umožnilo kdykoliv kontrolovati prosperitu po obchodním způsobu. Dostat tábor do aktiv bylo tím horší, že hned z počátku bylo na režii tábora ze zabavených hodnot spotřebováno K 85.000. Nabádal jsem stále k šetrnosti, neboť nebylo jasné, kdo by měl případný schodek hradit. Výsledek byl přece jen úspěšný. Hospodaření v táboře I jest aktivní. Po proúčtování režie táborů II a III vykazuje celkové hospodářství sice schodek K 22.007,20, který jest však plně vyvážen pohledávkami za poskytnuté pracovní síly ve výši cca 50.000 K, dluhů tábor nemá, takže hospodaření končí, přes veškeré potíže a nedostatky v počátcích a při zatížení jinými tábory, aktivem« /147/.

Když v červenci 1946 hospodaření Pracovního střediska skončilo, tvořil schodek stále ještě 21.929,85 Kčs /148/, zatímco hospodaření internačního tábora v Drahotuších skončilo ziskem (20 tisíc), stejně jako tomu bylo u tábora v Lipníku (401 tisíc). Kromě nezpůsobilosti správců v prvních týdnech existence táborů a kromě hospodářské kriminality se na špatném výsledku podílel také vysoký počet zaměstnanců /149/ a zřejmě také opakované stěhování tábora.

141/ Zpráva účetního tajemníka, 6. 12. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 331 říká, že Jan Gavalčík byl od 8. do 13. 5. 1945 vedoucím kuchyňské režie (po něm Albert Jedlička)

142/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 5. 12. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 331

– Upozorňujeme na Beinhauerovu „protiněmeckou“ rétoriku, viz jeho národnostní vývoj citovaný v kapitole druhé – Účetnictví internančního tábora je uloženo v SOkAP,

ONVH, i. č. 2006–2010

143/ Zápis z 1. schůze radyONV , 21. 7. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

144/ Zatímco »[. . .]« označuje místa vynechaná autorem knížky, vynechávka »(. . .)« je součástí dokumentu (který je výtahem z původního protokolu)

145/ Protokol z výslechu F. Bubna [*1907, grafik a malíř], 31. 7. 1945. In: SOkAP,

MNVH, k. 39

146/ Zpráva účetního tajemníka, 6. 12. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 331

147/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 5. 12. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 331

148/ Úřední záznam, 16. 2. 1949. In: SOkAP, ONVH, k. 623. – Upozorňujeme, že v archivech se dochovalo několik rozdílných účetních výsledků, které se sice shodují v tom, že hospodaření hranického internačního tábora bylo pasivní, ale v jednotlivých číslech se rozcházejí – Viz Sdělení ONV, 16. 5. 1947. In: SOkAP, ONVH, k. 623; Přehled příjmů a výdajů Pracovního střediska 1. 5.–31. 12. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 1983.

Vymáhání některých pohledávek po zaměstnavatelích internovaných Němců se protáhlo

přinejmenším do roku 1949

149/ Hospodaření v internačních, pracovních střediscích, 25. 3. 1946. In: SOkAP, ONVH, k. 623 uvádí, že strážní pobírali plat 2.500 K měsíčně.

ŽIVOT V LÁGRU

V následujících úryvcích o každodenním životě v internačním táboře pomineme krátce existující tábory II a III, o nichž se dochovalo jen minimum zpráv, které by nám situaci mohly nějak přiblížit. Většina našich informací pochází z výslechů internovaných, které se odehrály na podzim 1945, reflektují tedy situaci v době, kdy byl hlavní tábor umístěn v motošínské škole a v barácích u nádraží. Pro období první poloviny roku 1946, kdy tábor sídlil v Purgešově ulici, nám zprávy chybějí, je však pravděpodobné, že hygienické a sociální podmínky tu byly o něco příznivější, než na předchozích místech.

Pro první období existence tábora, které, jak uvidíme dále, bylo skutečnou hrůzovládou, je charakteristický zmatek a zvůle strážných.

