Leden 2006

Turci znovu útočí

Jaroslav Pašmik

„Pozorujete krajinu?“ ptá se v Orient-expresu těsně před Istanbulem továrník Meyer. „Právě si říkám, jak je to krásné. Úroda sklizena, políčka řádně obdělána, je to hospodářství! Inu, Turecko,“ odpovídá inspektor Trachta. Po této replice ve známém kusu Divadla Járy Cimrmana následovala pravidelně salva smíchu. Ten teď ale mnoha Evropanům, Čechy nevyjímaje, tuhne na rtech.

Češi, kteří podle různých anket a petic vehementně odmítají členství Turecka v Evropské unii, dávají Cimrmanům v podstatě za pravdu. Je to hrozná země. Kulturně, ekonomicky a nakonec i geograficky stojí úplně jinde než my. Představuje cizí, exotický, ale každopádně nebezpečný Orient. Dobrý je pouze kebab, koření, vodní dýmka, levný textil a možná ještě dovolená na tamních plážích, jak alespoň tvrdí reklamy. Ale jaká je realita? Co o dnešních Turcích a Turecku vlastně víme? Turků tady na rozdíl třeba od Německa žije minimum, jejich současní spisovatelé se do češtiny vůbec nepřekládají, nějaké odborné studie také nejsou k dostání, a třeba tureckých filmů se tady promítá jako šafránu. Názor si tedy vytváříme na základě starých předsudků, vatikánských encyklik, Cimrmanů a Mozartova Únosu ze serailu. Než tedy vyslovíme soud nad budoucností této země, pojďme se přesvědčit na vlastní oči, jak to tam opravdu vypadá.

Raději si přesedněte

Člověk, který se ocitne v Istanbulu po nějakých dvou a půl hodinách letu z Prahy, očekává v tomto „cizím Orientu“ instinktivně kulturní šok. Ten, zdá se, přichází téměř okamžitě. Z istanbulského letiště se do zhruba třicet minut vzdáleného centra cestuje metrem. Nasedáme tedy do prázdného vagonu. Z nástupiště k nám po chvíli přichází mladý muž, cosi turecky říká a trochu přitom gestikuluje. Proboha, chce nás snad hned okrást? Nabízí drogy? Nebo je to tajný policajt? Jen se usmíváme a jinak nereagujeme. Pro jistotu si však přitáhneme zavazadlo. Muž po chvíli marného snažení odchází. A za okamžik se ukazuje, co nám chtěl vlastně říci: vlak jede do depa, musíme vystoupit a přejít na druhou stranu nástupiště. Dál už cesta pokračuje klidněji. Projíždíme periferií a vagony se postupně plní lidmi, kteří kupodivu nevypadají o moc méně „evropsky“ než třeba obyvatelé Ostravy. Občas sice nastoupí nějaká žena v muslimském šátku, ale vedle ní se postaví jiná v lodičkách a krátké sukni, někdy přisedne starší muslim s plnovousem a v kaftanu, vedle něj je však deset jiných mužů v oblecích nebo kožených bundách.

Přestože je už hodina před půlnocí, v ulicích více než jedenáctimilionového města je stále neuvěřitelně husto. Začíná sezóna granátových jablek a pouliční prodavači jich mají na svých vozících doslova hory. Podchody připomínají malá tržiště narvaná nejrůznějším zbožím. Je evidentní, že obchodníci se tady daleko více vymykají regulacím a státní kontrole, než je obvyklé u nás. Otevřeno však mají i některé kamenné obchody a jejich sortiment i účtenky se moc neliší od obdobných podniků v Praze nebo Brně. Co je však v Istanbulu úplně jiné než v jiných evropských městech, to je atmosféra. Věže minaretů a hlasy muezzinů mu dodávají orientální ráz, který nezměnilo ani osmdesát let sekulárních reforem. Ale teď už do hotelu, ať máme energii na zítřejší setkání s Turky.

Zhřešil proti Atatürkovi

Cesta na schůzku poblíž obrovského istanbulského náměstí Taksím vede přes záliv Zlatý roh. Trochu nejistě naskakujeme do autobusu městské hromadné dopravy a vytahujeme drobné. Ale ty řidič nechce. „Bilet,“ dožaduje se. Lístek nemáme, ale nezdá se, že by to byl nějaký problém. Na jedné z příštích zastávek stačí vystoupit a dojít do blízké trafiky. Autobus na nás čeká.

