Leden 2006

Poručík U. S. Army otcem DM

Petr Podaný

Snad žádná událost raných poválečných let se do kolektivního vědomí Němců nevryla hlouběji než zavedení marky roku 1948. Za otce „zázraku DM“ je často označován pozdější kancléř Erhard. Je to mýtus: Deutsche Mark neměla německé rodiče.

Od časného rána v neděli 20. června 1948 se v západních okupačních zónách Německa tvořily nekonečné fronty před bankami a místy, kde se obvykle vydávaly potravinové lístky. Mnohde lidé nadávali, omdlévali v tlačenici, a leckde se dokonce poprali, když někdo předbíhal.

Byl den D, chvíle, kdy se zrodil Němci samými později nesčetněkrát vzývaný „zázrak německé marky“ (D-Mark-Wunder). Na rozdíl od dlouho připravovaného eura udeřila DM jako blesk z čistého nebe; občanům ve třech západních zónách sdělily úřady detaily měnové reformy jen půldruhého dne předem. Od osmi hodin ráno 20. června si mohla každá „přirozená osoba“ bez ohledu na věk vyzvednout 40 DM výměnou za 40 starých marek říšských (RM) a měsíc poté následovalo ještě 20 DM.

Přípravu reformy provázelo přísné utajení, takže ani mnozí zúčastnění netušili, oč jde. V rámci operace Bird Dog (slídící pes) bylo mezi únorem a dubnem 1948 přepraveno z New Yorku po moři do Německa 23 tisíc beden, jejichž drahocenný náklad dočasně skončil ve sklepích nově vytvořené Banky německých zemí ve Frankfurtu nad Mohanem. Odtud pokračovala cesta 500 tun bankovek v půli června na 800 nákladních autech střežených armádou do zemských bank a dále. Obsah beden znala jen hrstka zasvěcených. Důvěrnou zakázku na tisk německých peněz dostaly na podzim roku 1947 American Bank Note Company v New Yorku a Bureau of Engraving and Printing ve Washingtonu.

Vzdechy u výkladů

„Zázračnost“ měnové reformy jako by dokládal fakt, že se přes noc mávnutím kouzelného proutku zaplnily výkladní skříně, které od války zely prázdnotou. Maso, mléko, uzeniny, čokoláda, boty, duše na kola či cigarety, jež sloužily po válce jako náhradní měna. Náhle bylo dost všeho včetně zboží, jež Němci už několik let znali jen podle názvu.

Nešlo však o žádné čáry. To jen obchodníci do té doby schovávali zboží, neboť nestáli o stále bezcennější říšskou marku (ceny byly pevné). Jejich křečkování a snahy obchodovat hlavně na černém trhu se stupňovaly s tím, jak se šířily pověsti o měnové reformě. Pokud o ně ještě někdo stál, třeba kadeřníci, lidé se říšských marek hromadně zbavovali. Po dni D se starými bankovkami zapalovaly cigarety, stal se z nich bezcenný papír.

Toužebné pohledy před výklady ochodů, jak je zachycují dobové fotografie, však našly jen omezené naplnění. Přechod na nové marky přinesl prudké zdražování, v takzvané bizonii vstoupilo záhy 9,2 milionu lidí do první poválečné generální stávky a podle průzkumu z prosince 1948 si sedmdesát procent občanů přálo navrácení kontroly cen. Ty se stabilizovaly až začátkem následujícího roku.

Na skutečný „hospodářský zázrak“ si západní Němci museli ještě počkat. Postupný růst blahobytu se projevil i v zakulacování postav: jestliže po válce vážil dospělý Němec v průměru 59 kilogramů, do půle padesátých let ztučněl o deset kilogramů.

Bašta proti komunismu

V hledání řešení zoufalé situace Německa po válce hráli prim Američané. Rusové neměli o rychlé hospodářské ozdravění svého protivníka valný zájem, prioritou pro ně byly reparace. Z pověření amerického vojenského guvernéra vypracovala skupina ekonomických expertů plán (Colm-Dodge-Goldsmith-Plan), jenž navrhoval tvrdou měnovou reformu se směnným poměrem deset ku jedné. Po návštěvě Německa začátkem roku 1947 vydal exprezident USA Herbert Hoover memorandum s výroky vpravdě vizionářského ražení: „Produktivita Evropy může být obnovena jen tehdy, pokud k ní přispěje zdravé Německo.“

Podle západních Spojenců měla z budoucí západoněmecké republiky vzniknout vzorová hráz proti bolševismu. Lidé celého světa na ni měli hledět a sami si utvořit názor: na jedné straně neefektivní byrokratický systém stalinistického ražení, vedle něj liberální demokracie s výkonným hospodářstvím, jež nabízí svým občanům blahobyt.