»V internačním táboře jsem nebyl nikým převzat, pohyboval jsem se pouze od strážného ke strážnému a byly mně přitom postupně odebrány všechny věci, které jsem měl při sobě. Totéž, pokud jsem viděl, se dělo také s jinými internovanými. Odebrané věci, pokud nezmizely v kapsách tamějších strážných, byly házeny na jednu hromadu, aniž by se činily nějaké záznamy« /150/.

?Po příchodu na Motošín do školy byl jsem s jinými zařazen do světnice, kde byl jsem s jinými zařazen do světnice, kde jsme zůstali dva dny bez zaměstnání. Počínaje 10. květnem 1945 byli jsme zařazeni na práci, kterou jsme ráno nastoupili asi o půl šesté a ukončili v 17 nebo 18 hod. večer. [. . .] Po večeři byl vždy nástup a po nástupu rozchod. [. . .] Naše chůze po schodišti a chodbách byla pod dozorem stráže ozbrojené

býkovci, a proto musela být rychlá a bez debat« /151/.

Oficiální české zprávy naopak navozují dojem pořádku, přičemž ovšem nechtěně zdůrazňují zlovolná východiska celého pojetí fenoménu tábora a perzekucí: »Čeští příbuzní internovaných Němců se upozorňují, že není námitek proti tomu, aby si odebrali nezletilé děti zajištěných, zavážou-li se, že z nich vychovají dobré Čechy [!] a prokáží-li se, že sami jsou politicky spolehliví. Stávají se v poslední době případy, že příbuzní internovaných, kteří jsou pracovně někde zasazeni [!], zásobují je potravinami a jinými v táboře zakázanými věcmi. Každý případ, který bude zjištěn, bude mít v zápětí za následek, že tito „samaritáni“ budou dáni do tábora. Správa tábora nenamítá ničeho proti tomu, aby dvakrát týdně mohli internovaní obdržeti od příbuzných dovolené potraviny a případně i prádlo. Toto jest odevzdati v kanceláři tábora. Upozorňuje se naléhavě, že je nepřípustné jakékoliv shromažďování osob poblíže tábora« /152/.

Část internovaných byla později dána zaměstnavatelům do trvalého přikázání, takže pracovali i přespávali mimo tábor. – Např. v listopadu 1945 vrací policie L. Niederleho a J. Grögera do internačního tábora, protože »bylo zjištěno, že klempíř Bureš povoluje svým německým zaměstnancům od soboty do pondělka pravidelné vzdálení se do svých domovů, o čemž jim vydává potvrzení soukromé osoby, což podle dosavadních směrnic není přípustné a žádoucí. [. . .] Jest zde důvodné podezření, že pravidelného volného pohybu zneužívají Němci ke schůzkám a jiným nekalým účelům, zvláště k přenášení různé šeptané propagandy mezi českým krajem a německým pohraničím, kteréžto mezi Němci koluje dosti« /153/.

150/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

151/ Protokol z výslechu V. Fromma [N; *1888, obchodník železem], nedatováno. In:

SOkAP, MNVH, k. 39

152/ Upozornění příbuzným internovaných Němců. In: Nový směr, č. 3, 1. 6. 1945, s. 2

153/ Dopis SNB Potštát, 25. 11. 1945. In: SOkA Přerov, ONV Hranice, k. 92, spis 401

MAJETEK

Stručně je potřeba zmínit také zabavování peněz a cenností, ke kterému v táborech docházelo. Jednalo se jen o jednu část majetkové perzekuce Němců po válce, která ovšem byla, stejně jako oficiální konfiskace movitého i nemovitého majetku podle dekretu č. 108 z 25. října 1945, poznamenána řadou českých /154/ krádeží i loupeží.

