Leden 2006

V Prusích mezi Slovany

Jiří Peňás

Sovětské Sudety. Tak by se dala s velkou nadsázkou nazvat Kaliningradská oblast. Původní, tedy německé obyvatelstvo bylo na jaře 1945 vyhnáno, či spíše uprchlo před Rudou armádou. Nikdy předtím toto území nebylo ruské a Rusové na něm nikdy nežili. Naopak, právě tam leželo jádro historického Pruska, odtud vzešla jeho sláva, velikost a vlastně i pád.

Polští celníci sice neoplývají žádnou zvláštní zdvořilostí a jsou spíše slovansky ležérní, ale odbavení je u nich rychlé a bezproblémové. Na ruské straně zachmuřené a arogantní zjevy pod obrovskými placatými vojenskými čepicemi, kdysi se jim říkalo "elpíčka". Tady přestává legrace. Světaznalý kolega fotograf nás napomíná, ať se chováme nanejvýš nenápadně. Vyplňujeme jednu bumážku, pak ještě další, nakonec jich bylo sedm. Každou předáváme jinému celníkovi.

Pak, sláva, konečně vjíždíme do fádní rovinaté krajiny bývalých východních Prus: do Kaliningradské oblasti Ruské federace. V tom údivem otevíráme ústa. Po levé straně silnice, v opačném směru do Polska, stojí nekonečná řada osobních aut. Projíždíme proti ní a odhadujeme: dva, tři, čtyři kilometry?! Fronta se nehýbe, nedovedeme si představit, jak se budeme vracet. Uklidňujeme se, že je pátek odpoledne a snad ti lidé odjíždějí na víkend. Ale proč jsou zde k vidění skoro samé polské značky? V sobotu třeba bude volněji, utěšujeme se nadějí, která se však nazítří ukáže jako marná.

Moloděc a Kant

Město Königsberg, česky Královec, nyní Kaliningrad, patřilo k nejvýstavnějším, stylově nejelegantnějším a kulturně nejvyspělejším centrům Německa. Ještě v 18. a 19. století mohl Königsberg velkolepostí směle konkurovat Berlínu, hospodářsky se vyrovnal jiným baltským přístavním centrům: Lübecku, Gdaňsku, Rize. Byla tam slavná univerzita, v níž rozvíjel své stejně tak komplikované jako fascinující myšlení jeden z největších evropských filozofů, Immanuel Kant, věrný obyvatel Königsbergu. Nikdy své město neopustil ani na den, jeho denní návyky byly tak přesné, že si podle nich mohli měšťané Královce seřizovat hodinky. Jeho hrob přečkal u zdi místní katedrály i sovětské časy a dnes, kupodivu, k němu pokládají kytice ruské nevěsty.

Jenomže o moc víc než gotická katedrála ze čtrnáctého století toho ze starého Královce nezbylo. Za války těžce poničený chrám byl - až v devadesátých letech - částečně postaven znovu; decentně, za německé peníze. Červené cihly dómu se odrážejí na hladině řeky Pregel, která o kus dál ústí do moře. Park před katedrálou je určitě nejhezčím místem ve městě, zde je skutečně možné chvíli v klidu myslet na Kanta a na jeho věčný mír a hvězdné nebe nad hlavou. Bohoslužby se v chrámu nekonají, také by nebylo pro koho: Prusko bylo luteránské.

Ortodoxní Rusové mají svůj nově postavený chrám na náměstí Pobědy (Vítězství), kde do roku 1992 stála, jako v každém městě sovětského impéria, velká Leninova socha. Nyní se mluví o jejím obnovení. Lenin hned vedle kostela, toť postsovětská dialektika.

Před portálem chrámu se dávám do řeči s chlapíkem, který si opisuje program varhanních koncertů. Říká, že je bývalý důstojník, ostatně šance narazit na lidi od armády je tu neobyčejně vysoká. Tato nejzápadnější část SSSR sloužila coby obrovská vojenská základna, do roku 1992 byla pro cizince až na výjimky uzavřena. Podsaditý padesátník s vyholenou a jakýmsi výrobkem sovětské kosmetiky naparfémovanou tváří však nepůsobí jako "zelený mozek". Jeho názor na Lenina a Stalina je překvapivě ostrý: "Byli to vrazi. Co ti páchali za zvěrstva! Lenin a Trockij zlikvidovali elity ruského důstojnictva, Stalin zničil sedláctvo. Nechápu, že je někdo obdivuje. A že jich je u nás pořád dost!" V naprosté shodě míříme k betonové stavbě, jejíž pahýly připomínají obří štokrle. Tady stál velkolepý pruský královský zámek, sídlo rodu Hohenzollernů a největšího z nich, Bedřicha Velikého. Teď zde k nebi trčí Dům sovětů, krystalická ukázka sovětského obludismu. "Další zločin! Ještě v sedmdesátých letech se dal zámek opravit. Oblastní tajemník strany však prohlásil, že je to fašističeskij zamok a musí se zbořit," vypráví vysloužilec. Proti tomuto záměru se ozvali architekti i někteří novináři, například Litěraturnaja gazeta. Pak byl zámek na přímý povel Brežněva zbořen a kritici vyhozeni ze zaměstnání. "Teď tu máme tuhle hrůzu".