Sázka na cucáka

Operace Bird Dog dostala požehnání nejvyšších míst. Kdo však měl tento obří technický a logistický projekt vést? Je to až neuvěřitelné, ale Američané dali důvěru sedmadvacetiletému poručíkovi okupačních jednotek Edwardu A. Tenenbaumovi, který navíc neměl v této oblasti žádné praktické zkušenosti. Mladý důstojník židovského původu, jehož rodiče emigrovali z Polska do USA, svou inteligencí a organizačním talentem zaujal šéfa finančního oddělení americké vojenské správy v Německu Jacka Bennetha. Na jeho přímluvu dostal Tenenbaum svou životní šanci.

„Byl zkrátka ve správnou dobu na správném místě,“ vzpomínala později vdova po poručíkovi Jeanette (Tenenbaum zemřel roku 1975). Její muž zvládl historický úkol skvěle. Podle Tenenbaumových tvrzení to byl on, kdo vymyslel a prosadil název nové německé měny, pro nějž existovalo mnoho návrhů; patřily k nim i gulden (zlatý), florin (zlatý) nebo taler (tolar). „Můj muž jednou přišel domů a zeptal se mě: Co si myslíš o německé marce? A já jsem odpověděla: Ano, fantastické,“ vyprávěla Tenenbaumová. Tak se zrodil název, jenž se stal na více než půl století uznávanou značkou německé kvality. Málokdo z Němců si však vzpomene, že o jejich pýchu se zasloužil jakýsi americký cucák.

Podíl Němců na měnové reformě byl malý. Aby ušetřil čas a vyhnul se úmorným diskusím, rozhodl se Tenenbaum zasvětit je do celého podniku až v závěrečné fázi. Poručík pozval skupinu německých právníků a ekonomických odborníků 20. dubna 1948 na tajnou schůzku do Kasselu, ale oproti jejich očekávání se s nimi příliš neradil. V zásadě jim jen předložil vypracovaný plán reformy a požádal je, aby vše potřebné formulovali v precizní úřední němčině. Experti degradovaní na tlumočníky byli roztrpčeni také kvůli tomu, že chtěli prosadit měkčí plán měnové reformy, jež by tak tvrdě nedopadla na chudší část obyvatel. Američané však zůstali neoblomní.

Stejná startovní šance pro všechny se nekonala. Na reformě vydělali především ti, kdo měli svůj majetek uložený v cenných věcech včetně pozemků a domů. Malé střádaly zasáhla nová měna těžce. Celkem rychle nicméně převládl názor, že to bylo tvrdé, ale nezbytné. Z plánovaného směnného kursu 100 říšských marek za 10 německých se rychle vytvořil reálný poměr 100 ku 6,5

Udeřila Erhardova hodina

S odstupem času Němcům splýval nástup německé marky s hospodářským zázrakem, za jehož hlavního tvůrce je právem označován první spolkový ministr hospodářství (zprvu ředitel správy pro hospodářství bizonie) a pozdější kancléř Ludwig Erhard. Pravda je, že Erhard sám mýtus vlastní role na zrodu DM občas pěstoval. Jako rozhodný zastánce tržní ekonomiky poznal, že měnovou reformou udeřila jeho hodina, a německou marku spojil s prosazením vlastních idejí reforem hospodářství.

Šlo též o uvolnění cen - dnes bychom hovořili o šokové terapii. Američané nechávali Erhardovi stále volnější ruku, neboť sdíleli jeho víru v ozdravnou sílu volné soutěže. Úřadu ho nezbavili ani tehdy, když si dovolil několik „drzostí“ a přijal některá rozhodnutí bez jejich požehnání. Až ve spojení s Erhardovou politikou se DM změnila ve skutečný úspěch.

Vítězné tažení DM

Při měnové reformě roku 1948 byla stanovena parita nové německé měny vůči americké na 3,333 DM za 1 USD. O rok později byla upravena na 4,20 DM za 1 USD, hodnotu stabilní celé desetiletí. Takzvaný hospodářský zázrak a politika Deutsche Bundesbank vedly ke stálému zhodnocování marky vůči dolaru; roku 1969 platil kurs 3,66 DM za 1 USD a německá měna s menšími výkyvy setrvale posilovala. DM se stala jednou z nejtvrdších měn světa a v Evropském měnovém systému (EMS) získala nenapadnutelnou vedoucí pozici. Západní Spojenci s novou měnou předstihli v Německu okupační sektor Sovětů také díky tomu, že Moskva měla problémy s nedostatkem kvalitního papíru.

Komunistický režim NDR stanovil směnný kurs své marky (od roku 1964 se nazývala pouze marka - M) na 1,8 M : 1 DM, později dokonce na 1:1. Že šlo jen o propagandu, dokládaly kursy černého trhu, kde se za jednu DM dávalo v různých dobách od čtyř do sedmi M.

(Týden)