Ordinace doktora Ümita Sahina je prostá: vyšetřovací lůžko, stůl s počítačem a u okna pár křesel. Nachází se za rohem od Taksímu hned vedle Aya Triada, řeckého pravoslavného kostela Nejsvětější Trojice. Nenápadná budova patří turecké Nadaci lidských práv, jejímž zaměstnancem doktor Sahin je. „Tady léčíme lidi po mučení. Přicházejí sem většinou bývalí vězni, ale také zbití účastníci různých demonstrací. Bohužel máme pořád dost práce,“ vysvětluje Sahin. Mučení a špatné zacházení s provinilci je v Turecku dlouhodobý problém, provádí jej zvláště policie a speciální jednotky ve svých vyšetřovacích centrech. Je to jedna z vážných a dobře známých překážek vstupu země do EU. Loni Nadace ošetřila ve svých centrech celkem 918 lidí, z toho 337 uvádělo, že bylo mučeno.

I když čísla vypadají hrozivě, podle Sahina se situace za posledních pět let díky snaze Turecka připojit se k Evropské unii výrazně zlepšila. „Změna přišla s novými zákony. Nejenže byl zrušen trest smrti (2002), ale policie nyní může zadržovat podezřelé bez obvinění jen tři dny. Dříve to bylo třicet dní nebo alespoň týden. Příležitostí k mučení bylo tedy více,“ říká lékař. Dnes mají ke všem zadržovaným, alespoň teoreticky, přístup právníci, takže skrývání extrémního mučení, jako jsou třeba elektrické šoky nebo bití po chodidlech, by mělo být obtížnější. Klesl také celkový počet zadržovaných, zvláště pro různé „politické přečiny“. Ještě v roce 1999 stačilo, aby tehdejší ministr zahraničí Ismael Cem navrhl povolení televizního vysílání v kurdštině, jazyku největší turecké minority, a už měl na krku policii a podezření ze separatismu. Primátora jednoho z největších kurdských měst Dyiarbakiru ve stejné době rovnou na několik dní zavřeli, protože se sešel s evropskými politiky a diskutoval s nimi kurdskou otázku. S vazbou má koneckonců zkušenosti také nynější premiér Tayyip Erdogan. Na politickém mítinku před osmi lety recitoval jako představitel islamistické strany verše tureckého básníka a sociologa ze začátku minulého století Ziyi Gökalpiho: „Mešity jsou naše kasárna, chrámy naše helmy, minarety bajonety, a věřící naši vojáci.“ O dva roky později si za toto „podněcování náboženské nenávisti“ odseděl čtyři měsíce natvrdo. Nedávno ovšem v rozhovoru pro německý list Der Tagesspiegel ministerský předseda řekl, že v Turecku „není žádné mučení“, protože si to sám před nástupem do úřadu ověřil.

Na doporučení EU přijala Erdoganova vláda strategii „nulové tolerance“ vůči mučení, ale podle doktora Sahina – a také poslední hodnotící zprávy Evropské komise ze začátku listopadu – jsou Turci od neexistence týrání ještě daleko. Mučení, nerespektování svobodné individuality a zneužívání práva je v tamní společnosti bohužel těžce zakořeněno a nelze čekat, že se situace změní krátce po přijetí nového trestního řádu. Staří policisté kladou odpor, reformy zůstávají často jen na papíře a jejich aplikace v praxi chybí. „Nevšiml jsem si, že by na základě tvrdších zákonů byli postihováni policisté podezřelí z týrání, o jejich nadřízených ani nemluvím,“ říká Sahin. „V právním řádu jsou navíc stále paragrafy, které dovolují perzekvovat nevinné lidi na základě jejich politického smýšlení. A někteří soudci se toho snaží využít.“ V tureckém právním řádu stále platí například zákon číslo 5816 o „zločinech spáchaných proti Atatürkovi“, na jehož základě byl ještě loni odsouzen novinář Hasan Albayrak, protože napsal článek o tom, že otec vlasti nebyl pohřben s řádnými náboženskými obřady. Jak novinář sám později přiznal, nebyla to pravda. Na místě by jistě byla omluva, trest patnácti měsíců ale posouvá Turecko opravdu někam mimo současnou západní civilizaci.

