Leden 2006

Austrálie ví, jak na to

Zbyněk Petráček

Daří se nám v boji s terorismem, nebo nedaří? Či lépe: Daří se nám více než dříve? Tyto otázky nadhodila první polovina listopadu, a to na všech frontách – ohledně prevence, zásahu na místě i protiteroristických zákonů. Musí to přímo trknout do očí. 9. listopadu přinesl tisk zprávu, že Austrálie úspěšně odvrátila své jedenácté září, zatkla teroristy, kteří chystali podívanou, jakou jižní polokoule ještě neviděla. Týž den večer ale uspěli Zarkávího teroristé poprvé mimo Irák. Zabili na šedesát lidí v jordánských hotelech. A zároveň toutéž dobou Tony Blair poprvé za svou premiérskou kariéru ve Velké Británii prohrál parlamentní hlasování – právě kvůli protiteroristickému zákonu. Lze z tohoto sumáře vybrat nějaké zobecnění? Nelze. Dá se ale rozebrat, co a proč se daří, dají se rozebrat kiksy a z nich vyvodit poučení. Jak ostatně říká anglosaská definice: Zkušenost je hloupost, kterou nehodlám opakovat podruhé.

Když stačí jen úmysl

Pro nás zůstává 8. listopad výročím bitvy na Bílé hoře, ve světě známé spíše jako bitva u Prahy. Pro Australany se nyní stal symbolem záchrany a úspěchu v boji proti terorismu. Onoho rána bylo v Sydney a Melbourne zadrženo celkem 17 muslimských radikálů z Austrálie. Během akce, na níž se podílelo 450 policistů, byly zabaveny zbraně, počítače s konkrétním obsahem harddisků, a hlavně chemikálie, údajně velmi podobné těm, ze kterých byly vyrobené bomby použité v Londýně počátkem července. Ze získaných informací úřady dovodily, že tato skupina chystala útok na citlivé objekty v Sydney (operu, proslulý most, a dokonce i výzkumný jaderný reaktor na předměstí). Jak na to policie přišla a jak se podařilo podezřelé preventivně zatknout?

Chronologicky to podle médií vypadalo asi takto. Počátkem listopadu varovala australská kontrarozvědka ASIO vládu, že se chystá útok z řad „vlastních teroristů“. Brzy poté vystoupil premiér John Howard v televizi s projevem k národu a vzápětí parlament schválil dodatek k protiteroristickému zákonu. Ten umožnil zásadní změnu. Policie už nemusí předložit důkazy o konkrétním trestném činu, stačí doložit úmysl. A je to tu. Ještě v září 2001 se v USA psalo, že kufříková jaderná bomba nalezená bez povolení k prohlídce by před soudem nebyla připuštěna jako důkaz. A teď v Austrálii stačí chemikálie? Není to tak jednoduché.

Je to skandální obvinění z politických důvodů, tvrdí advokát zatčených. Vždyť neexistuje důkaz, že by nějaká osoba útok plánovala. Překazili jsme závěrečnou fázi chystaného útoku teroristů na Austrálii, tvrdí vysoký policejní úředník. To říkají všichni, může namítnout leckdo, vždyť i Tony Blair mohl pro svůj přísnější zákon argumentovat počtem odvrácených hrozeb. Jenže Austrálie schválila svou novelu ještě před zákrokem, zatímco Blairovi neprošla ani ex post.

Zmíněný úmysl byl po šestnáctiměsíčním sledování skupiny po ruce. Její vůdce abú Bakr veřejně v rádiu obdivoval Usámu bin Ládina. Jeden z jejích členů se v rámci zjištěných telefonních odposlechů stále dožadoval „stát se mučedníkem v Austrálii“. A před rokem byli tři ze zatčených přistiženi u areálu sydneyského reaktoru – a na vratech chyběl zámek. Je tudíž jejich zatčení obsese, porušování lidských práv, nebo doložení úmyslu v rámci racionálního pudu sebezáchovy?

