Leden 2006

Dějepisectví jako prostředek společenské sebereflexe

Jiří Pešek

Základní otázka, která by měla být řešena v tomto bloku, zní, zda a jakou roli hraje dějepisectví v české společnosti 90. let, zda je obec historiků s touto společností a jejím státem v – zajisté spíše ideálním – vztahu jako se zadavatelem a konzumentem dějepiseckých výkonů. Jde tedy o staré a mnohokrát – např. v rámci sporu o Rukopisy – diskutované, přesto vždy znovu aktualizované téma, zda totiž je historiografie obor se smyslem pouze v sobě samém, anebo s jistou konkrétní vazbou (nikoliv služebností) na společnost a její institucionalizované funkční struktury. Do tohoto rámce patří jak základní výzkum, tak různé formy popularizace výsledků dějepisecké práce a především pedagogické působení v našem oboru. Dokázala tedy česká polistopadová historiografie zaujmout, nebo možná v historické retrospektivě obhájit neformální, leč významnou pozici obecně respektované „aplikované“ společenské vědy?

Proč se vlastně obíráme svým oborem a proč je nám to společností trpěno? Jen proto, že je to v zemi zvykem, že se to tak dělá i v jiných státech a konečně že – relativně vzato – mnoho nestojíme a příliš neškodíme? Dějepis je – a o tom nás přesvědčují dokonce i nepříliš utěšené publicistické diskuse v českém tisku – formou společenské sebereflexe, a to nejen retrospektivní, ale i aktuální. Velmi dobře si to lze uvědomit při sledování zahraničních historiografických diskusí – např. v Německu nebo v USA. Již v německém „Historikerstreitu“ poloviny 80. let šlo mj. o to, na jaké dějepisné bázi lze budovat národní identitu, resp. lze-li být svým strategickým partnerům spolehlivým politickým a vojenským spojencem bez takové pozitivně definované dějinné identity. Hans Mommsen tehdy podobné tendence zavrhl slovy, že „fixování dějinného obrazu má vždy mj. za účel konsolidovat politickou moc“.1 Mám za to, že tento výrok lze však také s jistou dávkou odborného sebevědomí převést do podoby, že „bez konstituovaného dějinného obrazu nemá společnost šanci na trvalou konsolidaci své politické struktury“.

Má-li tedy být česká historiografie společnosti partnerem, měla by jí různými formami nabídnout nejen hory parciální fakticity, dílčích analytických studií nebo populárně přednesených historických anekdot, nýbrž široký soubor konceptů pojímání historického vývoje a dosavadních řešení typových situací, fungování společenských mechanismů, vznikání a působení stereotypů atd. Dějepis je jednou z nemnoha věd, která má alespoň jakousi šanci přivést lidi, zahrnuté každodenní informační záplavou dílčí, účelově instrumentalizované či zmanipulované fakticity, zpět k širšímu zamyšlení nad tím, jaká byla, a tedy i napříště může být jejich role v rozhodovacích a participačních procesech, jaké je jejich postavení ve společnosti, jaká je jejich odpovědnost vůči sobě, vůči současníkům i potomkům.2 Měl by jim – a zde myslím především na nezastupitelnou roli středoškolského dějepisu, který pracuje s mladými lidmi v intelektuálně nejotevřenějším období jejich života – měl by jim připomenout skutečnost, že člověk může být se svými postoji a činy (pasivitami) konfrontován i s dlouhým časovým odstupem, že za ně může být různým způsobem – přinejmenším morálně, ale stále častěji i jinak a konkrétněji – volán k zodpovědnosti. Jde o kultivací obecně silně zjalovělého vnímání společenských jevů, procesů a hodnotových proměn jako součásti dějinné i aktuální reality, jako báze našeho rozhodování a jednání.

