Leden 2006

Zakažme Sudeťákům vařit bramboračku!

Luboš Palata

Jižně od Mnichova je město Nový Jablonec, tedy přeloženo do češtiny. Není krásné, v těch hubených padesátých letech, kdy byla většina domů postavena, nebyla Spolková republika ještě zemí hospodářského zázraku. Nový Jablonec založili čeští Němci, vyhnaní a odsunutí Čechy z Jizerských hor a při vzpomínce na své ztracené domovy ho pojmenovali tak, jak ho pojmenovali.

Do Bavorska, svého nového domova, odešli téměř bez ničeho. Mnoho z nich přišlo nejen o byty, domy, hospodářství a firmy, ale Češi považovali za nutné je mnohdy zbavit i osobních cenností. To, co jim ale žádná zvůle vzít nemohla, byla jejich pracovitost, znalosti a výjimečná zručnost. Za hospodářský zázrak dvacátých let ostatně vděčila první republika do značné míry právě Němcům z českého pohraničí, jejichž lehký průmysl byl tehdy tahounem exportně orientované ekonomiky.

Vyhnání a odsun pro český národ po válce znamenaly morální i finanční satisfakci. Ale ztráta tří milionů vzdělaných, zručných a podnikavých spoluobčanů byla ranou, z níž se české země nevzpamatovaly dodnes.

Jak cennou hodnotou čeští a moravští Němci byli, se může přesvědčit každý, kdo přejede hranice do Bavorska. Tuto dříve zemědělskou zemi proměnili naši Němci v průmyslové srdce Spolkové republiky a bavorští politici to nikdy neopomenou zdůraznit. Podobným příspěvkem byli němečtí moravští vinaři v Rakousku, které dokázali pozdvihnout mezi evropskou špičku v oboru.

Tak jako v Horních a Dolních Rakousích bylo vyhnanci navázáno na tradici moravských vín, tak v Bavorsku pokračovali naši Němci ve výrobě "českého skla", "jablonecké bižuterie", "karlovarského porcelánu", "becherovky", "olomouckých syrečků", nepřestali vařit "české knedlíky", "bramboračku", "svíčkovou" a hrát "českou dechovku" a tancovat polku ani vařit a pít "plzeňské" pivo.

Malá muzea, která jsou téměř v každém městě a vesnici, kde se usídlil větší počet vyhnanců, mají vitríny, v nichž může český návštěvník, který se tam zatoulá, vidět věci důvěrně známé ze své domoviny. Hrnky, skleničky, textil, dřevěné hračky...

Landsmanšaft a oplatky

Před několika lety zorganizoval tehdejší šéf českého centra v Mnichově a průkopník navazování přetržené dějinné nitě mezi Čechy a českými Němci Jan Šícha výstavu o kuchyni našich bývalých krajanů. Ta se stala hitem jak v Mnichově, tak v Ústí nad Labem, kam se přemístila. Šícha si dovolil na tu dobu věc naprosto nevídanou, spolupořadatelem výstavy bylo Sudetoněmecké krajanské sdružení, jak zní nepejorativní název landsmanšaftu.

Kdybychom se oprostili od pochybných snah některých jednotlivců o vrácení majetku a přehlédli nepříjemnou věc, že nevelkou část krajanského sdružení tvoří lidé, kteří se zcela neoprostili od sympatií k henleinovcům a zášti k Čechům, dokázali bychom vnímat landsmanšaft jinak než dosud.

Tedy nikoli jako symbol nějaké hrozby, ale jako sdružení, které po šedesát let příkladně opatruje společné dědictví české kultury, myšleno přinejmenším ve smyslu geografickém. Současný hloupý boj českých nacionalistických poslanců typu Jany Bobošíkové o unií chráněné označení pro "naše karlovarské oplatky" může vyústit k pozitivnímu závěru. Přestože i já jsem pořád rozzloben na šéfa Krajanského sdružení Bernda Posselta, že spolu s dalšími poslanci bavorských křesťanských sociálů hlasoval proti vstupu České republiky do Evropské unie, v tomto případě mu musím dát za pravdu.

Karlovarské oplatky, porcelán, jablonecká bižuterie, české sklo, ale i Mattoni, becherovka jsou stejně jako Mahlerovy symfonie, Stifterovy knihy o Šumavě, auta značky Porsche, Liberecká zoologická zahrada, Karlova univerzita nebo bramborová polévka společným národním dědictvím Čechů a českých Němců.

Ano, střetli jsme se spolu o vládu nad českými zeměmi. V tomto do zločinných konců a tragédie došlém souboji jsme se ale my Češi stali nakonec vítězi. Vítězům, má-li být jejich vítězství trvalé, přísluší velkorysost. Německo je možná velké, ale tady nejde o to být vstřícný k Berlínu, ale k několika stům tisícům lidí, kteří jsou, ať chceme, nebo nechceme, našimi námi poraženými, vyhnanými a odsunutými "krajany".

Vytvořme fond

Neberme našim Němcům také jejich karlovarské oplatky a olomoucké syrečky. Spíše se snažme jim pomoci udržet naše společné dědictví. Třeba vytvořením fondu na podporu krajanského života českých Němců. Do něho bychom mohli dát část peněz, které jsme utržili za prodej "jejich" Mattoni Italům, becherovky Francouzům a Karlových Varů Rusům. Sudetoněmečtí výrobci karlovarských oplatek a českého skla pak také rádi přispějí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)