Mé sympatie k muži vzrůstají. Řeč se stočí na to, co zbylo ze Sovětského svazu. "Největší bída je v Bělorusku, tam je skutečně špatně." Pokyvuji hlavou a spontánně pronesu: Navíc ten durak Lukašenko. Chlapík se naježí: "Lukašenko ně durak! Lukašenko moloděc!!!" A pěstí se praští do hrudi. "On dobře ví, co zem potřebuje: kolchozy a sovchozy! Jedině ve společné cestě s Ruskem je naše síla!" Uf, z demokrata se vyklubal obdivovatel autoritářského vládce. Naše rozloučení je vcelku chladné.

Na severu jih

Kaliningrad není město na bloumání ulicemi, pěšími zónami, malými náměstími s pouličními kavárnami, jak to známe z měst západní a už i střední Evropy. Nic takového tady není, což je typické i pro jiná velká ruská čili sovětská města. Po obou stranách ústředního prospektu - většinou se jmenují Leninův a Míru, tak je tomu i tady - se valí davy lidí, několikaproudová silnice je přecpaná automobily. Vozy často drahých značek se řítí vysokou rychlostí, takže mimo přechody, které jsou od sebe vzdáleny až stovky metrů, je nemožné dostat se na druhou stranu.

Vzduch je prosycen exhalací, chodníky jsou plné děr, různě záplatované a fušersky vyspravované. Podél obrubníků se povalují plastové lahve, igelitové tašky, skleněné flašky od piva, střepy. Sovětská omšelost a nevzhlednost se pomíchala s vnějšími znaky divokého kapitalismu: billboardy nabízející švýcarské hodinky, uřvané poutače na kasina a kluby byznysmenov. V jednom obchodě si můžete koupit oblek od Yvese Kleina, ve druhém jantarový budík nebo celou jantarovou skříň, jinde prodávají kožichy z bobrů a sobolů.

V obyčejných krámech s potravinami to však příznačně nasládle páchne. Výběr je široký, ale jasně vedou konfety (přeslazené bonbony), gumové buločky (housky), herynci či sušené ryby podivných tvarů, barev a jistě i chuti a střevních následků. Pořídit lze samozřejmě též kaviár a mnoho druhů vodky za velmi přijatelné ceny; láhev průměrné značky vyjde na sedmdesát českých korun.

Není to město na procházky, přesto je centrum plné lidí až do soumraku, který tady na severu přichází pozdě, a jistě i po něm. Po hlavním náměstí bloumají stovky teenagerů navlečených do globalizované konfekce, popíjejí pivo a házejí špačky kolem sebe. Najít obyčejnou restauraci, natož kavárnu, vůbec není jednoduché. Pivo na ulici pije i zhruba čtyřicetiletý chlapík, jehož obličej mezi slovanské tváře příliš nezapadá. Představuje se jako Peter. Pochází ze Šlesvicka, nejsevernější části Německa u dánských hranic. V Kaliningradu se mu líbí, vlastně je jím nadšen: "Je to fantasticky živé město. Jsme na severu, přitom to tady připomíná jih, třeba Neapol nebo tak."

Jistě to není nejpřesnější srovnání, ale něco na něm bude. Kaliningraďané působí ležérně, jsou hluční, s nějakou severskou spořádaností a pořádkumilovností si hlavu nelámou. Koneckonců to nejsou žádní seveřané, přišli - nebo spíš byli naveleni - ze všech koutů Sovětského svazu. Převažují samozřejmě Slované, ale nechybějí ani Kazaši, Kavkazané či Tataři. Právě touto etnickou směsicí lze vysvětlit pozoruhodný výskyt nepopiratelně krásných žen.

Ptám se, jak se Peter cítí v bývalém německém městě. "To vůbec nemá cenu vytahovat. To je dávno passé. Prostě je to ruské město a hotovo, patří Rusům. Nerad vidím Heimweh, Němce, jak sem jezdí lkát nad ztracenou domovinou a stěžují si, jak tady Rusové všechno zničili. Neměli chtít Hitlera!" Takový ukázkově korektní názor blonďatého Němce je třeba ocenit, proto si všichni společně u stánku kupujeme místní pivo značky Jantar.