Aby mohl dějepis působit na této rovině, tj. jako společensky šíře zajímavá a svým způsobem rámcově aplikovatelná věda, musí se také vyjadřovat k tématům, resp. vrstvám reality, které jsou zajímavé a podstatné pro širší společnost. Dnes zažíváme ve světové historiografii přelévání vln zájmů, od klasických témat a metod výzkumu dějin politiky, diplomacie a moci se těžiště diskursu posouvalo k sociálním otázkám, ke kultuře, každodennosti, mentalitám, stereotypům, mýtům nebo gender, aby se zájem opět vracel – možná metodicky obohacen – znovu k politickým, hospodářským či mocenským tématům, která přes všechny módy a posuny zůstávají živá a významná pro společnost jako sebe sama demokraticky regulující komunitu.3 Moc dobře dnes víme, že významnou základní součástí naší práce je i konstituce a zdůvodnění přijaté vrstvy fakticity, stále častěji se dohadujeme o relevanci otázek, které klademe materiálu. Dokážeme však tyto – v principu proseminární – skutečnosti aplikovat i na nejnovější časovou vrstvu dějin a vysvětlit nesamozřejmost historických fakt i širší veřejnosti? Jak to řekl v loňském roce předseda amerického svazu historiků Robert Darnton: v pracích mnoha historiků je dnes patrná „nostalgie a touha po časech, kdy fakta byla ještě fakta a historikové si vyměňovali argumenty o otázkách, jejichž význam jako takový nebyl zpochybňován. Takový konsensus se však zhroutil – mezi historiky jako kdekoliv jinde.“4

Zmínil-li jsem přelévání tematického zájmu, objevování metodologických mód a po pádu komunistických, většinou málo smysluplných plánů výzkumu i jeho nutné rozdrobení do nepřehledné mozaiky individuálních projektů, říkám to proto, že si myslím, že česká dějepisecká obec deset let po konci komunismu trestuhodně dluží české společnosti a dokonce i jejím politickým elitám řadu konceptuálních syntéz, pokusů o odpověď na tradiční základní otázky: kdo jsme, odkud jdeme, kam kráčíme?

Lze jistě namítnout, že dějepisci napsali po roce 1989 celou řadu syntetických školních příruček, že vyšla řada skvělých dílčích syntéz z pera historiků starší generace, a to zejména ke starším dějinám (stačí připomenout jména Šmahel, Válka, Petráň, Křen), a že na důkladnější syntézy, které by podchytily celé historické epochy, lze pomýšlet až po provedení nekonečné řady dílčích analýz, edic, dokumentací ad. To je jistě pěkné, tradiční, ale – zejména pro dějiny od roku 1914 – neakceptovatelné. Tak jako musí americký nebo německý doktorand nebo prostě ten, kdo dostal peníze na projekt za dva, tři, pět let soustavné intenzivní práce zvládnout své téma a předložit hotovou knihu (jinak nedostane další projekt), musíme se i my v ČR naučit, že koncem 20. století se od nás odpovědi na aktuální otázky žádají rychle, a že když v krátkém termínu neposkytneme vědecky fundovanou odpověď, dodají ji místo nás odborně poněkud méně zodpovědní publicisté nebo dokonce námezdní výrobci účelových textů a o naše, jakkoliv kvalitní názory již nebude zájem.

V této souvislosti si myslím, že tak jako česká historiografie dluží sama sobě důkladné, analytické a moderními metodami zpracované dějiny českého poválečného dějepisectví a dějepisné obce, obdobně dluží české společnosti především koncepční náčrt dějin Československa od roku 1918 do 1992.5 V obou případech nejde o všeobjímající korpus dílčí fakticity, ale spíše o pokus argumentovaně formulovat základní otázky, nebát se odpovědí, které nebudou vyznívat lichotivě, uvést to, co již známe do souvislostí uvnitř země a komunity i do širšího evropského kontextu.

