Leden 2006

Návrat totality nehrozí

Jiří Pehe

Komunismus skončil a už se nevrátí. Čím dříve si tuto skutečnost uvědomí všichni ti, kteří dnes—16 let po pádu bývalého režimu—proti komunismu zuřivě bojují (mnozí o to více nyní, oč méně bojovali během komunistické éry), tím dříve budeme mít v Česku standardní demokracii.

Komunismus, tak jak ho praktikovaly komunistické strany v různých zemích, byl neplodnou odnoží industriální civilizace 20. století a uchytil se jen ve velmi specifických historických situacích velké hospodářské a společenské nestability. Byl úzce vázán na vzestup společností masové výroby a mohl do jisté míry ekonomicky soutěžit se společnostmi demokratickými, dokud základ hospodářství tvořily velké industriální projekty.

Komunismus přežíval, dokud vládnoucí elity mohly kontrolovat toky informací a pohyb lidí. Totalitní spojení ekonomické, politické a ideologické kontroly v rukou jedné mocenské skupiny vyžadovalo značnou míru centralizace. Ta není možná, jestliže lidé mají přístup k diverzifikovaným zdrojům informací.

Na konci 60. let se Západ začal posunovat k novému typu společnosti, kterou Daniel Bell popsal jako společnost postindustriální a filozofové jako postmodernu. Sociologové mluví o nástupu post-tradičních společností risku, které jsou mnohem méně ukotveny v tradičních sociálních stratifikacích i vazbách, než byly společnosti tradiční.

Pro komunismus byl v tomto kontextu zničující především postupný přechod od ekonomiky, v níž většina lidí fungovala jako bezduchá kolečka ve velkém stroji, k ekonomice vyžadující individuální tvořivost a výměnu informací. Západní podniky a postupně i celá hospodářství začaly fungovat mnohem více jako sítě, než jako hierarchické systémy. Toto vše se odehrávalo a dodnes odehrává ve stále více akcelerujícím procesu technologické a ekonomické globalizace.

Komunistické režimy se postupně octly v neřešitelném dilematu. Když chtěly i nadále ekonomicky soutěžit se Západem, musely dát prostor individuální tvořivosti, toku informací a decentralizaci, což je vážně ohrožovalo. „Alternativou“ byla naprostá izolace, tak jak to učinila například Severní Korea nebo Kuba. V režimech, jejichž tradice byly vesměs západní, nakonec vcelku logicky zvítězila opatrná „modernizace“, která ovšem vyústila v růst politického pluralismu a následný pád komunistických režimů.

Vše toto je nutné si připomínat především proto, že hysterie, která u nás panuje ohledně možného návratů komunistů k moci, je částečně působena tím, že naši novodobí antikomunisté většinou jen málo rozumí tomu, co umožnilo fungování komunismu jako systému a co přivodilo jeho pád. Morální rozhořčení nad sílícím vlivem strany, jejíž předchůdkyně byla zločineckou organizací, je pochopitelné. Ale strašení návratem komunismu je, řečeno lidově, „mimo mísu“.

V tomto bodě má pravdu nejen premiér Jiří Paroubek, ale i prezident Václav Klaus, který tvrdí, že nebezpečí pro svobodu a demokracii má dnes jiné kořeny. S Klausem lze polemizovat, pokud jde o jeho definici nových nebezpečí (europeismus, multikulturalismus, NGOismus, humanrightismus), ale pravdu má v tom, že zatímco intelektuálové a politici, ještě stále traumatizovaní komunistickou minulostí naší země, straší návratem komunistů k moci, skutečná nebezpečí pro naší svobodu číhají úplně jinde. I kdysi „internacionalistická“ komunistická strana je dnes ideologicky jen směsí pravicového a levicového extremismu. Může nanejvýš kalit politické vody demokracie, ale její ideje mají jen mizivý mobilizační účinek.

Žijeme prostě už v jiném světě, než byl ten, který umožnil vzestup komunismu coby utopické vize naprosté rovnosti a odumírání státu. Státní komunismus skončil stejně tak, jako kdysi skončila éra absolutistických monarchií. Bojovat s komunisty má morální smysl podobný tomu, jaký měl ještě ve 20. století v USA boj s jižanskými konfederalisty a Ku-klux-klanem. Mít komunistické extrémisty ve vládě by bylo nechutné. Strašit ale návratem totality pod vedením komunistů má dnes asi stejný smysl, jako strašit v Americe návratem otrokářství.

(www.pehe.cz)