V kruhu náhončích

Restaurace Dubb zabírá na starobylém Sultanah - metu snad tu nejlepší polohu. Z její terasy je znamenitý výhled na Chrám boží moudrosti Hagia Sofia, starý bezmála tisíc pět set let. Dnes vypadá samozřejmě jinak než v době svého vzniku, kdy byl největším křesťanským svatostánkem na světě. Jeho minarety připomínají, že po dobytí Konstantinopole (1453), jak se Istanbulu dříve říkalo, jej nechal nový turecký vládce Mehmed Dobyvatel přestavět na mešitu. Dneska ale Hagia Sofia slouží světským účelům. Před sedmdesáti lety ji totiž v rámci sekularizace země prohlásil už zmíněný zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Paša zvaný Atatürk (Otec Turků) za muzeum.

Kolem restaurace Dubb se motají náhončí snažící se ulovit nějakého hosta. Jedním z nich je Ismail, čtyřicetiletý Kurd, jenž přišel do Istanbulu před pěti lety z jihovýchodu země. Vcelku ochotně souhlasí s rozhovorem o své domovině. Je ostatně teprve poledne a klienti mu začnou přicházet nejdřív za hodinu. Usedáme ke stolu na zahrádce, okolo nás se téměř okamžitě srocují další náhončí z okolních podniků a natahují uši. „Od té doby, co se Turecko dere do Unie, se pro nás věci hodně změnily. Já si ještě pamatuji, že jsme se tady v ulicích báli zpívat kurdsky. Teď vedle v obchodě prodávají hudbu v naší řeči. Ale ještě to není úplně dobré. Nesmíme mít například vlastní školy, jenom kurzy,“ komentuje Ismail situaci kurdské menšiny. Nechtěl by tedy do Iráku, kde mají Kurdové rozsáhlou autonomii? „Ne, já chci do Evropy, i když iráckému Kurdistánu držím palce,“ kroutí hlavou Ismail. „A já do Evropy nechci,“ mísí se do hovoru vedle stojící Hasim. „EU stejně chce jenom využívat naši armádu proti jiným zemím. Silné Turecko se jí nelíbí, proto by nás nejraději rozdělila. Tak jako Jugoslávii. Nechápu, proč bychom nakonec nemohli zůstat svými pány. Nebo se spojit s Ruskem a jinými východními zeměmi a vytvořit ,Velký Kavkaz‘.“ K Hasimovi se zezadu přitočí jiný náhončí, vylije mu za krk sklenici vody a dodá: „Má prázdnou hlavu, nevšímejte si ho.“ Kolem stolu panuje veselí, nakonec se směje i Hasim. Je relativně teplo, takže košile našemu „euroskeptikovi“ za chvíli uschne. O prázdnotu či plnost jeho hlavy přitom ani tak nejde: Hasim je prostě celkem typický stoupenec zdejších nacionalistů a čtenář jejich listu Cumburiet. „Během jednání vznese Evropská unie mnoho dalších podmínek,“ napsali tam nedávno v jednom ze svých komentářů k evropské cestě Turecka. „Plánu rozdělit zemi na kousky, jak se stalo silou v bývalé Jugoslávii a jak se nyní děje v okupovaném Iráku, tak bude v Turecku dosaženo civilisty bez jediného výstřelu.“

Setkání s Miss Turecko

Před další schůzkou máme pár hodin času na to, abychom se podívali do nové galerie Istanbul Modern, která leží v úchvatném místě na pobřeží Bosporu. Jak se ukazuje, je to skvost, který můžeme istanbulským milovníkům současného výtvarného umění jenom závidět.