Oficiální dokumenty tvrdí, že ke 31. prosinci 1945 bylo v účetnictví tábora evidováno 62.654 říšských marek (RM) s udáním jmen lidí, kterým byly peníze zabaveny a 17.878 RM bez udání jmen, celkem 80.532 RM. Z toho bylo při odchodu z tábora vráceno 11.035 RM155. Jiný pramen udává zabavenou hotovost ve výši 780.821 korun (K), přičemž konstatuje, že 259.863 K bylo internantům při propuštění vráceno /156/. Množství ukradených peněz přirozeně žádný pramen neuvádí, policejní vyšetřování se v této věci omezilo na několik málo drobností /157/ a i to nakonec skončilo pro provinilce bez následků – jak uvidíme později. Výpovědi internovaných ovšem vyvolávají dojem, že skutečný rozsah rozkrádání byl velký: »Bylo toto praktikováno tak, že kterýkoliv strážný, kterému právě internovaný přišel do ruky, tohoto v pravém slova smyslu obral a do kanceláře byly odevzdávány věci méněcenné. [. . .] Byl propuštěn pan Seidl. Peníze jsem mu vrátil a tu se zjistilo, že se ztratily a také nenašly zlaté pánské kapesní hodinky. Když byl propuštěn cukrář Prochaska, (. . .) žádal též vrácení K 7.000,–. Já však v záznamech nic neměl a pátral jsem ihned po tom, kdo jej do internace přebíral. Vypátral jsem Zdenka Satánka. Před kriminální policií se doznal, že si peníze přivlastnil, a ještě téže noci uhradil K 4.700,– (. . .) Před takovými trapnými případy jsem stál nesčíslně mnohokráte, u Němců /158/ jsem si však pomáhal tím, že jsem vždy prohlásil, že cenné předměty jsou propadlé ve prospěch státu a o uvolnění peněz že je nutno žádati u MNV« /159/ – »Z odebraných věcí internovaným pravidelně věci hodnotné, jako zlato a šperky, se ztrácely, a když jsme zbytek dávali do sáčků uložených v kanceláři, byly tyto ještě i v noci vykrádány. Hlásil jsem to výkonnému tábora F. Böglovi a od té doby jsem musel kancelář sám zamykati a klíč držeti u sebe. Od té doby byl příchod internovaných řádně registrován a zabavené věci zapsány« /160/ – »Podotýkám, že seznamy o přebírání věcí od osob internovaných jsem zavedl já osobně. Před tím nebyly o tom činěny žádné záznamy a pokud mohu uvésti, byly odebrané věci naházeny na jedné kupě« /161/.

154/ Tuto šovinistickou formulaci, v níž je pochybné jednání spojováno s národností, vkládám do textu záměrně. Je neoddělitelnou součástí dobové rétoriky na obou stranách

155/ Vyúčtování zabavených peněz Němcům, nedatováno. In: SOkAP, ONVH, k. 1983

156/ Hospodaření v int. a prac. střediscích, 25. 3. 1946. In: SOkAP, ONVH, k. 623

157/ Alespoň pokud je nám známo. – Následující výpověď F. Beinhauera zmiňuje přítomnost kriminální policie v jednom z případů. Není vyloučeno, že tato asistence byla častější, pravděpodobně se však obešla bez trestních následků pro zloděje.

158/ Z toho s největší pravděpodobností plyne, že jmenovaní Seidl i Procházka byli zatčeni nikoli jako Němci, ale jako „zrádci“ či „kolaboranti“, a když vyšetřování jejich vinu nepotvrdilo, byli později propuštěni

159/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

160/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

161/ Protokol z výslechu J. Závodného [*1907, stolařský mistr], 26. 11. 1945. In: SOkAP,

