Leden 2006

Tucet norimberských oprátek

Petr Podaný

Proces s nacisty vzorem mezinárodních válečných tribunálů. Při soudu Spojenců s předními nacisty v Norimberku přestala platit formule „zapomeňme“, s jejíž pomocí uzavíraly státy po staletí mír. Od roku 1946 lze hnát k odpovědnosti i vojáky. Německo dodnes považuje tribunál za protiprávní.

Akce skupinky důstojníků US-Army za rozbřesku 16. října 1946 na okraji Mnichova byla tak utajená, že její detaily dlouho neznali ani američtí historici a o osudu těl popravených nacistických špiček kolovaly nejrůznější zkazky. Podle jedné z nich byla demonstrativně spálena v pecích koncentračního tábora Dachau.

Hermann Göring & Co. v žárovišti skutečně skončili, jenže na hřbitově na východní periferii Mnichova, kam jejich mrtvoly dopravily dvě dodávky v rakvích označených lístky se jmény fiktivních okupačních vojáků. Na rakvi s říšským maršálem Göringem stálo George Munger. Popel v jedenácti urnách poté američtí vojáci převezli do vily ve čtvrti Solln, kde ho na zahradě vysypali do potoka Conwentzbach, jednoho z přítoků řeky Isar ústící do Dunaje. Zničili i schránky na popel. Z ostatků nacistických zločinců popravených uplynulé noci nemělo zůstat nic, co by někdy mohlo sloužit jako poutní místo nebo relikvie.

Do Norimberka, který Hitler označoval za nejněmečtější z německých měst a pořádal v něm velkolepé říšské srazy NSDAP, se ale za „památkami“ po nacistech jezdí. Soudní síň číslo 600 v justičním paláci, do níž zavítá na 20 tisíc návštěvníků ročně, má ovšem charakter zdviženého prstu. Právě zde sedělo na lavici obžalovaných ve dnech 14. listopadu 1945 až 1. října 1946 dvaadvacet vedoucích funkcionářů třetí říše, vlády, jakož i špičky hlavních nacistických organizací (SS, gestapo...). Zde se zrodilo nové mezinárodní právo a vrchní americký žalobce Robert H. Jackson pronášel věty, které vstoupily do dějin: „Zločiny proti mezinárodnímu právu páchají lidé, a ne nějaké abstraktní bytosti. A mezinárodní právo může být naplněno jen potrestáním oněch jednotlivých osob, které takovéto zločiny páchají.“ Řekl ale i něco, co se tak často necituje: „Nesmíme nikdy zapomenout, že podle stejného měřítka, jakým dnes měříme obžalované, budou dějiny zítra poměřovat nás.“

Justice vítězů?

O nutnosti potrestat vůdčí činitele třetí říše se hovořilo už na spojeneckých konferencích v Teheránu a Jaltě. Jako spíše kuriózní se jeví návrh britského premiéra z roku 1943, že nejlepší by bylo tvrdé jádro Hitlerovy bandy, padesát až sto lidí, bez zbytečných cavyků postřílet.

Ustavit Mezinárodní vojenský soud (IMT) byl historický počin z právního hlediska ovšem nadmíru komplikovaný. Norimberské procesy se dříve či později mohly obrátit proti samým Spojencům. Také proto se o jejich koncept a kompetence vedly tvrdé zákulisní spory a dosažený kompromis pravil, že IMT soudí jen zločiny zemí Osy. Po tři staletí, od časů vestfálského míru (1648), byly dle mezinárodního práva za války a jejich hrůzy odpovědné jen „abstraktní“ státy. Válka byla právem každého z nich a jeho generálů. V Norimberku nastal obrat. Řečeno velmi zjednodušeně: z útočné války se stal zločin, svět znal zločince, a mohl je tudíž potrestat.

Co se může jevit jako samozřejmé, byla tehdy z pohledu práva chůze po tenkém ledě. Norimberské procesy byly kritizovány jako „justice vítězů“ hlavně proto, že se jich nemohli účastnit němečtí soudci, že retroaktivně zaváděly skutkové podstaty (zločiny proti míru a lidskosti) a že neprojednávaly válečné zločiny Spojenců (Katyň). Ačkoli IMT nebyl součástí denacifikačního procesu společnosti, část Němců si jeho verdikty vykládala jako oproštění od vlastní viny; začal se šířit mýtus, že za zločiny nacismu mohou pouze Hitler a jeho klika.

SS - neměli jsme přemýšlet

Když někdejší šéf luftwaffe Göring vjel 9. května 1945 ve svém mercedesu u bavorského Zell am See do náručí Američanů, potřásl si s ním trochu zaskočený zástupce velitele 36. armády rukou a umožnil mu ubytování v jednom domě u Kitzbühlu. Ještě týž večer v něm říšský maršál, považující se za legitimního vůdcova nástupce, dokonce uspořádal pro vítěze nad říší velkou party. Sotva tušil, že jeho příští velká „show“ bude až na lavici obžalovaných. Brzy poté skončil Göring a další nacističtí prominenti v lucemburském zajateckém táboře Mondorf. Netušili, co s nimi bude, zatímco venku se proti nim na plné obrátky připravoval exemplární proces.