Měli bychom se pokusit vysvětlit v dobovém kontextu, proč vlastně Československo vzniklo, resp. jaké jsou možné způsoby nahlížení na jeho vznik, ustavení vnitřních struktur, jeho úspěšnost, troskotání i proměny? Byly reálně možné alternativy k tomu, co se tu v letech 1918 - 1992 událo, a jaké by byly jejich důsledky? Byly Československo a česká i slovenská společnost v evropském kontextu specifickým – ať již skvělým, nebo zavrženíhodným – fenoménem, a nebo – o čemž jsem přesvědčen – šlo v principu o standardní dějinný osud a vývoj, který typově zapadá do celkového obrazu evropských dějin 20. století?6 Byly česko-slovenské, případně česko-německé soužití, vztahy Československa k jeho sousedům a kontraverze s nimi něčím specifickým, podařilo se zvládat evropsky obvyklé problémy lépe, nebo naši předkové zvládali značné nároky dramatické doby hůře než jejich srovnatelní souvěkovci? Je české vyrovnání se s nacismem, kolaborací, holocaustem i s vyhnáním německé menšiny nějak mimořádné (tedy zejména výjimečně mizerné, jak nás publicistika stále s chutí přesvědčuje), nebo opět jde o evropsky srovnatelné (to ovšem vůbec neznamená, že morální) postoje, reakce, křečovitosti a emoce? Podobný katalog otázek je pak potřeba vypracovat, strukturovat a diskutovat především pro celou poválečnou etapu i pro dobu polistopadovou. Nejde o nedostávající se fakta, daleko spíše potřebujeme pro začátek formulovat produktivní otázky, zvládnout komparaci v evropském měřítku a dokázat zasadit český příběh do evropského kontextu.7

Zároveň je třeba připomenout, že je z hlediska historiografie nepřípustné pokoušet se o retrospektivní implementaci dnes platných právních a morálních norem, přijatých nebo prosadivších se v nedávných desetiletích, do období před jejich vznikem. A tento aspekt naší práce je širší. Jaroslav Pánek ve svém publicisty obdivuhodně výběrově vnímaném a napadaném předsjezdovém textu právem zavrhuje princip „ahistorické retrospektivy“ jako možný způsob nového založení koncepce českých dějin.8 To ovšem platí nejen o vyhnání a transferu Němců z poválečného Československa, ale i o konstituování moderního českého národa, o proměnách české společnosti v době pobělohorské nebo o husitství.

Tyto problémy se opravdu týkají ve stejné míře starších jako soudobých dějin. I těm starším epochám se přece po převratu dostalo – s výjimkou několika vysoce respektovatelných monografií – péče především v ohledu pokusů o přehodnocování období, dějů a osob, a daleko méně již o jejich zasazení do širších kontur. Nejde přitom jen o faktografickou či událostní komparaci a kontextualizaci. Daleko spíš mám na mysli komparaci strukturální, ale také a snad přednostně komparaci hodnotovou a – historiograficky vzato – srovnávání hodnotících měřítek. Taková komparace by se přitom opět neměla týkat jen politických a mocenských dějin, otázek vin a utrpení, ale také civilizačního pokroku, míry rozvoje individuální participace na rozhodovacích a benefitních mechanismech v rámci momentálního stavu společnosti, měla by se dotknout proměn kvality života v tom kterém období, měla by postihnout záběr, podoby a sociální rozvrstvenost kulturních aktivit a možností atd.