Volno pro tajnou policii

Jordánsko takové štěstí (přesněji řečeno schopnost prevence) nemělo. Těžko to Jordáncům přísně vyčítat. Je velký rozdíl mezi tím, chce-li někdo zlikvidovat světoznámou budovu opery, proslulý most či jaderný reaktor v Sydney a chystá se na to téměř rok a půl, a tím, vstoupí-li do hotelové lobby pár náhodných lidí s výbušným pásem kolem těla. Ruku na srdce, kdyby australští teroristé neměli tak ambiciózní plány, ale nechali se explodovat někde v městském autobuse, na úspěch v prevenci by asi nikdo výplatu nevsadil.

Zcela jinou věc v případě Jordánska však představují možné protiteroristické zákony. Už teď je tam postavení tajné služby nadmíru vysoké, a to Jordánsko patří mezi velmi umírněné blízkovýchodní režimy. Jak píše po útocích v Ammánu The New York Times: dokonce ti Jordánci, kteří se sami považují za reformátory, dávají tajné policii volnou ruku v obavě, aby násilí nepřekročilo hranice. Nicméně jiní argumentují, že muchabarat by byla výkonnější, kdyby se držela svého původního mandátu, a to zajistit bezpečnost. Představa, že pár měsíců po pumových atentátech by v jordánském parlamentu neprošel zpřísněný protiteroristický zákon, jak se to stalo Blairovi, je nepravděpodobná. A i kdyby se tak stalo, mohou přijít ke slovu místo parlamentu dekrety panovníka a tajná služba stojící de facto nad zákonem.

Svým způsobem je to uzavřený kruh, neboť tajnou službu bez zpětné vazby a veřejné kontroly nic neponouká ke zkvalitnění. S tím může souviset i fakt, že nyní nebyla schopná monitorovat proniknuvší Zarkávího teroristy. Přitom jordánské úřady už dokázaly – ve spolupráci s americkými – teroristickému útoku předejít, před šesti lety, za éry Billa Clintona a dávno před invazí spojenců do Iráku. Takže i tam by se zkušenost našla.

Krůček od úspěchu

Jaká taktika tedy přináší úspěch v boji proti teroru? Nelze to paušalizovat. Amerika od roku 2001 útok nezažila též díky tomu, že přiostřila kontrolu. Právě minulý týden dosáhl i citelně oslabený Bush velkého úspěchu v Kongresu, když ten odhlasoval další platnost zákonů zpřísněných po 11. září.

Austrálie jako první uspěla v prevenci kombinací dobré zpravodajské práce a včas přijaté protiteroristické novely. Jenže přes všechnu chválu zůstává velkým ostrovem, kam se lze dostat pouze letadlem či lodí.

Jordánsko je jiný případ, stát s hranicemi uměle narýsovanými v poušti, za jejichž nepropustnost ručí nanejvýše „čestné hášimovské“. Podle svědectví policistů i personálu postižených hotelů vzbudili atentátníci pozornost svým oděvem. Jordánci tedy byli jen krůček od úspěchu, tak trochu podobně jako pasažéři letadla UA93, kteří v září 2001 málem přemohli teroristy. Beznaděj tedy není vůbec na místě.

V případě Jordánska a jemu podobných zemí spočívá naděje v „drobné práci“, výcviku a kvalifikaci personálu, s níž se například v Izraeli často – jistě ne vždy – podařilo odhalit atentátníky ještě před jejich vstupem do autobusu či restaurace. Co se týče kombinace zpravodajství a legislativy, dali Australané zatím nejlepší příklad nesamoúčelného zákona. V tomto smyslu překročili výše zmíněnou definici: získali zkušenost, aniž předtím spáchali hloupost. Otázkou ovšem zůstává, nakolik je australská zkušenost zobecnitelná.

(Respekt, www.respekt.cz)