Kavárna, do níž míříme z Istanbul Modern, je na vyhlášené ulici Istiklal, která patří k těm nejrušnějším místům v Evropě. Každý den jí projdou dva miliony lidí všech společenských vrstev. Je to první pěší zóna ve městě, sídlo význačných bank a konzulátů, obchodů a kaváren, ráj kapsářů i tajných policistů. Místní ulici pro její eleganci přezdívají Miss Turecko. U malého stolku už nás čekají Laden Yurttagülerová a Alper Akyüz, dva mladí lidé, kteří pracují v Centru pro rozvoj a výzkum nevládních organizací při istanbulské univerzitě Bilgi. Působí otevřeně a přátelsky, jejich angličtina je perfektní. Debata začíná zeširoka, Laden je nespokojená s tureckým volebním systémem, kde je hranice vstupu do parlamentu 10 %. „Znamená to, že polovina hlasů není vůbec reprezentovaná v parlamentu,“ stěžuje si. Pak se přes mizernou reprezentaci žen v tureckém parlamentu (pouze 4 procenta) dostáváme k ekonomice. „Lidé si neuvědomují, jak se naše země pod vlivem EU změní,“ říká Laden, podle níž to budou mít pod evropským tlakem zvláště těžké malé firmy a živnostníci, kteří „zatím nejsou připraveni plnit vysoké evropské standardy. Zemědělství se bude muset redukovat. Zatím tam pracuje 17 milionů mladých lidí. Co nahradí jejich pracovní místa?“ ptá se dramaticky Laden. Své místo v debatě má také strach, který si dobře pamatujeme i z Česka. „Evropská unie nám vezme tradiční chléb připravovaný v pecích na dřevěné uhlí. Je to prý nehygienické,“ míní Laden. Také některé místní zvyky jsou podle ní v nebezpečí. Například k svátku ramadán, kdy muslimové nesmí řadu dní od východu do západu slunce jíst, odjakživa patří bubeníci procházející v noci ulicemi a připomínající rytmickým bubnováním věřícím, že by se měli v noci najíst, aby vydrželi přes den normálně pracovat. „I bubeníka nám teď Evropská unie vezme, aby nerušil předepsaný noční klid,“ rozhořčuje se Laden.

Tyto turecké předsudky připomínají různé pověry, které o EU a jejím „zničujícím diktátu“ panovaly ještě před pár lety v Česku (například pohádka o zániku tvarůžků či guláše). Signalizují však něco důležitého: začátek široké a živé debaty o výhodách a rizicích členství v evropském klubu, která se rozvíjí napříč společností. Nikdo z EU samozřejmě nebude Turkům přikazovat, kdy mají chodit spát a jak dodržovat noční klid. A pokud „nehygienicky“ vyráběný chleba tvoří důležitou součást tradiční turecké kuchyně, je možné jednat o výjimce.

Hlavní ovšem je, že do přístupové debaty zasahuje v Turecku stále víc a víc občanů, občanských sdružení a jiných nevládních organizací. „Různé spolky nyní otevřeně kritizují vládu a vnášejí do veřejné debaty témata od lidských práv a životního prostředí až po postavení současného umění ve společnosti. Pomalu se rodí občanská společnost, což bylo ještě před deseti lety těžko představitelné,“ říká Laden.

Bude to D-Day

Istanbul pojme více než patnáct procent obyvatel Turecka (další pětina jich žije v jiných velkoměstech), najdeme tam lidi ze všech koutů země a s nimi také všechny hlavní názorové proudy. Relativní blahobyt tohoto regionu má ovšem protipól na chudém východě, kam člověk musí cestovat autobusem více než čtyřiadvacet hodin. O těchto extrémech platí to, co píše ve své nové knize New Turkey dlouholetý zpravodaj BBC v Turecku Chris Morris: „Existuje moderní Turecko, země sociální mobility, letovisek a nočních klubů, koncertů, galerií a raketově rostoucí ekonomiky. Ale je tady také Turecko kmenových společenství, kde rovnost mezi pohlavími je mýtus, kde jsou ženy zabíjeny členy vlastní rodiny, když se na muže podívají nevhodným způsobem, kde jsou chudoba a negramotnost zakořeněnými problémy.“ Mezi těmito extrémy ovšem, jak dodává Morris, existuje vzrůstající střední třída, která si umí utáhnout opasky a zůstává neuvěřitelně vitální. Jsou to lidé nespoléhající se pouze na uzavřenou soběstačnost. Otevírají se, tvoří si kontakty s vnějším světem, stávají se základem občanské společnosti, která postupně prosazuje dodržování lidských práv, ochranu životního prostředí, bojuje proti korupci, věnuje se umění a politice. Tím je Turecko mnohem dál než většina jeho sousedů, a jak nakonec uznala i většina evropských politiků, má potenciál přiblížit se standardům Evropské unie, i když to může trvat ještě třeba deset, patnáct nebo i dvacet let.