Vztáhnu-li tyto nároky na výše požadovaný koncept dějin Československa (ale také třeba dějin střední nebo dokonce celé Evropy), měla by historiografie odpovědět na otázku, proč, kdy a pro koho mělo Československo smysl, zda se naše aktuální rozhodování a konání může o tuhle dějinnou zkušenost opřít, nebo zda po roce 1992 opravdu musíme začínat bezmála od nuly a ještě s údajnými morálními dluhy. Slušelo by se, abychom se pokusili odpovědět několika generacím našich spoluobčanů na otázku, zda práce, kterou vykonali, zda odboje, do nichž šli a za něž často velmi tvrdě zaplatili, měly smysl a cenu a proč. Stejně tak je nutno dojít k ujasnění, co naopak – v evropské komparaci – nutně padá mezi negativa. A proč. Jsem přesvědčen, že i po velmi kritickém obhlédnutí např. poválečných dějin bude možno konstatovat, že v této zemi bylo na bázi historiografie stejně jako v rovinách obecných – navzdory komunismu – vykonáno velmi mnoho užitečné práce, hodnotově srovnatelné s výkony západoevropskými. Bude ale nutno ptát se po podmínkách a po ceně těchto českých výkonů, po rozsahu a nahraditelnosti ztrát, jimiž byly úspěchy vykoupeny. A bude také třeba – ve velkých konturách, ne jen v tříšti individuálních příběhů – definovat, co bylo v důsledku tuposti, amorálnosti, nepřejícnosti přisluhovačů toho kterého z totalitních režimů zbytečně zničeno, zablokováno, znehodnoceno. Ani tato inventura ztrát nebude, bohužel, malá.

Máme-li zaujmout českou společnost pro naši vědu, měli bychom jí také v době úvah o vstupu do sjednocující se Evropy nabídnout kvalifikovaný názor, jak na to, jaký smysl a jakou tradici má evropská nadstátní kooperace a integrace, na čem troskotaly starší pokusy a čeho dosáhly – někdy klopotné – snahy o náhradu tradičních nepřátelství cílevědomou spoluprací. Proč je sebestředná zahleděnost historicky tak neproduktivní.9

Úspěchy a prohry francouzsko-německého, britsko-francouzsko nebo např. dánsko-německého meziválečného a poválečného soužití stojí v tomto kontextu za rozbor a kritický výklad. Opět nejde jen o politickou rovinu, nýbrž o kulturní stýkání a potýkání, o školskou kooperaci, o ekonomické, sociální a třeba i ekologické důsledky hospodářské integrace a o postupný vývoj reflexe těchto aspektů ve společnosti. Dnes se – v souvislosti s knihou Nialla Fergusona o „nesprávné I. světové válce“10 a v rámci debat o integraci EU – v západní Evropě dějepisecky i politologicky diskutuje např. o otázce, do jaké míry byly a jsou zájem a aktivita národních parlamentů soustředěny na vnitropolitické problémy a do jaké míry byla a je zahraniční politika přenechána profesionálům z vlády, ministerstev a diplomatických misí a její utváření a výsledky jsou zastupitelskou demokracií spíše jen brány na vědomí či drobně korigovány. Máme-li však být schopni zařadit se do takovéto diskuse, budeme také muset začít s neskonale intenzivnějším výzkumem obecných dějin, a to zejména pro 20. století.11 Jak to, že nám jeho bezmála úplná absence prakticky vůbec nevadí? Cožpak se dá věčně žít jen z překladů zahraniční populárně historické literatury?

Žádám-li české koncepty syntetické povahy, netoužím ovšem v nejmenším po závazných a nezpochybnitelných kodifikacích. Když to dokážeme, vypracujme k podstatným tématům třeba několik alternativ a diskutujme o nich se vší energií. Zde mi jde především o překonání dnešní bezkoncepční tříště diskusí o jednotlivinách,vytržených z širšího kontextu. Hlas odborně fundovaných historiků v těchto medializovaných roztržkách mnohdy není příliš slyšet. Možná i proto, že více než mnozí historici se soustřeďují na svůj malý badatelský píseček, jsou zaměstnáni svými soukromými kšefty nebo přetíženi výukou, organizační prací, úředničinou a sháněním peněz na uchování funkčnosti svých institutů, muzeí, archivů či škol. Někdy mám také pocit, že zejména mladá generace našeho oboru, tvrdě stíhaná sociálními problémy, není prostě tak výkonná, průbojná, sebevědomá jako její západoevropští vrstevníci a že my „starci“ zase příliš snadno zůstáváme ve vyjetých kolejích bez potřebné odborné zvědavosti a metodologické hravosti.