Ze všech koutů Německa se do Norimberka svážely tuny důkazních materiálů, na vystoupení před tribunálem v hlavním procesu se připravovalo 240 svědků a soud postupně shromažďoval 300 tisíc místopřísežných prohlášení. Jenom soudce Jackson si z USA do Bavorska přivezl přes dvě stovky spolupracovníků; vše samozřejmě platili Amis, byla to jejich zóna. Z největších ryb chyběl Spojencům Hitler s Himmlerem, kteří si vzali život, a za nezvěstného byl považován Bormann, jenž s největší pravděpodobností zahynul v dobývaném Berlíně. Na proces se akreditovalo 250 novinářů.

Letoun s první várkou hnědých pohlavárů odstartoval z Lucemburku směrem na Norimberk 12. srpna 1945. Pasažérům v uniformách strhl americký velící důstojník poslední prýmky a suše jim sdělil: „Už nejste vojáky, nyní jste zločinci.“ Když stroj přelétal osudovou řeku Němců, prohlásil Göring při dopínání kalhot po malé potřebě: „Tam dole vidíte Rýn, dobře se na něj koukněte, je to asi naposledy.“

Pokud někdo do začátku procesu pochyboval o rozsahu zločinů a zvěrstvech spáchaných Němci a jejich spojenci, po 218 jednacích dnech bylo takových lidí minimum. Stále znovu se ve vysokém sále obloženém dřevem zvedaly vlny rozhořčení. Málo okamžiků bylo ale hrůznějších než hodiny, během nichž mluvil komandant koncentračního tábora Osvětim. Přesně, střízlivě a klidně líčil mechaniku likvidace lidí, jako by šlo o samozřejmost. „Copak nerozumíte, my, lidé z SS, jsme neměli o těchto věcech přemýšlet...“ Současně kladl důraz na ujištění, že proti žádné ze svých obětí nic neměl. „Považoval jsem to za nutné, protože to rozkázal Himmler.“ „Co jsem měl dělat?“ znělo z úst většiny obžalovaných, kteří se při výsleších stále znovu odvolávali na to, že byli jen výkonnými orgány vůdce. S argumenty o čistém vojáctví či útočné válce jako politickém pojmu, který vojáci neznají, však u soudu nedošel sluchu ani generál wehrmachtu Alfred Jodl. Pokud je útočná válka zločin, stávají se zločinci i válečníci, znělo poselství z Norimberku.

Maršál utekl šibenici

První říjnový den vstupují obžalovaní do soudní síně jednotlivě, aby si vyslechli rozsudky. Dvanáctkrát se ozývá: „smrt provazem“ (Bormann byl odsouzen v nepřítomnosti). Hlavní nacista před soudem je ale popravy ušetřen; v předvečer jejího konání se ve 23.47 hodin ozval z Göringovy cely chropot: vězeň se otrávil cyankáli. Jak se k jedu dostal, nebylo nikdy zcela objasněno. Letos v únoru vystoupil v USA bývalý strážný Herbert Lee Stivers s tvrzením, že jed předal v plnicím peru Göringovi on. Prý jej považoval za lék, který po něm maršálovi poslaly třetí osoby. Oprátce unikl i Albert Speer, jenž si při procesu vysloužil označení „oblíbený nacista Spojenců“. Kdyby o Hitlerově architektovi bylo tehdy známo to, co dnes, jistě by mu zubatá v Norimberku zlomila vaz.

Termín popravy, k němuž byly připraveny tři šibenice, se odsouzencům do poslední chvíle tajil. Okamžik zúčtování nastal v noci na 16. října 1946. Deset mužů s černou kapucí odešlo do pekel bez zbytečných dramat. Jen Julius Streicher, vydavatel štvavého plátku Der Stürmer, při chůzi k propadlišti zamumlal: „Heil Hitler.“

Norimberské procesy

Před Mezinárodním vojenským soudem (IMT) se konalo od roku 1945 třináct soudních řízení s nejdůležitějšími osobnostmi nacistického režimu ze sféry politiky, hospodářství, SS, policie, lékařství a wehrmachtu. V centru stál proces s Göringem a 23 dalšími hlavními válečnými zločinci. V ostatních tak zvaných následných norimberských procesech (1946 - 1949) byla vznesena obžaloba proti 185 osobám, z nichž 177 stanulo před tribunálem. IMT vynesl 24 rozsudků smrti, 20 doživotních trestů a 98 trestů odnětí svobody. Řada verdiktů byla 31. 1. 1951 zmírněna formu amnestie vysokého amerického komisaře.

(Týden)