MNVH, k. 39

STRAVA

Strava v táboře zpočátku neodpovídala ani restriktivním potravinovým přídělům určujícím všem Němcům stejné dávky, jaké nacistický režim přiděloval Židům. – »Všude si vařili Němci sami pod českým dohledem. Ze začátku se vařilo ze zásob, jež si Němci přinesli sebou z domu. To bylo krátkou dobu. Později se vařilo z normálního přídělu. Z počátku se nedostávalo maso, ale později bylo i maso,« /162/ shrnuje po letech velitel tábora, mnohem méně chlácholivá tvrzení nacházíme ve výpovědích internantů: »Bez jakýchkoliv záznamů bylo vybráno do klobouku jako příspěvek na stravu asi 160.000 K a o pohybu zboží záznamů vůbec nebylo. Ač příděly potravin tenkráte na hromadné odběrní poukazy byly více než dostačující, nařídil p. Bouda jako velitel tábora absurdní krácení dávek a strava v této době byla úplně nedostačující a někdy nepoživatelná. Varoval jsem Jedličku před takovýmto vyvařováním, on však musel bezpodmínečně poslechnouti rozkazu Boudy. Na příkaz Boudy byly z balíků internovaným vyjmuty všechny potraviny mimo chleba a tyto poživatiny odnášeny mimo tábor. Lékař se proti tomu ohražoval a poukazoval na to, že při takovéto stravě vznikne epidemie z hladu se všemi neblahými následky« /163/.

Jak strava konkrétně vypadala? »Byla to ráno jedna naběračka černé neslazené kávy a kousek chleba, zaměstnaní mimo tábor dostávali po příchodu ze zaměstnání oběd a večeři najednou, což bylo vždy večer.«164 Policejní zpráva z podzimu 1945 říká, že v prvních týdnech existence tábora »stravování bylo ráno jedna sběračka černé neslazené kávy a kousek chleba, jedna dvacetina dvoukilového bochníku, oběd nemaštěná polévka ze sušené zeleniny a v tom nějaký brambor. Večer ta samá polévka. Kam se poděl přidělený cukr, mouka a omastek, nikdo neví« /165/.

Že situace nebyla o mnoho lepší ani v době, kdy se správy tábora chopil ONV a internační tábor se přestěhoval k nádraží, svědčí inspekční zpráva z 22. srpna 1945: »Chléb je chutný. Zelenina je podávána po většině v suchém stavu, je však ztuchlá, nahořklá a bylo by záhodno ji zničit jako nepoživatelnou. Mají podle nynějších předpisů internovaní nárok na maso?« /166/ Otazník na konci věty je výmluvný.

162/ Vzpomínka J. Závodného, 8. 12. 1948, In: SOkAP, MNVH, k. 52, č. 29

163/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 23. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

164/ Protokol z výslechu V. Fromma [N], nedatováno. In: SOkAP, MNVH, k. 39

165/ Zpráva pro ONVH, koncept, nedatováno. In: SOkAP, MNVH, k. 39

166/ Zpráva o prohlídce, 22. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 283

HYGIENICKÉ SITUACE

Přirozeně i hygienické podmínky byly v táborech zoufalé. – »4. června 1945 jsem byl vzat do internačního tábora v Hranicích. Byla to německá měšťanská škola, ve které byly 2 třídy uvolněny pro ubytování. Spali jsme jen na dřevěných pilinách bez dek asi po 80 mužích v jedné místnosti. Ženy byly ubytovány ve třetí třídě a v tělocvičně. Místnosti byly po večerce uzamčeny a kdo potřeboval v noci vykonat tělesnou potřebu, musel klepat na dveře – jednou, dvakrát, také třikrát, než strážní, často s nadávkami, dveře otevřeli« /167/.

Otázkou je, zda tuto vzpomínku můžeme vztáhnout na celou dobu existence tábora v motošínské škole, nebo v pozdějších týdnech byli internovaní umístěni i v dalších místnostech. Každopádně v lednu 1946 požadoval MNV od ONV nájem ve výši 1.540 Kč měsíčně za používání celé budovy o jedenácti místnostech s příslušenstvím /168/.