Práce koncepční syntetické povahy, které nejsou jen hromadou nakupených dat a porůznu sesbíraných faktů, práce, které se snaží o širší komparaci a sledují i netradiční roviny reality, jsou nepříjemně pracné. Jako důkaz poslouží relativně malý počet originálních monografií, které u nás vyšly v posledním desetiletí. A obhajoba těchto prací vůči ctihodným kolegům a zejména jejich prosazení vůči veřejnosti není vůbec snadné. Máme-li však jako historici potvrdit svoji kompetenci a dát nosný podklad k úvahám o identitě dnešního českého státu a jeho společnosti, vybavit své bližní zázemím pro rozhodování o věcech obce a zejména o perspektivách zapojení do širší evropské komunity, musíme se do této práce pustit. „Kritická reflexe vlastní minulosti je ostatně kategorickým imperativem intelektuála a má také velkou českou tradici,“ jak napsal v předsjezdovém – a bohužel dosud nediskutovaném – článku Jan Křen.12 Neprovedeme-li tyto výkony, může se nám také stát, že zásadní práce o českých dějinách napíší – samozřejmě v kontextu svého vlastního diskursu – zahraniční badatelé a my si je pouze budeme překládat do češtiny.13 Bude to informativní a inspirativní, ale bude tomu cosi chybět. Bez vlastního českého přičinění totiž těžko společensky etablujeme dějinné koncepty, které by – třeba i přes svoji nepříjemnost – přece byly „kritickou oporou a srozumitelnou výzvou k orientaci v nezadržitelných proměnám na prahu 21. století“, abych si na závěr zacitoval Pánka.14

Poznámky:

1 K „Historikerstreitu“ přehledně Jiří Pešek, Byli jsme to my? Historikerstreit 1986-1987, in: Dějiny a současnost 1991/6, s. 2-6, dále srovnej výbor klíčových textů: Historikerstreit. Die Dokumentation der Kontraverse um die Einzigkeit der nationalsozialistischen Judenvernichtung, München 1987.

2 Ve studii Naše živá a mrtvá minulost, jednom z nejlepších esejů pozdních 60. let o dějinách, napsal František Graus závažná slova: „...minulost je pro nás dědictvím nedílným – dědíme ji celou. Není ošidnějšího postupu než minulost přibarvovat, zamlčovat chyby a nedostatky, protože tato zastírání brání v poznání vlastních nedostatků a chyb, brání v jejich překonání. Dokud si neuvědomíme, že i roduvěrní Češi se v minulosti chovali leckdy s neslýchanou krutostí, zvůlí a surovostí, dokud nepochopíme, že do českých dějin nepatří jen hrdý odboj, ale i zbabělá kolaborace morální i fyzická, ba i přímá zrada – zkrátka dokud nepoznáme, že české dějiny netvoří žádnou světlou výjimku v moři běd postihujících lidstvo, budeme vlastní minulost neustále přibarvovat a zkreslovat.“ (Naše živá a mrtvá minulost, Praha 1968, s. 20.)

3 Srovnej referáty „metodologického bloku“ tohoto sjezdu, zejména studii Svatavy Rakové o nejnovějších trendech historiografie v USA.

4 Es gibt keinen Sezessionskrieg der Historiker. Gespräch mit Robert Darnton, in: Frankfurter Allgemeine Zeitung 6. 6. 1998, Nr. 129, s. 37.