Zůstává tady samozřejmě možnost, že země na cestě do Evropy neuspěje. Co ji čeká pak? Pro odpověď jsme si došli na Istanbulskou univerzitu. „Už samotný proces přistupování je pozitivní. Ale pokud neuspějeme, může to mít negativní následky,“ říká profesorka mezinárodních vztahů Özlem Terziová. „Skeptici a nacionalisté budou mít pravdu a v následných volbách dostanou více moci. Ale já nejsem skeptická. Turecko se změní! Věřím, že i naše očekávání se nakonec naplní podobně jako v jiných zemích EU.“ Bylo by skutečně velkým neštěstím, kdyby Turecko nakonec neuspělo. Na jeho zdaru samozřejmě záleží také Evropské unii. Už proto, že „modernizovaná islámská země založená na společných hodnotách s Evropou by byla pro Evropu skoro jako D-Day ve válce proti teroru“, jak ještě coby německý ministr zahraničí prohlásil Joschka Fischer v jednom interview pro BBC.

Turecká cesta do EU

Modernizaci země zahájil Kemal Atatürk v roce 1923. Přibližování k institucionalizované Evropě začalo v roce 1959 podáním přihlášky Turecka do Evropského hospodářského společenství. EHS navázalo s Tureckem vztahy o čtyři roky později a dohodlo se s ním na postupném zavedení celní unie. V 70. letech se upravovaly různé tarify a kvóty, ale v roce 1980 došlo po vojenském puči k zastavení jednání. Po novém zavedení demokracie o tři roky později se obnovily i vzájemné vztahy. V roce 1987 si Turecko podalo žádost o plné členství. Evropská komise sice začátkem devadesátých let shledala zemi způsobilou k členství, ale hlubší analýzu přihlášky odložila na dobu, až se objeví „vhodnější podmínky“ (patrně narážela na napjaté vztahy s Irákem). Obchod mezi Tureckem a EU ovšem kvetl a v roce 1995 byla konečně ustavena celní unie.

Průlom přišel až za čtyři roky na summitu v Helsinkách, kde bylo Turecko oficiálně přijato jako kandidátská země. Tím byly v zemi odstartovány klíčové, zvláště právní reformy, Turecko má národní plán pro přijímání evropské legislativy. V prosinci minulého roku pak obdrželo závazné datum zahájení přístupových rozhovorů. Jak bylo zdůrazněno, Turecko musí přesvědčit EU, že jeho politické reformy jsou nezvratné a že jsou plně zavedeny do praxe, zvláště dodržování základních svobod a lidských práv. EU otevřela přístupová jednání s Istanbulem letos 3. října. Očekává se, že rozhovory budou tvrdé a budou trvat minimálně deset let.

Kdo chce dovnitř a kdo moc ne

Na vstupu do EU mají v Turecku největší zájem vlastníci velkých korporací (73 % pro) následovaní politiky (72 %), bankéři a finanční komunitou (67 %). Vstup podporují také dvě třetiny studentů. Menší nadšení už projevují dělníci, armáda a státní úředníci. Na samotném konci škály stojí majitelé malých a středních podniků (35 %), farmáři a rolníci (30 %).

Je jasné, že na vstup do EU se těší hlavně ta část turecké veřejnosti, která je na něj lépe připravena a která z něj bude nejvíc těžit, tedy společenské elity. Velkým korporacím a finančním institucím přinese jistější investice a vynutitelnost práva. Studenti se budou moci volněji pohybovat a jezdit na různé stáže. Vliv Unie by měl také urychlit změnu v učebním systému od rigidního biflování k rozvoji tvořivosti a kritického myšlení. Politici vidí za vstupem země do EU nejen stoupající prestiž země (a tím i svou vlastní), ale logicky také možnost ovlivňovat daleko větší politické pole. Dělníci touží po evropských sociálních jistotách a nízké nezaměstnanosti, u státních úředníků se ale podpora láme. Budou muset ubrat na aroganci, omezit korupci a více sloužit. Není tedy divu, že se snaží přibližování k EU spíše brzdit. Přináší jim navíc hodně práce.

