Leden 2006

O tom, proč je župan a ne župa

Luboš Palata

Chvíli se jim zkoušelo říkat „předseda vyššího územně správního celku“, ale dnes už jim nikdo jinak než „župan“ neřekne. A ty vyšší celky jsou prostě „kraje“. Podle logiky věci by to měly být „župy“, ale to ani na dnešním Slovensku neprojde.

Starý slovanský název župa byl historickým územním celkem, na které se už od středověku dělilo Uherské království, jehož součástí bylo Slovensko po minulých tisíc let. Župan byl královským správcem jednotlivých oblastí a župní města po staletí přirozenými metropolemi jednotlivých regionů. Na župy se dělil i „Slovenský štát“.

Když spolu po roce 1918 svedli Češi s Maďary válku o dnešní Slovensko, podařilo se Praze vytvořit hranice východní poloviny státu tak, aby byla ekonomicky i dopravně soběstačná a na svých hranicích měla pokud možno co nejvíce přirozených překážek. Maďaři, v té době v dnes jen málo pochopitelné nemilosti vítězných velmocí, prohráli v této válečně diplomatické dohře první světové války všechno, co mohli.

Župy byly novými hranicemi nemilosrdně roztrhány a rozděleny stejně jako území, na nichž mělo maďarské etnikum (tedy nikoli násilně maďarizovaní Slováci) jednoznačnou většinu. Historickým paradoxem je, že nové československo-maďarské hranice z velké části kopírovaly rozdělení Uher z doby vpádu Osmanské říše. Budapešti bylo určeno území, kde v sedmnáctém a osmnáctém století vládli osmanští pašové. Praha si ponechala Habsburky uhájené Horní Uhry, včetně uherského korunovačního města habsburských císařů Pressburg (dnes Bratislava).

Mnohé přirozené kraje byly rozetnuty v půli. Příkladem, který se dostal až do Evropské komise, je Tokaj na východě dnešního Slovenska a Maďarska. Jeho větší část zůstala v Maďarsku a menší na Slovensku. V obou se pěstuje a vyrábí světoznámé tokajské víno. Maďarsko si na něj v rámci unie chtělo dělat monopolní nárok. Slovensku v té chvíli přišlo vhod, že historicky vinice za hranicí bylo možné prohlásit za součást přirozeného tokajského regionu. Dohody o tokajském nakonec bylo dosaženo. I proto, že šlo nakonec o dohodu Maďarů (slovenských) s Maďary (maďarskými), protože je neodsunuli, zůstal Tokaj, byť rozdělený hranicemi, „maďarským“ územím.

Župy v historických Uhrách byly velikostí něčím mezi okresem a krajem. Proto když se po roce 1990 řešilo jak změnit komunistické kraje na přirozenější samosprávné útvary, nebylo možné dějiny zcela kopírovat. Při stanování hranic nových „žup“ však primát hrálo nakonec jediné měřítko. Aby nevznikl žádný kraj, v němž by slovenští Maďaři měli šanci získat v samosprávných volbách nad Slováky většinu.

A tak bylo Slovensko pokrájeno po délce a jih, stále ještě téměř kompaktně obývaný Maďary, rozkouskován. V Nitranském kraji však přesto před čtyřmi roky byla Strana maďarské koalice nejsilnější. Ve volbách, které skončily v sobotu druhým kolem volby županů, už ne. Spojily se proti ní doslova všechny „slovenské“ strany. A maďarský kandidát na župana s poukazem na nacionalistické vášně před druhým kolem odstoupil z voleb. Co si o tom myslí voliči, ukázala účast v „nejmaďarštějším“ městě Slovenska Dunajské Stredě. Volit tam v sobotu (10. 12. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) přišlo pět procent voličů. O moc víc Slováků tam nežije.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)