Vlajka jako vlajka

Vracíme se stejnou cestou k hranicím. Včera nás zaujala hrubá novostavba, z jejíž střechy vlála německá vlajka. Odbočujeme k ní, silnice se rázem proměňuje v prašnou cestu plnou kravských lívanců. Nikde nikdo, ozývají se však jakési rány. Až po chvíli najdeme starší ženu v ruském šátku, která sekyrou buší do tvárnice. Hned nás začne vítat, ústa plná zlatých zubů. Ptáme se na německou vlajku. Zprvu nechápe, pak zvolá: "Aha, to tam zapíchl syn. Pracuje v Německu, v Düsseldorfu." Nevadí vám, že je to vlajka bývalých nepřátel? "Proč by mělo? Vlajka jako vlajka."

Zajímáme se o to, na kolik přijde postavit takový dům. "No, laciné to není, ale manžel má slušnou penzi, je to vojennyj, vysloužilec. A syn taky pomáhá." Je lepší žít tady, nebo v centrálním Rusku? "Tady se žije dobře. Jenom Litevci dělají problém, když chceme jet za příbuznými do Ruska. Musíte mít vízum a to stojí hodně peněz. Dřív, za Sovětského svazu, to bylo mnohem jednodušší. Ale snad se Putin postará. On je dobrý, silný." Raději se rychle loučíme.

Několik kilometrů odtud odbočujeme k mořskému pobřeží a vjíždíme do sídliště Priběrežnyj. Silný zážitek, fotograf říká: Afrika. Mezi omlácenými paneláky a auty se pasou kozy a krávy. Všude odpadky, pivní lahve, louže a bláto. Žena, která vyběhla nakoupit cosi do místního magazinu, nám s vervou vypráví, jak by tu chtěla všechno změnit, že je Litevka a tohle je dílo Rusů. "Víte, Rusové nejsou moc pracovití, ale ja, ja borec - bojovník!" Zve nás do bytu a omlouvá se, že ještě není hotový. S manželem, samozřejmě opět vojenským vysloužilcem, byt nedávno vybojovali na úřadech.

Vcházíme do chodby a zadržujeme dech. Zápach připomíná veřejné toalety. Vyjíždíme výtahem do pátého patra, žena odemyká a volá na muže: "Sašo, podívej, jakou návštěvu jsem přivedla. Žurnalistov iz Pragy." Muž, který sloužil ve východním Německu, je rovněž nadšen. "Iz Pragy! Ja byl v Prage, krasivyj gorod!" Raději nepátráme po tom, při jaké příležitosti Prahu navštívil. Výhled na moře je však krásný. Srdečně se loučíme.

Poslední zastávka před hranicemi. Kousek od silnice ční zarostlá ruina cihlového kostela z pruských dob. Zůstala jen věž, kůr je zřícený, sutiny zarostlé plevelem, zbývající zdi počmárané azbukou. Hledím na truchlivé dílo zkázy, posléze se zde objeví starý děda s tváří alkoholika. Ptám se: "Eto německij sobor?" "Da, německij." "I gdě russkij?" "Russkogo zděs nět. Russkij sobor v Kaliningradě." A mávne rukou tím směrem.

Bratři Slované

Kolona aut před hranicí jako kdyby se vůbec nepohnula. Řadíme se na konec a nedovedeme odhadnout, jak dlouho budeme čekat. Vystupuji z auta, jdu podél nekonečné řady. Zastavím se u hloučku pokuřujících polských chlápků. Dávám se do řeči: To je vojna polsko-sovětská! Proč nás nechtějí pustit? Chlápci se smějí: "Tak, vojna." A jak dlouho to potrvá? "Tři dny." Zkoprním. Cože!? To není možné! "Tak. Tři dny. Půjčíme ti lehátko," chechtají se Poláci. A proč sem jezdíte? "Pašujeme cigarety a vodku. Aby se to vyplatilo taky Rusům, chtějí po nás výkupné. Dáš sto padesát dolarů a jedeš hned. Sto, čekáš den. Padesát, dva dny. My nedáme nic, tak musíme čekat."

Nejsem schopen činu. Stojím a zhnuseně mumlám cosi o mravním bahnu, kriminálním státě, rudém běsu. Fotograf a životní praktik bere věci do svých rukou. Nechává si ukázat ruského mafiána, odporného typa, který vybírá dolary, a domlouvá s celníky "transakci". Že jsme Češi, nedělají problémy. Cena: sto padesát dolarů. Slované jsou zkrátka bratři a nyní je třeba budovat kapitalismus; sovětského typu.

(Týden)