Skutečné problémy nastanou malým a středním podnikům a také živnostníkům. Zpřísňování hygienických předpisů a nejrůznějších norem si vyžádá vyšší náklady, které si ne každý z nich bude moci dovolit. Navíc se zvýší tlak na šedou, takzvanou „kufříkovou ekonomiku“. Pašování zboží, pokoutní prodej všeho možného a stavby načerno by měly být obtížnější. EU proto tlačí na Turecko, aby zprůhlednilo a zjednodušilo pravidla podnikání a snížilo vysoké daně. Obě tyto věci totiž posouvají malé a střední podnikatele do ilegality.

Nejméně rozvinutou oblastí tureckého hospodářství je zemědělství, kde se často pojí negramotnost s ještě středověkými pracovními metodami. Pro tuto oblast bude přistoupení k EU znamenat skutečnou revoluci. Pracuje v něm celá třetina populace, ale na HDP se podle loňské studie OECD podílí jen z 12 %. Jinými slovy, zemědělců je v Turecku podobně jako v Polsku příliš mnoho a příliš neefektivních. Země si nemůže dovolit donekonečna je dotovat a vykupovat od nich plodiny za regulované ceny. Turecko již reformu začalo tím, že místo dotací na produkci přispívá zemědělcům na jejich platy. Pokud se chtějí mít lépe, nezbývá než se vrhnout do boje s konkurencí a zaměřit se více na export.

Samostatnou kapitolou je postoj armády. Bývala dlouho šedou eminencí ve státě a vzhledem k častým vyjádřením generálů k nejrůznějším problémům v médiích se zdá, že si jistý nadstandardní vliv udržela i dnes. Od druhé světové války uskutečnila armáda v Turecku čtyři převraty. Bezpečnostní rada státu v čele s generály měla až donedávna (do roku 2000) vládní politiky doslova pod palcem. Stačilo pár kroků špatným směrem (odchylka od sekulárního nacionalismu nebo požadavek na menšinová práva Kurdů), a šli.

Armáda se po smrti Kemala Atatürka v roce 1938 stala garantem tureckého sekularismu, nacionalismu, silné role státu a jeho směřování k typu moderní západní společnosti. Bohužel po druhé světové válce, když se Evropa od nacionalismu a silného státu odklonila směrem ke zdůraznění lidských práv, demokracie a ochrany menšin, zapomněly turecké armádní elity přehodit výhybku a trvaly na předválečném statu quo: silném autoritářském státu, který pohrdá individuem, drtí menšiny (především Kurdy a Araby, Arméni byli vyvražděni nebo vyhnáni ještě za ottomanské říše) a v podstatě nepřipouští skutečnou demokracii. Veškeré „narušitele“ včetně politiků a umělců urputně stíhá, nepohodlné politické strany zakazuje jako na běžícím páse.

Poměrně slabá podpora EU ze strany armády (jen 46 %) tedy ukazuje, že se tato instituce s novým směřováním země nevyrovnává lehce. Za zvětšujícími se právy Kurdů cítí nebezpečí separatismu. Je znepokojena úspěchem Erdoganovy islamistické strany ve volbách, protože se bojí náboženského fundamentalismu. Její staří generálové se ještě nezbavili autoritářských reflexů a bojí se skutečné demokracie. Není tedy náhoda, že vliv armády zůstává spolu s mučením vážnou překážkou v přístupu Turecka k EU. A Evropská komise to také vyjádřila v čerstvé hodnotící zprávě.

Co Turci nejvíc očekávají od vstupu do EU?

1. Ekonomický růst, snížení inflace a nezaměstnanosti.

2. Snížení korupce, zlepšení kvality demokracie a větší účast lidí na vládě.

3. Volný pohyb po EU.

4. Vyšší prestiž Turecka v mezinárodní komunitě.

Čeho se Turci v souvislost se vstupem do EU nejvíc bojí?

1. Budou Evropany odmítnuti, odsunuti nebo se jim nakonec EU nějak vyhne.

2. EU je nějak obelstí a zbaví suverenity (spojeno se vzpomínkami na potupnou smlouvu s vítěznými mocnostmi po 1. světové válce v roce 1920, která udělala tečku za ottomanskou říší a vedla k okupaci velké části Turecka).

3. Co se týče náboženství, Turkům není jasné, jestli Evropa náhodou není jen „křesťanský klub“.

4. Rizika rozpadu národní jednoty.

5. Eroze morálních hodnot.

(Respekt, www.respekt.cz)