Podmínky, ve kterých internovaní zpočátku žili, dokresluje také fakt, že »na nádvoří školy na Motošíně si strážní zřídili střelnici pro střelbu z pušek na ostro, což bylo krajně nebezpečné. (. . .) Výsledek neopatrného zacházení se zbraněmi se však dostavil sám: jedna česká úřednice zastřelena /169/, jeden strážný se při prohlídce tábora ruským velitelem střelil do nohy, na strážnici byl postřelen jiný strážný do ruky /170/ a je do smrti mrzák« /171/.

O hygienických poměrech po přesunu tábora ke kasárnám dělostřeleckého pluku jsme obsáhle informováni ze Zprávy o prohlídce ze srpna 1945: »Tábor je umístěn u severního nádraží a skládá se ze 6 baráků, z nichž 5 je dřevěných, 1 kombinovaný: polovina z cihel, druhá část opatřena stahovacími roletami, v této části je kuchyň. Barák při vstupní bráně slouží za správní budovu a je v ní umístěna také lékařská ordinace sloužící jako obydlí lékaře /172/. Dále jsou v něm umístěny dva pokoje o 4 lůžkách pro nemocné. Podle sdělení pana správce tábora jest tam internovaných 344 osob – z toho stavu je právě v nemocnici v Hranicích 7 osob, z nichž jedna na břišní tyfus. Další baráky slouží k ubytování internovaných. Jsou to bývalé stáje, podlah není (hliněné), internovaní spí na dřevěných kavalcích většinou o jedné etáži. Kavalce mají slamníky, zhlavce /173/ a deku. V barácích jsou jídelní stoly. Jídelní příbor má každý svůj, jsou majetkem tábora. Vodovod je městský, voda nezávadná. Osvětlení elektrické. V jednom baráku jsou umístěny umývárny pro muže a ženy, mají deset kohoutků, dřevěný žlab s odpadem. Závady resp. nedostatky: Ve správní budově nutno opatřit záchod i žumpu ventilací. Pro ošetřovnu obvazový materiál, leukoplast, dva irigátory, ostoskop /174/. Nutná jest aspoň jedna místnost pro isolaci resp. pro pozorování. Potřebné jsou koupelny. Kuchyň vyhovuje technicky i hygienicky. [. . .] Pro tábor chybí asi 100 dek a přikrývek. Odpadovou vodu z umývárny nutno desinfikovati (čisticí opatření) před odtokem do potoka vzdáleného asi 300 m /175/. V té věci zapotřebí souhlasného jednání a opatření s voj. správou budov v sousedství internačního tábora. V táboře je velké hnojiště, jež je semeništěm hmyzu a musí býti rychle odstraněno. V zvláštních odděleních jsou umístěny přestárlé ženy a muži. Zvláštní oddělení pro ženy je těsné pro 26 žen v něm umístěných, z nichž některé jsou slepé, jiné trpí různými obrnami, jiné jsou značně marantické /176/ – v této věci by bylo potřebí rozhodnutí o eventuelním umístění u příbuzných. Také otázka dětí – kojenců do 1 roku a starších do 14 roků, je ožehavým problémem tábora. Záchod je společný v dřevěném baráčku. Je rozdělen na 4 komůrky, 4 pro muže a 4 pro ženy, nepostačuje, mají-li se ráno všichni před nástupem do práce vystřídati. Nemá žumpy a vod. odtok skoro vrativodem – podél plotu tábora, nutno zapojiti po desinfikaci na odpadovou rouru z umývárny. V táboře není otopných těles. Ubytování při blížící se zimě stává se

za těchto poměrů problematické« /177/.

Rada hranického ONV po seznámení se zprávou pověřila referenta Fr. Musiala nalezením vhodného objektu pro tábor a zvláštního objektu pro přestárlé internanty /178/. O tomto hledání se ze zápisů rady ONV dozvídáme:

4. září 1945 – »Usneseno přestárlé Němce nebo matky s malými dětmi umisťovati na požádání u rodin« /179/.

16. října 1945 – »Zdůrazněna opětovně naléhavost přemístiti internační tábor do baráků v Hranicích. V souvislosti s tím poukázal předseda, že v internačním táboře je 11měsíční dítě, jehož matka byla odvedena k soudu. Usneseno dáti dítě do rodiny Ing. Watzlavika

v Hranicích« /180/.