5 Jak takřka bez výjimky konstatovala řada recenzí, kniha Josefa Hanzala, Cesty české historiografie 1945-1989, Praha 1999, takovouto reflexí, ba ani podkladem pro ni, opravdu není. Požadavek napsat metodicky vskutku moderní syntézu dějin dějepisectví představuje ovšem nemalý nárok a je dobré připomenout, že např. německé dějepisectví se svým ohromným potenciálem podobnou synteticky pojatou prací taktéž nedisponuje. Poslední léta však přinesla v tomto směru v Německu alespoň řadu zajímavých monografií a sborníků. Srov. k tomu např. moji souhrnnou recenzi: Německá kultura a dvě světové války v zrcadle dějepisectví 90. let, in: ČČH 97, 1999, v tisku, kde vycházím od prací: Wolfgang J. Mommsen (ed.), Kultur und Krieg: die Rolle der Intellektuellen, Künstler und Schriftsteller im Ersten Weltkrieg (Schriften des Historischen Kollegs, Kolloquien 34), München, Oldenbourg Verlag 1996 a Holger Afflerbach – Christoph Cornelißen (edd.), Sieger und Besiegte. Materielle und ideelle Neuorientierung nach 1945 (Kultur und Erkenntnis, Bd. 16), Tübingen – Basel, Francke Verlag 1997. Pro širší přehled srov. Georg G. Iggers, Geschichtswissenschaft im 20. Jahrhundert, Göttingen 1993, kde ovšem není podchyceno mnoho z novější německé produkce, např. Winfried Schulze, Geschichtswissenschaft nach 1945, München 1989. K nejnovějším diskusím srov. Jiří Pešek, Sjezd německých historiků: okno do nemilé minulosti vlastního oboru, in: Dějiny a současnost 21,1999/1, s. 31-33, kde jsou i odkazy na další literaturu.

6 Zde se názorově shoduji se závěry Jaroslava Pánka, Česká historická věda a české historické vědomí (několik námětů do diskuse), in: ČČH 97, 1999, s. 320.

7 Inspirací může být náš německý soused. Padesáté výročí vzniku Bundesrepublik Deutschland bylo doprovozeno sérií syntetických náčrtů poválečných (západo)německých dějin, které podnítily zajímavou kritickou diskusi. Srov. alespoň několik titulů: Gerhard A. Ritter, Über Deutschland. Die Bundesrepublik in der deutschen Geschichte, München 1998; Axel Schildt, Ankunft im Westen. Ein Essay zur Erfolgsgeschichte der Bundesrepublik, Frankfurt a. M. 1999; Eckart Conze – Gabriele Metzler (edd.), 50 Jahre Bundesrepublik Deutschland. Daten und Diskussionen, Stuttgart 1999.

8 Pánek, Česká historická věda, s. 318.

9 Na nebezpečnou tradiční i aktuální sebezahleděnost a čechostřednost české historiografie jsem upozorňoval již na VII. sjezdu českých historiků v roce 1993. Srov.: České a světové dějepisectví v současnosti, in: VII. sjezd českých historiků – Praha 24.-26. září 1993, Praha 1994, s. 97-107, a znovu: Trauma německého sousedství? Západní Evropa viděná optikou dějin dějepisectví, in: Eva Hahnová (ed.), Evropa očima Čechů, Praha 1997, s. 145-161.

10 Niall Ferguson, Der falsche Krieg. Der Erste Weltkrieg und das 20. Jahrhundert, Stuttgart 1999, přepracovaný německý překlad z anglického vydání The Pity of War, 1998.

11 V záplavě překladů knih velmi rozdílné kvality nebo mezi řadou školních a příručkových kompilací zatím bohužel jen občas zaujme tak pozoruhodné originální dílo, jako je kniha Petra Luňáka, Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, Praha 1997.

12 Jan Křen, Česká a německá historická paměť – včerejšek a dnešek, in: ČČH 97, 1999, s. 326.

13 Vedle již klasických prací Detlefa Brandese bych v tomto kontextu – s ohledem na neustále probíhající publicistické diskuse – chtěl zmínit vynikající knihu Brandesova žáka Volkera Zimmermanna, Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Politik und Stimmung der Bevölkerung im Reichsgau Sudetenland 1938-1945, Essen 1999.

14 Pánek, Česká historická věda, s. 314.

(Příspěvek přednesený dne 10. září 1999 na VIII. sjezdu historiků ČR v tematickém bloku „Dějepisectví a dnešní česká společnost/stát“.)