30. října 1945 – »Bezpečnostní referent F. Musial sdělil, že pracovní tábor bude umístěn v Czeikově cihelně. Do starých baráků v Hranicích budou přemístěni přestárlí, pokud je nebude možno umístiti u příbuzných« /181/.

6. listopadu 1945 – »Bezpečnostní referent podal zprávu o likvidaci internačního tábora a sdělil, že přestárlí propuštění Němci budou ubytováni u příbuzných, po případě u majetkově silných německých rodin« /182/.

13. listopadu 1945 – »Usneseno: 1) učiniti dotaz u ZNV v Brně, možno-li Němce, které není možno umístiti u příbuzných a známých, přemístiti do baráků zemského kamenolomu v Olšovci; [. . .] 3) přestěhovati Němce z tábora, pro případ, že je nebude možno umístiti v Olšovci, do některé německé obce (Slavkov neb Boňkov)« /183/.

22. listopadu 1945 – »Bezpečnostní referent Musial sdělil výsledek jednání u ZNV v Brně stran ubytování Němců v Olšovci. K návrhu referenta usneseno, aby přestárlí Němci a děti byly umístěny v obci Boňkově« /184/

Zachované dokumenty neumožňují zjistit, zda byli přestárlí Němci skutečně umístěni na čas v Boňkově, ovšem ani to, zda se celý tábor nakrátko přesunul do Czeikeho/Čejkovy cihelny. Pravděpodobnější však je, že objekt cihelny byl nakonec rovnou určen pro Sběrné středisko k plánovanému odsunu a tábor se od nádraží přestěhoval přímo do baráků v Purgešově ulici.

O hygienické situaci a stavebních dispozicích těchto baráků nemáme žádné informace, lze jen předpokládat, že byly pro zimní období přeci jen vhodnější, než nevytápěné baráky u nádraží. . .

167/ Svědectví F. Schneidera [N], 19. 3. 1947; překlad. In: BAB, OD, 2, 306

168/ Dopis A. Dohnala, 15. 1. 1946. In: SOkAP, MNVH, k. 25. – Věc se vyřešila až v únoru 1949, kdy MN V navrhl, že nebude uplatňovat náhradu za používání budov a ONV zase nebude požadovat dlužnou částku za propůjčené německé pracovní síly. – Dopis M. Seniuka, 16. 2. 1949. In: SOkAP, ONVH, k. 623

169/ 28. 6. 1945 byla v budově Hospodářské školy dozorcem Jaroslavem Samkem nešťastnou náhodou zastřelena osmnáctiletá Anna Kovářová, »zaměstnaná při evidenci Němců na městském úřadě«. – Politováníhodné neštěstí. In: Nový směr, č. 8, 4. 8.

1945, s. 3; též Hlášení NBS, 2. 7. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 180

170/ 24. srpna 1945 byl strážný Alois Macek nešťastnou náhodou postřelen některým ze svých kolegů. – Životopis A. Macka, 12. 6. 1946. In: SOkAP, MNVH, k. 136

171/ Protokol z výslechu F. Beinhauera [N], 24. 11. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 39

172/ Tj. Němce

173/ Tj. polštáře

174/ Irigátor slouží k výplachům, otoskopem (ostoskopem) se nahlíží do ucha

175/ Tj. potoka Ludina

176/ Tj. podvyživené

177/ Zpráva o prohlídce, 22. 8. 1945. In: SOkAP, MNVH, k. 283

178/ Zápis z 9. schůze radyONV , 23. 8. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

179/ Zápis z 11. schůze radyONV , 4. 9. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

180/ Zápis z 18. schůze radyONV , 16. 10. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

181/ Zápis ze 2. schůze radyONV , 30. 10. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

182/ Zápis ze 3. schůze radyONV , 6. 11. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

183/ Zápis ze 4. schůze radyONV , 13. 11. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

184/ Zápis z 5. schůze radyONV , 22. 11. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 23

ZDRAVOTNÍ PÉČE

Pokud jde o zdravotní stav internovaných, mnohé napovídají již citované dokumenty. Pro dokreslení ještě text ze srpna 1945, jehož autorem je zdravotní rada hranické nemocnice: »Sdělujeme, že nadále je přípustno ošetřování internovaných v hranické nemocnici jen po dobu nezbytné potřeby nemocniční léčby. K případnému doléčení budou pacienti odkazováni zpět do tábora. Tuberkulosa vyžaduje jen výjimečně nemocničního ošetřování a přijetí je vyhraženo rozhodnutí přednosty interního oddělení. V táboře jest tuberkulosou stižené od ostatních odděliti ve zvláštní místnosti, po případě společně s přestárlými. Je naprosto vyloučeno, aby lékař tábora, sám internovaný, navštěvoval pacienty z tábora v nemocnici, protože je v nemocnici o nemocné dokonale postaráno v mezích lidskosti a kontrola jiná než úřední není přípustná« /185/.

Oním táborovým lékařem byl MUDr. Bruno Thavon, vojenský lékař umístěný nejprve ve vojenském zajateckém táboře, odkud byl 25. května 1945 přidělen do internačního tábora: »Byly mně dány směrnice, jak mám postupovat a při posuzování pracovní schopnosti resp. neschopnosti k práci postupovat velmi přísně. Osobně zodpovědným mne Bögel činil hlavně při těžších případech nemocných, které potřebovaly nemoc. ošetření a do nemocnice měly býti odeslány jen na jeho souhlas, později se souhlasem MNV. (. . .) Inventář, pokud jde o léky a lékařské potřeby, pozůstával jen z toho nejnutnějšího. Při mém převzetí funkce lékaře nebyla dosud v táboře na Motošíně ošetřovna, byla tam pouze ordinace, takže nebylo žádných pacientů upoutaných na lůžko. Podle záznamů, které mně byly předány po dřívějším lékaři tábora dr. Heidru, nacházelo se zde celkem asi 10 nemocných, kteří byli určeni k lehčím pracím« /186/

185/ Dopis, 28. 8. 1945. In: SOkA Přerov, ONV Hranice, k. 283

186/ Protokol z výslechu B. Thavona [N; *1914, vojenský lékař], 24. 11. 1945. In:

SOkAP, MNVH, k. 39

LIKVIDACE STŘEDISKA

Než budeme pokračovat v podrobnějším líčení života v táboře, zmiňme se o jeho oficiálním konci. – V prvních měsících roku 1946 se počet internovaných v Pracovním středisku pohyboval kolem 120, v červnu však rychle klesal – internovaní začali být propouštěni domů, aby se připravili na odsun. Ke 20. červnu 1946 už počet internantů dosahoval jen čísla 54 = 17 mužů, 32 žen a 5 dětí mezi 14 – 18 lety /187/, 30. června jich bylo jen 23. Ke 31. červenci 1946 bylo Pracovní středisko zrušeno.

19. srpna 1946 byla za přítomnosti velitele J. Závodného a praporčíka Aloise Procházky ze ZNV Brno provedena předběžná likvidace Pracovního střediska – pokladní hotovost (2.466,10 Kč) a vymáhání pohledávek (83.907,70 Kč) bylo předáno ONV, inventář pak Sběrnému středisku. Jediným zaměstnancem střediska zůstal J. Závodný, který byl určen pro jeho konečnou likvidaci, do jejího uskutečnění měl vypomáhat ve Sběrném středisku /188/. Definitivně bylo Pracovní středisko (internační tábor) zlikvidováno 11. září 1946.

187/ Stav Pracovního střediska, 20. 6. 1945. In: SOkAP, ONVH, k. 323

188/ Zpráva o předběžné likvidaci. In: SOkAP, ONVH, k. 1983

(pokračování)

Zpátky